OTÁZKA: Proč v muslimských zemích (např. v Pákistánu) provdávají ženy proti jejich vůli? Proč jinde (například v Saúdské Arábii) požadují po ženichovi, aby zaplatil rodině nevěsty přemrštěné věno, jinak mu nevěstu nedají?
ODPOVĚĎ:
OTÁZKA: Proč v muslimských zemích (např. v Pákistánu) provdávají ženy proti jejich vůli? Proč jinde (například v Saúdské Arábii) požadují po ženichovi, aby zaplatil rodině nevěsty přemrštěné věno, jinak mu nevěstu nedají?
ODPOVĚĎ:
Chvála Alláhu, požehnání a mír Poslu Jeho, jeho rodině a všem, kteří ho následují.
Vše toto je zakázáno jakožto neislámská praxe, na základě jednoznačných důkazů ze Sunny, jak uvádí historičtí i moderní učenci. To, že se toho někteří dopouštějí, je důkazem jejich hříchu, nikoli důkazem dovolenosti takového počínání
Co se zákazu nuceného sňatku týče, al-Kásim vypráví, že jistá žena z potomků Dža’ferových se obávala, že jí její poručník provdá proti její vůli. Poslala proto pro dva starší z ansárů – ‘Abdurrahmána a Mudžemmi’a, dva syny Džárijovi, kteří jí řekli: „Nedělej si starosti, protože Chansá´ bint Chidám رضي الله عنها byla svým otcem proti své vůli provdána a Posel Boží صلى الله عليه و سلم následně tento sňatek zrušil.“ [1]
Když byl šejch as-Sa’dí tázán na dceru, kterou její rodina nutí provdat se za někoho, koho ona nechce, odpověděl:
„Jeji otec nemá právo nutit ji k tomu, ani její matka ani oba dva rodiče, dokonce i když by byli spokojeni s vírou dotyčného.“ [2]
Šejch Ibn ‘Usejmín v komentáři výše citovaného hadísu dodává, že zakázáno je jak nutit ženu proti její vůli vdát se za toho, koho nechce, tak i bránit jí proti její vůli, aby se vdala za toho, koho sama chce. [3]
Co se týče odmítání nápadníků, dokud nezaplatí přemrštěné věno rodině nevěsty, jde o praxi, která je zakázána.
Od Abú Hurejry رضي الله عنه se totiž uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
إذا أتاكم من ترضون خلقه ودينه فزوجوه، إلا تفعلوا تكن فتنة في الأرض وفساد عريض
„Pokud k vám přijde někdo, s jehož morálkou i náboženstvím jste spokojeni, ožeňte ho, protože pokud tak neučiníte, nastane na zemi veliký rozvrat a zkaženost.” [4]
Z tohoto hadísu vyplývá několik důležitých poznatků a ustanovení:
1. Nepřekonatelnou překážkou, která brání uzavření manželství s muslimkou, je rozdílnost náboženství, tj. muslimka nesmí být za žádných okolností provdána za nemuslima. [5] Důkazem je nedvojsmyslný koránský zákaz:
وَلا تُنكِحُوا المُشرِكينَ حَتّىٰ يُؤمِنوا ۚ
Neprovdávejte dcery své za modloslužebníky, pokud tito neuvěří (Bekara:221)
2. Zakázán je také sňatek počestné muslimky s nepočestným muslimem, který se dopustil smilstva a nekál se z něj, na základě koránského verše:
الزَّانِي لَا يَنكِحُ إِلَّا زَانِيَةً
A cizoložník se smí oženit jedině s cizoložnicí (Núr:3).
