Abú Katáda ibn Rabí’ al-Ansárí رضي الله عنه vypráví, že okolo Posla Božího صلى الله عليه وسلم jednou míjeli lidé v pohřebním průvodu za svého zesnulého. Posel Boží صلى الله عليه وسلم poznamenal:
مُسْتَرِيحٌ، وَمُسْتَرَاحٌ مِنْهُ
„Buď bude odpočívat v pokoji, anebo si naopak ostatní v pokoji odpočinou od něj.“
Přítomní se zeptali: „Co to znamená, Posle Boží, že si buď odpočine on, anebo ostatní od něj?“
A Posel Boží صلى الله عليه وسلم jim odpověděl:
الْعَبْدُ الْمُؤْمِنُ يَسْتَرِيحُ مِنْ نَصَبِ الدُّنْيَا وَأَذَاهَا إِلَى رَحْمَةِ اللَّهِ، وَالْعَبْدُ الْفَاجِرُ يَسْتَرِيحُ مِنْهُ الْعِبَادُ وَالْبِلاَدُ وَالشَّجَرُ وَالدَّوَابُّ
„Opravdový věřící Boží služebník si odpočine a bude mít pokoj od útrap a nesnází tohoto světa díky Milosti Boží. Zato od hříšného Božího služebníka si odpočinou a budou mít pokoj nejen ostatní Boží služebníci, ale i kraje, stromy, ba i zvířata!“1
Vznešený Alláh pak o těch prvních hovoří:
يَا أَيَّتُهَا النَّفْسُ الْمُطْمَئِنَّةُ ﴿٢٧﴾ ارْجِعِي إِلَىٰ رَبِّكِ رَاضِيَةً مَّرْضِيَّةً ﴿٢٨﴾ فَادْخُلِي فِي عِبَادِي ﴿٢٩﴾ وَادْخُلِي جَنَّتِي ﴿٣٠﴾
„A ty, duše usmířená, vrať se k Pánu svému v zalíbení a spokojená! Vstup mezi služebníky Mé a vejdi do zahrady Mé!“ (Fedžr: 27-30)
A naopak o těch druhých Alláh říká:
وَلَوْ تَرَىٰ إِذِ الظَّالِمُونَ فِي غَمَرَاتِ الْمَوْتِ وَالْمَلَائِكَةُ بَاسِطُو أَيْدِيهِمْ أَخْرِجُوا أَنفُسَكُمُ ۖ الْيَوْمَ تُجْزَوْنَ عَذَابَ الْهُونِ بِمَا كُنتُمْ تَقُولُونَ عَلَى اللَّهِ غَيْرَ الْحَقِّ وَكُنتُمْ عَنْ آيَاتِهِ تَسْتَكْبِرُونَ
„Kéž bys jen viděl hříšné v náručí smrti, až andělé rozprostřou ruce své řkouce: „Vypusťte duše své, dnes odměněni budete trestem zahanbujícím za to, že mluvili jste nepravdu o Bohu, a za to, že pyšně jste se odvraceli od znamení Jeho!“ (An’ám: 93)
Anebo na jiném místě:
فَمَا بَكَتْ عَلَيْهِمُ السَّمَاءُ وَالْأَرْضُ
„Ani nebesa, ani země nad nimi nezaplakaly!“ (Duchán: 29)
Každý z nás píše knihu svých skutků. Každý z nás tvoří dějiny své památky, která přetrvá v srdcích těch, kteří nás přežijí, i poté, co se naše těla v hrobech už dávno rozpadnou v prach. Proto si položme otázku – jak si nás budou pamatovat? Budeme mezi těmi, kdo si odpočinou od nesnází tohoto světa a naleznou pokoje od svých útrap? Budeme mezi těmi, za nimiž zapláčou nebesa i země? Anebo – Alláh chraň – budeme mezi těmi, od nichž si ostatní po našem skonu oddechnou úlevou a milosrdná smrt je zachrání před naším zlem?
