Klíčem k pochopení myšlení tekfírovců je jejich tekfírismus a jejich nesmiřitelné nepřátelství k ostatním muslimům, kteří nejsou členy jejich sekty. To nám umožňuje chápat dokonce i to, proč útočí na západní nemuslimské civilní cíle. Tekfírismus totiž primárně nevede džihád proti nevěřícím, ale provádí krvavou volební kampaň na nové společenské zřízení v muslimských zemích mezi ostatními muslimy, na čele s novým absolutním vůdcem a despotickým tyranem.
Klíčem k pochopení myšlení tekfírovců je jejich tekfírismus a jejich nesmiřitelné nepřátelství k ostatním muslimům, kteří nejsou členy jejich sekty. To nám umožňuje chápat dokonce i to, proč útočí na západní nemuslimské civilní cíle. Tekfírismus totiž primárně nevede džihád proti nevěřícím, ale provádí krvavou volební kampaň na nové společenské zřízení v muslimských zemích mezi ostatními muslimy, na čele s novým absolutním vůdcem a despotickým tyranem.
Primárním cílem jeho útoku jsou ti muslimové, kteří se proti ní staví a jsou proto ze strany tekfírovců vnímáni jako odpadlíci. Západ se na mušce tekfírovců ocitá až sekundárně ze dvou důvodů. Prvním je, že západní vlády se angažují v muslimském diskursu na straně těch, které tito tekfírovci prohlásili za nevěřící nepřátele. Tím se i obyvatelé Západu stávají pomahači znepřátelených nevěřících a legitimním terčem útoků. Dalším důvodem je, že Západ trvá na lidské arbitráži, vnímané jako tekfírovci jako nevíra, neboť současný tekfírismus vnímá už i samotný akt parlamentarizmu, hlasování a volebního procesu, nebo akt združování se do mezinárodněpolitických subjektů (např. členství v OSN) jako nevíru, jejíž pachatel tímto v jeho očích dokazuje, že není muslim, což se v jejich vidění přenáší z vlád přímo na každého jednoho jejich občana. V situaci, kdy někoho prohlásíte za nevěřícího, se nezbytným právním následkem stává anihilace veškerých dohod, které daný subjekt uzavřel z pozice muslimského vládce či ve jménu islámu. Tekfírovci útočí na západní cíle právě proto, že jejich domovské země mají se západními zeměmi uzavřeny stohy smluv o míru a spolupráci – protože jejich vlády jsou dle nich nevěřící a proto nejsou oprávněny uzavírat dohody jménem muslimů a navíc tyto smlouvy dokladují spojenectví mezi Západem a těmi, které tekfírovci označili za své nevěřící nepřátele. Jejich dohody jsou proto dohodami nemuslimů s nemuslimy a pro tekfírovce tím neplatí žádná pravidla a žádná dohoda, kromě těch, které si vyjednají sami. Naopak tyto dohody jsou pro ně jen dalším důkazem, že všichni muslimové, kteří s nimi nesympatizují, jsou nevěřící. Přidejte k tomu další jejich inovaci, relativizující až úplně rušící klasických podmínek a omezení v etice války, rozpracovaných klasickými islámskými učenci v otázce ozbrojeného džihádu za 1400 let existence islámské právní vědy. Ve spojení s pokušením moci nad divákem, které v sobě obsahuje publikovatelný a vzrušující násilný obsah, zabezpečující jim pozornost světové veřejnosti a mediální pokrytí, se logicky přímo nabízí cesta užití tohoto násilí jako nosiče poselství a vektoru sebeprezentace. Pokud rozpoutáte peklo, zkázu a vraždění někde, kde to neunikne pozornosti světových masmedií (která jsou většinou ideologicky prozápadní), poselství, které chcete jeho prostřednictvím sdělit světu, doručíte maximálnímu množství lidí, včetně těch, které by se vám jinak oslovit ani nepodařilo, a to v hlavním vysílacím čase. A tato pozornost masmedií a s ní i politicky zužitkovatelná reklama bude tím větší, čím hrůznější, smrtonosnější a nepochopitelnější bude vaše akce. Je to jednoduchý, špinavý a zaručeně spolehlivý obchod, ve kterém se minuty v živém vysílání kupují za nevinné lidské životy.
