Vnější projevy nové levice a její přesah k Palestině
Nová levice je na první pohled těžko pochopitelná, leckdy i pro její vehementní kritiky. Dnes navíc nenajdeme žádnou organizaci či politickou stranu pod názvem „novolevicová“ či „neomarxistická“ s jasným manifestem své ideologie. Nová levice o sobě mluví často jen jako o levici, socialistech, či bojovnících za lidská práva, svobodu, rovnost a sociální spravedlnost (odtud tzv. social justice warriors, SJWs), o bojovnících za všechny utlačované proti všemu útlaku. Tyto velmi obecné a široké termíny se na první pohled zdají jako přirozené, lidskoprávní, humanistické apod. Proto jsme se k nim v našem teoretickém přehledu museli propracovat od popisů počátku schismatu v socialistickém hnutí, přes různé vývojové fáze a vlivy na tzv. novou levici. Nyní si tuto „strukturu“ nové levice propojme s jejími z vnějšku pozorovatelnými a heslovitými projevy.
„Boj za utlačované proti útlaku a utlačovatelům“ má svůj původ jednak v zaměření frankfurtské školy a jednak u Hardta a Negriho popisujících obecný útlak a omezení člověka, který cílí šířeji, nežli jen na vykořisťování. Proto do popředí vystupuje také boj za „práva žen, LGBT+, transgender lidí, etnických a náboženských menšin a imigrantů“, proti spatřované „hierarchii, autoritě, diskriminaci, patriarchátu, heteronormativitě a cisnormativitě“ a dalším vnímaným „mocenským strukturám“.
S termínem mocenské struktury přišel Foucault na základě převedení strukturalismu do zkoumání společnosti, se kterým zase započal Lévi-Strauss, od něhož rovněž pochází i myšlenka univerzálnosti těchto struktur napříč světovými kulturami. Jelikož výše zmíněné skupiny jsou pojímány jako „neprivilegované“ a netradiční, akcentováním jejich odlišnosti vůči většinové společnosti aktivisté nové levice zároveň vytváří gramsciovskou „alternativní kulturu“, která po vzoru Hardta, Negriho a poststrukturalistů zevnitř podkopává společenské normy všech systémů útlaku.
S tím rovněž souvisí i novolevicový boj nejen na poli politiky, ale i na poli společenských věd, vzdělávání a kultury. Proto celosvětově mnoho neomarxistů učí na univerzitách a působí v postmoderní kultuře (film, sociální sítě apod.) Naprostá nezbytnost pevného spojení jednak všech bojů proti tzv. „strukturálnímu útlaku“ a jednak všech “utlačovaných,” často formulována jako „Nikdo není svobodný, dokud X není svobodný“ a „Palestinská věc je věcí feministickou/LGBT+“, je zase ovlivněna strukturalismem, ve kterém jednotlivý jev nemá smysl sám o sobě, ale až v souvislosti s jinými jevy ve společném rámci, ve kterém se nacházejí.
Poststrukturalismus se svou subjektivitou pak určil novolevicový důraz na subjektivní vnímaní útlaku pohledem různých utlačovaných skupin. Jak je patrno z děl Hélène Cixous, vychází z něj i feminismus tzv. „třetí“ a „čtvrté vlny“, vyznačující se tzv. „intersekcionalitou“, tj. strukturálním propojením všech forem útlaku, se kterými se žena údajně setkává.
Pro novou levici je pak boj za Palestinu součástí globálního boje proti útlaku, ke kterému neodmyslitelně patří boj za “absolutní rovnost žen, LGBT+ a transgender lidí” apod. Zároveň se jedná o boj části „zástupů“ proti „Empire“. Tento široký boj má vést nakonec ke společnosti sociální spravedlnosti, absolutní svobody a rovnosti. V Palestině by měl nabýt formu sekulární socialistické pospolitosti, kde nebude hrát roli národ či náboženství.
