Vznešený Alláh ohledně měsíce Ramadánu říká:
شَهْرُ رَمَضَانَ الَّذِي أُنزِلَ فِيهِ الْقُرْآنُ هُدًى لِّلنَّاسِ وَبَيِّنَاتٍ مِّنَ الْهُدَىٰ وَالْفُرْقَانِ ۚ فَمَن شَهِدَ مِنكُمُ الشَّهْرَ فَلْيَصُمْهُ ۖ وَمَن كَانَ مَرِيضًا أَوْ عَلَىٰ سَفَرٍ فَعِدَّةٌ مِّنْ أَيَّامٍ أُخَرَ ۗ يُرِيدُ اللَّهُ بِكُمُ الْيُسْرَ وَلَا يُرِيدُ بِكُمُ الْعُسْرَ وَلِتُكْمِلُوا الْعِدَّةَ وَلِتُكَبِّرُوا اللَّهَ عَلَىٰ مَا هَدَاكُمْ وَلَعَلَّكُمْ تَشْكُرُونَ
„Postním měsícem je měsíc ramadán, v němž Korán byl seslán jako vedení správné pro lidi a jako vysvětlení tohoto vedení i jako spásné rozlišení. Kdo z vás spatří na vlastní oči měsíc, nechť se postí! Ten z vás, kdo je nemocen nebo na cestách, nechť postí se stejný počet dní později; Bůh si přeje vám to usnadnit a nechce na vás obtížné. Dodržujte plně tento počet a chvalte Boha za to, že správně vás vede – snad budete vděční!“ (Bekara: 185)
Fachruddín ar-Rází řekl:
„Půst v měsíci Ramadánu byl nařízen i židům, ale oni ho vyměnili za půst jediný den, den, kdy Alláh potopil Faraona v době Músá, mír s ním. Půst v měsíci Ramadánu byl nařízen také křesťanům, ale proto, že byl spojen s lunárním kalendářem, tak když padl na horké letní dny, odložili ho na chladnější roční období a spojili s kalendářem solárním. A počet dní půstu zvedli na padesát.“1
Příkaz postit se je v tomto verši formulován užitím slovesa صام – يصوم sáme – jasúmu s významem postit se. Toto sloveso může nabývat dvojaké podoby podstatného jména slovesného (arab. مصدر masder), jde o slova صوم sawm a صيام sijám, obě s významem půstu, postění se, jazykově ve smyslu abstinence (arab. امتناع imtiná‘) od něčeho. Terminologicky je půst definován jako úmyslné zdržení se všeho, co přerušuje půst, po stanovenou dobu s úmyslem uctívání. Korán pro „půst“ sice používá obě z nich, nicméně činí tak v případě každého z nich velmi odlišným způsobem.
Slovo صوم sawm je v Koránu použito pouze jednou jedinkrát a to v následujícím kontextu vyprávění o Merjem, matce ‘Ísáově:
فَكُلِي وَاشْرَبِي وَقَرِّي عَيْنًا ۖ فَإِمَّا تَرَيِنَّ مِنَ الْبَشَرِ أَحَدًا فَقُولِي إِنِّي نَذَرْتُ لِلرَّحْمَٰنِ صَوْمًا فَلَنْ أُكَلِّمَ الْيَوْمَ إِنسِيًّا
„Jez a pij a buď mysli radostné! A až spatříš ze smrtelníků někoho, rci:, Přislíbila jsem půst Milosrdnému a nebudu dnes mluvit na člověka žádného?!“ (Merjem: 26)
Vztahuje se tedy k půstu mlčením, jež byl součástí jejich tehdejšího náboženského zákona a jejich rituálních předpisů. Kdo se postil takový půst, tomu bylo zakázáno hovořit k lidem běžnými slovy a musel po stanovenou dobu mlčet, kromě pronášení modliteb a vzpomínání Alláha. Tato rituální praktika v našem dnešním zjeveném zákoně už neexistuje.
Slovo صوم sawm může znamenat i uctívání půstem od jídla, pití a pohlavního života od úsvitu do západu slunce, tedy půst tak, jak ho známe a praktikujeme my dnes, avšak Korán toto slovo takto a v tomto smyslu neužívá. V tomto smyslu toto slovo používá jen Sunna Posla Božího صلى الله عليه وسلم.
