Matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها slyšela Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:
مَنِ الْتَمَسَ رِضَى اللَّهِ بِسَخَطِ النَّاسِ رَضِيَ اللَّهُ عَنْهُ، وَأَرْضَى النَّاسَ عَنْهُ، وَمَنِ الْتَمَسَ رِضَا النَّاسِ بِسَخَطِ اللَّهِ سَخَطَ اللَّهُ عَلَيْهِ، وَأَسْخَطَ عَلَيْهِ النَّاسَ.
Matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها slyšela Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:
مَنِ الْتَمَسَ رِضَى اللَّهِ بِسَخَطِ النَّاسِ رَضِيَ اللَّهُ عَنْهُ، وَأَرْضَى النَّاسَ عَنْهُ، وَمَنِ الْتَمَسَ رِضَا النَّاسِ بِسَخَطِ اللَّهِ سَخَطَ اللَّهُ عَلَيْهِ، وَأَسْخَطَ عَلَيْهِ النَّاسَ.
„Kdokoli vyhledává potěchu Alláha i za cenu toho, že si pohněvá lidi, s tím bude Alláh spokojen a učiní, aby s ním byli spokojeni i lidé. A kdokoli vyhledává potěchu lidí i za cenu toho, že si pohněvá Alláha, na toho se Alláh rozněvá a učiní, aby se na něj hněvali i lidé.” [1]
Podobný hadís uvádí at-Tirmizí, podle kterého žádal Mu’áwíjja ibn Abí Sufján رضي الله عنه ‘Áišu o radu a ona mu v dopise odpověděla tímto hadísem. [2] Jiné zdroje uvádějí tento hadís jen jako ‘Áišina slova.
Podle Ibn Tejmíjji jde opravdu o hadís a ‘Áiša jej posléze v dopise Mu’áwíjjovi jen parafrázovala.
V podobném duchu Abú Hurejra رضي الله عنه zaznamenal, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إِنَّ اللَّهَ إِذَا أَحَبَّ عَبْدًا دَعَا جِبْرِيلَ فَقَالَ إِنِّي أُحِبُّ فُلَانًا فَأَحِبَّهُ ، قَالَ : فَيُحِبُّهُ جِبْرِيلُ ، ثُمَّ يُنَادِي فِي السَّمَاءِ فَيَقُولُ إِنَّ اللَّهَ يُحِبُّ فُلَانًا فَأَحِبُّوهُ ، فَيُحِبُّهُ أَهْلُ السَّمَاءِ. قَالَ ثُمَّ يُوضَعُ لَهُ الْقَبُولُ فِي الْأَرْضِ ، وَإِذَا أَبْغَضَ عَبْدًا دَعَا جِبْرِيلَ فَيَقُولُ : إِنِّي أُبْغِضُ فُلَانًا فَأَبْغِضْهُ ، قَالَ فَيُبْغِضُهُ جِبْرِيلُ ، ثُمَّ يُنَادِي فِي أَهْلِ السَّمَاءِ : إِنَّ اللَّهَ يُبْغِضُ فُلَانًا فَأَبْغِضُوهُ ، قَالَ فَيُبْغِضُونَهُ ، ثُمَّ تُوضَعُ لَهُ الْبَغْضَاءُ فِي الْأَرْضِ.
„Když si Alláh zamiluje nějakého služebníka, zvolá na Džibríla a řekne mu: „Miluji toho a toho, miluj ho i ty!“ Džibríl si jej tedy zamiluje a zvolá na obyvatele nebes: „Alláh miluje toho a toho, milujte ho i vy!“ Obyvatelé nebes si jej tedy zamilují a on tak nalezne vstřícné přijetí i na zemi. A pokud Alláh pocítí vůči některému služebníkovi odpor, zvolá na Džibríla: „Cítím odpor vůči tomu a tomu, tedy i ty k němu ciť odpor!“ Džibríl k němu tedy pocítí odpor a zvolá na obyvatele nebes: „Alláh cítí odpor vůči tomu a tomu, ciťte k němu odpor tedy i vy!“ Tím k němu pocítí odpor i oni a on se setká s odporem i na zemi.” [3]
Pointou tohoto hadísu je, že nelze získat lásku, přijetí a náklonnost lidí tím, že se zprotivíme Vznešenému Milostiplnému a Milostivému, který je pramenem lásky a jehož láska a milost je silnější, než city kohokoli jiného.
