V pozadí průmyslu nenávisti
V pozadí průmyslu nenávisti
Qui bono? Wajahat Ali, Eli Clifton, Matthew Duss, Lee Fang, Scott Keyes a Faiz Shakir ve své analýze z roku 2011 uvádí, že v uplynulých deseti letech sedmi klíčovými nadacemi a grantovými institucemi, využívanými pěti hlavními figurami, které současnou morální paniku z muslimů v USA rozproudily, proteklo 42,6 milionu dolarů. Další peníze se sešly od osobních dárců, průmyslníků, lobbistů a zájmových skupin. Těchto pět dezinformátorů produkovalo lživé údaje a materiály pro tvůrce veřejného mínění, že mešity podněcují terorizmus a američtí muslimové chtějí nahradit zákony USA šarí’ou. Šiřiteli této paniky na lokální i celostátní úrovni byli Frank Gaffney z Centra pro bezpečnostní politiku, David Yerushalmi ze Společnosti pro americkou národní existenci, Daniel Pipes z Fóra pro Blízký Východ, Robert Spencer z organizace Jihad Watch a Stop islamizaci Ameriky a Steven Emerson z Projektu pro výzkum terorizmu. Jimi založené hnutí má své pobočky v 23 amerických státech a funguje na principu sítě volně provázaných a združených organizací, think-tanků a občanských iniciativ. Jejich dosah dalece překračuje hranice USA a má dopad i na zahraniční islamofobní scénu. Z jejich děl (vedle tvorby evropských islamofobů typu Geerta Wilderse a blogu Gates o Vienna [1]) na skoro čtyřech stovkách míst svého 1500 stránkového manifestu citoval i norský terorista Anders B. Breivik, kterého bývalý vysoký představitel CIA a přední odborník na terorizmus Marc Sageman označil za plod této infrastruktury, podobně jako je al-Ká’ida plodem infrastruktury islamistického radikalizmu. [2]
Ideologicky jde o americké ultrakonzervativce věřící v co nejmenší zásahy státu do ekonomiky a vyznávající radikální výklad společenských vztahů podle spisovatelky a filozofky Ayn Rand, dle něhož je chudoba vždy výsledkem osobní neschopnosti a pomoc bohatých chudým je brzdou ekonomického růstu. Tento názor je rozpracován v autorčině stěžejním díle Atlas Shrugged. Velmi citovaný blog Spencerovy nejbližší spolupracovnice Pamely Geller nese přímo inspirovaný název Atlas Shrugs. Teze těchto klíčových figur americké islamofobní mašinerie mají svou osobní zkušeností dokládat i bývalí muslimové či lidé z většinově muslimského prostředí typu Nonie Darwish, Walida Pharese či Walida Shoebata. [3]
Podle Mohameda Nimera toto vyzdvihování exmuslimů a spoléhání se na jejich názory jako na nejkvalifikovanější také zavdává dojem, že s muslimy je možno hovořit až poté, co se zřeknou své víry. [4]
Zpráva CAIRu o islamofobii v letech 2011-2012 uvádí, že vnitřní část sítě tvoří 37 (z toho 11 lokálních a z toho 5 jen ve státu Florida) otevřeně islamofobních formací a dalších 32 jejich agendu nepřímo podporuje. Tyto organizace se obrací na spřátelené fondy a grantové agentury, navzájem si píší posudky a schvalují projekty a následně generují zisky v řádu milionů dolarů. Mají také své mediální kanály jako je CNB Pata Robertsona nebo Fox News. [5] Tato síť šíří a generuje hlavní schéma islamofobní agendy v USA a většině západního světa, shrnuté v těchto výrocích: 1. Islám není náboženství, ale nenávistná ideologie. 2. Islám je sám o sobě extremistický. 3. Všichni muslimové jsou násilničtí extremisté. 4. Muslimové plánují ovládnutí USA a zničení jejich ústavy. 