Korán naopak pro nám dobře známé uctívání, pro námi praktikovaný klasický půst, jako je třeba i ten ramadánský, užívá pouze druhého masderu – slova صيام sijám, jako v tomto verši:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُتِبَ عَلَيْكُمُ الصِّيَامُ كَمَا كُتِبَ عَلَى الَّذِينَ مِن قَبْلِكُمْ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ
„Vy, kteří věříte, předepsán vám jest půst, tak jako byl již předepsán těm, kdož před vámi byli – snad budete bohabojní!“ (Bekara: 183)
Kdekoli je v Koránu řeč o uctívání nejezením, nepitím a sexuální abstinencí od úsvitu do západu slunce, používá se buď výhradně slovo صيام sijám, anebo případně ještě příslušná slovesná forma (arab. مصدر مأول masder muawwel) ve znění أن تصوموا an tasúmú v doslovném významu „že se budete postit“, jako třeba zde:
وَأَن تَصُومُوا خَيْرٌ لَّكُمْ ۖ إِن كُنتُمْ تَعْلَمُونَ
„A postit se je pro vás lepší, jste-li vědoucí.“ (Bekara: 184)
Jazykovědci i vykladači Koránu obrátili svou pozornost i k této drobné nuanci. Slovo صوم sawm je krátké a proto lépe odpovídá významu mlčení, které evokuje i podobností ve znění, neboť jedním ze slov, které arabština pro mlčení používá, je výraz صمت samt. Proto se lépe hodí k popisu uctívání mlčením, tedy k půstu od mluvení.
Naproti tomu delší slovo صيام sijám lépe odpovídá zdlouhavému půstu od jídla, pití a souložení, který trvá celý den a při němž je věcí, kterých se postící se věřící musí zdržet, více než jen jedna. Užití slovesného tvaru o to více podtrhuje, že se jedná o proces a soustavnou, časově vymezenou činnost s větší délkou trvání.
I tento příklad nám ukazuje, nakolik je výběr slov v Koránu precizní a dokonalý. Každé slovo v něm má své místo a žádné nemůže být nahrazeno jiným, i kdyby mělo stejný základ a stejný význam.
O záměru našeho půstu hovoří Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja takto:
„Hlavní intencí našeho půstu je bránit egu v uspokojování svých tužeb, sebevýchova zdržováním se obyčejných a rutinních návyků a korigování poryvů chtíče za účelem toho, aby bylo naše já připraveno usilovat o to, v čem se nachází samý vrchol našeho štěstí a užitku a aby bylo schopno přijmout to, skrze co se očistí a nalezne svůj věčný život. Hlad i žízeň otupí ostří úpornosti našich touh a připomene nám soucit s hladovějícími. Zdržováním se jídla a pití člověk zužuje cesty šejtánovi a poutá síly svého těla, jež by se jinak podvolily přirozeným lidským chtíčům, jež ovšem mohou končit i ukojené tím, co člověku škodí na tomto i na onom světě. (…) Postící se člověk nic konkrétního nedělá, pouze se zdržuje svého pohlavního chtíče a své touhy po jídle a pití, kvůli svému Pánu, Jehož uctívá. Zdržuje se tak toho, co ego přirozeně miluje a v čem nachází sladkost života. Dává tak přednost lásce k Alláhu a touze po Jeho spokojenosti. Tím se půst stává tajemstvím mezi služebníkem a jeho Pánem, kterou nikdo kromě Něho nevidí. Lidé si mohou všimnout, jak se dotyčný navenek zdržuje svého jídla, pití a svých tužeb ve jménu Alláha a pro Něho, což je definice podstaty půstu samého. Půst má divotvorný účinek na ochranu jednotlivých částí lidského těla a na hromadění jeho vnitřní síly, kterou chrání před příchodem věcí, jež by, pokud by tělo ovládly, zkazily by ho a připravily by ho o jeho vnitřní sílu. Půst pomáhá ego vyprazdňovat a čistit od opovrženíhodných a špinavých věcí, které jsou překážkou v získání tělesného i duševního zdraví. Půst chrání zdraví srdce i těla. Půst srdci i tělu vrací to, co jim ruce nízkých tužeb a chtíčů ukradly. Proto je půst nejsilnějším pomocníkem na cestě k získání bohabojnosti, shodně Božím slovům: „Vy, kteří věříte, předepsán vám jest půst, tak jako byl již předepsán těm, kdož před vámi byli – snad budete bohabojní!“ (Bekara: 183)