Proto již moudrý Lukmán radil svému synu: „Hovoř pravdu, i kdyby to mělo být proti tobě samému. A nestarej se o to, kdo je tím rozhněván.“ [4]
Sufján as-Sewrí pravil: „Pokud se obáváš Alláha, On ti vystačí i proti celému lidstvu. Ale pokud se jakkoli obáváš lidstva, pak ani celé lidstvo ti nebude stačit, aby tě ubránilo před Alláhem!“ [5]
Chálid ibn Ma’dan moudře varoval: „Kdokoli hledá slávu v tom, že se bude protivit pravdě, tomu to Alláh vrátí v podobě hanby. A kdokoli bude čelit hanbě za to, že následuje pravdu, tomu to Alláh vrátí v podobě slávy, jíž se mu dostane.“ [6] A historie islámu i světa potvrdila pravdivost Chálidových slov nesčetněkrát.
Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí ze stejného důvodu svému učedníkovi odkázal:
„Synku můj, když se bohabojnost stane skutečnou, uvidíš jen samé dobro. Pokud se někdo skutečně obává svého Pána, vůbec se nestará o to, co si myslí druzí lidé a nestaví sám sebe do pozice, kde by ohrožoval své náboženství. Kdokoli se stará, aby neporušil Alláhem stanovené limity, o toho se postará Sám Alláh.“ [7]
Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja pravil:
„Pravdymilovný jedinec se nestará o to, jaké je jeho postavení u ostatních.“ [8]
Také řekl:
„Bezpochyby nikdo by se neměl snažit zavděčit se lidem a zároveň pohněvat přitom Alláha.“ [9]
A také dodal:
„Není pochyby o tom, že by se člověk neměl snažit o to, aby s ním lidé byli spokojeni, pokud s ním díky tomu přestane být spokojen Alláh. Nikdo by se neměl snažit zavděčit se někomu za to, že mu poskytne to, co je žádáno výhradně od Alláha a nikdo by nikdy neměl nikoho vinit za to, že mu neposkytl to, co poskytuje jedině Alláh. Požehnání Božích nebývá dosaženo podle něčí vůle či tužeb a ani nebývají odňata kvůli nenávisti a zášti kohokoli z lidí. Alláh ve Své Spravedlivosti a Stálosti zahrnuje duši štěstím tím, že jí činí spokojenou s tím, čeho se jí dostalo, podobně jako pudí smutek a žal v srdci toho, kdo pochybuje a je nevděčným.“ [10]
Velký učenec 20. století šejch Muhammed Amán al-Džámí vysvětlil náš ústřední hadís ve svém objasnění podmínek vyznání víry následovně:
„I ti nejvybranější mezi posly Božími, mír s ními všemi, bývali prostopášnými a zpupnými lidmi označováni za šílence. Nevěřící tyto proroky nazývali blázny a označovali je stejně tak i jako lháře. Navzdory tomu všemu, co io nich říkali lidé, proroci zůstávali trpělivými a pokračovali ve svém šíření Náboženství. Někteří z proroků Izraele byli dokonce zabiti svými vlastními lidmi. Ti, kteří volají po očištění a následování toho, na čem byli tito proroci, proto čelí podobným ústrkům ze strany lidí prostopášnosti a nevíry a zrovna tak jsou i považováni za lháře.
Ačkoli je Alláh zajisté schopen vést správnou cestou celé lidstvo, ponechává některé v bludu, shodně Své Moudrosti, z důvodů, které jen On Sám, Vznešený a Nejvyšší, zná. Jemu náleží všechna chvála a stejně tak i vděk za všechny věci, které předurčil. On je nejvíce Hoden chvály za všech situací, je Hoden chvály a velebení v jakékoli záležitosti, v tom, co je nám po chuti i v tom, co nám po chuti není.