Naším nepřítelem tedy není nikdo jiný, než jedna konkrétní současná ideologie zneužívající jednotlivých konceptů islámských nauk. K islámskému duchovnímu odkazu se má asi podobně jako moderní ultrapravice nebo ultralevice k evropskému filozofickému dědictví jako celku, možná ještě méně. Tedy pokud západní legislativy a bezpečnostní složky v zájmu ochrany svého obyvatelstva dokáží smysluplně rozlišovat a efektivně odhalovat extremizmy vzešlé z domácího prostředí, musí se co nejdříve ve vlastním zájmu naučit rozpoznávat i extremizmy vzniklé v jiných myšlenkových tradicích. V globalizovaném světě za existence vlastních muslimských menšin mnoho jiných možností ani nemají.
Tekfírismus jakožto ideologie je stejně nenávistný a násilný jako právě fašismus nebo stalinizmus a nemůže se na něj vztahovat ochrana náboženské svobody, již z principu se totiž nejedná o náboženství usilující především o onen svět, ale o druhotnou, sektářskou ideologickou nadstavbu zaměřenou na proměnu tohoto světa a lidské společnosti zde na zemi, o myšlenkový systém s původně náboženskými termíny a schématy pouze svérázně a účelově nakládající, neboť právě náboženský jazyk je adresátům této ideologie společný, nejsrozumitelnější a nejlépe umožňuje ideologii snazší šíření a získávání nových stoupenců. Právě proto, že je násilnou ideologií směřujících k potlačování práv a svobod všech, kteří ji nevyznávají, by měl být tekfírismus přísně postihován podle existujících paragrafů zakazujících propagaci a šíření jakýchkoli extremistických ideologií bez rozdílu původních zdrojů, ze kterých tyto čerpají.
Tekfírismus je rovněž ukázkovým urfašismem dle pojetí Umberta Eca. Splňuje všech pět jeho charakteristik:
1. Pocit ohrožení v masách hledáním společného nepřítele vně a kolaborantů uvnitř. Tekfírovci totiž zastrašují muslimy strachem z nepřátelské akce západních nevěřících, kterou se také sami snaží provokovat, aby je poštvali proti těm muslimům, které označují za odpadlíky od islámu a zrádce ummy. Navíc ohrožují nemuslimy strachem z muslimů, aby se muslimové cítili izolovaně a snáze se přidávali k tekfírovcům.
2. Teorie vyšších a dobrých bytostí – to jsme „my“ a oproti nám stojících bytostí nižších, zlých – to jsou „oni.“ Pro tekfírovce jsou „my“ výlučně zastánci jejich myšlenek a „oni“ jsou v jejich vidění všichni ostatní lidé. Vše pro jejich prospěch je potom dobré, protože sami sebe vnímají jako ztělesněné absolutní dobro a vše proti nim je ze stejného důvodu totálně špatné. Viděno touto optikou, i čin klasicky vnímaný jako naprosto neislámský nebo obecně nehumánní, nabývá na oprávněnosti a šlechetnosti, neboť je veden za účelem dosažení nejvyššího dobra.
3. Symbolika protlačovaná do popkultury nejširších mas. tekfírismu je vlastní magie slov, barev, obrazů, výjevů, hesel, pokud možno co nejschematičtějších, nejkýčovitějších a nejvykřičenějších, se silným emotivním nábojem, charakterizujících „nás“ i „je“. Právě proto, aby mezi ostatními muslimy získávali nové stoupence, sahají tekfírovci k symbolům, které budou sdílené a považované za vlastní všemi muslimy – prapor s Prorokovou pečetí, institut chalífátu, šarí’u, či džihád přeměňují na reklamu a politickou agitku sebe sama.
4. Odpor ke všemu odbornému, zasvěcenému a intelektuálnímu. Tekfírismus revoltuje proti fundovanosti i schopnosti přemýšlet a kriticky uvažovat nad věcmi. Vydává je za neplodnost, lenost a zbabělost. Muslimské učence obviňuje z nevíry, odpadlictví a kolaborace s nepřítelem.
5. Kult hrdinů, mučedníků „naší“ věci. Pro tekfírovce je příznačný důraz na přísnost, odříkavost, strohost, smrt a utrpení. Velikost hrdinství vidí spíše ve zmaru protivníků, nežli ve službě svým souvěrcům.