5. Organizace Muslimské bratrstvo (arab. الإخوان المسلمون al-Ichwánu l-muslimún) je platformou sdružující skoro každého jednoho muslima. Tato agenda také systematicky vyvrací existenci islamofobie jako společenského fenoménu a zesměšňuje každého, kdo se jím zabývá. [6] Americká organizace Muslimská rada pro veřejné záležitosti (Muslim Public Affairs Council, MPAC) uveřejnila v roce 2012 hloubkovou studii mapující 25 nejvlivnějších amerických osobností z protimuslimských kruhů. Z těchto 25 byl pouze jediný (Daniel Pipes) patřičně odborně kvalifikován diplomem z islámských studií, ovšem ani on jako akademicky činný islamolog nepůsobí a ani již několik desítek let nenavštívil kvůli nějakému výzkumu ani jednu muslimskou zemi. Byl také nominován do funkce na Institutu USA pro mír, nicméně podle Associated Pressu americký senát jeho nominaci pro jeho osobní protimuslimskou zaujatost neschválil. Mnoho dalších mělo zcela jinou profesní kvalifikaci a několik z nich, např. Pamela Geller, nemělo vysokoškolský diplom vůbec. Jeden z těchto 25 (Walid Shoebat) o sobě tvrdil, že je bývalý islámský terorista, nicméně vyšetřování CNN odhalilo lživost jeho tvrzení. Všech 25 vyšetřovaných osob je možno rozčlenit buďto do kategorie „intelektuálů“, nebo „ověřovatelů“, případně „aktivistů“. „Intelektuálové“ poskytují výklad náboženství, analyzují ho a přicházejí s tvrzeními o fundamentální nebezpečnosti a zlu islámu jako takového, které je jeho esencí a je od něj neoddělitelné, nebo prezentují muslimskou komunitu jako hrozbu pro národní bezpečnost, případně fungují jako sloupkaři v mediích, komentující otázky politiky, práva a boje proti terorizmu. „Ověřovatelé“ jsou především bývalí muslimové nebo někdejší obyvatelé zemí s muslimskou většinou, kteří deklarují znalost islámu „z první ruky,“ očerňují islám jako víru i muslimy jako lidi a tím přidávají tezím předchozích skupin na legitimitě. „Aktivisté“ organizují akce a iniciativy, komunikují s úřady a vyvíjejí nátlak na veřejnost i instituce, aby naslouchaly narativu „intelektuálů“ a „ověřovatelů.“ Agenda těchto kruhů rotuje okolo pěti základních témat: 1. Islám je náboženství násilí. 2. Muslimové jsou tajná klika rozvracející americkou společnost zevnitř. 3. Americké muslimské organizace jsou částí celosvětového muslimského spiknutí pod vedením Muslimského bratrstva. 4. Muslimové vedou právní bitvy, aby skrze soudní systém umlčeli protivníky. 5. Muslimové chtějí americkou ústavu nahradit šarí’ou. [7]
Podobným způsobem a v návaznosti na americký model, jenž je jim vzorem a inspirací, zřejmě fungují i islamofobní sítě v evropských zemích. V Evropě je jádrem protiislámského hnutí síť místích obranných lig pod vedením Anglické obranné ligy (English Defence League, EDL), existuje i česká mutace, která je personálně propojena na lidi okolo facebookové iniciativy Islám v ČR nechceme. K dosažení cíle užívají následující strategie: 1. Obvinit muslimy, že jsou hrozbou pro bezpečnost dané země. 2. Šířit zmanipulované statistiky dokazující existenci muslimské hrozby. 3. Stvořit strach ze šarí’atského zákonodárství. 4. Bránit svobody nemuslimů oklešťováním svobod jejich muslimských spoluobčanů. 5. Prosadit tvrzení, že islám v žádném případě není náboženstvím. 6. Prosazení tvrzení, že muslimové nemají právo na svobodu vyznání, gar
antovanou jim Ústavou. 7. Spojit protimuslimské předsudky s protivládní rétorikou a revoltou proti stávajícímu establishmentu – prezidentům, premiérům či vládám dle kontextu té které země. 8. Prosadit teze o konspiraci mezi muslimy a dalšími ideologickými nepřáteli tohoto proudu (američtí demokraté, evropští socialisté, u nás tzv. „sluníčkáři a pravdoláskaři“).
