Recitace z mushafu během modlitby, díl 2.

2. názor: Recitovat během modlitby z mushafu či jiné pomůcky je zakázáno.

Tento názor se traduje od Omara ibnu l-Chattáb, ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهم a skupiny selef, jako od Sulejmána ibn Hanzaly al-Bekrího, který plácl takového imáma přes nohu.¹ Podobně toto podle ‘Atáa zavrhoval Abú ‘Abdirrahmán as-Sulemí. Totéž se uvádí od al-A’meše a Mudžáhida. Podle Se’ída ibn Musejjiba má taktéž přednost ten, kdo umí recitovat nazpaměť, před tím, kdo čte z mushafu.²

Dle oficiálního stanoviska hanefíjského mezhebu je při modlitbě nutno vždy recitovat nazpaměť a nikdy není dovoleno recitovat z mushafu, dokonce ani při nepovinné modlitbě, protože recitace z mushafu modlitbu zneplatňuje. Člověk se dokonce ani nemá modlit za imámem, který toto provozuje, jak uvádí Ibn ‘Ábidín.³

Muhammed aš-Šejbání se otázal Abú Hanífy: „Imám během Ramadánu či mimo něj během modlitby, kterou vede, recituje čtením z mushafu, jaký je tvůj názor?“ „Odvrhuji to,“ odpověděl Abú Hanífa. „A i kdyby se modlil sám?“ zeptal se Muhammed. Abú Hanífa odpověděl: „Ano.“ Muhammed se zeptal: „A ruší to tu modlitbu?“ „Ruší,“ odpověděl Abú Hanífa.⁴

Stejného názoru jako hanefíjci byli i záhirovci v čele s Ibn Hazmem, jenž řekl:

„Není dovoleno recitovat během modlitby z mushafu, ať už je modlící se imámem či nikoli. Pokud to učiní úmyslně, ruší tím svou modlitbu.“⁵

Ibn Hazm sleduje logiku presupce zákazu v uctívání a toho, že tato činnost není ani v Koránu, ani v Sunně zaznamenána jako dovolená při modlitbě, čímž se vrací na základní předpis zákazu takového jednání a zákazu jakýchkoli dalších úkonů během modlitby.⁶

Důvodem tohoto zneplatnění modlitby podle zastánců tohoto názoru je, že člověk při této činnosti provádí spoustu pohybů nesouvisejících s modlitbou (arab. عمل كثير ‘amelun kesír) a čte z mushafu, což lze připodobnit k opakování slov učitele (arab. تلقن telakkun) a tím tedy i k mluvení během modlitby, což zneplatňuje samu modlitbu, jak uvádí al-Kásání a jeho hanefíjští kolegové.⁷

Podle Abú Hanífových učedníků Abú Júsufa a Muhammeda ibnu l-Hasan aš-Šejbáního je sice nahlížení do mushafu při modlitbě zakázáno, avšak nezneplatňuje modlitbu jako takovou, protože se také jedná o uctívání a uctívání nelze zneplatnit jiným uctíváním.⁸

Explicitním důkazem tohoto názoru je podání od ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما, že vládce věřících Omar „nám zakázal, abychom jako imámové předčítali z mushafu, když vedeme lidi v modlitbě.“ Ibn Nudžejm dodává, že pod pojmem „mushaf“ měl Ibn ‘Abbás na mysli jakýkoli psaný koránský text, třeba i kaligrafii na stěně či na mihrábu.⁹ V jeho isnádu se ovšem nachází Nehšel ibn Se’íd al-Werdání, kterého Abú Dáwúd at-Tajálisí a Ishák ibn Ráhawejh označují za lháře a další autority, jako Jahjá ibn Me’ín, an-Nesáí, Abú Dáwúd, Abú Zur’a a ad-Dárekutní, za slabého, protože nebyl precizní v zapisování hadísů.¹⁰ Dále je v isnádu přerušení mezi vypravěčem ad-Dahhákem a samotným Ibn ‘Abbásem.¹¹ Proto hadís nemůže sloužit jako důkaz.

Dalším důkazem tohoto názoru je hadís Rifá’y ibn Ráfi’a رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم přikázal muži, který zatím neuměl nazpaměť texty, které se odříkávají v modlitbě, aby místo recitace Koránu opakoval během svých povinných modliteb známé fráze zikru a nenařídil mu, aby recitoval z psaného textu.¹² Podle Zafer Ahmed al-‘Usmáního to znamená, že ten, kdo je schopen recitovat zpaměti, musí recitovat zpaměti tolik, kolik se od něj žádá. Kdokoli tohoto schopen není, má vzpomínat Alláha známými formulkami zikru a ne recitovat z mushafu. Pokud by bylo dovoleno recitovat z mushafu, hanefíjští fakíhové a muhaddisové upozorňují, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم by to dotyčnému dovolil, neboť šlo v jeho případě o krajní nouzi. Na základě toho nemůže být taková modlitba brána za platnou.¹³

 

3. názor: Recitovat během modlitby z mushafu či jiné pomůcky je zakázáno při povinných a dovoleno při nepovinných modlitbách.

