Islám a multiplicita pravdy, díl 3.

June 28, 2024 June 28, 2024

Adaptace fetwy tváří v tvář dobovým a místním reáliím a vliv na její směrodatnost

Jiným takovým nástrojem, modifikujícím v případě potřeby fetwu, jsou společenské obyčeje a kulturní zvyklosti (arab. العرف al-‘urf). Příkladem jejich vlivu je moderní formulace výměry zekátu, s ohledem na změnu zvyklosti od placení drahým kovem k placení papírovými penězi s hodnotou, jež není explicitně dána jinak, než jen společenskou dohodou, či dokonce k bezhotovostním a bezkontaktním platbám, na něž se spoléháme bez ohledu na to, že vůbec bezprostředně svýma očima nevidíme jejich průběh, anebo přechod od dutých měr ke hmotnostním jednotkám při obchodování trvanlivých komodit typu pšenice či sušených datlí. Stejný princip, princip změny zvyklosti vedl hanefíjské učence, al-Hasana al-Basrího, Táwúse ibnu l-Kejsána, Omara ibn ‘Abdil’azíze, Isháka ibn Ráhawejha, Sufjána as-Sewrího či al-Awzá’ího k dovolení platby زكات الفطر zekátu l-fitru na konci Ramadánu nejen v naturáliích, ale i v peněžní protihodnotě, neboť peníze se staly pro chudobné výhodnějšími a obchod s trvanlivými potravinami už nebyl vázán jen na datle či ječmen.1 Naproti tomu málikovský, šáfi’ovský a hanbelovský mezheb toto shodně svým preferovaným názorům neumožňuje, ba přímo to někteří považují za inovaci v náboženství (arab. بدعة bid’a).

Nicméně vzhledem k tomu, že islámské předpisy nepotřebují žádnou revizi, je nutné uvažování dobově-místních zvyklostí přenechat nejerudovanějším učencům.

Nejdůležitějším nástrojem, majícím přímý dopad na úplnou změnu odpovědi, je však vymizení efektivní příčiny (arab. علة ‘illa) čili ratio legis daného předpisu, protože ten podle známého pravidla „platí za jeho přítomnosti a při jeho nepřítomnosti už platit přestává (arab. الحكم يدور مع علته وجوبا و عدما al-hukmu jedúru me’a ‘illetihi wudžúben we ‘ademen). Např. důvod zákazu konzumace alkoholických nápojů je jejich opojnost. Konzumovat hroznový mošt je dovoleno, protože chybí důvod jeho zákazu, který se neobjeví dříve, než mošt vykvasí a vlastnost opojnosti tím získá.2

Aby bylo základem pro změnu předpisu, musí takové odůvodnění předpisu být definitivně určitelné (arab. منضبط mundabit) buď explicitně z textuálního zdroje (arab. العلة المنصوصة al-‘illetu l-mensúsa) či implicitně bez obtíží vydedukovatelné z textů (arab. العلة المستنبطة al-‘illetu l-mustenbata).3

To, že k takovým změnám fatew s ohledem na změnu podmínek v dějinách skutečně docházelo, dokládá historie islámského právního myšlení napříč všemi mezheby.

Příkladem budiž situace v hanefíjském mezhebu, kdy as-Serachsí a další autority zmiňují rozdíly v odpovědích Abú Hanífy a jeho dvou nejdůležitějších učedníků, Abú Júsufa a Muhammeda aš-Šejbáního. Nešlo však, jak vysvětluje as-Serachsí, o rozdíly dané různými interpretacemi textuálních důkazů, avšak namnoze o rozdíly v pojímání dobových, místních, kulturních, společenských, politických a ekonomických reálií a historického kontextu, v němž daní experti žili (arab. اختلاف عصر و زمان لا اختلاف حكم و بيان ichtiláfu ‘asrin we zemánin lá ´chtiláfu hukmin we beján).4

