Chvála Alláhu, požehnání a mír Poslu Jeho, jeho rodině, jeho společníkům a všem, kdo následují jejich cestu až do Soudného dne.
Není pochyb o tom, že vyzývání k Alláhu Vznešenému, k Božímu náboženství, zaujímá mezi islámskými imperativy mimořádnou důležitost.
Vznešený Alláh ve Své Knize nařizuje Svému Poslu صلى الله عليه وسلم předat lidem znalosti o Božím náboženství zvláštním nařízením:
قُلْ هَٰذِهِ سَبِيلِي أَدْعُو إِلَى اللَّهِ ۚ عَلَىٰ بَصِيرَةٍ أَنَا وَمَنِ اتَّبَعَنِي ۖ وَسُبْحَانَ اللَّهِ وَمَا أَنَا مِنَ الْمُشْرِكِينَ
„Rci: „Toto je cesta má. Volám vás k Bohu viditelným důkazem, já i ti, kdož mne následují. Sláva Bohu, že nejsem jedním z modloslužebníků!“ (Júsuf: 108)
Poslu Božímu صلى الله عليه وسلم bylo nařízeno doručit Božím služebníkům Korán do posledního písmenka, nicméně protože se jedná o zvláštní příkaz, Alláh ho nařizuje Prorokovi صلى الله عليه وسلم obzvláště,1 jako i v jiných podobných situacích, kterých je v Koránu uveden bezpočet.
Patří k nim i slova Vznešeného:
قُل لِّلْمُؤْمِنِينَ يَغُضُّوا مِنْ أَبْصَارِهِمْ وَيَحْفَظُوا فُرُوجَهُمْ ۚ ذَٰلِكَ أَزْكَىٰ لَهُمْ ۗ إِنَّ اللَّهَ خَبِيرٌ بِمَا يَصْنَعُونَ ﴿٣٠﴾ وَقُل لِّلْمُؤْمِنَاتِ يَغْضُضْنَ مِنْ أَبْصَارِهِنَّ وَيَحْفَظْنَ فُرُوجَهُنَّ وَلَا يُبْدِينَ زِينَتَهُنَّ إِلَّا مَا ظَهَرَ مِنْهَا ۖ وَلْيَضْرِبْنَ بِخُمُرِهِنَّ عَلَىٰ جُيُوبِهِنَّ ۖ وَلَا يُبْدِينَ زِينَتَهُنَّ إِلَّا لِبُعُولَتِهِنَّ أَوْ آبَائِهِنَّ أَوْ آبَاءِ بُعُولَتِهِنَّ أَوْ أَبْنَائِهِنَّ أَوْ أَبْنَاءِ بُعُولَتِهِنَّ أَوْ إِخْوَانِهِنَّ أَوْ بَنِي إِخْوَانِهِنَّ أَوْ بَنِي أَخَوَاتِهِنَّ أَوْ نِسَائِهِنَّ أَوْ مَا مَلَكَتْ أَيْمَانُهُنَّ أَوِ التَّابِعِينَ غَيْرِ أُولِي الْإِرْبَةِ مِنَ الرِّجَالِ أَوِ الطِّفْلِ الَّذِينَ لَمْ يَظْهَرُوا عَلَىٰ عَوْرَاتِ النِّسَاءِ ۖ وَلَا يَضْرِبْنَ بِأَرْجُلِهِنَّ لِيُعْلَمَ مَا يُخْفِينَ مِن زِينَتِهِنَّ ۚ وَتُوبُوا إِلَى اللَّهِ جَمِيعًا أَيُّهَ الْمُؤْمِنُونَ لَعَلَّكُمْ تُفْلِحُونَ ﴿٣١﴾
„Řekni věřícím, aby cudně klopili zrak a střežili svá pohlaví – a to je pro ně čistší, vždyť Bůh dobře je zpraven o všem, co konají. A řekni věřícím ženám, aby cudně klopily zrak a střežily svá pohlaví a nedávaly na odiv své ozdoby kromě těch, jež jsou viditelné. A nechť spustí závoje své na ňadra svá. A nechť ukazují své ozdoby jedině svým manželům nebo otcům nebo tchánům nebo synům nebo synům svých manželů nebo bratřím nebo synům svých bratří či sester anebo jejich ženám anebo těm, jimž vládne jejich pravice, nebo služebníkům, kteří nemají chtíče, anebo chlapcům, kteří nemají pojem o nahotě žen. A nechť nedupou nohama, aby lidé postřehli ozdoby, které skrývají. A konejte všichni pokání před Bohem, ó věřící, snad budete blažení!“ (Núr: 30-31)
Anebo slova:
قُل لَّا أَقُولُ لَكُمْ عِندِي خَزَائِنُ اللَّهِ وَلَا أَعْلَمُ الْغَيْبَ وَلَا أَقُولُ لَكُمْ إِنِّي مَلَكٌ ۖ إِنْ أَتَّبِعُ إِلَّا مَا يُوحَىٰ إِلَيَّ ۚ قُلْ هَلْ يَسْتَوِي الْأَعْمَىٰ وَالْبَصِيرُ ۚ أَفَلَا تَتَفَكَّرُونَ
„Rci: „Neříkám vám, že u sebe vlastním pokladnice Boží a znám nepoznatelné, a neříkám ani, že jsem anděl. Já následuji jedině to, co mi bylo vnuknuto.“ A rci dále: „Jsou si rovni slepý a vidoucí? Což o tom nechcete přemýšlet?“ (An’ám: 50)
A mnohé další koránské verše.
