Šemsuddín Muhammed ibnu l-Kajjim al-Džewzíja pravil:
„Slyšel jsem našeho šejcha1 vyprávět:
„Přišel za mnou jeden z hanefíjských právníků a řekl mi: „Chtěl bych se s tebou poradit ohledně jedné věci.“
„Ohledně čeho?“ zeptal jsem se.
„Chtěl bych změnit svůj mezheb,“ pravil dotyčný.
Zeptal jsem se ho: „A pročpak bys rád změnil svůj mezheb?“
Dotyčný odpověděl:
„Protože vidím, že existuje velmi mnoho autentických hadísů, kterými ty rozporuješ můj mezheb. Radil jsem se ohledně tohoto s jedním šáfi’ovským učencem a ten mi řekl: „Pokud se svého mezhebu zřekneš a odvrhneš ho, potom nijak nenapravíš situaci ve svém vlastním mezhebu. Navíc mezheby jsou už ustálené a obecně přijaté. Proto tvé odvržení vlastního mezhebu ničemu neprospívá.
Někteří súfíjští šejchové mi též předložili, abych se plně oddal Alláhu, naprosto pokorně a poníženě se Mu odevzdal a úpěnlivě Ho prosil o správné vedení k tomu, co On miluje a co přináší Jeho Spokojenost. A co bys mi doporučil ty?“
Odpověděl jsem mu:
„Rozděl svůj mezheb na tři části.
Do první části zahrň vše, co je jasnou pravdou a co je plně v souladu s Koránem a Sunnou. Podle této části svého mezhebu suď a odpovídej ostatním lidem. Zde můžeš mít zcela čisté svědomí a užívat si naprostého klidu ve svém srdci.
Do druhé části vlož ten díl svého mezhebu, který se skládá z otázek, kde je názor učenců jiných mezhebů silnější a správnější, než názor tvého mezhebu, nebo kde důkazy hovoří ve prospěch názoru svých oponentů. Touto částí svého mezhebu ostatním nesuď. Podle této části svého mezhebu nevynášej fetwy. Od této části svého mezhebu se naopak osvoboď.
A poslední zbývající, třetí část svého mezhebu si ponechej pro otázky, v nichž je tak jako tak prostor pro idžtihád a pro názorovou odlišnost, protože důkazy je možno vyložit z vícero úhlů pohledu tak, že mohou a nemusejí odpovídat více názorům. Pokud chceš, můžeš na základě této části soudit a odpovídat. A pokud nechceš, pak nemusíš.“
„Ať tě Alláh odmění,“ poprosil dotyčný učenec šejcha v samém závěru jejich debaty.2
Mezheby jsou nutnou studijní metodologií ke správnému uchopení islámsko-právní nauky a umma se shodla na jejich opodstatněnosti. Nicméně nejsou a nemají být samospásnou myšlenkovou klecí.
Každý z mezhebů disponuje mechanizmy, díky nimž může jejich následovník v případě nutnosti přeskakovat k řešením z mezhebů jiných, dodrží-li ovšem stanovená pravidla. Mezheby islámskoprávní nauky jsou darem intelektuálního úsilí nejlepších generací této ummy, aby s jejich využitím člověka dovedly k naplnění účelu jeho bytí – tedy aby byl ve všem a naprosto upřímným a oddaným služebníkem Božím.
Říkám služebníkem Božím, vzývajícím nepřekročitelnou a neomylnou autoritu Božího příkazu. A nikoli služebníkem mezhebu, adorujícím nadále nedostižnou, avšak i přesto stále ještě omylnou odbornou autoritu zakladatele mezhebu. Když přijde do kolize nařízení Alláha a příkaz Božího Posla صلى الله عليه وسلم, nelze ho rozporovat pochopením lidských autorit.
A to je i smysl těchto slov.