Právě výše uvedené důvody vedoucí ke změně konkrétní fetwy s ohledem na dobu a místo někdy znemožňují automatické následování jedné a té samé, stále stejné fetwy, shodně slovům Ibnu l-Kajjima:

„Kdokoli dává lidem fetwu pouze na základě toho, co prostě jen traduje ze svých knih, nedbaje na rozdíly ve zvyklostech, společenských normách, změně doby či místa, situace a okolností, ten bloudí a vblud uvádí i další. Jeho zločin proti víře je ještě větší, nežli je zločin lékaře, který léčí všechny lidi bez rozdílu jedním a tímtéž lékem, který vyčte z lékopisu, zatímco zanedbává rozdíly v podnebí, v němž žijí, v jejich životosprávě, věku a tělesných dispozicích.“5

Proto v otázkách, kde se lze jen velmi těžko odvolat na nějakou textovou argumentaci a které zakládají jen na výše uvedených faktorech, je každý názor z lidského pohledu smysluplný (arab. موجه muwedždžeh)6 a nejlepší a nejpravdivější z nich je ta fetwa kompetentní autority, která k dané situaci, danému problému a danému tazateli pasuje nejtěsněji, jako klíč do zámku a poklička na hrnec, taková, která skvěle balancuje jak mezi přesností a relevancí ve vztahu k teoretickým důkazům, tak i aplikovatelností ve vztahu ke každodenní praxi a žité realitě.

Pravdivostní nároky u Alláha

Boží Zákon je, jak jsme řekli na samém začátku, jako lano napřažené k nám od Stvořitele a Zákonodárce. Jeden jeho konec je v Jeho Rukou, zatímco ten druhý je v rukou našich. Doposud jsme zde hovořili jen o lidské perspektivě a možnostech lidí metodicky odhalovat pravdu a odlišovat správné odpovědi a názory od méně správných či naprosto chybných, mylných a zcestných. Co ovšem můžeme říci o správnosti a nesprávnosti rozmanitých názorů v perspektivě Všemohoucího a Všeznajícího Alláha? V případě, že máme před sebou vícero navzájem občas dokonce protichůdných názorů, můžeme říci, že jsou u Alláha pravdivé všechny, nebo jen jeden jediný z nich?

Můžeme směle uzavřít, že v otázkách základních článků víry (arab. أصول الدين usúlu d-dín) existuje i v Boží perspektivě jen jedna jediná správná odpověď, shodně Božím slovům:

بَلْ نَقْذِفُ بِالْحَقِّ عَلَى الْبَاطِلِ فَيَدْمَغُهُ فَإِذَا هُوَ زَاهِقٌ ۚ وَلَكُمُ الْوَيْلُ مِمَّا تَصِفُونَ ‎

„Naopak My pravdu proti falši mrštíme, a roztříští ji, a hle, ona se rozplyne; však běda vám za to, co lživě Bohu připisujete!“ (Anbijá´: 18)

A na tomto je také konsenzus všech islámských učenců i všech soudných muslimů, jejichž názor lze brát v potaz.7

Naproti tomu v otázkách různých variantních čtení koránského textu (arab. القراآت al-kiráát) zase bezpečně víme, že správná jsou všechna tato čtení, dokud jsou dochována shodně podmínkám spojitosti a četnosti podání při zachování koránského textu a jsou v souladu s gramatickými pravidly arabského jazyka. Alláh tato alternativní čtení zjevil všechna a všechna jsou tím i součástí Jeho Zjevení a jsou Jeho nestvořeným Slovem, jak ve svém doslovném znění, tak i ve svém přesném obsahu.

Stejně je třeba přistupovat např. i u recitace různých autenticky dochovaných proseb ve stejné situaci, dokud jsou všechny podloženy stejně či obdobně autentickými podáními ze Sunny Božího Posla صلى الله عليه وسلم.