To, co je důležité, je uvědomit si, že pokud Vznešený Alláh uvede nějaké nařízení tím, že se obrací přímo ke Svému Poslu صلى الله عليه وسلم, pak jde o nařízení, které zasluhuje mimořádnou pozornost. Říká Svému Prorokovi صلى الله عليه وسلم: „Řekni: „Toto je má cesta, já k ní vyzývám, majíce jasné důkazy já i každý, kdo mne následuje …“ Posel Boží Muhammed صلى الله عليه وسلم, stejně jako všichni jeho bratři, předchozí proroci a poslové Boží, přistoupil k tomuto vrcholnému a čestnému úkolu, k vyzývání k Božímu Náboženství, náležitým způsobem.
Toto vyzývání se zakládalo na jasných důkazech. Bylo naprosto jasné, k čemu se vyzývá. Naprosto jasně se vědělo, kdo je vyzýván a jak má k tomuto být vyzýván. Při každém vyzývání je proto nezbytně nutné disponovat jasným důkazem o tom, k čemu vyzýváme, dobře si uvědomovat, koho vyzýváme a bezpečně vědět, jak ho k tomu máme vyzývat. Teprve potom může být vyslání takového našeho poselství ztotožněno s poselstvím, které vyslal Muhammed صلى الله عليه وسلم. A naopak, pokud alespoň jedna z těchto tří klíčových komponent chybí, pak bude neúplné i poselství či sdělení, které se snažíme doručit.2
Specifikum toho, kdo vyzývá jiné k islámu
Proto každý, kdo sám sebe považuje za následovníka Božího Posla Muhammeda صلى الله عليه وسلم nikdy nesmí zapomenout, že se nesmí spokojit jen s osobním následováním Proroka صلى الله عليه وسلم jen ve vymezených skutcích uctívání Alláha Jediného, jako je modlitba, zekát, půst, hadždž, dobro prokazované vůči rodičům, péče o vztahy v rodině a o příbuzenská pouta atd., naopak, nesmí ztratit ze zřetele i svou úlohu někoho, kdo vyzývá k přijetí Božího náboženství svými slovy a svými skutky, tedy svým chováním. K tomu je pak nezbytně nutné, aby dotyčný disponoval znalostí. Aby se nejprve naučil, jak má k Božímu Náboženství vyzývat na základě svého vlastního jasného poznání. Musí mu být zcela jasné, kdo má být příjemcem, adresátem tohoto jeho vyzývání.
Když Posel Boží صلى الله عليه وسلم posílal Mu’áza ibn Džebela رضي الله عنه do Jemenu, řekl mu mimo jiné:
إِنَّكَ تَأْتِي قَوْمًا مِنْ أَهْلِ الْكِتَابِ
„Věru přijdeš k následovníkům Písma …“3
Jinými slovy, zpravil ho o situaci lidí, kteří se mají stát příjemci jeho vyzývání, aby se připravil na setkání s nimi a aby se při tomto setkání spustil na úroveň toho, koho má k náboženství vyzvat. Není pochyb o tom, že rozumný člověk velmi snadno může rozeznat neznalého člověka od někoho, kdo drze, pyšně a zatvrzele něco odmítá a této skutečnosti přizpůsobit i artikulaci poselství, které je jeho úkolem mu doručit.