V analýze obsahu kolujícího mezi českými protiislámskými aktivisty z IvČRN dokládá Šádí Shanaáh čtyři kategorie: 1. Pochvalné komentáře a informace o aktivitách zaměřených proti muslimům. 2. Nepravdivé či překroucené informace spojené s muslimy. 3. Pravdivé informace o převážně kriminálních nebo nemorálních událostech spojených s muslimy. 4. Teologické argumenty údajně dokazující zlou podstatu islámu jako takového. [8]
Současná morální panika není morální panikou z utečenců, protože propukla ještě před kulminací mediteránní krize v letech 2014 a 2015 a v některých zemích, konkrétně třeba v Německu, vrcholila už v roce 2010. Jde primárně o morální paniku z islámu a muslimů, o konkrétní zlost a konkrétní pocit ohrožení způsobený empiricky doložitelnými a legitimními příčinami, která je ovšem jen zacílena špatným směrem. Příčinou oprávněného pocitu ohrožení a legitimního hněvu mas jsou ovšem faktory, které nejde odstranit ani segregací, ani koncentračními tábory, protože nejde o nepohodlnou skupinu lidí, ale o něco zcela jiného. Jde tu o narušení osobní sféry jednotlivců, nátlak na lokální společenství a ztrátu suverenity států, což je způsobeno globalizací, která se splašila a vymkla kontrole. Jde o obavu z budoucnosti katalyzovanou stále chaotičtější současností a o prekarizaci nejen na trhu práce, ale i na poli poznatků, hodnot a vztahů. Globalizace tažená západními mocnostmi umožnila rozmach nadnárodních korporací, které se začaly vymaňovat z kontroly lokálních vlád nejprve v rozvojovém a dnes stále více i ve světě rozvinutém. Přesuny zboží, financí i pracovní síly již neřídí lokální vlády volené místním obyvatelstvem, ale nikým nevolenými šéfy nadnárodních korporací. Tyto změny se odehrávají chaoticky a nerespektují nikoho, kromě odtažitých, neosobních a běžnému člověku nepochopitelných ekonomických a sociologických zákonitostí, kterým podléháme všichni. Demokracie a lidská práva, která do jisté míry pozitivně ovlivnila rozmach Západu, se nyní stávají v očích uctívačů modly Růstu přežitkem a překážkou dalšího potenciálního výdělku. Sevření chapadel nadnárodních gigantů vytváří tlak, který rozmělňuje a promíchává veškerá lokální specifika a rozmazává odjakživa pestrou mozaiku lidských kultur a společenství ve smutně stejnolitou plochu nevábné a neurčité barvy. Státy si kompenzují ztrátu své územní svrchovanosti čím dál většími zásahy do soukromí a života svých občanů, které sledují na každém kroku a monitorují jejich chování pod pláštíkem obav z terorizmu. Občany volení zástupci už nehájí práva svých voličů, ale poslušně plní agendu lobbistů ve prospěch nadnárodních molochů. Skutečná svoboda je nahrazena iluzí svobody nabízenou s možností výběru z několika desítek značek ovocných jogurtů v supermarketu. Podplacená a ekonomicky spoutaná masmedia z různých důvodů šíří tsunami lži a manipulace, ať již v reklamě, či ve zpravodajství a lid hledá únik v bezduchých náhražkách mytologie z dílen popkulturní produkce. Pravda přestala být pravdou a všemi sdílené hodnoty jsou vyprázdněny na prázdná klišé. Vládnoucí kruhy fundamentalistů liberální a gender ideologie vedou soustavnou a systematickou válku proti instituci rodiny i všelidským hodnotám osobní zodpovědnosti, obětavosti, úcty, věrnosti, svobody, velkodušnosti, milosrdenství, přátelství, chrabrosti, pracovitosti, svatosti, cudnosti, čestnosti, vytrvalosti, trpělivosti, spravedlnosti, pravdymilovnosti, vděku, poslušnosti, zbožnosti a bohabojnosti. Celá společenství jsou uvržena do dluhového a dalších podob ekonomického otroctví. Perspektiva dlouhodobého a pevného pracovního poměru nebo kariérní seberealizace ve zvoleném oboru vzala za své. Co je pravdou dnes, bude zítra bludem a co bylo včera nepřekročitelným morálním tabu, je dnes společenskou módou a známkou pokrokovosti. Ve světě, ve kterém nic není pevně dáno, nemáte dokonce ani jistotu, že se vám neodcizí vaši nejmilovanější a dokonce se vám může stát, že vám úřady ve jménu sociálního a kulturního experimentování unesou vaše vlastní děti, protože jste je učili nesdílet oficiální názory státu na veřejnou propagaci zvrhlosti a promiskuity. [9]
Jak se rozdmýchává a čím se krotí morální panika
Faktory negativně působící na tuto morální paniku možno shrnout do třech okruhů: moc, majetek a identita. Morální panika z islámu a muslimů roste, pakliže se daří masám vsugerovávat, že muslimové se je snaží připravit o moc nad jejich zemí a právním pořádkem v ní, nad jejich osudem a jejich životy, když se je daří přesvědčit o tom, že je muslimové přicházejí připravit o jejich skutečné či smyšlené statky a žít pak na jejich úkor, anebo dokud věří, že jim muslimové uloupí jejich nejvlastnější identitu, zotročí je a zabrání jim být tím, čím jsou nebo čím by chtěli být.