Složitější může být situace v dílčích otázkách víry (arab. الفروء al-furú´), kde existuje vícero odlišných názorů, které mohou, nebo nemusejí navzájem přicházet do sporu. První typ označujeme jako názory variantní (arab. اختلاف التنوع ichtiláfu t-tenewwu’) a patřily by sem např. různé způsoby opakování jednotlivých vět ezánu či různé způsoby vykonání některých nepovinných modliteb. Druhý typ označujeme za názory protichůdné (arab. اختلاف تضاض ichtiláfu t-tadád) a tudíž navzájem se logicky vylučující, jako např. prohlášení sporné věci jedněmi za dovolenou a jinými za zakázanou, nebo protichůdný výklad nějakého slova či termínu, jako např. výrazu قروء kurúun jedněmi jako menstruace či druhými jako období čistoty mezi menstruacemi.

V klasické literatuře islámsko-právní metodologie (arab. أصول الفقه usúlu l-fikh) existuje široká debata v odpovědích na otázku jejich správnosti a pravdivostních nároků z perspektivy Alláha.

První skupina učenců, kteří jsou označováni jako المصوبة al-musawwiba, smýšlí, že v těchto dílčích otázkách, v nichž panují názorové neshody, může i v perspektivě Alláha v principu existovat vícero správných odpovědí.

Jejich důkazem je hadís ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما: „Když se Posel Boží صلى الله عليه وسلم vrátil z bitvy proti spolčencům (arab. غزوة الأحزاب ghazwetu l-ahzáb) a vytáhl proti Benú Kurejza, řekl nám:

لاَ يُصَلِّيَنَّ أَحَدٌ الْعَصْرَ إِلاَّ فِي بَنِي قُرَيْظَةَ ‏

„Nechť se nikdo z vás nemodlí odpolední modlitbu, leda až u Benú Kurejza.“

Čas modlitby nás však zastihl ještě během cesty. Někteří z nás se rozhodli nepomodlit se, dokud ke kmeni Benú Kurejza nedorazíme, přesně jak bylo řečeno. Jiní se naopak rozhodli pomodlit se přímo na místě a smýšleli, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم svými slovy zamýšlel něco jiného, než co pochopila první skupina. A když se o tom dozvěděl samotný Prorok صلى الله عليه وسلم, nevinil z ničeho ani jednu z obou skupin.“8

Tohoto názoru byli především mu’tezilité jako al-‘Alláf či al-Džubbáí, nicméně ji alespoň po část svého života zastupovali i někteří sunnitští učenci, zejména pak slovutní mutekellimové jako Abú Bekr al-Bákillání či ve svých začátcích Abú Hámid al-Ghazálí.9 Al-Džuwejní tuto pozici připisuje dokonce většině aš’aríjských mutekellimů, ačkoli ji sám osobně nezastával.

Naproti tomu druhá skupina učenců, pro něž se v historii islámsko-právního myšlení vžil název المخطئة al-muchattia, prosazuje tezi, že v takových otázkách je u Alláha pravdivý a správný jen jeden jediný názor. Toto je většinový a správnější názor islámských učenců. Hanefíjský právník ‘Aláuddín as-Semerkendí tento názor připisuje kromě oficiální linie svého mezhebu i máturídíjským mutekellimům v čele se samotným eponymem tohoto proudu Abu l-Mensúrem al-Máturídím.10 Stejných pohledů jsou i aš’aríjští mutekellimové al-Džuwejní a ar-Rází, jakož i šáfi’ovský znalec nauky usúlu Sejfuddín al-Ámidí.11 S ním souhlasí i málikovec Šihábuddín al-Karáfí.12 Všichni tito učenci zastávají tezi, že na každou islámsko-právní otázku existuje u Alláha právě jen jedna jediná správná odpověď a jejich rozhodujícím důkazem jsou slova Posla Božího صلى الله عليه وسلم:

إِذَا حَكَمَ الْحَاكِمُ فَاجْتَهَدَ ثُمَّ أَصَابَ فَلَهُ أَجْرَانِ، وَإِذَا حَكَمَ فَاجْتَهَدَ ثُمَّ أَخْطَأَ فَلَهُ أَجْرٌ ‏

„Pátrá-li soudce, pídíce se po pravdě, po řešení a toto řešení odhalí, obdrží dvě odměny. Pokud tento soudce pátrá po řešení, pídíce se po pravdě, ale toto řešení mine, obdrží jen jednu odměnu.“13

Mnoho učenců, jako Bedruddín az-Zerkeší, bere tento hadís jako důkaz, že ačkoli je úsilí každého mudžtehida, který se snaží o ten správný idžtihád, Alláhem odměňováno, správná odpověď zůstává v Očích Božích vždy jen jedna jediná.14

An-Nesefí k tomu dodává i logický důkaz, že dvě protichůdná tvrzení z podstaty věci nemohou být pravdivá a proto musí existovat jen jediná pravda, byť by ji třeba člověk nezjistil a po celý svůj život následoval názor, o němž ze svého úhlu pohledu soudil, že je správný, byť tento názor je z perspektivy Alláha chybný.15

Tímto odůvodněním řeší učenci rozpor mezi z lidského pohledu očividně smysluplnými a i přesto rozpornými názory islámských právníků a výlučným pravdivostním nárokem právě jedné jediné odpovědi z perspektivy Vznešeného Alláha. Stručně řečeno, na vše existuje právě jedna jediná správná odpověď, bez ohledu na to, že se naše názory na to, která z nich to je, mohou lišit a všichni můžeme nabídnout své argumenty pro zrovna ten či onen názor.

Hadís o dvou skupinách odlišně interpretujících Prorokova صلى الله عليه وسلم slova je možno vysvětlit v tomto duchu také. Obě skupiny provedly kvalifikovaný a správný idžtihád a došly k různým výsledkům. Postup jedněch i druhých byl správný a tak na jejich počínání nebylo z lidské perspektivy co kritizovat či korigovat, pročež Posel Boží صلى الله عليه وسلم schválil počínání jak jedněch, tak i druhých. Nicméně to nevylučuje, že u Alláha byla pravda jen jedna jediná i v této otázce. A dokud můžeme všechny důkazy takto sladit, není potřeba obracet jedny důkazy proti jiným a stavět je do kontradikce.

Tento pohled nakonec získal navrch v hanefíjském, málikovském a hanbelovském mezhebu.16

V šáfi’ovském mezhebu tento názor koexistuje s dalším, který je podoben stanovisku raných hanefíjců a který byl i konečným názorem al-Ghazálího.17 Tento názor se pokouší obě předchozí pozice sladit. Na jednu stranu u Vševědoucího Alláha může existovat na každou otázku právě jedna jediná správná odpověď, zároveň však Alláh coby Spravedlivý Zákonodárce formuluje některá nařízení nekategorickým (arab. ظني zanní) způsobem, dovolujícím z Jeho Moudrosti více interpretací a ponechává tak prostor pro zkoumání a konečný verdikt nechává nezodpovězený. Pokud by totiž chtěl, mohl by danou věc rozhodnout a seslat zjevení, které by názorovým neshodám učinilo přítrž, avšak nestalo se tak. Správná odpověď pak existuje jen u Něho, pouze v Jeho Vědění a nezná ji nikdo, kromě Něj. Onen správný názor, který se shoduje s názorem u Alláha, je pak oproti všem ostatním správnější právě jen z tohoto jediného důvodu. Tato názorová pozice získala označení الأشبه al-ašbeh a jejími prvními proponenty byli šáfi’ovský právník Ibn Surejdž, který ji přebral od Abú Hanífových učedníků Abú Júsufa a Muhammeda ibn Hasan aš-Šejbáního. Mezi pozdějšími hanefíjci se stejného názoru držel al-Kerchí.18

