Vznešený Alláh praví:
شَهْرُ رَمَضَانَ الَّذِي أُنزِلَ فِيهِ الْقُرْآنُ هُدًى لِّلنَّاسِ وَبَيِّنَاتٍ مِّنَ الْهُدَىٰ وَالْفُرْقَانِ ۚ فَمَن شَهِدَ مِنكُمُ الشَّهْرَ فَلْيَصُمْهُ ۖ وَمَن كَانَ مَرِيضًا أَوْ عَلَىٰ سَفَرٍ فَعِدَّةٌ مِّنْ أَيَّامٍ أُخَرَ ۗ يُرِيدُ اللَّهُ بِكُمُ الْيُسْرَ وَلَا يُرِيدُ بِكُمُ الْعُسْرَ وَلِتُكْمِلُوا الْعِدَّةَ وَلِتُكَبِّرُوا اللَّهَ عَلَىٰ مَا هَدَاكُمْ وَلَعَلَّكُمْ تَشْكُرُونَ
“Postním měsícem je měsíc ramadán, v němž Korán byl seslán jako vedení správné pro lidi a jako vysvětlení tohoto vedení i jako spásné rozlišení. Kdo z vás spatří na vlastní oči měsíc, nechť se postí! Ten z vás, kdo je nemocen nebo na cestách, nechť postí se stejný počet dní později; Bůh si přeje vám to usnadnit a nechce na vás obtížné. Dodržujte plně tento počet a chvalte Boha za to, že správně vás vede – snad budete vděční!” (Bekara: 185)
Když pátrám po informacích o islámu na internetu, často narážím na dotazy typu: Jsem zproštěn té a té muslimské povinnosti, jestliže mě omezují ty a ty okolnosti?
Vzpomínám si dobře, že jsem podobné dotazy opakovaně kladl také, zejména pár měsíců poté, co jsem se stal muslimem. Do jisté míry je to logické, protože žádný upřímný muslim nechce porušovat Boží příkazy a nedodržet povinnosti, které mu Stvořitel uložil.
První takovou významnou událostí byl můj první Ramadán. Jelikož trpím poruchou způsobující tvorbu a hromadění ledvinových kamenů a vznik ledvinové koliky, zajímal jsem se před Ramadánem, zda mám v tomto stavu skutečně povinnost se postit, když mi může absence příjmu tekutin během půstu tyto nepříjemné zdravotní komplikace zhoršit. Když jsem svěřil svůj kompletní chorobopis muslimskému lékaři, sdělil mi, že se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a jeho předchozí historii opravdu postit nemusím.
K mému vlastnímu překvapení mě však tato informace neuklidnila. Ba naopak, navzdory očekávání mi začalo být smutno. Kladl jsem si otázku, co mě vlastně rmoutí. Vždyť pokud jsem nějaké povinnosti zbaven, měl bych přece být rád, či snad ne? Ne. Nebylo tomu tak. Zmocňoval se mě totiž podivný pocit, že jsem “tak nějak méně muslimem”, ačkoliv jsem byl z půstu omluven. Napadlo mě přirovnání ke studentovi, který se z důvodu onemocnění nemůže zúčastnit důležitého semináře a je omluven i ze zkoušky. Ano, omluven sice je, ale nemá důvod se radovat, neboť přijde o seminář, který může být zajímavý, poutavý, poučný a možná i zábavný. Dotyčný mladík je najednou “tak nějak méně studentem”.
A tak jsem se tehdy rozhodl, že se postit budu, a to i přesto, že nemusím. A dočkal jsem se radostného překvapení: když jsem po prvních dvou týdnech půstu zašel ke svému urologovi na podrobné vyšetření, výsledky vykazovaly značné zlepšení mého zdravotního stavu a dokonce odpovídaly hodnotám u zdravého člověka. Bůh mi ve své nekonečné štědrosti požehnal dobrým zdravím.
Chtěl bych se zde vyhnout případnému nedorozumění: tímto příběhem v žádném případě nemám v úmyslu navádět kohokoliv, aby riskoval své zdraví a nenásledoval pokyny lékaře! Naopak si uvědomuji, že mé tehdejší počínání možná nebylo vůči mému zdraví zcela zodpovědné. K vyprávění tohoto příběhu mě vede jiný důvod. Je jím zkušenost, jejímž prostřednictvím jsem pochopil, že nejde jen o to, abych podle měřítek islámu dodržoval Boží zákony a nařízení. Dospěl jsem k poznání, že nechci být o povinnosti muslima připraven, byť bych splňoval podmínky, které by mě některé muslimské povinnosti zprošťovaly. Chci totiž intenzivně vnímat, že Bohu sloužím. Primárně nejde o to, zda ve svém případě mohu být z některé povinnosti omluven, nýbrž o to, jak to zařídit, abych mohl tuto povinnost plnit navzdory tomu, že bych ji v důsledku některých specifických a individuálních důvodů plnit nemusel.
Bez povinností a jejich následného plnění bych si připadal podivně prázdný, jakoby mrtvý. Vždyť právě mrtví jsou zproštěni svých muslimských povinností vázaných k životu na tomto světě – a také žádné takové povinnosti neplní. Být vázán povinnostmi od Boha znamená být naživu – a plnit tyto povinnosti znamená svůj život naplňovat. Každá naše povinnost určená Bohem je darem a požehnáním, za které máme být Stvořiteli vděčni.
Než se příště zeptáme, zda bychom v důsledku některých svých osobních specifických okolností mohli být z některé povinnosti omluveni, zeptejme se nejdříve, zda jsme skutečně vyčerpali všechny možnosti, jak danou povinnost přece jen splnit. Vždyť všechny povinnosti od Stvořitele jsou Jeho laskavým darem a požehnáním!
Chvála Stvořiteli!
Autor: Vladimír Šákir Mach