Podobně tomu i Vznešený Alláh říká:
وَلاَ تُجَادِلُواْ أَهْلَ الْكِتَابِ إِلاَّ بِالَّتِي هِيَ أَحْسَنُ إِلاَّ الَّذِينَ ظَلَمُواْ مِنْهُمْ وَقُولُواْ آمَنَّا بِالَّذِي أُنزِلَ إِلَيْنَا وَأُنزِلَ إِلَيْكُمْ وَإِلَهُنَا وَإِلَهُكُمْ وَاحِدٌ وَنَحْنُ لَهُ مُسْلِمُونَ
„Nepři se s vlastníky Písma, leda způsobem nejvhodnějším, kromě s těmi z nich, kdož nespravedliví jsou. A rcete: „Uvěřili jsme v to, co bylo sesláno nám, i v to, co bylo sesláno vám, a náš Bůh a váš Bůh jedno jsou; a my do vůle Jeho jsme odevzdáni.“ (‘Ankebút: 46)
Tj. jinými slovy s těmi, kteří jsou násilní a nespravedliví, vlídným způsobem nehovoř. Naopak jim odpověz shodně jejich situaci a způsobem adekvátním k míře násilí, kterého se oni dopouštějí.4
Kdokoli, kdo si přeje vyzývat k Božímu Náboženství, se také musí velmi dobře obeznámit se způsoby, jak se k Božímu náboženství vyzývá. Jak se má k lidem obrátit? Toto je věc, která je pro každého, kdo se chopí tohoto úkolu, nesmírně důležitá. Jak se obracet k lidem? Je třeba je vyzvat hrubým a tvrdým způsobem, napadat je za to, co zastávají a okázale opovrhovat tím, co konají? Anebo na ně promluvit vlídně, shovívavým způsobem a neodsuzovat je za jejich dosavadní přístup?
Poslechněme si Boží slova určená Jeho Poslu صلى الله عليه وسلم:
وَلاَ تَسُبُّواْ الَّذِينَ يَدْعُونَ مِن دُونِ اللَّهِ فَيَسُبُّواْ اللَّهَ عَدْواً بِغَيْرِ عِلْمٍ كَذَلِكَ زَيَّنَّا لِكُلِّ أُمَّةٍ عَمَلَهُمْ ثُمَّ إِلَى رَبِّهِمْ مَّرْجِعُهُمْ فَيُنَبِّئُهُمْ بِمَا كَانُواْ يَعْمَلُونَ
„Neurážejte ty, které oni vedle Boha vzývají, aby v nenávisti své neuráželi Boha z neznalosti! A takto jsme zkrášlili národu každému činy jeho; leč posléze se navrátí k Pánu svému a On zpraví je o tom, co dělali.“ (An’ám: 108)
Všichni jsme zajedno v tom, že odsouzení a znevážení pohanských model je potřebné, protože skutečností je, že všechny byly falší, lidskými výmysly, tak, jak je popisuje na jiném místě i Vznešený Alláh:
ذلِكَ بِأَنَّ اللَّهَ هُوَ الْحَقُّ وَأَنَّ مَا يَدْعُونَ مِن دُونِهِ هُوَ الْبَاطِلُ وَأَنَّ اللَّهَ هُوَ الْعَلِيُّ الْكَبِيرُ
„A je to proto, že Bůh je pravda a že to, co je místo Něho vzýváno, je nicotné a Bůh věru je vznešený, veliký.“ (Hadždž: 62)
Odsouzení a znevážení něčeho nicotného, neexistujícího a nepravdivého, ukázání a objasnění lživosti tohoto něčeho lidem, je samozřejmě velmi potřebné. Avšak, shodně znění předcházejícího verše ze súry al-An’ám, pokud by to mělo za následek ještě větší škodu, pokud by bylo možno dokázat falešnost a nepravdivost dané teze nějak jinak bez toho, pak nám Alláh zakazuje použít znevažujícího a hanobícího jazyka k tomu, abychom lež odsoudili jako lež a tím ji zbavili účinku. Analogicky k tomu, pokud coby vyzyvatelé k islámu spatříme, jak nějaký člověk koná nějaký čin, který považujeme za nesprávný, avšak dotyčný je přesvědčen o jeho správnosti, pak není z naší strany vůbec správné dotyčného odsuzovat, znevažovat a hanobit. Toto nepatří ke správnému způsobu doručení Božího poselství tak, jak nás to učil Posel Boží Muhammed صلى الله عليه وسلم. Dotyčného bychom ve výsledku od sebe a od poselství, které neseme, pouze odehnali. A možná bychom se dokonce stali příčinou toho, že dotyčný člověk začne přímo nenávidět i to, co zastáváme my.