Toto se uvádí od al-Hasana al-Basrího, Ibráhíma an-Nech’ího, Mudžáhida, aš-Ša’bího a Sufjána as-Sewrího. Je to také menšinový názor mezi hanefíjci, zastávaný Abú Júsufem a Muhammedem aš-Šejbáním, dle nichž je toto zakázáno v povinné modlitbě, aniž je tím rušena, a zavrženíhodno v nepovinné.¹⁴

Podle oficiálního stanoviska málikovců, kteří situaci vnímají podobně, je toto dovoleno v nepovinné modlitbě a zakázáno v povinné. Málikíjský mezheb tedy v této otázce rozlišuje mezi povinnou a nepovinnou modlitbou.¹⁵

Málikovský učenec Sahnún uvádí:

„Není nic špatného, pokud imám vede lidi v modlitbě teráwíh během Ramadánu a nahlíží přitom do mushafu.” Ibnu l-Kásim říká: „Toto je odvrhováno v povinné modlitbě.“¹⁶

Na jiném místě říká:

„Málik řekl: „Není nic špatného na tom, když imám vede lidi v nepovinných ramadánských modlitbách a předčítá jim přitom z mushafu.“¹⁷

Důkazem je podání od Se’ída ibnu l-Musejjiba, že „bylo zavrhováno, aby člověk během modliteb předčítal z mushafu, když už dokáže recitovat požadované části Koránu nazpaměť. Opakovat již naučené nazpaměť je podle mne oblíbenější.“¹⁸

Předčítání z knihy je podle al-Merwezího zavrženíhodné proto, že se jedná o praktiku židů a muslimům je obecně zakázáno napodobovat nevěřící.¹⁹ Toto odůvodnění se uvádí i od skupiny selef v čele s al-Hasanem al-Basrím, Katádou, Hammádem ibn Sulejmánem a ‘Ámirem aš-Ša’bím.²⁰ S tím souhlasí i hanefíjský muhaddis al-Kešmírí a dodává, že dobře známou praktikou muslimů doloženou z generace na generaci bylo a je, že modlitby, ať už povinné či např. teráwíh, vede pokud ne přímo háfiz celého Koránu, tak alespoň osoba, která umí z Koránu recitovat zpaměti tolik, kolik stačí pro vykonání dané modlitby, aniž by dotyčný měl potřebu nahlížet do mushafu.²¹ Totéž uvádí i hanefíjský komentátor al-Buchárího Sahíhu Bedruddín al-‘Ajní.²²

 

Preferovaný názor

Po zhodnocení těchto argumentů vychází podle Sáliha al-Fewzána jako nejpravděpodobnější a nejupřednostnitelnější právě tento třetí názor a kloníme se k dovolenosti recitace z mushafu, pokud imám vede modlitby, nebo pokud se někdo modlí samostatně, některou z dlouhých nepovinných modliteb, jako je třeba právě teráwíh.

Zakazující názor většiny hanefíjců nedokládá pro zneplatnění takové modlitby žádný důkaz. Naopak proti povolujícímu názoru šáfi’ovců a hanbelovců lze argumentovat z vícero stran:

– podání o Zekwánovi lze vysvětlit tak, že se nejprve učil z mushafu a teprve potom recitoval v modlitbě, že se nejednalo o jeho ustálenou praxi, že neměl po boku nikoho, kdo by uměl celý Korán nazpaměť a proto byl v mezní situaci, nebo si tím opakoval to, co se předtím naučil a měl tedy další, vedlejší důvod a nečinil tak pro nic za nic, anebo mushaf nedržel přímo v rukou. Zekwánův primární zdroj tedy nebyl mushaf, ale jeho paměť a mushaf si, pokud vůbec, při modlitbě ponechával jen jako pomůcku pro případ, když by se zmýlil či zapomenul. Tímto způsobem slaďují své argumenty i mnozí hanefíjští právníci a komentátoři hadísů, v čele s as-Serachsím²³ a Bedruddínem al-‘Ajním.²⁴

– Toto vidění podporuje i dodatek k tomuto podání u ‘Abdurrezzáka, dle nějž Zekwán vedl modlitby, pokud nepřišel ‘Abdulláh ibn ‘Abdirrahmán ibn Abí Bekr a modlitby nevedl on.²⁵ Podle al-Kásáního podání o Zekwánovi navíc potenciálně spojuje dvě jeho oddělené činnosti – recitaci z mushafu a modlitbu a proto neposkytuje dostatečně explicitní důkaz, že z mushafu recitoval přímo během modlitby jako takové.²⁶

– V Muslimově verzi hadísu o Prorokovi صلى الله عليه و سلم a jeho malé vnučce Umámě رضي الله عنها se uvádí, že ji držel na ramenou a nikoli před sebe, čímž se vyhnul výše popsaným zavrženíhodným či přímo zakázaným prohřeškům během modlitby. Také lze argumentovat i tím, že momentální ochrana zdraví a bezpečí dítěte by mohla být krajní nutností opravňující k jinak zakázaným pohybům v modlitbě. V takovém případě by odpadla i potřeba sahat k prioritnímu vyrozumění.