Odbočka: Nová levice, liberálové a “boj za rovnost žen a práva LGBT+ lidí”
Jelikož jsme zmínili téma feminismu a “práv LGBT+ lidí,” které je v poslední dekádě velkým tématem Západu a některých politických kruhů u nás, musíme si ujasnit jejich postavení v rámci politiky.
Feminismus je ideologií, která je prosazována napříč politickými teoriemi (liberální feminismus, levicový feminismus atd.). K “LGBT+” a ženám pak přistupuje „zprava“ liberalismus a „zleva“ socialismus. Liberál podporuje práva žen a “LGBT+” lidí, protože v nich vidí jednotlivce, jejichž osvobození je jen pokračováním principu osvobození jednotlivce od všeho omezujícího. Oproti tomu vidí socialismus v “LGBT+” lidech a ženách utlačovaný kolektiv. Avšak zatímco stará levice považuje boj feminismu a za práva “LGBT+” za vedlejší k hlavnímu boji za osvobození proletariátu, nová levice vidí v ženách a “LGBT+” lidech součást hlavního politického subjektu “utlačovaných,” který má být osvobozen od “útlaku.” Liberál světový status quo v konečném důsledku obhajuje, avšak levičák ho naopak chce změnit.
Avšak mezi pojmy „liberál“ a „neomarxista“ panuje v obecném povědomí zmatek, způsobený globálním vlivem americké kultury. Republikáni v USA tyto pojmy totiž volně zaměňují pro popis jak liberální Demokratické strany, tak i skutečných neomarxistů. Republikáni přitom sami vychází z klasických liberálních doktrín (svoboda jednotlivce, volný trh atd.), ale jsou oproti demokratům a neomarxistům v konzervativnější poloze tím, že odmítají další “pokrok” od již existujících liberálních norem.
5. Palestinské vlastenectví a arabská sounáležitost
Palestinci všech vyznání logicky pociťují konflikt v Palestině nejvíce. To je posíleno i arabskými příbuzenskými vztahy, které jsou pevnější a širší oproti evropským. Palestinec zná a je v pravidelném kontaktu se svou rozšířenou rodinou, tudíž když někdo trpí v Gaze či na Západním Břehu, Palestince to více pravděpodobně zasáhne i na rodinné úrovni. Palestinci boj za svou svobodu navíc vedou bez přestání nejen od roku 1948 proti Izraeli, ale již od roku 1918 proti Britské koloniální správě. Mnoho Palestinců se navíc již narodilo uprchlíky a i jejichž rodiče či dokonce prarodiče byli vyhnáni sionisty ze svých domovů. Je to únavný boj, který za ta léta zradila či zneužila spousta arabských vládců i samotných Palestinců, a který nebere konce.
Právě kvůli tomu všemu mají Palestinci s tímto bojem největší zkušenosti a ze všech lidí mají největší právo tento boj formovat. Koneckonců jde hlavně o jejich budoucnost. Jak již bylo formulováno mnohými organizacemi palestinského odporu proti izraelské okupaci, cílem Palestinců je dvoustátní řešení, s Palestinským státem na Západním Břehu a v Pásmu Gazy na jedné straně a s Izraelem na straně druhé. Je pak na palestinském lidu a jeho představitelích ve světle současných událostí tuto politiku přehodnotit či nikoli.
Mezi palestinskými vlastenci se rovněž objevuje návrh na jednostátní řešení, ve kterém by Židé tvořili rovnoprávné občany. Pro výše zmíněné Palestince, kteří za své druhy bojují hlavně z pocitu vlastenectví a národní solidarity, ale i pro Palestince, kteří přistupují k aktivismu z islámského či levicového hlediska, je tento boj především bytostným bojem o vlastní přežití.