Ústředním bodem ideologie novodobého tekfírismu je حاكمية hákimíjja – výlučná vláda Boží, povýšená na čtvrtý aspekt tewhídu. Hákimíjju rozpracoval v nové podobě pákistánský islamistický myslitel Abú l-A’lá Mawdúdí. Nepochopením, nekritickým přijetím a doslovným převzetím konceptů jeho spisby, podobně jako děl Kutbových, hovořících o جاهلية džáhilíjji, době nevědomosti o správné víře, se tato myšlenka dostala také k budoucím tekfírovcům, kteří ji povýšili na ústřední kámen své ideologie. Kdo neaplikuje šarí’u, stává se v jejich očích automaticky nevěřícím. Neaplikováním šarí’y či nadřazováním lidského zákona nad Boží je také jakákoli lidská účast na správě věcí veřejných. Parlamenty, volby, mezinárodní unie a organizace, lidští představitelé moci jiné, než je moc jejich, toto vše tekfírovci označují arabským pojmem طاغوت tághút, který v islámské věrouce původně označoval falešné božstvo, tedy cokoli, co je uctíváno vedle či mimo Alláha. Proto nenávidí a sveřepě odmítají hlasování, volby a parlamentarizmus, ale dovedou také integrovat jinak zcela zdiskreditované někdejší aparátčíky svržených či sesazených sekulárních režimů, v uvažování tekfírovců nevěřící, pokud se k nim tito přidají a „konvertují“ k tekfírismu, subjektivně vnímanému jako jediný pravý islám, zavrhnou svou minulost, přísahají jim slepou věrnost a nadále vykonávají svou profesionální činnost, která se tekfírovskému hnutí vyplácí z hlediska politického, vojenského či propagandistického. Pro někdejší sekularisty jsou tekfírovci v dané situaci jedinými, kdo jim dal perspektivu pokračujícího zaměstnání a mnohdy i života. Stejným způsobem také do sebe účelně vstřebávají slepou agresivní revoltu rozhněvané a buntující evropské mládeže. Jejich přítomnost dokazuje univerzalizmus a světovost tekfírovské myšlenky a jejich excesy pak tekfírovcům zajistí tolik potřebný zájem okolního světa a paralyzující strach, který dále zneužijí ve svůj prospěch. Nejde tu o pevně propracovanou precizní organizovanost, ale o prostý vztah vzájemné závislosti.
Také je zajímavé, že tekfírismus současnosti, ač se to zdá neuvěřitelné při pohledu na jeho dnešní protiší’itské běsnění devastujících rozměrů, má se ší’izmem, zejména tím extrémním, mnoho společného – zejména svou až nesunnitsky drastickou revolučnost, krajně vypjatý kult mučednictví, důraz na milenialismus a katastrofickou apokalyptiku. S ní se pojí blízká očekávání příchodu nového věku a rostoucí obliba všemožných konspirací a svérázných výkladů okolního světa.
Této pozoruhodnosti si jako obecného rysu odštěpeneckých a navzájem se ovlivňujících, ač jinak znepřátelených sektářských proudů povšiml i klasický islámský učenec Ibn Tejmíjja, když napsal:
„Lidé inovace, jako třeba cháridžovci, nejprve započnou nějakou novotu (tj. v náboženství), potom exkomunikují každého jednoho, kdo jim oponuje a povolí prolití jeho krve. Tito lidé si pak vyvracejí své inovace navzájem, nicméně i ten, kdo vyvrací, je sám inovátorem. Vyvrací inovaci jinou inovací a lež jinou lží.“ [1]
Klasické sunnitské islámské myšlení pohlíží na revoluci proti vládci jako na v jádru nežádoucí jev, minimálně dokud se tento vládce svým jasným a nedvojsmyslným činem nedopustí nevíry, anebo neodvrhne modlitbu, za předpokladu, že vzpoura proti němu nezpůsobí ještě větší škody a existují struktury, které by nahradily struktury svržené a zabránily tak chaosu. Naopak ideologie revolty byla vlastní především ší’itským bátiníjským proudům (v historii např. isma’ílíjští Fátimovci, nizáríjští asasíni či bátiníjští karmaté v boji proti sunnitskému ‘abbásovskému chalífátu) a cháridžovcům, které v ní viděli smysl své existence jakožto jediných pravých muslimů bouřících se a bojujících proti údajně odpadlickému a bezvěreckému systému, který si dle nich náboženství uzurpoval z mocenských pohnutek. Tato revolučnost se také u všech z nich úzce propojovala s tušením příchodu blízkého konce a brzkého nástupu Armagedonu a konečné války Dobra proti Zlu, kde oni ve svých vizích měli sehrát právě úlohu armády sil Dobra. Nikoli náhodou a ne nadarmo časopis současných tekfírovců z Dá’iš nese název jednoho místa, kde k tomuto střetu má podle předpovědí ze Sunny dojít.