Posel Boží صلى الله عليه وسلم proto přirovnal půst ke štítu a nařídil ho tomu, kdo má silnou tužbu uzavřít sňatek, ale nemůže tak zatím učinit, protože půst pomáhá spoutat lidské vášně. Pointa tkví v tom, že Alláh lidem předepsal půst ze Své milosti a dobroty vůči nim, aby je ochránil, protože půst poskytuje četné podoby užitku, o nichž svědčí i zdravý rozum a nezkažená lidská přirozenost. Hovoříme-li o půstu, nejlepším vedením je i zde vedení Posla Božího صلى الله عليه وسلم. Jeho následováním nejdříve a nejsnadněji přicházíme do kýženého cíle. A tato cesta je také nejlehčí pro lidské duše. Odvracet své ego od toho, na co navyklo, představuje jeden z nejtěžších úkolů a proto byl předpis půstu odložen až do samé poloviny prorocké mise Božího Posla Muhammeda صلى الله عليه وسلم, až do období po hidžře, když už muslimové ve svém nitru pevně usadili víru v Boží Jedinost a Jedinečnost (arab. التوحيد at-tewhíd) a až poté, co bylo předepsáno pět denních modliteb. Tehdy už lidé navykli plnění koránských nařízení. Díky tomu byla lidská nitra na půst připravena postupně.“2
Ibn Kudáma al-Makdisí poskytuje názorné instrukce k tomu, jak se správně postit:
„Půst má tři stupně: půst obyčejných lidí, půst elit a půst elit mezi elitami. Půst obyčejných znamená zamezit svému žaludku a svému pohlaví v ukájení jejich tužeb. Půst elit znamená zdržovat se hříchů pohledu, jazyka, rukou, nohou, sluchu, zraku a ostatních orgánů a funkcí těla. A půst elit mezi elitami znamená, že se postí i srdce a zříká se všech nízkých přání a myšlenek, které ho oddalují od Alláha. Srdce se tímto svým půstem úplně odvrací od všeho, kromě Alláha Jediného. (…)
K etice půstu elit patří klopení zraku a nedívání se na zakázané, hlídání si jazyka a neříkat nic, co by mohlo být jiným nepříjemné, ať už se jedná o cokoli zakázaného v mluvení, ba dokonce i o řeči v jádru dovolené, leč zavrženíhodné a neužitečné. A patří sem i hlídání si ostatních tělesných orgánů. V hadísu Posel Boží صلى الله عليه وسلم připomíná, že pro Alláha nic neznamená půst člověka, který nezanechává hrubých a falešných slov, byť se zdržuje jídla i pití. To znamená, že Alláhu je jeho půst lhostejný, nestará se o jeho skutek a ani se na něho nepodívá, protože takový člověk se zdržel toho, co je mu jinak dovoleno, ale nezdržel se toho, co je mu jinak zakázáno vždy, dokonce i mimo půst.
Správně se postit znamená také nepřejídat se během večera a noci. Naopak. Je třeba jíst s mírou, protože člověk nenaplní nádobu horší, než je jeho vlastní žaludek. Pokud se člověk na samém začátku noci přejí, nebude po zbytek noci schopen ničeho dalšího. Pokud se přejí při snídani před úsvitem, nebude ničeho schopen skoro až do polední modlitby. To proto, že přemíra jídla působí lidskou lenost a ochablost. Člověk přejídáním zcela mine samu podstatu a smysl půstu, protože pointou půstu je pocítit hlad, pocítit slast ukojení hladu a být schopen odepřít si to, po čem touží jeho ego.