Arabové jako etnikum rovněž velmi pociťují utrpení Palestinců. Pro pochopení tohoto pocitu je potřeba si říct, co znamená být Arab. Arabství je utvářeno především jazykem. Arabština je jeden jazyk navzdory mnoha jeho dialektům a jeho používání ve více než dvaceti státech. Ač jsou jeho dialekty navzájem odlišné, jsou si blízké natolik, že si jejich mluvčí navzájem více méně rozumí. Tato skutečnost, stejně tak jako v hrubých rysech obdobná kultura a do jisté míry i sdílená historická zkušenost, vedla kdysi panarabisty dokonce ke konceptu jednoho „arabského národa“ (arab. الأمة العربية al-ummatu l-‘arabíja), žijícího od Maroka po Irák. I přes úpadek panarabismu je arabská blízkost a vzájemnost pořád skutečná. Trpící muži, ženy a děti na záběrech z Gazy k ostatním Arabům promlouvají stejným jazykem, čímž jim činí palestinské utrpení ještě daleko bližší a bolestivější.
6. Muslimský faktor
Pod muslimskými aktivisty zde myslím ty muslimy, kteří se co nejvíce snaží následovat islám v jeho úplnosti a i ve svém aktivismu vychází z islámského světonázoru. Islám (neboli v češtině odevzdání se Jedinému Pravému Bohu) je způsob života – nejen modlitba, víra v posmrtný život a v nadpřirozeno, ale i zákon, morálka a způsob nahlížení na svět v jednom. Primárními zdroji islámu jsou Korán, Boží zjevení jak ve svém doslovném vyznění, tak i ve svém významu, a Sunna (dosl. „zvyklost“) Proroka Muhammada صلى الله عليه وسلم, Boží zjevení ve svém významu.
Ač jsou zasazeny do dějinného okamžiku let 610-632 kř. éry, jsou obě vzhledem k vševědoucnosti a věčnosti Jediného Pravého Boha ve svém jádru věčně platné. Z tohoto pohledu islám, stejně jako tradiční náboženství zbytku světa, odmítá jeden z pilířů modernity a identity Západu: “pokrok” jakožto dějinnou nutnost a absolutní pozitivum. Islám sice bere v potaz a zhodnocuje i dobové či situační okolnosti, avšak nenechá jimi měnit své pevné základy.
Tyto zdroje islámu, stejně tak jako názory prvních muslimů a islámských učenců všech dob, tvoří spolehlivě dochovanou tradici islámu. A právě ta všem muslimům celého světa, nehledě na jejich národnost a teologické směry, které následují, přikazuje soucit a sounáležitost mezi muslimy mezi sebou navzájem – a tudíž i vůči většinově muslimským Palestincům.
إِنَّ هَٰذِهِ أُمَّتُكُمْ أُمَّةً وَاحِدَةً وَأَنَا رَبُّكُمْ فَاعْبُدُونِ
„Tato vaše [muslimská] pospolitost je pospolitostí jedinou…“ (Anbijá: 92)
Prorok Muhammad صلى الله عليه وسلم řekl:
مَثَلُ الْمُؤْمِنِينَ فِي تَوَادِّهِمْ وَتَرَاحُمِهِمْ وَتَعَاطُفِهِمْ مَثَلُ الْجَسَدِ إِذَا اشْتَكَى مِنْهُ عُضْوٌ تَدَاعَى لَهُ سَائِرُ الْجَسَدِ بِالسَّهَرِ وَالْحُمَّى
“Příměr věřících v jejich vzájemné náklonnosti, milosrdenství a soucitu je jako příměr jednoho těla. Pokud se jeden úd rozbolí, bolest, horečku a zimnici cítí celé tělo.“1
A přímo pomoc Palestincům a všem muslimům rovněž Boží Zjevení ukládá za povinnost zde:
وَمَا لَكُمْ لَا تُقَاتِلُونَ فِي سَبِيلِ اللَّهِ وَالْمُسْتَضْعَفِينَ مِنَ الرِّجَالِ وَالنِّسَاءِ وَالْوِلْدَانِ الَّذِينَ يَقُولُونَ رَبَّنَا أَخْرِجْنَا مِنْ هَٰذِهِ الْقَرْيَةِ الظَّالِمِ أَهْلُهَا وَاجْعَل لَّنَا مِن لَّدُنكَ وَلِيًّا وَاجْعَل لَّنَا مِن لَّدُنكَ نَصِيرًا