V pojetí mučednictví se tekfírovci zásadně liší od klasického islámského pojetí, chápajícího výběr mučedníků jako výlučně Boží pravomoc, ve shodě se slovy:
وَيَتَّخِذَ مِنكُمْ شُهَدَاءَ
a vybral si mezi vámi mučedníky (Áli ‘Imrán:140).
Mučednictví je tedy pocta udělovaná Alláhem a nikoli něčím, co by záviselo na rozhodnutí člověka. Pouze Alláh je oprávněn rozhodnout, kdo je skutečným mučedníkem. Navíc tato konstatace implikuje rajskou odměnu a jen Alláhu náleží právo rozsuzovat, kdo je a kdo není obyvatelem Ráje, i kdyby dotyčný padl v boji za islám, jak poznamenává šejch Ibn ‘Usejmín. [2] Tekfírovci si také uzurpovali pojem شهيد šehída, mučedníka, jímž se mohl z vůle Boží původně stát někdo, kdo byl prostě zabit nepřítelem nebo nespravedlivou tyranií, jak o tom vypráví hadís Sa’ída ibn Zejda رضي الله عنه, ve kterém Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:
مَنْ قُتِلَ دُونَ مَالِهِ فَهُوَ شَهِيدٌ وَمَنْ قُتِلَ دُونَ أَهْلِهِ فَهُوَ شَهِيدٌ وَمَنْ قُتِلَ دُونَ دِينِهِ فَهُوَ شَهِيدٌ وَمَنْ قُتِلَ دُونَ دَمِهِ فَهُوَ شَهِيدٌ.
„Kdokoli je zabit chráníce svůj majetek, je mučedníkem. Kdokoli je zabit chráníce svou rodinu, je mučedníkem. Kdokoli je zabit bráníce své náboženství, je mučedníkem. Kdokoli je zabit bráníce svou krev (tj. v sebeobraně) je mučedníkem.“ [3]
Podmínkou sine qua non pro to, aby někdo byl mučedníkem, nikdy nebylo zabíjení druhých a nikdy se mučedníkem nestával někdo, kdo si „mučednictví“ přivodil sám tím, že spáchal sebevraždu, jako například sebevražedný atentátník. Arabština také jasně rozlišuje původní koncept mučednictví (arab. شهادة šeháda), stojící sémanticky velmi blízko ke svědectví a dosvědčení, od konceptu zvaného إستشهاد istišhád, tedy svévolně přivozenému „mučednictví”, nejčastěji právě v kontextu teroristické operace atentátníků. To, že se tekfírovcům podařilo v očích ostatních identifikovat obraz islámského mučedníka s jejich vlastní a subjektivní, sektářskou předsta
vou o něm, je jejich další vyhranou bitvou ve válce o slova. Ve skutečnosti totiž tekfírovští adepti mučednictví, posedlí myšlenkami na vlastní sebedestrukci uprostřed destrukce jiných, daleko více připomínají třeba ze západních zemí známé tzv. šílené střelce, či vražedné běsnění americké sekty Rodina nechvalně proslulého vraha Charlese Mansona, než obraz mučedníků, jak je vykreslen v samotném islámu. Násilí tekfírovců ve formě charakteristicky spojující auto- a heteroagresi je lépe pochopitelné a vysvětlitelné nikoli z islámu samého, ale z tekfírovské tendence odštěpovat se od hlavního tělesa muslimských společností, kvůli důrazu na další tekfírizmem instrumentalizovaný klasický pojem, هجرة hidžru, tedy v jejich pojetí zřeknutí se společnosti a navázání vztahů uvnitř nové, od okolí izolované komunity, což je opět tendence či prvek společný i mnoha dalším moderním sektám v jiných náboženských kontextech, daným jejich novostí a krátkou historie jejich působení. Podobně jako např. na davidiány i na tekfírovce působí tenze a dynamické tlaky denominalizace, tedy procesu, kdy se ze sekty okolím negativně vnímané jako heretická, stává legitimní vyznání v rámci větší zastřešující tradice, od které se původní sekta odštěpila. [4] Tím můžeme vysvětlit, proč se na rozdíl od novodobých cháridžovců např. ománští nebo severoafričtí ibadíjci, ač přímí potomci historických cháridžovců, vycházejících z fenomenologicky stejných východisek, dnes už nedopouštějí žádných násilných činů. Svou denominalizací si totiž prošli již v dávné historii a nyní fungují jako sice okrajové, ale standardně vnímané uskupení uvnitř islámu. Tekfírovci moderní doby typu al-Ká’idy nebo Dá’iš tedy zjevně během vlastní denominalizace nastoupili jiný trend a násilí původně vzniklé jako výsledek konfliktu se zbytkem společnosti, kterou obviňují z nevíry a proto demonstrativně odvrhují, si dodatečně instrumentalizovali za účelem získání ještě větší popularity a ohlasů v masmedii ovládaném postmoderním a globalizovaném světě.