Jakékoli znásilňování diskursu a jeho umělé přechylování celospolečenskou manipulací na jednu, nebo druhou stranu je nebezpečné a kontraproduktivní. Vždy se bude jednat o exkluzivistickou strategii, o narativ elitářství a nadvlády. Osobně jsem však přesvědčen, že pravda si sama najde cestu, pakliže je skutečně pravdou. Pro muslimy je cestou k ukázání pravdy islámu to, že budou podle islámu žít, akcentovat ty hodnoty, které jsou společné jak islámu, tak i ostatním. Uspějí, pakliže ukážou většině, že ji nepřicházejí připravit ani o jejich identitu, ani o jejich benefity a o jejich suverénní rozhodování o vlastním životě, tedy pokud se stanou lídry mezi těmi, kteří tyto všemi sdílené hodnoty ve společnosti prosazují. Morální část poselství islámu přece spočívá na všem srozumitelném tzv. zlatém pravidlu etiky, formulovaném Poslem Božím صلى الله عليه و سلم ve slovech:
أحب للناس ما تحب لنفسك
„Miluj pro ostatní lidi to, co sám miluješ pro sebe.“[10] Řekl tedy „pro lidi“, neřekl ani „pro muslimy“, ani „pro věřící“.
Stejné poselství zaznívá také z Matoušova evangelia: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ [11]
Talmud praví: „To, co ti není milé, nečiň ani jinému. Toto je celá Tóra a vše ostatní je jen komentář.“ [12]
V jednom z páhlavských textů jsou
zoroastrovci vybízeni: „Jen taková přirozenost je dobrá, která se brání učinit jinému to, co by neučinila sobě.“ [13]
Buddhistická Udána varga hovoří: „Nezraň druhého ničím, co by tebe zranilo, pokud by ti to bylo učiněno.“ [14]
Staroindická Mahábhárata, ctěná hinduisty, praví: „Toto je vrchol povinnosti. Nečiň druhému, co bys nechtěl, aby se činilo tobě.“ [15]
Taoismus se opírá o toto přikázání: „Dívej se na zisk pro svého souseda jako na svůj vlastní i na ztrátu pro svého souseda jako na svou vlastní.“ [16]
Totéž vyjadřuje i Konfucius slovy: „Pokud existuje maxima, která by měla být aplikována po celý život, pak je to zajisté maxima ohleduplnosti a dobroty: Nečiň druhému, co bys nechtěl, aby bylo činěno tobě.“ [17]
Obdobná moudrost je zachycena také v příslovích a zásadách předliterárních národů a etnik Afriky, Asie, Austrálie, Oceánie i obou Amerik a uznávají ji též osvícenci, humanisté, agnostici i ateisté.