„A co je vám, že nebojujete na stezce Boží a za utištěné z mužů, žen a dětí, kteří říkají: “Pane náš, vyveď nás z tohoto města, jehož obyvatelé jsou nespravedliví! Dej nám ochránce Tebou vybraného a pošli nám pomocníka Tebou ustanoveného!” (Nisá: 75)
Prorok Muhammad صلى الله عليه وسلم také řekl:
إِنَّ الْمُؤْمِنَ لِلْمُؤْمِنِ كَالْبُنْيَانِ، يَشُدُّ بَعْضُهُ بَعْضًا
“Věřící je pro věřícího věru jako jediná stavba. Jedna její část podpírá druhou.“2
A když muslimové, zejména ti v Gaze, vidí tamní nesmírné utrpení, neztrácejí naději a pamatují, že tento svět je dočasný a pomíjivý, ze své podstaty plný radostí i útrap. A že po něm následuje svět příští, kam vstoupí do věčné blaženosti bez jakéhokoliv strádání ti, kteří věřili v Jediného Pravého Boha a konali dobré skutky. Pamatují na následující Boží slova:
وَلَنَبْلُوَنَّكُم بِشَيْءٍ مِّنَ الْخَوْفِ وَالْجُوعِ وَنَقْصٍ مِّنَ الْأَمْوَالِ وَالْأَنفُسِ وَالثَّمَرَاتِ ۗ وَبَشِّرِ الصَّابِرِينَ ﴿١٥٥﴾ الَّذِينَ إِذَا أَصَابَتْهُم مُّصِيبَةٌ قَالُوا إِنَّا لِلَّهِ وَإِنَّا إِلَيْهِ رَاجِعُونَ ﴿١٥٦﴾ أُولَٰئِكَ عَلَيْهِمْ صَلَوَاتٌ مِّن رَّبِّهِمْ وَرَحْمَةٌ ۖ وَأُولَٰئِكَ هُمُ الْمُهْتَدُونَ ﴿١٥٧﴾
„Budeme vás zkoušet strachem a hladem a ztrátou na majetku i lidech a plodech – avšak oznam zvěst radostnou trpělivým, kteří, když postihne je neštěstí, hovoří: “My Bohu patříme a my k Němu se navrátíme!” A to jsou ti, jimž patří požehnání a milosrdenství Pána jejich, to jsou ti, kdož správnou cestou jsou vedeni.“ (Bekara: 155-157)
وَلَا تَحْسَبَنَّ الَّذِينَ قُتِلُوا فِي سَبِيلِ اللَّهِ أَمْوَاتًا ۚ بَلْ أَحْيَاءٌ عِندَ رَبِّهِمْ يُرْزَقُونَ ﴿١٦٩﴾ فَرِحِينَ بِمَا آتَاهُمُ اللَّهُ مِن فَضْلِهِ وَيَسْتَبْشِرُونَ بِالَّذِينَ لَمْ يَلْحَقُوا بِهِم مِّنْ خَلْفِهِمْ أَلَّا خَوْفٌ عَلَيْهِمْ وَلَا هُمْ يَحْزَنُونَ ﴿١٧٠﴾
„A nepokládej ty, kdož na stezce Boží byli zabiti, za mrtvé! Naopak, oni jsou živí a u Pána svého odměnu svou užívají a radují se z toho, co Bůh jim z přízně Své uštědřil a radují se z toho, co Bůh jim z přízně Své uštědřil, a radují se, že ti, kteří je následují, avšak dosud se k nim nepřipojili, nemusí se ničeho obávat a nebudou zarmouceni.“ (súra Áli ´Imrán: 169-170)
Pomoc a boj proti útlaku má v islámu více podob. I kdyby nakonec nevedl ke kýženému cíli, je i tak Bohem a muslimy oceněn:
وَمَا تَفْعَلُوا مِنْ خَيْرٍ فَإِنَّ اللَّهَ بِهِ عَلِيمٌ
„A cokoliv dobrého učiníte, Bůh zajisté o tom ví.” (Bekara: 215)
Prorok Muhammad صلى الله عليه وسلم řekl:
مَنْ رَأَى مِنْكُمْ مُنْكَرًا فَلْيُغَيِّرْهُ بِيَدِهِ فَإِنْ لَمْ يَسْتَطِعْ فَبِلِسَانِهِ فَإِنْ لَمْ يَسْتَطِعْ فَبِقَلْبِهِ وَذَلِكَ أَضْعَفُ الإِيمَانِ
„Kdokoli z vás spatří cokoli odvrženíhodného, nechť to změní svou rukou, pokud to nedokáže, nechť proti tomu vystoupí svým jazykem a pokud nedokáže ani to, nechť to zavrhuje ve svém srdci. A toto je nejslabší víra.“3
A tyto příkazy jsou pro muslimy nedílnou součástí celku všech náboženských dogmat a přikázání:
أَفَتُؤْمِنُونَ بِبَعْضِ الْكِتَابِ وَتَكْفُرُونَ بِبَعْضٍ ۚ فَمَا جَزَاءُ مَن يَفْعَلُ ذَٰلِكَ مِنكُمْ إِلَّا خِزْيٌ فِي الْحَيَاةِ الدُّنْيَا ۖ وَيَوْمَ الْقِيَامَةِ يُرَدُّونَ إِلَىٰ أَشَدِّ الْعَذَابِ
