Vznešený Alláh hovoří o těch, jež mají být potrestáni Pekelným ohněm:
وَيَوْمَ يُعْرَضُ الَّذِينَ كَفَرُوا عَلَى النَّارِ أَذْهَبْتُمْ طَيِّبَاتِكُمْ فِي حَيَاتِكُمُ الدُّنْيَا وَاسْتَمْتَعْتُم بِهَا فَالْيَوْمَ تُجْزَوْنَ عَذَابَ الْهُونِ بِمَا كُنتُمْ تَسْتَكْبِرُونَ فِي الْأَرْضِ بِغَيْرِ الْحَقِّ وَبِمَا كُنتُمْ تَفْسُقُونَ
„A v den, kdy budou předvedeni ti, kdož nevěřili, k ohni, bude jim řečeno: “Utráceli jste dary své výtečné v pozemském životě svém a užívali jste si z nich. Dnes tedy budete odměněni trestem hanby za to, že pyšní jste byli na zemi bez oprávnění, a za to, že jste byli hříšníky!“ (Ahkáf: 20)
Anas ibn Málik رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
يُؤْتَى بِأَنْعَمِ أَهْلِ الدُّنْيَا مِنْ أَهْلِ النَّارِ يَوْمَ الْقِيَامَةِ فَيُصْبَغُ فِي النَّارِ صَبْغَةً ثُمَّ يُقَالُ يَا ابْنَ آدَمَ هَلْ رَأَيْتَ خَيْرًا قَطُّ هَلْ مَرَّ بِكَ نَعِيمٌ قَطُّ فَيَقُولُ لاَ وَاللَّهِ يَا رَبِّ . وَيُؤْتَى بِأَشَدِّ النَّاسِ بُؤْسًا فِي الدُّنْيَا مِنْ أَهْلِ الْجَنَّةِ فَيُصْبَغُ صَبْغَةً فِي الْجَنَّةِ فَيُقَالُ لَهُ يَا ابْنَ آدَمَ هَلْ رَأَيْتَ بُؤْسًا قَطُّ هَلْ مَرَّ بِكَ شِدَّةٌ قَطُّ فَيَقُولُ لاَ وَاللَّهِ يَا رَبِّ مَا مَرَّ بِي بُؤُسٌ قَطُّ وَلاَ رَأَيْتُ شِدَّةً قَطُّ
„V Soudný Den bude přiveden ten z obyvatel Pekla, který na tomto světě žil tím nejblahobytnějším životem a bude jen na okamžik smočen v Pekelném ohni. Potom se řekne: „Synu Adamův! Viděls kdy nějaké dobro? Dostalo se ti kdy nějakého dobrodiní?“ Dotyčný odpoví: „Ne, nikoli, při Alláhu, ó Pane!“ A pak bude přiveden ten z obyvatel Ráje, kdo žil tím nejbídnějším a nejzoufalejším životem. Bude jen na okamžik smočen v Ráji. Potom se řekne: „Synu Adamův! Zažil jsi kdy nějakou bídu? Zakusil jsi vůbec kdy nějakou těžkost?“ „Nikoli, při Alláhu, ó Pane, nikdy jsem nezakusil žádnou těžkost a nikdy jsem nezažil žádnou bídu!“1
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه, pravověrný a správně vedený chalífa a tchán Posla Božího صلى الله عليه وسلم v jedné osobě se velmi zdráhal dopřávat si z tohoto světa více, než co je nutné, z velkého strachu, aby nebyl zahrnut mezi ty, o nichž hovoří tento verš. Radíval velitelům svých vojsk a guvernérům, které posílal do měst, jimž vládl: „Dávejte si dobrý pozor, abyste nepropadli užívání si luxusu a prostopášným krásám a radovánkám tak, jako nevěřící!“2
Omar jednou v Džábirových رضي الله عنه rukou spatřil kus masa a zeptal se jej: „Copak je to, Džábire?“ „Zachtělo se mi masa, tak jsem si ho koupil,“ odpověděl Džábir. Omar mu opáčil: „Snad to není tak, že cokoli se ti zamane, kdykoli na něco dostaneš chuť, koupíš si to?!“ Když Omarovi jeho dcera, matka věřících Hafsa رضي الله عنها, servírovala chladnou omáčku s masem, doplnila ji horkým olejem, ale Omar jí to vyčetl: „Dvě přílohy v jedné nádobě?! Toto nesním, dokud nepředstoupím před Alláha Všemohoucího!“3
Tak žili naši zbožní předkové, Posel Boží صلى الله عليه وسلم a jeho společníci, nechť je Alláh s nimi všemi spokojen. Nechť nám budou vzorem oni a ne pomíjivé výkřiky módy a ti, co je propagují. Oni měli jen tolik, aby byli a neměřili hodnotu své existence tím, co mají. Protože jejich veškerá pozornost a všechno úsilí bylo zaměřeno na to, co přetrvá pro onen svět. Pro něj konali maximum i za cenu toho, že na tomto světě neměli vždy úplně vše, na co si vzpoměli a nežili nejpohodlnějším životem, jakým žít mohli.
Zamysleme se nyní – na co mít tři byty, když stačí jeden? Na co mít bazén, anglický trávník a vilu o třech poschodích a patnácti místnostech, když stačí domek o čtyřech místnostech se zahrádkou? Nač mít každý rok nový chytrý telefon, když ten, co máme už tři roky, nám stále slouží? Nač utratit desetitisíce za luxusní dovolenou v pětihvězdičkovém hotelu u moře, když si stejně kvalitně dokážeme odpočinout na vesnici u příbuzných? Na co kupovat dětem módní značkové oblečení, když z něj stejně vyrostou a stejný účel splní i to z běžného obchodu? Proč po městě popojíždět autem, když nás všude doveze městská doprava? Proč? Komu tím co dokazujeme? Komu se chceme podobat?
Což nevíme, že předhánění se v luxusním životu a v hromadění majetku je znakem nevěřících a že to zničilo dávné národy před námi? Ti, kteří žijí blahobytným a rozkošným životem v luxusu byli jednou zmíněni v přítomnosti Ahmeda ibn Hanbela a on o nich řekl: „Přibližovat se k nim je pokušením a sedět s nimi přináší rozvrat.“4
Bratře i sestro, věz, že přílišné užívání si luxusu a rozkoše v životě vede ke zmrtvělosti srdce, lenosti těla, hrabivosti a lakotě, hromadění majetku, zapomínání na onen svět a přináší s sebou obrovské těžkosti při zúčtování na onom světě.
Ať nás před tím vším Alláh ochraňuje.