Správným postupem je ukázat dotyčnému pravdu, objasnit mu ji, protože většina lidí, zejména pak ti, kteří jen bezmyšlenkovitě a slepě následují jiné, díky této své zaslepenosti a následování svých vlastních tužeb nedokáží pravdu tozkrýt, kvůli čemuž jim zůstává utajena a neznámá. Proto apeluji: „Řekni pravdu a objasni ji.“ Není pochyb o tom, že fitra, přirozený, každému člověku vrozený sklon k pravé víře, bude mít tendenci pravdu přijmout. To je Boží Víra a Boží Zákon. Pravda o něm musí nepochybně a nevyhnutelně zanechat stopy na tom, kdo je vyzýván k jeho přijetí. Neříkám, že hned. Neříkám, že se situace dotyčného změní okamžitě. Možná by bylo až příliš ukvapené toto od někoho očekávat. Nicméně jistojistě se tak stane. Pravda za nějaký čas nepochybně začne působit. Dotyčný začne přemýšlet o tom, k čemu je vyzýván. Začne o pravdě uvažovat, dokud se mu nestane očividnou. Proto musí každý, kdo se snaží k pravdě vyzývat, velmi dobře znát jakého člověka k ní vyzývá a jaký způsob k tomu zvolit. Toto má zcela nepochybně naprosto zásadní vliv na přijetí či odmítnutí sdělovaného poselství.5
A metody, které k tomuto sdělování pravdy používal Posel Boží صلى الله عليه وسلم nám také nejsou neznámé.
Známe případ, kdy jeden beduín z pouště přišel do medínské mešity, odešel do jednoho z jejích rohů a začal tam močit. Lidé přítomní v mešitě dávali hlasitě najevo svůj odpor a své znechucení nad jeho počínáním, než se do věci vložil Posel Boží صلى الله عليه وسلم a řekl:
دَعُوهُ وَلاَ تُزْرِمُوهُ
„Nechejte ho, nepřerušujte ho!“6
Potom, co dotyčný svou potřebu vykonal, Posel Boží صلى الله عليه وسلم nařídil odstranit z povrchu mešity tuto nečistotu omytím vodou. Potom si dotyčného beduína zavolal a řekl mu:
إِنَّ هَذِهِ الْمَسَاجِدَ لاَ تَصْلُحُ لِشَىْءٍ مِنْ هَذَا الْبَوْلِ وَلاَ الْقَذَرِ إِنَّمَا هِيَ لِذِكْرِ اللَّهِ عَزَّ وَجَلَّ وَالصَّلاَةِ وَقِرَاءَةِ الْقُرْآنِ
„Věru tyto mešity nebyly zbudovány proto, aby se v nich vykonávala potřeba, či se do nich vnášely jiné druhy nečistot, toto se v nich nesluší. Naopak, ony byly zbudovány ke vzpomínání Alláha, k modlitbě a k recitaci Koránu!“7
Uvažuj nad tímto Prorokovým صلى الله عليه وسلم přístupem. Co myslíš, s jakou odezvou se u dotyčného beduína setkala výzva Posla Božího صلى الله عليه وسلم k tomu, aby se neznesvětila svátost mešit, byla-li zformulována právě takovým ohleduplným a kultivovaným, shovívavým a lehkým způsobem? Snadno přijdeš k závěru, že dotyčný beduín neměl jinou možnost, nežli tuto výzvu přijmout a že se uklidnil a také, že si nemohl nevšimnout obrovského rozdílu mezi činy Prorokových صلى الله عليه وسلم společníků, kteří ho napadali a ostouzeli, na straně jedné, a mezi činem Posla Božího صلى الله عليه وسلم, který ho pouze vlídným a shovívavým způsobem poučil, na straně druhé. Jím zvolený způsob přináší srdci klid a pocit vnitřního míru.
Soulad mezi našimi slovy a naším osobním příkladem
Další nezbytností je, že každý, kdo si přeje skutečně efektivně vyzývat k Božímu náboženství, musí sám nést a ztělesňovat to, k čemu vyzývá. Vyzývá-li k Pravdě, pak je tou největší hloupostí, pokud je on sám ten první, kdo koná v rozporu s touto pravdou. A tím hůře, pokud nevyzývá k pravdě.