Nicméně spolu s ar-Rázím lze uzavřít, že pozice učenců al-muchattia, uznávajících jen jedinou správnou odpověď, nevylučuje existenci Boží moudrosti v ponechání prostoru pro vícero možných názorů či interpretací v nekategoricky formulovaných pravidlech. Proto i pozice učenců al-ašbeh logicky nutně ústí v pozici učenců al-muchattia, neboť i oni uznávají, že u Alláha je i tak jeden názor správnější, nežli ty zbývající.19 Mezi pozdějšími hanefíjci dospěl ke stejnému názoru odinterpretování pozice al-ašbeh i Abú Ja’kúb al-Džurdžání.20

Namísto závěru – pravda ve světle Božího Zákona

Islám ze své nejniternější podstaty znamená podrobení se Alláhu a Jeho Zákonu. Kýženým závěrem a praktickým ponaučením z výše rozpracovaných diskusí má proto být upozornění běžnému věřícímu a tím spíše nováčkovi na počátku své duchovní pouti v islámu a studia jeho nauk, aby si nevybíral a nepřebíral jakékoli existující názory, které se mu nabízejí, jen tak shodně svým osobním libůstkám a tomu, co lahodí jeho vlastnímu osobnostnímu nastavení.

Naopak, má následovat to, o čehož pravdivosti je v hloubi svého srdce nejvíce přesvědčen, na základě toho, která autorita se mu zdá nejfundovanější a čí odpověď pokládá za nejlépe proargumentovanou, s tím, že zachová respekt vůči odlišným názorům jiných, protože pokud je bude znevažovat, může se stát, že spolu s nimi zneváží i pravdu.

Vznešený Alláh před tímto varuje, když říká:

لَّا تَجْعَلُوا دُعَاءَ الرَّسُولِ بَيْنَكُمْ كَدُعَاءِ بَعْضِكُم بَعْضًا ۚ قَدْ يَعْلَمُ اللَّهُ الَّذِينَ يَتَسَلَّلُونَ مِنكُمْ لِوَاذًا ۚ فَلْيَحْذَرِ الَّذِينَ يُخَالِفُونَ عَنْ أَمْرِهِ أَن تُصِيبَهُمْ فِتْنَةٌ أَوْ يُصِيبَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ

„Neberte výzvu posla k vám tak, jako by to byla výzva jednoho z vás k druhému! Bůh zná dobře ty z vás, kteří se potajmu okrádají. Nechť se mají na pozoru ti, kdož se vzpouzejí Jeho rozkazu, aby je nepostihla zkouška či trest bolestný.“ (Núr: 63)

Ibn Tejmíja řekl:

„Tedy pozor dávej. Pozor dávej, člověče, aby sis nezošklivil něco z toho, s čím přišel Posel Boží صلى الله عليه وسلم, abys to neodvrhl buď díky vlastním tužbám, anebo proto, že slepě fandíš svému mezhebu, svému šejchovi či jsi příliš zaslepený svými tužbami a tímto světem. Věru Alláh nedal nikomu za povinnost poslouchat někoho, kromě poslušnosti vůči Poslu Božímu صلى الله عليه وسلم a důsledného dodržování toho, s čím přišel. Tedy i kdyby se služebník vzepřel všem stvořením a následoval jen Proroka صلى الله عليه وسلم, Alláh by se ho netázal, proč kohokoli jiného ze stvoření neuposlechl.“21

Toto je cesta shody a sjednocení, o níž Vznešený Alláh praví:

وَاعْتَصِمُوا بِحَبْلِ اللَّهِ جَمِيعًا وَلَا تَفَرَّقُوا ۚ وَاذْكُرُوا نِعْمَتَ اللَّهِ عَلَيْكُمْ إِذْ كُنتُمْ أَعْدَاءً فَأَلَّفَ بَيْنَ قُلُوبِكُمْ فَأَصْبَحْتُم بِنِعْمَتِهِ إِخْوَانًا وَكُنتُمْ عَلَىٰ شَفَا حُفْرَةٍ مِّنَ النَّارِ فَأَنقَذَكُم مِّنْهَا ۗ كَذَٰلِكَ يُبَيِّنُ اللَّهُ لَكُمْ آيَاتِهِ لَعَلَّكُمْ تَهْتَدُونَ