Komplikací celé této věci je, že fundamentální neislámskost zůstává v současné krizi poslední mobilizovatelnou součástí západní identity rozpuštěné v globalizaci, kterou tentýž Západ na začátku odstartoval a v jejímž kontextu po sekularizaci ztratila smysl nejprve identita křesťanská, po globalizaci identita národní a po pádu jaspersovských jednotných výkladů světa i původně osvícenská idea vědecké pravdy. Morální hysterie z islámu potom hrozí stát se pevnou součástí evropské či šířeji západní identity. To by však byla jen další podoba kolapsu těchto společenství. Tuto hrozbu dokazuje průzkum Gallupova institutu mezi lety 2006 – 2010 v několika západních zemích (Belgie, Francie, Kanada, Německo, Nizozemí, USA, Velká Británie) a několika muslimských zemích (Irák, Írán, Jordánsko, Libanon, Palestina, Saúdská Arábie a Sýrie). Respondentům byla položena jednoduchá otázka, zda za zhoršení vztahů mezi Západem a muslimskými zeměmi může kultura a náboženství (tedy v jádru neměnné, identitární aspekty), anebo ze své podstaty proměnlivá a nestálá politika. U žádné ze západních zemí nepřekročil počet těch, kdo viní politiku, 50%, zatímco v případě muslimských respondentů z více než 50% vinili politiku Libanonci, Íránci, Syřané a Palestinci. Ve všech muslimských zemích se dále vždy nejméně 39% respondentů domnívalo, že důvody konfliktu nemají identitární povahu, oproti nejmenšímu výsledku 20% v jedné z nemuslimských zemí, v níž zároveň 49% označilo jako hlavního viníka náboženství, čímž v tomto ohledu s přehledem překonali i respondenty v kozervativní Saúdské Arábii. [18]
Faktory pozitivně působícími na vyřešení této morální paniky jsou v prvé řadě uchopení problému jako morální paniky, mající tendenci nakonec opadnout. Nezbytné je tedy nadále nedovolit morální panice, aby nás ovládala a ovlivňovala. Též je nutno v jejím rámci identifikovat, vymezit a jasně oddělit menšinovou islamofobní mašinerii od velké většiny prostě jen vyděšených lidí, vyloučit tyto skutečně a otevřeně islamofobní jednotlivce a organizace z veřejné debaty a chovat se k nim nadále jako ke všem ostatním nenávist prosazujícím kruhům. Hlavním a nejzákladnějším prostředkem v boji proti islamofobní morální panice je pěstovat umění kritického myšlení a hledání alternativních narací od nejranějšího věku, namísto spokojování se s myšlenkovými zkratkami a tím, co britsko-muslimský sociální vědec Anas al-Shaikh-Ali ve svém projevu na Mezinárodní konferenci o občanství, bezpečnosti a demokracii v Istanbulu v září 2006 označil za fastfoodové verze pravdy. Je třeba budovat jednotnou společnost založenou na úctě a důvěře, nikoli pouze na toleranci, protože ta je jen trpěním, které se pod tlakem událostí snadno může vytratit. A je třeba naše děti učit číst nejen řádky, ale také mezi řádky. [19]
Podle Scotta C. Alexandera, amerického katolického teologa a experta na mezináboženský dialog s muslimy, je třeba bez rozdílu u všech zúčastněných nadále neprakitkovat supermacistickou tendenci vyzdvihování vlastní civilizace tím, že očerňujeme a ponižujeme civilizace konkurenční. [20]