Když je ubližováno těm, kteří volají po pravdě, měli by si uvědomit, jak se v minulosti chovali lidé ke svým prorokům. Kdokoli, kdo vyzývá k náboženství a snaží se získat si lásku všech lidí, navzdory různosti jejich společenského postavení, agend, sklonů a názorových uskupení, ke kterým se hlásí, je ve skutečnosti velmi plochým člověkem, zaprodávajícím za protislužby sebe sama i to, co hlásá.
Vyzyvatel, který se snaží podbízet všem lidem a nerozhněvat nikoho z následovníků nepřeberného množství sekt, partají, skupin a myšlenkových trendů je ve skutečnosti jen oploštělým pokrytcem. Není pochybnosti o tom, neboť zavděčit se každému je nesplnitelný úkol, jak již řekl imám aš-Šáfi’í:
رِضَا النَّاسِ غَايَةٌ لَا تُدْرَكُ
„Spokojenost všech lidí jest cílem, jehož nelze dosáhnout.“ [11]
Spokojenost všech lidí je nedosažitelným cílem, v nějž nedoufáme. Zatímco spokojenost Boží je reálným cílem, kterého možno dosáhnout, něčím, oč lze usilovat, neboť ti, kterým Alláh zaručil úspěch, jsou Jím vedeni k tomu, co Ho těší. A vyzyvatel k islámu musí při své práci na poli da’wy mít tento fakt stále na zřeteli.
Každý, kdo tohoto schopen není, nechť raději zůstane doma a nevydává se na cestu vyzývání k víře!“ [12]
A soudobý učenec šejch Sálih al-Fewzán vysvětluje přístup skutečných věřících v této otázce:
„My nehledáme uznání lidí. Nehledáme ani jejich chválu. Všechno, co chceme, je pouze a jen potěšit Alláha Nejvyššího.“ [13]
Skuteční věřící totiž ve vztahu k lidem, které vyzývají k cestě Pravdy, následují všeobecný koránský princip, vyjádřený slovy Božími:
قُلْ مَا أَسْأَلُكُمْ عَلَيْهِ مِنْ أَجْرٍ إِلَّا مَن شَاءَ أَن يَتَّخِذَ إِلَىٰ رَبِّهِ سَبِيلًا
Rci: “Nežádám od vás za to odměnu žádnou, leda aby ten, kdo chce, se ubíral k Pánu svému cestou správnou.” (Furkán: 57)
Pokud vás tedy někdo uráží kvůli některému z aspektů vaší víry, ať už vnějších, nebo vnitřních, pamatujte, že jste zde proto, abyste se snažili o spokojenost a potěchu Vznešeného Alláha a nikoli lidí.
Vznešený Alláh pravil:
إِنَّمَا ذَٰلِكُمُ الشَّيْطَانُ يُخَوِّفُ أَوْلِيَاءَهُ فَلَا تَخَافُوهُمْ وَخَافُونِ إِن كُنتُم مُّؤْمِنِينَ
Hle, toto je satan, který často vám nahání strach svými nohsledy, však nebojte se jich, nýbrž bojte se Mne, jste-li věřící. (Áli ‘Imrán: 175)
Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja napsal:
„Alláh věřícím zakázal obávat se šejtánových poskoků a nařídil jim, aby se obávali pouze Jeho. Obava před Alláhem pak znamená vykonávat to, co Alláh přikázal, zanechávat toho, co On zakázal a prosit Ho o odpuštění hříchů. A přesně tak přestanou i všechny nesnáze a právě tehdy nadejde vítězná pomoc proti nepřátelům!“ [14]