„Zdaž věříte v jednu část Písma, zatímco druhou popíráte? Jaká bude odměna těch z vás, kteří si takto počínají, ne-li hanba v životě pozemském; a v den zmrtvýchvstání budou uvrženi do muk nejhorších.“ (Bekara: 85)
Ač je sama existence soucitu s Palestinci a jejich podpora jednoznačnou fundamentální povinností, jejíž porušení se rovná nevíře, muslimové obecně již nejsou jednotní v míře této podpory. Mnohdy zůstávají jen u odmítnutí útlaku Palestinců „srdcem“, tj. ve svém přesvědčení, modlitbách, soukromých diskuzích atd.
To může mít v českých podmínkách několik důvodů, které mohou být stejné či obdobné i pro nezapojení některých osob arabského původu, kteří Palestince podporují ze svého vlastenectví či z arabské sounáležitosti.
1. Čerstvá historická zkušenost českých muslimů s vlnou islamofobie z let 2013 – 2019 a obavy z jejího obnovení masivním politickým a mediálně amplifikovaným sionistickým narativem.
2. Strach těch z muslimů, kteří nemají české občanství, ze státních perzekucí při vyjádření podpory Palestincům.
3. Absence celorepublikově (někdy i regionálně) koordinovaných a fungujících islámských organizací, natož těch, které by se nějakým aktivismem vůbec zabývaly.
4. Potenciální vliv salafíjského směru medchalíja (podle saudského šejcha Rabí’ al-Medchalího, nar. 1933), který se s globálním přesahem objevuje v 90. letech v Saúdské Arábii. Medchalíja mimo jiné přehnaně odmítá jakoukoliv angažovanost běžných muslimů v politických tématech, kromě poslouchání svých vládců.4 Vymezuje se tím proti přehnanému důrazu na politiku v islámu, kterou v 70. letech do Saudské Arábie přináší salafíjské hnutí Sahwa.5
Co se týče dlouhodobého řešení palestinského konfliktu, muslimové ho nevidí v ustanovení jednoho či dvou liberálních či socialistických sekulárních států. Koneckonců Izrael i Stát Palestina jsou od svých počátků sekulární, střídavě socialistické a liberální země a nejsou motivovány ani islámem, ani judaismem. Vedle toho byl sekularismus v širším regionu vždy spjat s brutálními diktaturami, jako v případech Násira, Assadů, Atatürka ad. Dlouhodobé řešení vidí muslimové v tom, co v regionu tradičně fungovalo a přineslo rozsáhlá práva židům a křesťanům, mír a stabilitu – v ustanovení vlády Božího zákona a islámského práva na území historické Palestiny tak, jako tomu bylo před rokem 1918. A to jak v Palestině samotné, tak i na celém Blízkém východě a v islámském světě, a to jak v rámci jednostátního řešení v historické Palestině, tak zejména v rámci širšího politického útvaru chalífátu sjednocujícího v různé míře centralizace všechny tradičně muslimské země. To je ideál sunnitského islámu. Za vlád islámských říší a chalífátů z příkazu Koránu a sunny žili židé a křesťané všech denominací v Palestině v bezpečí s rozsáhlou náboženskou, politickou a soudní autonomií, o kterých by se jim v křesťanské Evropě mohlo jen zdát. Etnický konflikt, stejně tak jako idea národa, byl do této oblasti zanesen až britským kolonialismem a sionismem.
