OTÁZKA: Jak se stavět k pracovním pozicím nebo interakcím s firmami a institucemi, které směšují ve své činnosti povolené a zakázané? Lze obchodovat s takovými organizacemi? Lze jim poskytovat služby či suroviny jako třetí strana? Lze být jejich zaměstnancem? Co s platem nebo ziskem, který muslim takto vydělá, když jeho příjem pochází částečně z dovoleného a částečně ze zakázaného výdělku?
ODPOVĚĎ:
Chvála Alláhu, požehnání a mír Jeho Poslu.
Mimo ty jednoznačně povolené existují dva základní typy zaměstnání a pracovních činností:
První skupinou jsou zaměstnání a obchodní činnosti, které je muslimům zakázáno vykonávat samy o sobě, protože by tím přímo porušovali islámské zákazy a dopustili by se zakázaného (arab. حرام harám) jednání anebo křivdy a nespravedlnosti na jiném (arab. الظلم az-zulm) již ze samého titulu výkonu povolání či daného obchodu. To je např. pozice číšníka ve vinárně či sládka v pivovaru kvůli zákazu alkoholu, krmiče prasat na vepřové farmě kvůli zákazu vepřového, administrátora loterijního webu kvůli zákazu hazardu, nebo vyhazovače na diskotéce kvůli zákazu hudby a míšení se nepříbuzných mužů a žen, anebo práce bankovního úředníka v konvenční bance kvůli zákazu úroku, nebo člen ozbrojených sil či úředník justice nějakého tyranského režimu. Analogicky, jak uvádí islámští učenci, ani firma, kterou muslim zastupuje, nesmí obchodovat s firmami, jejichž náplň činnosti je přímo a stoprocentně zakázaná, jako jsou vinárny, pivovary, kasína, diskotéky nebo konvenční banky, veřejné domy nebo prasečí farmy.
Důkazem toho je koránský princip:
وَتَعَاوَنُوا عَلَى الْبِرِّ وَالتَّقْوَىٰ ۖ وَلَا تَعَاوَنُوا عَلَى الْإِثْمِ وَالْعُدْوَانِ ۚ وَاتَّقُوا اللَّهَ ۖ إِنَّ اللَّهَ شَدِيدُ الْعِقَابِ
„Pomáhejte si vzájemně ke zbožnosti a bohabojnosti a nepomáhejte si k hříchu a nenávisti. Buďte bohabojní, vždyť Bůh je přísný v trestání svém.“ (Máida: 2)
Od momentu, kdy se dozvíme, že v našem zaměstnání se dopouštíme nějaké takové činnosti, nebo obchodujeme, poskytujeme služby, suroviny či finance, která takto získává svůj příjem, stáváme se podle šarí’y povinnými takový kontrakt ihned rozvázat a zároveň i hříšnými, pokud tak neprodleně neučiníme. Není v zásadě rozdílu, zda jsme zaměstnancem, anebo obchodním partnerem, věřitelem či jiným příjemcem zisku z takové činnosti.
Příjem ze zakázaného není dovolen shodně hadísu od ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما, že Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه, druhý nejvěrnější Prorokův صلى الله عليه وسلم druh a druhý pravověrný chalífa, řekl ohledně člověka, který alkohol sice sám nepil, ale prodával ho jiným: „Ať Alláh prokleje toho a toho! Což neví, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
قَاتَلَ اللَّهُ الْيَهُودَ، حُرِّمَتْ عَلَيْهِمُ الشُّحُومُ فَجَمَلُوهَا فَبَاعُوهَا
„Alláh ať bojuje proti těm židům, jimž bylo zakázáno jíst lůj, ale oni ho vyškvařili a pak prodali jiným.“1
Tj. tvrdě odsoudil jejich čin převodu zakázané komodity na peníze, z nichž posléze tito lidé žili, protože když Alláh zakáže nějakou věc nebo činnost, zakáže také zisk z ní a z jejího provozování.
Do této kategorie zakázaných typů zdrojů obživy patří také společnosti, kde vnitřní předpisy přímo znemožňují muslimům držet se pravidel víry, jako např. výslovně nedovolují modlitby, zakazují hidžáb, požadují oholení plnovousu apod., byť by sama náplň dané pracovní činnosti nebyla zakázána, tak dlouho, dokud k nim existuje alternativa.