Ibnu l-Kajjím pravil:
„Pravda je podpořena, ale je také zkoušena. Proto se ani nediv, neboť toto je předurčení Milostivého.“ [15]
وَلَن تَرْضَىٰ عَنكَ الْيَهُودُ وَلَا النَّصَارَىٰ حَتَّىٰ تَتَّبِعَ مِلَّتَهُمْ ۗ قُلْ إِنَّ هُدَى اللَّـهِ هُوَ الْهُدَىٰ ۗ وَلَئِنِ اتَّبَعْتَ أَهْوَاءَهُم بَعْدَ الَّذِي جَاءَكَ مِنَ الْعِلْمِ ۙ مَا لَكَ مِنَ اللَّـهِ مِن وَلِيٍّ وَلَا نَصِيرٍ
Nebudou s tebou spokojeni ani židé, ani křesťané, pokud nebudeš následovat náboženství jejich. Rci: “Vedení Boží je jediné správné vedení!” Budeš-li však následovat učení jejich scestná poté, co dostalo se ti vědění, nenalezneš pak proti Bohu ani ochránce, ani pomocníka žádného. (Bekara:120)
الْيَوْمَ يَئِسَ الَّذِينَ كَفَرُوا مِن دِينِكُمْ فَلَا تَخْشَوْهُمْ وَاخْشَوْنِ
A dnes jsou ti, kdož neuvěřili, zoufalí z náboženství vašeho, proto se jich nebojte, nýbrž bojte se Mne! (Máida: 3)
Al-Fudajl ibn Ijjád stručnými slovy varoval: „Kdokoli se obává Alláha, tomu nikdo nemůže uškodit. A kdokoli se bojí někoho dalšího, kromě Alláha, tomu nikdo nemůže prospět.“ [16]
وَدُّوا لَوْ تُدْهِنُ فَيُدْهِنُونَ
Rádi by, aby ses jim vlichocoval, a pak i oni by se ti vlichocovali. (Kalem: 9)
Proto Ibnu l-Kajjim pravil:
„Kdokoli následuje Pravdu, nestará se o své postavení v očích ostatních stvoření.“ [17]
إِنَّ اللَّـهَ يُدَافِعُ عَنِ الَّذِينَ آمَنُوا ۗ إِنَّ اللَّـهَ لَا يُحِبُّ كُلَّ خَوَّانٍ كَفُورٍ
Věru Bůh ubrání ty, kdož uvěřili, neboť Bůh věru nemiluje žádného zrádce nevěřícího. (Hadždž:38)
O důvodu této ochrany Ibnu l-Kajjim pravil:
„Upřímný člověk je chráněn Alláhem kvůli upřímnosti, s jakou uctívá Jeho Jediného, toužíce jen po Jeho Tváři, vyjadřujíce pokoru vůči Jemu Jedinému, vkládaje naděj jen do Něho Jediného, žádajíce jen od Něho Jediného, podřizujíce se jen Jemu Jedinému a hluboce prahnouce jen po Něm Jediném.“ [18]
A pokud vás někdo pro něco z toho chválí, pamatujte, že tak nečiníte pro jeho chválu, ale z lásky vůči Alláhu, touhy po Jeho spokojenosti a odměně a ze strachu před Jeho hněvem a trestem. A mějte se na pozoru před zviditelňováním sebe sama, neboť to je jednou z podob přidružování k Jedinému Alláhu, Který Jediný má právo a nárok být všemi uctíván a poslouchán. Posel Boží صلى الله عليه و سلم vysvětlil nebezpečí skrytého přidružování (arab. الشرك الخفي aš-širku l-chafí), které je:
أَعْمَالاً لِغَيْرِ اللَّهِ
„konáním pro potěchu kohokoli jiného, než Alláha.“ [19]
Přetvářka, snaha o sebezviditenění nebo exhibicionizmus ve věcech víry, tedy to, co označuje arabský pojem الرياء ar-rijá´, spočívá v tom, že člověk staví na odiv ostatních svůj lepší obraz, než to, jaký ve skutečnosti je.