Nicméně v muslimském hnutí může existovat i návrh dvoustátního řešení, jak ho koneckonců formulují i palestinské odbojové organizace. V tomto případě by na jedné straně stál šarí´atský stát a na straně druhé stát židovský. Tento židovský stát ovšem nesmí být sionistický, tudíž nesmí utlačovat Araby na svém území, nesmí se snažit zabrat další území muslimů a musí být s nimi v míru. Takový stát by tímto spadal do tzv. dár as-sulh – nemuslimského území v míru s územím islámským.
Ve světovém islámském diskurzu existoval k řešení palestinského konfliktu i ne tak známý názor šejcha Násiruddína al-Albáního (1914-1999) formulovaný v dobách první intifády (1987-1993). Vzhledem k tomu, že muslimské a arabské země nepomáhaly Palestincům proti Izraeli, jak je jejich povinností, a jelikož podle Albáního intifáda Palestince jen oslabovala, měli podle něj za povinnost z bezvýchodné situace v Palestině vykonat masovou emigraci do muslimských zemí. Nicméně v dalších komentářích i sám Albání nevědomky ukazuje, proč tento postup není realistický.6
Tento postup by byl možný v ideálních podmínkách politického sjednocení muslimů, na které koneckonců apelují Korán a sunna. Muslimské země ale prostě nejsou ochotné nebo jsou příliš ekonomicky slabé nejen na to, aby pomohli Palestincům, ale i na přijetí dalších palestinských emigrantů. Navíc například v Libanonu již žije 475 000 Palestinců a v Jordánsku jich se statutem uprchlíků žije 2,3 milionů. Prakticky celý muslimský svět je totiž uvězněn v okovech Západu. Jednak myšlenkově, v rámci koloniálních hranic a vnucených národních států, které oslabují nezávislost, schopnost a solidaritu muslimů. A jednak i mocensky skrze propagandu, embarga a vojenské intervence Západu proti nim. Vzpomeňme, jak dopadl libyjský vůdce Kaddáfí, který dosáhl politické a ekonomické nezávislosti Libye a snažil se o to samé pro celou Afriku.
Boj za osvobození Palestiny je každopádně pro muslimy neodmyslitelně islámskou záležitostí, a to nejen kvůli výše zmíněným příkazům, ale i kvůli posvátnosti historické Palestiny v islámu. Tato zem je spojena s mnoha proroky islámu, jako jsou např. Abrahám (Ibrahím), Mojžíš (Músa), David (Dáwúd), Šalamoun (Sulajmán), Ježíš (´Ísa) a nakonec i Muhammad s jeho noční poutí:
سُبْحَانَ الَّذِي أَسْرَىٰ بِعَبْدِهِ لَيْلًا مِّنَ الْمَسْجِدِ الْحَرَامِ إِلَى الْمَسْجِدِ الْأَقْصَى الَّذِي بَارَكْنَا حَوْلَهُ
„Sláva tomu, jenž za noci přenesl služebníka Svého z Posvátné mešity [v Mekce] do mešity nejvzdálenější [al-Aqsá], jejíž okolí jsme požehnali…“ (súra Isrá: 1)
Saudský učenec ‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz řekl:
„Palestinská otázka je od začátku do konce islámskou otázkou, avšak nepřátelé islámu vynaložili nezměrné úsilí, aby se tato otázka oddělila od svého islámského přívlastku, za účelem přesvědčit nearabské muslimy, že se jedná o problém Arabů, s nímž nemají nearabové nic společného.“7
Syrský učenec ‘Alí at-Tantawí pravil:
„V historii nespravedlnosti a útlaku není srovnatelného příkladu, jako je palestinská otázka.“8
Ti muslimové, kteří se aktivně angažují v boji za práva Palestinců, jsou a měli by být v tomto boji ochotní se spojit s nemuslimskými aktivisty.