Tím, že tekfírovci svými sebevražednými akcemi navykli Západ na vnímání sebevražedného atentátu jako typicky muslimského způsobu válečnictví, odjakživa islámu vlastního, zcela zamlžili skutečnost, že se jedná o velmi novodobý jev. Zamlčeli i fakt, že této psychologicky účinné a materiálně nenáročné taktiky užívali i jiní, nemuslimští bojovníci proti Západu, jako např. letci japonské císařské armády při kamikaze operacích za II. světové války. Naopak až do 80. let byly v muslimských regionech sebevražedné útoky velkou vzácností. Tehdy s nimi po vzoru srílanských tamilských tygrů začali ší’itští radikálové v Libanonu a od nich je postupně přejímali další. Nejvíce útoků pak proběhlo během americké okupace Iráku a Afghánistánu – i zde se tedy jednalo o reakci na cizí intervencionizmus. Z 1840 zaznamenaných incidentů sebevražedného terorizmu muslimských pachatelů od roku 1983 se jich událo 86% po roce 2001, s vrcholem v letech 2006 – 2010, s tendencí útočit na stále globálnější cíle. [5]
Tekfírismus je nemilosrdnou ideologií nenávisti, proto je důležité daleko více se soustředit na tuto ideologii než na samotné její nositele. Odpověď evropských a obecně západní vnitřních bezpečnostních složek by měla být podle toho také nesmlouvavá, rozhodná, tvrdá a razantní. Je třeba zaškrtit tekfírovcům mediální pozornost a příliv nových stoupenců, blokovat, bojkotovat a vytěsnit jejich hlasy z probíhajících debat a zamezit šíření jejich ideologie jednak represí – odhalováním a odstraňováním tekfírovských obsahů na internetu, v textech, videích či nahrávkách, a jednak prevencí – propagovat alternativní narace a vyvracení tekfírovských bludů, dekonstruovat celou ideologii a rozdrobit ji na její samostatně neškodné elementární součástky, což se neobejde bez pomoci odborných kádrů kvalifikovaných v islámských naukách z řad samotných muslimů. Nemuslimští islamologové jsou nezaujatými pozorovateli a nepodílejí se na formování religiozity muslimů, nebo alespoň zdaleka ne tak, jako muslimští učenci. Navíc z pochopitelných důvodů postrádají možnost vynášet hodnotící stanoviska, jednoznačně odlišující správná islámská chápání od bludu a inovace, teologicky vysoké, hodnotné a směrodatné podoby islámu od nízkých a zvulgarizovaných pseudoislámů, dobré a kvalitní výklady textů Koránu a Sunny, nebo děl a dokumentů islámskonaučné literární tradice od výkladů špatných, pokřivujících, účelových a manipulujících. Proto je pomoc z řad muslimů vzdělaných v islámu tváří v tvář staronovým hrozbám globalizovaného světa nezbytná.
V Koránu samém je totiž, jak říká imám aš-Šáfi’í, také jeden verš, který má nahánět hrůzu každému křivdícímu hříšníkovi – a tím je verš, v němž je řečeno i toto:
وَمَا كَانَ رَبُّكَ نَسِيًّا
a věru není Pán tvůj zapomnětlivým (Merjem:64)
______________________________________________
[1] Viz al-Ma’búd, 16/96.
[2] Viz Alfázun we mefáhimun fí mízáni l-islám, str. 18.
[3] Zaznamenali an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 4095; a Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 4772 v poněkud odlišné verzi, oba jsou sahíh podle al-Albáního; zaznamenal ho i at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1421 s odlišným slovosledem jako hasan.
[4] VOJTÍŠEK, Zdeněk. 2009. Nová náboženská hnutí a kolektivní násilí. Brno: L. Marek, str. 428-429.
[5] FULLER, Graham E. OKANOVIĆ, Hazim, ŠIKALO, Hadžera (překl.) 2015. op. cit., str. 347-348.