„Přidržujte se pevně provazu Božího všichni a nerozdělujte se! Pomněte dobrodiní Božího k vám, když byli jste nepřáteli a On opět sblížil srdce vaše a stali jste se – díky milosti Jeho – bratry; a byli jste již na okraji propasti ohnivé a On vás před ní spasil. A takto vám Bůh objasňuje Svá znamení – snad budete správně vedeni.“ (Áli ‘Imrán: 103)

Sábit ibn Kutba al-Muzení vyprávěl: „‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه nám jednou pronesl kázání takové, že podobné nám snad nikdy nepřednesl. Řekl v něm: „Lidé! Bojte se Alláha, buďte mezi sebou navzájem pokorní a poslušní a držte se prvotního společenství – to je Alláhovo lano, jehož nám je nařízeno se pevně držet. To, co vám je zatěžko uposlechnout, za dodržení společenství a vzájemné shody, je lepší, nežli to, co vám je dražší, avšak přináší rozdělení a neshody! Vše, co Alláh až do Soudného Dne stvořil, má svůj vrchol a svůj konec, po němž to bude už jen upadat. Kroužky řetězce islámu již dosáhly svého vrcholu a je namístě se obávat, že už budou až do Soudného Dne jeden po druhém jen pukat. To poznáte po tom, že budete trhat rodinná pouta, že se chudoba rozšíří tolik, že bohatý se bude obávat jedině zchudnutí a chudobný nenalezne nikoho, kdo by se nad ním slitoval. Člověk bude žebrat od pátku do pátku, ale nikdo mu do ruky nic nevloží.“22

Vždy je potřeba soudit záležitost komplexně, podle celkového jejího obrazu a údaje nejednoznačné vysvětlovat ve světle jednoznačných a neoddiskutovatelných pravd, neboť Vznešený Alláh praví:

هُوَ الَّذِي أَنزَلَ عَلَيْكَ الْكِتَابَ مِنْهُ آيَاتٌ مُّحْكَمَاتٌ هُنَّ أُمُّ الْكِتَابِ وَأُخَرُ مُتَشَابِهَاتٌ ۖ فَأَمَّا الَّذِينَ فِي قُلُوبِهِمْ زَيْغٌ فَيَتَّبِعُونَ مَا تَشَابَهَ مِنْهُ ابْتِغَاءَ الْفِتْنَةِ وَابْتِغَاءَ تَأْوِيلِهِ ۗ وَمَا يَعْلَمُ تَأْوِيلَهُ إِلَّا اللَّهُ ۗ وَالرَّاسِخُونَ فِي الْعِلْمِ يَقُولُونَ آمَنَّا بِهِ كُلٌّ مِّنْ عِندِ رَبِّنَا ۗ وَمَا يَذَّكَّرُ إِلَّا أُولُو الْأَلْبَابِ

„On je ten, jenž seslal ti Písmo, v němž některé verše jsou pevně stanovené, a ty jsou podstatou Písma, zatímco jiné jsou víceznačné. Ti, v jejichž srdcích je odchýlení, následují to, co je v něm víceznačné, usilujíce tak o rozkol a snažíce se o svévolný výklad toho; však nezná výklad toho nikdo kromě Boha. Ti však, kdož pevni jsou ve vědění, hovoří: “My v ně jsme uvěřili; vše, co obsahuje, od Pána našeho je!” A připomínají si to jedině ti, kdož rozmyslem jsou obdařeni.“ (Álu ‘Imrán: 7)

Ma’rúf ibn Fejrúz al-Kerchí řekl: „Když si Alláh pro Svého služebníka přeje dobro, otevře mu brány dobrého činu a uzavře pro něj brány rozprav. A když si pro Svého služebníka přeje zlo, otevře mu brány rozprav a uzavře pro něj brány dobrého činu.“23

