Vznešený Alláh praví:
وَمِنْ آيَاتِهِ أَنْ خَلَقَ لَكُم مِّنْ أَنفُسِكُمْ أَزْوَاجًا لِّتَسْكُنُوا إِلَيْهَا وَجَعَلَ بَيْنَكُم مَّوَدَّةً وَرَحْمَةً ۚ إِنَّ فِي ذَٰلِكَ لَآيَاتٍ لِّقَوْمٍ يَتَفَكَّرُونَ
„A patří k Jeho znamením, že vám z vás samých manželky stvořil, abyste u nich klid nalezli. A vložil mezi vás náklonnost a milosrdenství – a věru jsou v tom znamení pro lidi přemýšlivé.“ (Rúm: 21)
Láska je jen pomíjivá chemická reakce, není živa sama ze sebe a protože nakonec stejně vždy vyprchá, nemůže se stát pevným základem harmonie a domácího štěstí v manželském životě. Sama o sobě nestačí, aby navigovala společnou bárku vztahu jich obou bezpečnými vodami daleko od bouří a zrádných skalisek, dál a dál tím správným směrem. Naopak. Jimi jsou náklonnost a milosrdenství, které zůstanou i dlouho poté, co spanilou líbeznost nevěsty a mužnou ztepilost ženicha dávno odvane neúprosný vichr času a fyzická přitažlivost bude tatam.
Manželství našich rodičů a prarodičů vydržela mnoho desítek let právě proto, že se nezakládala ani na fyzickém okouzlení, ani na romantice a lásce, ale na hodnotách milosrdenství, náklonnosti, empatie, zodpovědnosti a vděku vůči svému protějšku. Oni nepřistupovali ke svým vztahům jako rozmazlené děti ke spotřebnímu zboží, které když se omrzí nebo se pokazí, zahodí se a koupí se nové. Naopak, hýčkali si to, co měli, nedovolili, aby se to omrzelo, ani aby se to pokazilo. A když už se něco porouchalo, vždy spěchali k nápravě, protože věděli, jak nevyčísltelnou má takový manželský vztah hodnotu.
Jedné stařičké beduínky se zeptali: „Z čeho pramení tvá láska vůči tvému manželovi?“
Vetchá stařenka odpověděla: „Vždycky se na mne tak krásně usmíval, ať už ke mně přicházel, anebo ode mne odcházel. Vždycky byl spokojený s jídlem, které jsem mu připravila a nikdy po mně neptal to, co jsme neměli.“
Potom položili stejnou otázku jejímu manželovi: „Z čeho pramení tvá láska vůči tvé ženě?“
A věkovitý stařec odpověděl: „Její víra strážila její cudnost. Obracela se ke mně vždy těmi nejjemnějšími slovy. Klopila svůj zrak a nikdy se nedopustila ničeho hanebného.“
Pamatuj, že dokud budou živy vzájemné milosrdenství a náklonnost mezi manžely, potud neuhasne ani hřejivý plamen jejich vzájemné lásky, harmonie vztahu a domácí štěstí. Protože bude štědře živen jemností, důvěrou, trpělivostí, ohleduplností, kompromisem, empatií a dalšími plody milosrdenství a náklonnosti. Jen takové manželství vydrží a bude úspěšné. Jak krásné je vidět manžela, schopného před lidmi pochválit svou manželku a prokázat jí dobro! A jak odporné je vidět manžela jak před lidmi svou ženu haní a chová se k ní zle. Jak krásné je vidět manželku, jak chválí svého manžela a projevuje vůči němu pokoru tehdy, když se na ni všichni dívají. A jak odporné je vidět, jak mu na veřejnosti nadává a ponižuje ho.
A pokud se vytratí milosrdenství a náklonnost, vystřídají je nevěra, nedůvěra jednoho vůči druhému, týrání, násilnickost, nátlak, manipulace, urážky, nadávky, ignorování a spousta dalších ohavností, které plamen lásky mezi manžely spolehlivě udusí bez ohledu na to, jak bouřlivě, žhavě a divoce na samém začátku vzplál. A tak jako milosrdenství a náklonnost plodí a udržují manželskou lásku, tyto ohavnosti pak plodí jediného zlosyna – mrazivou nenávist mezi těmi, kteří se kdysi dávno tak vroucně milovali.
Lásku dává Alláh a je výlučně Jeho zázrakem, že vzniká i mezi dvěma zprvu úplně neznámými lidmi, kteří spolu neměli zhola nic společného. A tak jako mezi takovými z popudu Božího vzniká láska, tak i mezi těmi, kteří se znali nejdůvěrněji, bývali si vzájemně nejblíže a jeden druhému věnovali kus svého života, může láska zemřít a vzniknout její naprostý opak. Ignorovat tuto skutečnost je osudová chyba každého manželství.
Proto pečlivě udržujme plamínek manželské lásky a starostlivě na něj přikládejme milosrdenství a náklonnost. Ten malý plamínek je totiž jeden obrovitánský Boží zázrak!
Prosím Alláha, aby nám tento zázrak vždy zvětšoval, obnovoval a aby nám ho nikdy neupřel. Ámín!