Co se potom týče dobrovolného půstu, ten se praktikuje ve dnech k tomu vhodných, z nichž se některé v roce opakují, jako je půst šest dní měsíce Šewwálu po Ramadánu, nebo půst v den ‘Arafatu, či dne ‘Ášúrá, půst deseti dní měsíce Zu l-Hidždža, či půst v měsíci Muharremu. Jiné příležitosti přichází každý měsíc, jako půst na začátku, uprostřed a na konci každého měsíce, či půst během tzv. bílých dní (arab. الأيام البيض al-ajjámu l-bíd) kdy je měsíc v úplňku. A jiné se opakují dokonce i každý týden, jako půst v pondělí a ve čtvrtek. Nejlepší z těchto dobrovolných půstů je půst Dáwúda, mír s ním, tedy postit se obden, resp. jeden den se postit a další den se nepostit. Takový půst v sobě spojuje tři cíle:
1. Člověk dá svému já jeho právo tím, že existují dny, kdy se nepostí a navíc se oddává i uctívání během dní, kdy se postí. Tím spojuje mezi nároky a povinnostmi a to je spravedlivé.
2. Den přerušení půstu se pro člověka, který se takto postí, stává dnem vděku, zatmco postní den se pro něj stává dnem trpělivosti, přičemž víra se skládá ze dvou polovin – první polovinou je vděk a druhou je trpělivost.
3. Takový půst je užitečnější v boji proti nízkým tužbám lidského ega, protože člověk se musí přeorientovat na jiný režim, kdykoli si navykne na opačný, čímž se vyhýbá rutině.“3
Kolik protiřečí tomuto vznešenému cíli půstu praxe některých muslimů oddávat se během tohoto požehnaného měsíce velkolepým hostinám během iftárů! Co z půstu jim zůstane pro jejich srdce, když jen promění svůj denní režim z denního na noční a celou dobu půstu jen přemýšlí o tom, co večer sní?
Zvláštní je to, že spatřujeme mnoho lidí před samým začátkem požehnaného Ramadánu, jak na tržnicích nakupují zásob více, než by spotřebovali za tři měsíce. To jsou různé druhy jídla, pití, sladkostí a dalších věcí. Jakoby toto byl měsíc jídla a různorůzných chodů! Proto vzrostl i počet nemocí. Když člověk odejde do nemocnice, vidí, že většina pacientů na interních odděleních trpí chorobami způsobenými jídlem a pitím. Dokonce se můžeme setkat i s obezitou a malátností, kvůli tolikému jídlu, ač vznešený Alláh říká:
وَكُلُوا وَاشْرَبُوا وَلَا تُسْرِفُوا ۚ
„Jezte a pijte, avšak nepřehánějte“ (A’ráf: 31)
A mnozí učenci říkají: „Tento verš v sobě shrnul celou medicínu.“4
Naši zbožní předkové zakazovali a zavrhovali přemíru jídla.
Muhammed ibn Hasan aš-Šejbání řekl:
„Lukmán říkal svému synu: „Synku můj, když se naplní žaludek, mysl usne, moudrost umlkne a údy ochabnou a zeslábnou natolik, že nemohou uctívat.“
Hátim at-Táí, známý svou příslovečnou štědrostí, řekl: „Pokud budeš ukájet všechny tužby svého žaludku a svého pohlaví, potom shromáždíš všechno zlo.“
Lékaři uvádějí, že pokud bude člověk jíst tak dlouho, až ve svém břiše ucítí pocit přeplněnosti, připravuje sám sebe o prospěšnost aktu půstu pro své zdraví.
Proto muslim musí svou pozornost obrátit na všechny přínosy půstu v Ramadánu a žádnou z nich nezmařit přílišným množstvím jídla a přeháněním v nakupování zásob.
K přehánění totiž patří i jíst více, než kolik zasytí, přemíra jinak dovolených věcí a vynášení na jídelní stůl více, než co se může sníst.“5
Chabbáb ibn Merwán al-Hammed napsal:
„Pochopí snad muslimové, že to, co provádějí, je přehánění a plýtvání? Věru je k podivení vidět, jak mnozí muslimové chtivě požírají rozmanité pokrmy poté, co se jeden den postili, jakoby nejedli snad celý měsíc. Když je potom někdo napomene, aby se cpali trochu méně a nepřeháněli v marnění času přípravou jídla a pití, okřiknou ho a naloží si ještě více se slovy: „Což nevíš, že jsme se deset hodin postili, nebo možná ještě více, a ani jsme nejedli a ani nepili?“ Neskuteční jsou tito lidé. Zasluhují, aby se jim řeklo to, co řekl Ahmed Šehíd al-Halebí: „Jíme na kila, vypíjíme celé kýble a potom, namísto toho, abychom se stali hrdinými reky, stáváme se línými pecivály.“6