Všichni musí pracovat na tom, co je nám všem, muslimům i nemuslimům, společné. Vytvořit nový, vymahatelný a prosazovaný Jednací řád diskursu a na jeho základě budovat nový jednotný dominantní bonton upravující přístup k tomu druhému, v němž se najde dost prostoru pro všechny a který bude bránit jedinečná lokální specifika proti diktatuře globálních vlivů. Historická zkušenost např. boje Jihoafričanů proti režimu apartheidu ukazuje jednak reálnost takového počinu a druhak také velkou úlohu islámu a místní muslimské komunity v překonání diktarury bělošské nadřazenosti ku prospěchu nejen zúčastněných muslimů, ale i místní nemuslimské většiny, která se spolupodílela a poté také profitovala na vítězství muslimských Jihoafričanů (převážně malajského a indického původu) v jejich mnohaletém a nenásilném džihádu proti tyranii evropských (britských i búrských) kolonizátorů. Prvním politickým vězněm koloniálního režimu na nechvalně proslulém Robben Islandu byl šejch Madura, u jehož hrobu hledal inspiraci další slavný místní vězeň, nemuslim Nelson Mandela. Šejch Júsuf z Makassara po svém vyhnání učinil místo svého vyhnanství útočištěm pro uprchlé africké otroky. Za své aktivity v Osvobozeneckém hnutí byl k smrti umučen imám ‘Abdulláh Hárún. Všichni zmínění jsou, vedle řady dalších muslimských jmen, v JAR dodnes národními hrdiny muslimů i nemuslimů. [21]
Muslimové sami nejsou a nemohou zůstávat v této situaci pasivním objektem, ale musí se stát aktivními hráči. Mají povinnost dokázat, že islám je nesmiřitelným nepřítelem tyranie ekonomického i veškerého jiného vykořisťování a stojí na straně všech, které současný systém utlačuje a znevýhodňuje – tedy i velké většiny prostých Evropanů či Američanů, dokonce včetně těch z nich, kteří zatím v sociologických průzkumech vyjadřují své obavy z muslimů a přistěhovalců a zúčastňují se demonstrací proti údajně hrozící islamizaci svých zemí.
Islám je totiž poslední odolávající hradbou proti všem podobám globální dekadence. Brání nedotknutelnost lidského života od okamžiku početí až do posledního vydechnutí. Bezprávné prolití krve či sebevražda jsou dle islámu zcela nepřípustné. Také interrupce je v základu obecně zakázána, vyjma omezených a jasně specifikovaných případů. Podobně nedotknutelnou jako lidský život je i instituce rodiny v její tradiční podobě. Islám zakazuje jakýkol
i sexuální život mimo manželství, které vnímá výlučně jako svazek osob opačného pohlaví s jasně vymezenými a navzájem nezaměnitelnými právy, nároky a povinnostmi, přičemž možnost jeho rozvodu ponechává až jako krajní řešení, když selžou všechny pokusy o usmíření. Islám chrání střízlivost rozumu tím, že zakazuje jakékoli jeho zatemňování ať už opojnými prostředky, nebo věcmi nikoli látkové podstaty jako pověrami, manipulací, nátlakem apod. Staví se za politické a osobní svobody všech lidí i proti jakékoli necudnosti či prostopášnosti ve společnosti, kultuře i zábavě. A to, co je nedotknutelné, se islám nebojí neústupně prosazovat.
Toto vše jsou hodnoty, které umožňovaly po celá staletí přežití a rozvoj společností nejen muslimských. Jejich návrat do reálného života tedy proto nemá stát v centru zájmu pouze muslimů – přinese dobro všem. Po rozbití ideje pravdy v globálním světě taženém relativistickým Západem, kde se pravda stala monopolem tomu, kdo si zaplatí, nebo vynutí, aby mu bylo dáno za pravdu, zůstává islám posledním pevným ostrůvkem jistoty a majákem naděje.