Tedy jinými slovy, pokud se praxe toho, kdo k něčemu vyzývá, odlišuje od toho, k čemu vyzývá, tento rozpor se nevyhnutelně odrazí na následcích jeho vyzývání a to negativně, nepřijetím jím sdělovaného poselství. Lidé bez jakýchkoli pochybností pečlivě sledují každého, kdo vyzývá k Boží Víře obzvláštním způsobem. Ne jako ostatní lidi. Pokud spatří, že někdo k něčemu vyzývá, ale sám to nepraktikuje, budou uvedeni v pochybnost – je to, k čemu dotyčný vyzývá, opravdu pravda, anebo není? Položí sami sobě otázku: Pokud je pravda to, k čemu tento člověk vyzývá, proč je to právě on, kdo tuto věc nepraktikuje? Tímto způsobem je oslabeno úspěšné přijetí onoho sdělení, které vyzyvatel lidem přináší, nemluvě o tíži hříchu, který dotyčný nese za to, že vyzývá k něčemu, podle čeho se on sám neřídí.
Vznešený Alláh říká:
أَتَأْمُرُونَ النَّاسَ بِالْبِرِّ وَتَنْسَوْنَ أَنْفُسَكُمْ وَأَنْتُمْ تَتْلُونَ الْكِتَابَ أَفَلاَ تَعْقِلُونَ
„Chcete přikazovat lidem zbožné skutky, zatímco vy sami na ně zapomínáte, ačkoliv Písmo odříkáváte? Což tomu neporozumíte?“ (Bekara: 44)
Není přece logicky myslitelné, abychom vyzývali lidi k přijetí nějakého dobra, od nějž jsme my sami velmi daleko.
- Tedy Posel Boží صلى الله عليه وسلم je původním, primárním adresátem tohoto příkazu. Dalším adresátem tohoto příkazu jsou po jeho odchodu na lepší svět jeho dědicové – učenci a po nich i zbytek ummy islámu, protože nám všem je nařízeno následovat Prorokova صلى الله عليه وسلم vzoru. – pozn. překladu.
- Proto je naprosto kontraproduktivní snaha mnoha zejména čerstvých konvertitů k islámu, kteří jen pár měsíců či let po přijetí islámu a bez řádného, systematického a důkladného studia islámu sami sebe pasují do úlohy islámských učenců a vykladačů náboženství. Není sporné, aby se zapojovali do procesu islámské osvěty, ale musí v tom následovat vedení svých vzdělanějších, zkušenějších a znalejších bratří. Podobně nesmyslná je aktivita mnoha muslimů, přicházejících do nemuslimských zemí a snažících se ihned zapojit do procesu vyzývání místních nemuslimů z řad původních obyvatel dané země k islámu, přičemž tito vyzyvatelé nepřizpůsobují předmět, priority, metodu, jazyk a prostředky své výzvy odlišným místním podmínkám. A stejně nesmyslné je mechanicky kopírovat prostředky da’wy ze země do země bez ohledu na místní reálie a neposlouchat zavedené instituce muslimů, které již dlouhodobě působí na daném místě a mají bohaté zkušenosti v branži da’wy. – pozn. překladu.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 19.
- Na tomto místě je pro úspěch islámské mise na daném místě umění nastavit si vhodnou hranici, jak z hlediska obsahu sdělení, kdy za žádnou cenu nesmíme klesnout k populistickému přizpůsobování si islámské zvěsti tak, aby ji příjemci naší da’wy snáze přijali, a na straně druhé i způsobu jejího předání – vyhýbat se provokativním tématům a nikam nevedoucím diskusím a nastavit jasná a srozumitelná pravidla pro zachování osobní integrity nás samých i poselství, které neseme, tedy netolerovat provokace, nadávky a manipulaci, ve prospěch ušetření času a energie, kterou můžeme potom věnovat těm, kteří o informace, diskusi a znalosti opravdu stojí. – pozn. překladu.
- Proto si stojíme za tvrzením, že hlavním problémem evropských muslmů není nějaká”islamofobie” původních Evropanů, což je spíše módní společenskovědní konstrukt o sporné reálnosti, navíc zatížený liberální či progresivistickou ideologií a přetočený účelově pro potírání nepohodlných názorů, ale v prvé řadě a především samotné odsouzeníhodné chování větší části samotných evropských muslimů. Islámské nauky pojem “islamofobie” či jev neznají a neoperuje s ním ani Korán a ani Sunna. – pozn. překladu.
- Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6205; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 284.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 285.