Vznešený Alláh právě o tom na jiném místě ve Své Knize říká:
إِنَّا نَحْنُ نُحْيِي الْمَوْتَىٰ وَنَكْتُبُ مَا قَدَّمُوا وَآثَارَهُمْ
„A jsme to My, kdo mrtvé oživujeme a to, co dříve učinili, i to, co po nich zbude, zapisujeme.“ (Jásín: 12)
Vykladači Koránu v čele s al-Kurtubím uvádějí, že tento verš odkazuje obecně na vše, co po nás po naší smrti zůstane a na co budou ostatní vzpomínat, ať už je to dobro, nebo zlo. Vědění, moudrost a dobré mravy, které předáme těm po nás, polozapomenutá sunna či jiná islámská praktika, kterou oživíme, kniha, kterou napíšeme, majetek, který zůstavíme a věnujeme pro dobročinné účely ve prospěch celé své komunity, vysazený ovocný strom, který krmí pocestné i okolo procházející ptactvo a zvířectvo a poskytuje jim stín, stavba, kterou ve prospěch svého sousedství zbudujeme, ať už je to mešita, nemocnice, most, nebo třeba restaurace a ubytovna. Toto vše jsou dobré stopy naší někdejší existence. A naopak, k těm zlým stopám našeho bytí patří zbytečně vysoká a nespravedlivá daň, anebo otrocká robota, kterou vladař uvalí na své poddané, nahromaděný majetek, který lakomý boháč odepřel ostatním, rozvrácená a vyrabovaná infrastruktura, která přestala sloužit komunitě a působí obyvatelstvu notné ztráty, negativní zvyklost, kterou jsme zavedli, zločin, který jsme spáchali a který ovlivňuje početné další generace i nadále, zlé noviny, pomluvy a klepy, které jsme rozšiřovali mezi lidmi a které mezi nimi už napořád prohlubují nesvár a nenávist, odvracení se od Boží víry, kterého jsme byli odstrašujícím příkladem, a vůbec šíření všeho islámem zakázaného, včetně zhoubných inovací ve víře a v uctívání.2
Mezi všemi nimi pak co do hloubky následků vévodí porušení závazku příkladného chování vůči všem lidem a zrada islámského bratrství, které má mezi muslimy panovat.
V hadísu ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
المسلمُ أخو المسلمِ لا يظلمُهُ ولا يخذُلُه
„Muslim je muslimovi bratrem, nekřivdí mu a ani ho nenechá naholičkách.“
A také řekl:
والذي نفْسي بيدِهِ ما توادَّ اثنانِ فيفرَّقُ بينَهما إلّا بذنبٍ يحدِثُهُ أحدُهما
„Při Tom, v Jehož Ruce je má duše, není dvou, kteří by se začli mít rádi a poté se rozešli, leda že by to bylo kvůli hříchu jednoho z nich.“3
As-San’ání poskytl toto vysvětlení:
„Tak je potrestán Alláhem tím, že je zbaven bratrské náklonnosti ze strany toho druhého, protože tato vznikla kvůli Alláhu a On za ni přislíbil nesmírnou odměnu. A hříchy bývají důvodem vymizení požehnání pokornosti Alláhu. Músá al-Kázim řekl: „Všimneš-li si, že se tvůj přítel změnil, pak věz, že je to díky hříchu, kterého ses dopustil. Proto se kaj ze svých hříchů a jeho náklonnost potvrvá dále.“4
Nemuslimové v dnešní době pociťují mimořádný strach a hlubokou nenávist z muslimů jedině díky špatným činům mnoha z nich. Ba i samotní muslimové bývají dnes podrobeni zatěžkávací zkoušce své víry skrze hořké plody nepravostí a zneužívání ve vlastních muslimských komunitách.