Kde se stala chyba
Je proto nutno formulovat i spravedlivou kritiku a nezamlčovat, že muslimové v diasporách, včetně těch v ČR a SR, si mohou za současnou vlnu islamofobie a protimuslimské morální paniky především a v prvé řadě sami. Na úrovni jednotlivců se nechovali podle vznešených ctností, ke kterým je má vést jejich víra – buď se za ni styděli, anebo naopak své nepřístojné chování či přímo trestnou činnost omlouvali náboženskými argumenty, či vlastní selhání zdůvodňovali náboženskou diskriminací, nebo si dokonce jisté případy diskriminace bohapustě vymysleli. Nedokázali získávat lidi pro svou myšlenku a neuspěli ani v práci s konvertity k islámu, kteří dnes působí jako celek nejvíce problémů. Nedařilo se jim ani dělat vstřícné kroky směrem k většině a navazovat bezkonfliktní vztahy s okolím. Nepřemýšleli o svém místě ve světě, hrabivě prahli po blahobytu bez odpovědnosti a protloukali se bezcílně životem cestou nejmenšího odporu. Mnozí si pletli integraci s asimilací, vzdávaje se své muslimské identity a slepě kopírujíce západní vzory. Ke spoluzodpovědnosti za veřejný obraz islámu a muslimské komunity se její příslušníci chovali lhostejně tak dlouho, dokud to jen šlo, až dokud důsledky této jejich nedbalosti a pasivity nezasáhly i je samotné. Zasetou nedůvěru již půjde jen velmi těžko napravovat a odstraňovat. Muslimové v diaspoře, roztříštění etnicky, politicky i sektářsky, také zcela promrhali možnost svobodně se sdružovat, sjednocovat a zakládat instituce a organizace společně bojující za jejich práva v kontextu prostředí, ve kterých se pohybují, podobně jako mají své obranné platformy i jiné menšiny. Dnes se jejich zakládání již stalo nutností, avšak klima, ve kterém k tomu bude od nynějška docházet, je oproti dřívějšímu stavu již muslimům nakloněno nesrovnatelně méně přívětivě. V neposlední řadě se na situaci západních muslimských menšin negativně podepisuje také vliv vládnoucích garnitur či obecně jistých politických kruhů většinově muslimských zemí, z nichž některé se snaží prostřednictvím jistých kruhů prosazovat své partikulární zájmy uvnitř diasporních subkomunit, zatímco jiné o tyto menšiny nejeví zájem absolutně žádný. A v muslimském světě existují dokonce i takové tyranské režimy či opoziční frakce, které současné západní protimuslismké tendence zneužívají k potlačování své legitimní domácí opozice, anebo k podrývání autority legitimních vlád.
Západní elity ve své odpovědnosti za ty, které vedou, selhaly na celé čáře tím, že nedokázaly konstruktivním způsobem využít mobilizujícího potenciálu mas, nejdříve od chvíle, kdy se od nich vlastním elitářstvím odřízly a přestaly být pozitivně motivující avantgardou, aby mohly být šlechtou snící v pohodlí uzavřeného světa svých vlastních vzdušných zámků. Od té doby je společnost v pohledu na rozdmýchávanou nenávist polarizována, namísto toho, aby se sjednotila proti ní. Objevení se nových mocenských konkurentů, pokoušejících se instrumentalizovat nenávist k tomu, aby se stali novými elitami, bylo jen otázkou času. A tím, že opakovaly rádoby světácké floskule o omezeném a provinčním pohledu protimuslimsky naladěného davu, samy sebe usvědčili z té samé omezenosti a maloměšťáctví, když nerozeznaly, že stále výraznější protiislámskost je v současnosti progresívním trendem v celé Evropě i v Americe. Aby své selhání napravily, budou se znovu muset stát z anonymních kosmopolitních aristokratů v družinách nadnárodních korporátních feudálů opět individuálními místními vůdci svých vlastních národů, otevřených rovnostářské spolupráci s ostatními svými protějšky na řešení větších výzev, na které jejich národy samy nestačí.
Současná protimuslimská panika vyvěrá ze všech tří pramenů obecně živících každou jinou morální paniku – masmedia živí negativní zobrazování muslimů, protože negativita, strach, krev a násilí se dobře prodává, zvláště pokud jde zabalit do chlácholivé sebeprezentace rozpadající se západní společnosti coby intelektuálně i morálně nadřazené nad muslimskou. Zbraňové a naftařské koncerny vítají démonizaci muslimů, protože válka o zdroje s muslimskými regiony jim otevírá nová tržiště a nové možnosti exploatace cizího nerostného bohatství. Problém islámu a muslimů také upevňuje moc některých elit a působí jako červený slaneček odvracející od palčivějších problémů společnosti. Revoluční rétorika namířená proti cizorodým živlům nijak neohrožuje dinosauří mašinerii korporátního velkokapitalizmu, ani konzumeristickou megalomanii, umožňuje naopak komercializaci národovectví, jehož současná poodoba se ke skutečnému vlastenectví má asi jako fastfood k poctivé venkovské stravě. A dokud bude hněv periferie zaměřen na problém islámské hrozby, nemusí se metropole obávat ztráty uzurpovaných výsad. Karta islámské hrozby byla také v prvé řadě využita někdejšími elitami, které se prostřednictvím vojenských paktů podíleli na ozbrojené agresi proti suverénním většinově muslimským zemím. A prostý lid se ve výsledku jen bezelstně bojí, cítí se ponechán všemi napospas hrozbě, kterou si dále šíří mezi sebe, umožňujíce tak samozvaným strážcům pořádku chopit se situace a svézt se včele autentického hnutí občanstva na vlně vášní vzhůru po společenském žebříčku, protože v klimatu stále méně prostupné společenské hierarchie a směrem vzhůru stále menší sociální mobility je k tomu čím dál méně příležitostí.