Proto platí následující pořádek:

1. Při povinné modlitbě není dovoleno recitovat z mushafu.

2. Při nepovinné modlitbě, jako je teráwíh, je třeba upřednostnit toho, kdo je schopen během celé modlitby recitovat nazpaměť.

3. Teprve, pokud takový není k dispozici, je možno, aby imám recitoval z mushafu. Toto je lepší pro motivaci k učení se Koránu nazpaměť a opak vede ke znevážení instituce hifzu.

Pokud se někdo modlí nepovinnou modlitbu doma sám, recitace zpaměti je lepší, neboť mu umožní dodržet sunnu v otázce pozice rukou a směru pohledu očí. Avšak není zakázáno a ani zavrženíhodno předčítat z mushafu, obzvláště pokud je motivován snahou učit se Korán nazpaměť, osvěžovat si a kontrolovat si to, co se už naučil, čímž spojuje cíl modlitby a cíl učení se zpaměti.²⁷

Recitace z aplikace na mobilním telefonu či z jiné pomůcky podléhá stejným pravidlům jako recitace z mushafu. Dokonce může být ještě lepší, protože telefon je lehčí, text se dá přizpůsobit, vyžaduje méně pohybů a nehrozí jeho znevážení jako u mushafu.

A Alláh ví nejlépe.

1. Viz Ibn Abí Šejba v Musannefu, 2/123.
2. Viz Ibid., 2/224.
3. Viz Raddu l-muchtár, 1/494.
4. Viz al-Mebsút, 1/206. Srov. al-Bahru r-ráik, 2/11.
5. Viz al-Muhallá, 2/365.
6. Viz Ibidum.
7. Viz Bedái’u s-senái’, 1/543. Viz též al-Bábertí v al-Inájetu šerhu l-Hidája, 1/412; al-Bahru r-ráik, 2/11; Hášijetu t-Tahtáwí ‘alá Merákí al-feláh šerhu Núri l-ídáh, str. 336; al-Binájetu šerhu l-Hidája, 2/421; Srov. al-Medžmú’u šerhu l-Muhazzeb, 4/95.
8. To od nich uvádí Bedruddín al-‘Ajní v al-Bidájetu šerhu l-Hidája, 2/427. Viz též al-Ichtijár li-te’líli l-muchtár, 1/62. Srov. al-Bahru r-ráik, 2/11.
9. Viz al-Bahru r-ráik, 2/17.
10. Viz Tehzíbu t-tehzíb, 33/83.
11. Viz Ibn Abí Hátim ar-Rází v al-Merásíl, str. 20. Srov. Mewsú’atu akwáli d-Dárekutní, 5/20.
12. Hadísy o tom viz Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 857; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 302. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Aslu sifeti s-salát, 1/189. O zikrech, které se mají pronášet, viz hadís ‘Abdulláha ibn Abí ‘Awfá رضي الله عنه, který zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 832; Ahmed v Musnedu, hadís č. 19171; a an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 924. Jako sahíh ho ocenil Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 1810; a jako hasan al-Albání v Aslu sifeti s-salát, 1/324. Srov. též an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 795; a Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 828.
13. Viz I’láu s-sunna, 5/59-60.
14. Viz aš-Šejbání v al-Asl, 1/177.
15. Viz al-Išráfu fí mesáili l-chiláf, 1/264. Srov. Minehu l-dželíli šerhu Muchtesari l-Chalíl, 1/345.
16. Viz al-Mudewwena, 1/334.
17. Viz al-Mudewwena, 1/224.
18. Zaznamenal Ibn Abí Dáwúd v Kitábu l-masáhif, podání č. 814. Jako sahíh li-ghajrihi ho doložil ve svém tahkíku i al-Wá’iz, podání č. 663.
19. Viz Muchtesaru kijámi l-lejl, str. 234.
20. Viz Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 2/224.
21. Viz Fejdu l-Bárí, 2/276.
22. Viz ‘Umdetu l-kárí, 4/314.
23. Viz al-Mebsút, 1/202.
24. Viz ‘Umdetu l-kárí šerhu Sahíhi l-Buchárí, 5/328. Srov. Zafer Ahmed ‘Usmání v I’láu s-sunen, 5/61.
25. Viz al-Musannef, 2/394.
26. Viz Bedái’u s-sanái’, 1/236.
27. Viz al-Munteká min fetáwá al-Fewzán, 2/35, otázka č. 16.