Věřící si všímají pokrytectví svých vůdců a následně trpí ještě více, když si jejich mysli podvědomě spojují islámské rituály jako modlitby, vzpomínání Alláha, recitaci Koránu a celkové prostředí mešit s neislámským chováním jiných muslimů, traumaty z jejich křivd a nepěknými vzpomínkami na ně, které je v jejich duších straší. Někteří z nich pak dokonce ztratí chuť a lásku poslouchat Korán a kdykoli předstoupí k modlitbě, vrací jim se špatné zkušenosti s mešitou a lidmi, kteří se modlí. Tyto negativní zážitky pak slouží jako zbraň v rukou šejtána, jíž jim potom brání pocítit slast víry. Někteří se v tomto utrpení propadnou tak daleko, že o islámu začnou pochybovat, přestanou ho praktikovat a dokonce na něj i zanevřou.
Proto vždy zpytuj své svědomí ve vztahu ke svému chování k ostatním lidem okolo tebe, muslimům i nemuslimům – pokud už nedokážeš být důvodem toho, že si někdo islám kvůli tobě zamiluje, tak ho od islámu alespoň neodháněj svou vlastní zlobou, díky níž dotyčný na islám i na muslimy zcela zanevře.
Jak obrovský je tedy rozdíl mezi těmi, kteří po sobě nechávají kvetoucí zahradu dobra a těmi, kteří po sobě nechávají bezútěšnou pustinu zla!
Takový al-Hadždžádž ibn Júsuf as-Sekafí, tyranský místodržící z ummejovské doby, zůstal v historii islámu znám jako symbol zneužití veřejné funkce, strůjce nehorázné tyranie a vrah velkého množství příkladných učenců a dobrých lidí. A to i navzdory tomu, že byl výjimečný stratég a měl nedostižný talent vybírat k válečným tažením ty nejdovednější a nejstatečnější vojevůdce. Islám se rozšířil až do Indie a na hranice Číny prakticky jen díky němu. Byl to on, kdo poslal Kutejbu ibn Muslima al-Báhilího, aby pro islám otevřel země střední Asie. Byl to on, kdo vyslal Muhammeda ibn Kásima as-Sekafího, aby připojil rozlehlé kraje severozápadní Indie a objevil v něm vojenský talent navzdory jeho mladosti. Muslimové středoasijských republik, Východního Turkestánu, Pákistánu a Indie vděčí za svůj islám v podstatě jen al-Hadždžádžově strategickému umu. Dnešní tyrani v řadách muslimských vůdců, vladařů, představitelů a kleriků z hlediska svého přínosu pro islám a blaho svého lidu nesahají nechvalně proslulému al-Hadždžádžovi ani po kotníky. Avšak Hadždžádž, navzdory svým nepopiratelným zásluhám, zůstal v historii znám především jako krvelačný diktátor, nezdráhající se utiskovat ostatní a jako vrah těch nejlepších a nejučenějších synů ummy té doby, jako byli ‘Abdulláh ibn Zubejr, Se’íd ibn Džubejr a mnozí další.
Když al-Hadždžádž zemřel, mnoho muslimů cítilo z jeho smrti úlevu a byl to pro ně šťastný den. Když ho před samou smrtí zasáhly těžké bolesti, přál si umřít hned. Postěžoval si slovutnému učenci al-Hasanu al-Basrímu a ten mu řekl: „Zakazoval jsem ti, abys křivdil a ubližoval dobrým Božím služebníkům. Ale tys mne neposlechl.“
Al-Hadždžádž zasténal a pak mu odpověděl: „Hasane, neprosím tě, aby ses za mne modlil a prosil Alláha, aby odehnal mé nesnáze, ale abys Ho prosil, aby urychlil mou smrt a neprodlužoval mou agonii.“5
Když se následně rozšířila novina o tom, že obávaný ukrutník vypustil duši, prostí lidé oslavovali v ulicích. A říkalo se, že jeden z největších učenců té doby, Táwús ibn Kejsán, muž z generace přímých žáků Prorokových společníků رضي الله عنهم أجمعين, při této příležitosti citoval koránský verš:
فَقُطِعَ دَابِرُ الْقَوْمِ الَّذِينَ ظَلَمُوا ۚ وَالْحَمْدُ لِلَّهِ رَبِّ الْعَالَمِينَ
„A byl zahuben do posledního lid každý, jenž byl nespravedlivý. Chvála Bohu, Pánu světů všech!“ (An’ám: 45)6
A dávno před ním také nejlepší ze všech lidí po prorocích, chalífa Posla Božího صلى الله عليه وسلم Abú Bekr as-Siddík رضي الله عنه ze vděku vůči Alláhu padl na tvář, když se dozvěděl, že byl zabit lžiprorok Musejlema al-Kezzáb z Jemámy, který o sobě lhal po celé Arábii, že právě on je novým prorokem po Muhammedovi.7
Je mnoho dalších podobných příkladů, kdy dobří věřící pocítili štěstí a úlevu, kterou pro ně znamenala smrt jejich trýznitelů. Jejich odchod z tohoto světa byl nejen vysvobozením pro všechny lidi, ale i pro všechny ostatní živé tvory včetně zvířat, býlí a stromů. Protože smrt člověka zlého, nespravedlivého, tyranského, násilného a šířícího zkázu je pravým výdechem úlevy a štěstí, který nedokáže pochopit nikdo, kromě toho, kdo se spálil ohněm jeho zla a koho trýznilo nebožtíkovo násilí. Nikdo nedokáže popsat hořkost a tíži křivdy, krom oběti, která ji zakusila. Ať už je oním zloduchem bezohledný politický vůdce, panovačný nadřízený v zaměstnání, podjatý soudce, zkorumpovaný advokát nebo třeba lež podporující spisovatel či proradný a bezcharakterní novinář. A oběti nezáří štěstím proto, že by se snad radovaly z cizího neštěstí. Radují se čistě a spontáně jen z toho důvodu, že jejich utrpení a strádání skončilo. A trýznitelem nemusí ani být někdo, kdo má nějakou reálnou moc ve společnosti jako celku. Může to být i intelektuál, který hájí a udržuje v chodu mašinerii zla. Může to být vlivný oligarcha a korumpující podnikatel, mafiánský kápo, domácí násilník nebo kdokoli jiný, kdo jakkoli ubližuje lidem kolem sebe.
Proto si – než bude pozdě i pro tebe – velmi dobře spočítej a rozvaž, co si přeješ sám pro sebe? Chceš být po své smrti někým, za kým všechno pláče a o němž muslimové říkají: „Jeho odchod je pro nás nesmírná ztráta!“? Anebo snad chceš být tím, po jehož smrti si všichni hlasitě oddechnou: „Díky Bohu, že je po něm!“ Odpověz si sám pro sebe. A to, mezi které se zařadíme konkrétně ty a já, se pozná až v den našeho pohřbu.
A jak řekl Bišr ibnu l-Háris: „Jak krásným místem spočinutí je hrob, pro každého toho, kdo byl pokorným vůči Alláhu!“8
Prosím Alláha Milostivého, aby nás učinil z těch, kteří dočkají setkání s Alláhem v radosti a budou těmi, pro něž smrt bude pravý odpočinek. Ó Bože, obdař nás radostí v okamžiku naší smrti, že s námi budeš spokojen a uvedeš nás do Ráje. Ámín!
- Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6512; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 950.
- Podrobnější vysvětlení viz al-Džámi’u li-ahkámi l-Kur´án, 15/12.
- Zaznamenali ho v lehce odlišných verzích Ahmed v Musnedu, hadís č. 5357 a toto je jeho znění; Abu š-Šejch v at-Tewbíchu we t-tenbíh, hadís č. 32; a al-Charáití v Mekárimu l-achlák, hadís č. 759. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu t-Terghíbi we t-terhíb, hadís č. 3495.
- Viz at-Tenwír, 9/379.
- Zaznamenal as-Safedí v al-Wáfí bil-wefáját, 11/238.
- Zaznamenal Ibn Kesír v al-Bidájetu wen-nihája, 9/159.
- Tak uvádí Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja v I’lámu l-muwekki’ín, 2/296.
- Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-Kubúr, str. 142.