Druhou skupinou pracovních a obchodních činností jsou takové, které samy o sobě nejsou ve svém výkonu zakázanou aktivitou a ve svém výdělku či zisku obsahují směsici povoleného i zakázaného, jako je běžná gastronomie a služby, v pozicích, které v popisu práce nemají nezbytný kontakt se zakázanou komoditou, činností nebo transakcí. Příkladem může být práce knihovníka ve veřejné knihovně, která půjčuje povolené i zakázané knihy, či práce skladníka v konvenčním supermarketu, anebo práce kuchařky ve školní jídelně, která vaří dovolené i zakázané pokrmy, nebo práce brigádníka, který taková jídla rozváží. Doprovodná přítomnost některých islámem zakázaných jevů, jako např. když zdravotní sestra v nemocnici roznáší zakázaná jídla pacientům, když pokladní markuje všechno zboží zákazníkovi, nebo když je právník nucen řídit se nešarí’atskými zákony, jsou nutným zlem, jemuž se prakticky nejde vyhnout (arab. عموم البلوى ‘umúmu l-belwá) a nemají proto na sám předpis výkonu daného povolání vliv.
Ohledně těchto druhých pracovních činností islámští učenci zaujali dvě základní stanoviska:
(1.)
Pokud potom příjem z výkonu pracovní pozice, obchodování, poskytování služeb či dodávání surovin pochází z takového zdroje, který v sobě směšuje věci a činnosti jak islámem zakázané, tak i dovolené (arab. حلال halál), potom výkon takového zaměstnání či poskytnutí takové služby kolísá mezi zakázaným a dovoleným shodně poměru zakázaného a povoleného ve zdroji této obživy, od zcela zakázaného, přes zavrženíhodné až po dovolené. Pokud je hlavní činnost dovolená a pokud zakázané položky a činnosti nepředstavují většinu pracovní náplně, jedná se o dovolenou aktivitu. Pokud je tomu naopak a ve zdroji příjmů převažuje zakázaný zdroj, jedná se o zakázanou aktivitu.
Toto je převažující názor hanefíjského mezhebu a drtivé většiny málikovců až na al-Asbagha, který byl nejpřísnější a takové transakce zakazoval, dokud nebyly úplně zbaveny zakázaných elementů, což je však ojedinělý názor.2 Zastánci tohoto názoru ovšem požadují, aby člověk tu proporční část výplaty či zisku, na kterou odhaduje podíl zakázaného příjmu, rozdal pro dobročinné účely s úmyslem zbavit se zakázaného.3
Hanefíjský právník Ibn Nudžejm řekl:
„Převažuje-li v majetku platící či dávající strany povolená složka nad zakázanou, pak není nic špatného na přijetí jeho platby či daru a živobytí z jeho bohatství, tak dlouho, dokud není jasné, že jeho zdrojem příjmů je zakázaný výdělek, anebo v něm zakázaný výdělek nepřevažuje. Pokud větší část jeho majetku pochází ze zakázaného zdroje, pak není dovoleno přijmout ani jeho dar, ani jeho platbu, dokud se sám nevyjádří, že pochází z dovoleného zdroje, nebo že to zdědil, anebo získal jiným dovoleným způsobem, např. půjčkou.“4
Rozhodujícím důkazem ve prospěch právě tohoto názoru je v mnoha hadísech dobře doložená skutečnost, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم a jeho společníci رضي الله عنهم أجمعين obchodovali, interagovali a přijímali dary od medínských židů, i když tito obchodovali se zakázaným zbožím, např. alkoholem, a věnovali se zakázaným transakcím, např. úroku, jak je popisuje Alláh ve svých slovech:
سَمَّاعُونَ لِلْكَذِبِ أَكَّالُونَ لِلسُّحْتِ
„Naslouchají lžím a pohlcují to, co neprávem získali.“ (Máida: 42)
(2)
Podle preferovaného názoru šáfi’ovského a hanbelovského mezhebu a Ibnu l-Kásima mezi málikovci není takové jednání přímo zakázané, ale zavrženíhodné (arab. مكروه mekrúh), nicméně stále povolené, bez ohledu na poměr zakázané složky.5
Toto dokazují hadísem od an-Nu’mána ibn Bešíra رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
إِنَّ الْحَلاَلَ بَيِّنٌ وَإِنَّ الْحَرَامَ بَيِّنٌ وَبَيْنَهُمَا مُشْتَبِهَاتٌ لاَ يَعْلَمُهُنَّ كَثِيرٌ مِنَ النَّاسِ فَمَنِ اتَّقَى الشُّبُهَاتِ اسْتَبْرَأَ لِدِينِهِ وَعِرْضِهِ وَمَنْ وَقَعَ فِي الشُّبُهَاتِ وَقَعَ فِي الْحَرَامِ كَالرَّاعِي يَرْعَى حَوْلَ الْحِمَى يُوشِكُ أَنْ يَرْتَعَ فِيهِ أَلاَ وَإِنَّ لِكُلِّ مَلِكٍ حِمًى أَلاَ وَإِنَّ حِمَى اللَّهِ مَحَارِمُهُ أَلاَ وَإِنَّ فِي الْجَسَدِ مُضْغَةً إِذَا صَلَحَتْ صَلَحَ الْجَسَدُ كُلُّهُ وَإِذَا فَسَدَتْ فَسَدَ الْجَسَدُ كُلُّهُ أَلاَ وَهِيَ الْقَلْبُ
„Věru to, co je povolené, je jasné. Věru to, co je zakázané, je jasné. A mezi nimi se nacházejí věci pochybné, o nichž mnoho lidí nemá znalosti. Kdo se vystříhá těchto pochybných věcí, ten zachová bez poskvrny svou víru i svou čet. Kdo se pak do pochybností pustí, upadne do zakázaného, jako pastýř, co pase nedaleko zapovězené pastviny a už už překročí její hranici. A věru každý král má svou zapovězenou pastvinu – a není-liž zapovězenou pastvinou Boží to, co zakázal? Věru není-liž v těle kousek, který když když je bezúhonným, bude bezúhonným i celé tělo a když bude zkažený, bude zkaženým i celé tělo? Není-liž tím kouskem srdce?“6
Pochybnost, o níž se v tomto hadísu hovoří, pramení z toho, že daná věc je sporná, na jednu stranu se v něčem podobá dovolenému a na druhou stranu má i rysy zakázaného. Sama skutečnost, že část příjmu muslima pochází z takového zdroje, v něm probouzí pochyby, že se v jeho živobytí spojují povolené zdroje se zakázanými a že právě jeho zisk pochází ze zakázaného výkonu zaměstnání, zisku z obchodu či investice. Člověku je nařízeno vyhýbat se zakázanému a proto je díky tomu nucen čelit pochybnostem ohledně své spoluúčasti na zakázaném, byť to nebylo ani jeho cílem a ani záměrem. Pokud se vyhne takovému druhu činnosti, vyhne se i pochybnostem. Obzvláště v případě, že má na výběr a může v dané situaci rozhodovat. Proto je např. pozice poskytovatele služeb nebo obchodního partnera zatížena větší mírou zodpovědnosti, než situace prostého zaměstnance. A Alláh nedává nikomu za povinnost více, než co dokáže unést.
Toto je bližší výklad ponaučení z výše citovaného hadísu a je také spravedlivějším řešením, než absolutní zákaz takové aktivity. Zákaz jednak sám o sobě vyžaduje jasný a neoddiskutovatelný argument z Koránu a Sunny a jednak se pojí s možností se mu vyvarovat, která může být v našem kontextu v naší situaci častokrát velmi omezená a muslimové zdroj výdělku potřebují a ne vždy mají na výběr.