Uvědomění si všech těchto faktorů pozitivně i negativně ovlivňujících vývoj současné morální paniky, jakož i našich dosavadních selhání, je prvním krokem na cestě k jejímu smysluplnému a konečnému zvládnutí a ponaučení se z ní. Pokud nám tato panika nepřeroste přes hlavu a sama postupně pomine, stane se jen další z mnoha historických kapitol, kterými jsme si
prošli a které nás posunuly kupředu v našem rozvoji, vývoji a vyspívání duchovním i mravním.
___________________________________________
[1] HOARE, Marko Attila. 2011. Anders Behring Breivik, Balkan i nova evropska krajna desnica. in Ibid., str. 450.
[2] ALI, Wajahat. CLIFTON, Eli. DUSS, Matthew. FANG, Lee. KEYES, Scott. SHAKIR, Faiz. 2011. Strah d.d.: Korijeni islamofobijske mreže u Americi. in Ibid., str. 230-233.
[3] Viz Ibid., str. 243.
[4] NIMER, Mohamed. 2011. Islamofobija i antiamerikanizam: Mjerenje, dinamika i posljedice. in Ibid., str. 283.
[5] Viz CAIR: op. cit., in Ibid., str. 247. Zpráva CAIRu dále přímo jmenuje jak tyto fondy, tak i všechny jádrové i přidružené organizace.
[6] Ibid., str. 253.
[7] Celá studie viz MPAC: Nije kvalificiran: Američki pseudoeksperti za islam. in Ibid., str. 563-583.
[8] Podrobněji viz SHANAÁH, Šádí. Jak se šíří nenávist: Případ Islám v ČR nechceme. IVČRN se dostává do role užitečného idiota všech extrémistů. in Respekt, 30. VII. 2015. K dispozici na <http://www.respekt.cz/politika/jak-se-siri-nenavist-pripad-islam-v-cr-nechceme> [27. 4. 2016].
[9] Viz mezi mnoha podobnými i tento případ z Nizozemí: Dutch autorities terorising muslim family. in DOAM, 31. V. 2015. K dispozici na <http://www.doamuslims.org/?p=3410> [k 27. 4. 2016].
[10] Zaznamenal al-Buchárí v at-Táríchu l-kebír, 3155; Ibn Hamíd v Muntechabu mine l-musned, 2/53; a Ibn Sa’d v at-Tabakát, 7/428. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 1/153, hadís č. 72, na autoritu ‘Abdulláha al-Kuserího رضي الله عنه.
[11] Viz Mt, 7:12.
[12] Viz Seder mo’ed, kniha Šabat, kapitola 31a.
[13] Viz Dádestání déníg, 94:5.
[14] Viz Udána varga, 5:18.
[15] Viz Mahábhárata, 5:1517.
[16] Viz Tchaj-šan kan-jing pchien, 213.
[17] Viz Hovory Konfuciovy, 15:23.
[18] WAINBERG, Julian.2010. Novi Gallupov izvještaj: muslimansko-zapadni diskurs. in Ibid., 553-560.
[19] Celý projev viz ALIBAŠIĆ, Ahmet. JUSIĆ, Muhamed. 2014. op. cit., str. 469 – 500.
[20] ALEXANDER, Scott C. 2007. Treba dekonstruirati našu veliku priču o superiornosti. in Ibid., str. 513-523.
[21] O tomto boji více viz RASOOL, Ebrahim. 2010. Tri vijeka južnoafričkih muslimana. in Ibid., 387 – 401.