Takto Prorok Muhammad صلى الله عليه وسلم vyslal v tzv. první hidžře nejhůře perzekuované mekkánské muslimy hledat azyl do křesťanské Etiopie a stejně tak se modlil za vítězství křesťanské Byzantské říše proti zoroastrovské Perské říši. Obecný princip spolupráce s nemuslimy pak podtrhává následující verš, který ji rovněž podmiňuje respektem k islámu a muslimům:
لَّا يَنْهَاكُمُ اللَّهُ عَنِ الَّذِينَ لَمْ يُقَاتِلُوكُمْ فِي الدِّينِ وَلَمْ يُخْرِجُوكُم مِّن دِيَارِكُمْ أَن تَبَرُّوهُمْ وَتُقْسِطُوا إِلَيْهِمْ ۚ إِنَّ اللَّهَ يُحِبُّ الْمُقْسِطِينَ
„Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé.“ (súra Mumtahina: 8)
Organizovaný muslimský aktivismus má svůj potenciál. Jednak kvůli výše zmíněnému imperativu je ochotný spolupracovat se všemi podporovateli Palestinců napříč politickým spektrem. Tento potenciál posiluje i fakt, že muslimští aktivisté v tomto hnutí bojují pouze za práva Palestinců, koneckonců jich se týkají události v Gaze a na Západním Břehu. Ano, i islám má své ambice, jako např. jeho úplné přijetí co nejvíce lidmi. Ty ale nejsou vnucenou podmínkou spolupráce muslimů s nemuslimy pro vytyčený společný cíl, v tomto případě pro okamžité příměří a započetí realistického spravedlivého řešení konfliktu v Palestině.
- Zaznamenali al-Buchárí v Sahíh, hadís č. 6011; a Muslim v Sahíh, hadís č. 2586.
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíh, hadís č. 481.
- Zaznamenal Muslim v Sahíh, hadís č. 49.
- al-Andalusi, Abdullah: The deviation & ‘bida’ of Madkhalis: Wrongly putting multiple secular rulers under the same Shari’ rights as a unitary Caliphate, 11.10.2022, online, dostupné na: https://abdullahalandalusi.com/2022/10/11/the-deviation-bida-of-madkhalis-wrongly-putting-multiple-secular-rulers-under-the-same-shari-rights-as-a-unitary-caliphate./
- Ťupek, Pavel: Salafitský islám, Praha 2015, s. 117.
- Viz al-Albáního vyjádření o intifádě viz سيف الهندي: Sheikh Albaani’s Advice To Palestinians.mp4, YouTube, 12.4.2012, online, dostupné na: https://youtu.be/h4KXLCh6O1c?si=-aC4UcYWppqZw9UJ; Nesmu Dawah: Fatwa of Sh.Al-Albani on Migration of the Palestinians by Sheikh Nasiruddin Al-Albani رحمه الله, YouTube, 9.4.2023, online, dostupné na: https://youtu.be/KXQInJb_25s?si=EPtfNK9eH7GLd0eI.
- Viz Ibn Báz: Medžmú’u l-fetáwá we l-makáláti l-mutenewwi’a, 1/277
- Viz az-Zikríját, 2/282