Jahjá ibn Šeraf an-Newewí tento názor vysvětluje slovy:
„Je-li příjem plátce směsicí povoleného a zakázaného, přičemž příjemce financí netuší, z čeho pochází sama platba, pak tyto finance nejsou pro příjemce zakázány, byť je lepší je nepřijmout. Tento princip platí tím více, nebo tím méně, shodně tomu, jak roste, nebo klesá podíl zakázaného v majetku plátce.“7
Ibn Kudáma al-Makdisí řekl:
„Vstupuje-li někdo do obchodní transakce s někým, koho majetek je směsí povoleného a zakázaného příjmu, jako např. nespravedlivý vladař či někdo, kdo krom jiného obchoduje i s úroky, pak pokud ví, že daná platba pochází z dovolené části jeho majetku, je mu dovolena. Pokud ví, že pochází ze zakázané části majetku, pak je zakázána. Samo vyjádření druhé strany není bernou mincí. Pokud však dotyčný neví, odkud dané finance pocházejí, zda je vyplácen z dovolených, či zakázaných příjmů plátce, pak to považujeme za zavrženíhodné, ale stále povolené. Sama transakce není zakázaná, ačkoli může potenciálně probíhat ze zakázaného. Stále tu ještě existuje možnost, že probíhá z dovoleného zdroje, ať už je poměr mezi oběma jakýkoli. Důvodem zavrženíhodnosti je pochybnost, která roste shodně růstu zakázaného podílu na příjmech plátce. Čím je podíl větší, tím je větší i tato pochybnost a čím je menší, tím menší je i ona. Ahmed pravil: „Nelíbí se mi živit se z prostředků, jejichž zdroj neznám.“8
Závěr
Oba prezentované názory mají mnoho styčných bodů, daleko více, než rozdílů a oba jsou ve svém úhlu pohledu smysluplné. Ať už se muslim v našich podmínkách rozhodne pro kterýkoli z nich, nedopustí se chyby. Omezené možnosti výběru a zúžené pole rozhodování v podmínkách nemuslimské většiny, kde je velmi silně rozšířeno mnoho podob zakázaných komodit, kontraktů a služeb jsou skutečnosti, které při posuzování dovolenosti těch nebo oněch zdrojů obživy nesmíme ztrácet ze zřetele, shodně hadísu, v němž Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
يَسِّرُوا وَلاَ تُعَسِّرُوا، وَبَشِّرُوا وَلاَ تُنَفِّرُوا
„Ulehčujte a nepřitěžujte, svým přístupem obveselujte a neodhánějte.“9
‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه, Prorokův صلى الله عليه وسلم zeť a bratranec, čtvrtý pravověrný chalífa této ummy, pravil: „Učencem není ani ten, kdo lidem vezme naději v Boží Milost, ani ten, kdo jim poskytne možnost hřešit.“10
Velký znalec islámsko-právní vědy Sufján as-Sewrí konstatoval: „Podle našeho smýšlení skutečná nauka zahrnuje i rozpoznání právních ulehčení (arab. رخص ruchas, sg. رخصة ruchsa). A co se přísnosti týče, být přísný přece dovede každý.“11
Proto získávejme živobytí ze zdrojů, o nichž dobře víme, že jsou čisté anebo jejich čistota převažuje, ale nezískávejme ho z těch, o nichž dobře víme, že čisté nejsou zcela či z většiny. A těm, které jsou nám neznámé, se – pokud a dokud máme tu možnost – raději vyhněme, motivováni hadísem Ráfi’ ibn Chadídže رضي الله عنه, jenž se tázal Posla Božího صلى الله عليه وسلم jaké živobytí je nejlepší. Dostalo se mu od něj odpovědi:
عَمَلُ الرَّجُلِ بِيَدِهِ وَكُلُّ بَيْعٍ مَبْرُورٍ
„Práce muže jeho vlastníma rukama a každé poctivé obchodování.“12
A Alláh neukládá nikomu více, než co dokáže unést. A Alláh ví nejlépe.
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2223.
- Viz Ibn Rušd v al-Bejánu we t-teshíl, 18/194.
- Viz Fetáwá al-hindíja, 3/211.
- Viz al-Ašbáhu we n-nazáir, str. 96.
- Viz aš-Šerhu l-kebír, 3/277.
- Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 52; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1599 a toto je jeho znění.
- Viz al-Medžmú’, 9/344.
- Viz al-Mughní, 4/201.
- Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 69; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1732.
- Zaznamenal al-Kurtubí v Kitábu t-tezkira, str. 800.
- Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 1467.
- Zaznamenali ho v lehce odlišných podáních Ahmed v Musnedu, hadís č. 17265 a toto je jeho verze; al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 2160; at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebír, 13939; al-Ismá’ílí v Mu’džemu asámí šujúch, hadís č. 274; a Ibn Asákír v Táríchu Dimešk, 37/397 a další. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu t-Terghíb, hadís č. 1691.