3. Pro pachatele žádného jiného hříchu žádné takové omezení neplatí a muslimce je dovoleno se za někoho takového provdat, i když je hříšníkem. [6]
Ibn ‘Usejmín také smýšlí, že „pokud si dcera přeje vdát se za člověka, který je dobrý co se týče náboženství i co se týče charakteru, ale její otec ji zamýšlí provdat za někoho, kdo je ještě lepší, i přesto je výběr dcery prioritnější.“ [7]
Dále nejenže potenciální ženich může požádat o ruku nevěstu, ale také sama žena se může nabídnout ke sňatku budoucímu ženichovi, prostřednictvím svého poručníka, ale i přímo. Na tom není nic špatného. Obě strany by ovšem měly zachovávat diskrétnost a nezavdávat lidem příležitosti a důvody k pomluvám a podezření. [8]
Co se pak týče přímo věna nevěsty (arab. مهر mehr) samého, jde v principu o nezbytnou podmínku uzavření manželství, bez které toto není platné. Ibn ‘Usejmín říká:
„Obvěnění nevěsty je něco, okolo čeho se dohodnou ženich a nevěsta. Ani otec, ani nikdo jiný do toho nemá co mluvit.“ [9]
Důkazem je vedle jiného i fakt, že učenci napříč všemi mezheby se jednomyslně shodují, že nevěsta má právo nedovolit ženichovi mít s ní pohlavní styk, dokud nezíská své věno. [10]
I když Sunna nestanovuje žádnou minimální či maximální mez a výši věna ponechává na místních obvyklých obyčejích a oboustranné dohodě zúčastněných, Ibn ‘Usejmín uvádí zajímavý přepočet konkrétně pro Saúdskou Arábii konce 20. století, poskytující názorné srovnání, jak dalece se ve společnosti rozšířený nešvar přemršťování věna vymyká praxi prvních muslimů:
„Pokud bychom přepočítali sumy, které se v časech Proroka صلى الله عليه و سلم doložitelně dávaly jako mehr nejčastěji, potom bychom dospěli k minimální částce 112 a maximální částce 140 saúdských rijálů (rozmezí cca 27,47 – 34,34 eur, nebo cca 758 – 947 Kč, pozn. překladu). Nad tuto mez se zacházelo jen velmi, velmi ojediněle. Avšak dnes věno v Saúdské Arábii běžně dosahuje až 70 000 rijálů (cca 17168,68 eura, tj. cca 464 500 Kč, pozn. překladu)!“ [11]
Toto srovnání pro odsouzení vzpomínané praxe bohatě stačí a netřeba další komentář.
A Alláh ví nejlépe.
____________________________________________________
[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6969.
[2] Viz Medžmú’u s-sa’díjja, 7/349.
[3] Viz Šerhu Sahíhi l-Buchárí, Kitábu n-nikáh, str. č. 2.
[4] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č.1967; al-Hákim v Mustedreku, 2/164-165, jako sahíh; al-Baghdádí v Táríchu Baghdád, 11/61; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1084 ve verzi:
… إِذَا خَطَبَ إِلَيْكُمْ
„Když někdo požádá o zásnuby…“ jako gharíb s problematickým vypravěčem Hamídem ibn Sulejmánem al-Ansárím, který je nespolehlivý podle Abú Dáwúda, slabý podle Ibn Ma’ína a přijatelný podle Ibn Hadžera, a s Wusejmou, který je podle az-Zehebího neznámý. Hadís jako hasan li ghajrihi doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 1022, na základě autentického podpůrného podání v synonymním znění:
… إذا جاءكم من
„Když za vámi přijde někdo …“ viz Irwá´u l-ghalíl, hadís č. 1868.
[5] Viz Ibn ‘Usejmín v Ahkámu l-Kur´án, 2/113.
[6] Viz Ibn ‘Usejmín v Ibid., 2/114.
[7] Viz Šerhu Sahíhi l-Buchárí, Kitábu n-nikáh, str. č. 5.
[8] Viz Ibidum.
[9] Viz Ahkámu l-Kur´án, 2/162.
[10] Zaznamenal al-Munzirí v Kitábu l-idžmá‘, str. 39.
[11] Viz Šerhu l-mumt’i fí Zádi l-mustakni’, 12/252-253.