Věřte mi po tom všem, že není zas až tolik těžké dopátrat se pravdy, shodně slovům Abu l-Feredže Ibnu l-Džewzího, jimiž své pojednání ukončím:

„Příklad Šarí’y je jako slunce a příklad rozumu je jako oko. Když ho otevřeš a ono je zdravé, uvidíš, okdud Slunce svítí.“24

Ať mně i vám Alláh ukáže pravdu jako pravdu a obdaří nás jejím následováním, ať nám všem předočí faleš jako faleš a daruje nám sílu jí nepodlehnout a ať nás všechny vede přímou cestou až do zahrad Ráje a spasí nás všechny před plameny pekelnými. Ámín.

Na základě citovaných zdrojů sestavil: Alí Větrovec

  1. Islám a multiplicita pravdy, díl 1.
  2. Islám a multiplicita pravdy, díl 2.
  3. Islám a multiplicita pravdy, díl 3.
  1. Viz as-Serachsí v al-Mebsút, 3/106-107.
  2. Viz Fachruddín ar-Rází v al-Mahsúl, 5/207. Srov. Ibnu an-Nedždžár v Šerhu Kewkebi l-munír, 4/51.
  3. Viz az-Zerkeší v al-Bahru l-muhít fí usúli l-fikh, 5/262-263.
  4. Viz al-Mebsút, 8/178; Srov. az-Zejle’í, který o něco později používá fráze „nikoli neshoda důkazu a argumentu (arab. لا اختلاف حجة و برهان lá ´chtláfu hudždžetin we burhán),“ viz Tebjínu l-hakáik šerhu Kenzi d-dakáik, 43/354.
  5. Viz I’lámu l-muwekki’ín, 4/470.
  6. Více viz aš-Šátibí v al-I’tisám, 1/250-252.
  7. Tento konsenzus uvádí Abu l-Me’álí al-Džuwejní v al-Burhán, str. 1316-1318, s poznámkou, že se od něj odchýlili jen někteří bludaři a heretici v rámci filozofů a mu’tezilitů, jejichž nesmysly stejně nemají žádnou váhu.
  8. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 946.
  9. K této tezi al-Ghazálí inklinuje ve svém kompendiu z usúlu l-fikhu, nazvaném al-Mustasfá min ‘ilmi l-usúl, 4/50-53.
  10. Viz Mízánu l-usúli fí netáidži l-‘ukúl, str. 753.
  11. Viz al-Ihkámu fí usúli l-ahkám, 4/221-222.
  12. Viz Nefáisu l-usúli fí šerhi l-Usúl, 9/3876-3877.
  13. Od ‘Amra ibnu l-‘Ás رضي الله عنه ho zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7352.
  14. Viz Bahru l-muhít, 6/243-244.
  15.  Viz Kešfu l-asrár, 2/301.
  16. Pro hanefíjský pohled na problematiku viz as-Serachsího Usúl, 2/14. Pro málikovský pohled viz Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, 2/885. Pro hanbelovský pohled viz Ibn Tejmíja v Medžmú’u l-fetáwá, 20/19-22.
  17. Viz al-Menchúl, str. 456.
  18. Viz Kemáluddín ibn Imám al-Kámilíja v Tejsíru l-wusúl ilá minhádži l-usúli mine l-menkúli we l-ma’kúl, 6/312.
  19. Viz al-Mahsúl, 6/62.
  20. Viz Chazánetu l-akmel fí furúi l-fikhi l-hanefí, 4/123.
  21. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 16/528-529.
  22. Zaznamenal at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebír, podání č. 8878.
  23. Zaznamenal al-Chatíb al-Baghdádí v Iktidáu l-‘ilmi l-‘amel, str. 79.
  24. Viz Telbísu Iblís, str. 9.