Může se tak dít okázalým konáním dobrého činu, anebo naopak zanecháváním nějakého činu, jak vysvětlil al-Fudajl ibn ‘Ijjád: „Zanechávání činů kvůli lidem je přetvářka a konání činů kvůli lidem je přidružování. A upřímnost víry nastává, až když tě Alláh ušetří obojího.” [20]
A o to horší přetvářkou je ta, která je navíc založena na lži, při které člověk předstírá pro oči ostatních lidí dobré vlastnosti, kterými navíc ani nedisponuje! Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Kdokoli se ozdobí a ukazuje lidem na odiv vlastnosti, ač Alláh ví, že pravdou o něm je jejich pravý opak, bude Alláhem zneuctěn a zhanoben.“ [21]
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Upřímnost se v srdci nesejde s láskou ke chvále lidí a odporem k jejich odsudku, nebo závisti vůči nim kvůli něčemu, čeho se jim dostalo, aniž by to bylo jako když se sejde voda a oheň.“ [22]
Posel Boží صلى الله عليه و سلم taktéž odkázal svým krajanům, kteří zůstanou i po něm, a jejich prostřednictvím také všem ostatním muslimům:
يا نعايا العرب! يا نعايا العرب! ثلاثا، إن أخوف ما أخاف عليكم الرياء والشهوة الخفية
„Ó Arabové! (a zvolal to třikrát) Nejvíce se pro vás obávám sebezviditelnění a skrytých tužeb!“ [23]
Ona skrytá tužba je podle al-Munzirího právě tužba po slávě a popularitě a také, vedle jiného, i tužba po smilstvu. [24] Ibnu l-‘Asír ji také vysvětluje takto: „jako když někdo prahne po tom, aby i ostatní lidé věděli o jeho dobrých skutcích.“ [25]
‘Atá bin Sá’ib pravil: „Dostalo se ke mně, že ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه řekl: „Zbožný čin je jen takový čin, za který nežádáš pochvaly od nikoho, kromě od Alláha.“ [26]
Naši zbožní předkové si byli této skutečnosti vždy vědomi a dávali si na ni obzvláště velký pozor.
‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنه pravil: „Kdokoli se snaží o to, aby se o jeho činech dozvěděli lidé, Alláh dá některému ze Svých stvoření o něm zaslechnout a pak ho ponížit.“ Potom Ibn Omar začal plakat. [27]
Z tohoto důvodu Abú Umáma al-Báhilí رضي الله عنه přišel za člověkem, který v mešitě padal na tvář a hlasitě plakal, prosíce Alláha, a řekl mu: „Kéž bys toto dělal u sebe doma!” [28]
‘Abdeta ibn Abí Lubába pravil: „Nejblíže k přetvářce jsou věru právě ti, kteří si myslí, že jsou před ní v bezpečí.“ [29]
Sufján as-Sewrí pravil: „V bezpečí budeš teprve až když si nebudeš přát, abys byl znám.“ [30]
Z tohoto důvodu al-Fudajl ibn ‘Ijjád pravil: „Kdokoli je rozesmutněn osamělostí a cítí se blaženě mezi množstvím lidí, není v bezpečí před sebezviditelňováním (arab. الرياء ar-rijá´).“ [31] V jiném podání těchto Fudajlových slov se říká: „Kdokoli si nedokáže zvyknout na samotu a navykl si na neustálou společnost lidí, není v bezpečí před sebezviditelněním. Není žádný hadždž ani žádný džihád obtížnější, nežli strážení vlastního jazyka. A není nikoho, kdo zažívá větší žal, nežli ten, jehož jazyk je uvězněn.” [32] Fudajl též pravil: „Pokud jsi schopen nebýt znám mezi lidmi, tak to učiň, protože ti v ničem neubližuje, pokud tě lidé nechválí a ani ti neškodí, pokud ti lidé spílají, ale Alláh tě chválí.“ [33] V jiné verzi pravil: „Znamením odříkání (arab. الزهد az-zuhd) se světa i lidí je, že nemáš rád, když tě lidé chválí a nejsi rozhněván tím, když tě napadají. Pokud jsi schopen zůstat neznámým, učiň to. Není důležité být známý! Nijak ti neškodí, pokud tě oni nechválí, anebo tě dokonce i kritizují, dokud jsi chváleným u Alláha!“ [34]
V touze po popularitě, slávě a vstřícnému přijímání ze strany ostatních lidí, jejíž hledání a usilování o ni je pro člověka vlastně docela přirozené, totiž tkví zlovolná léčka. Šejtán se pokouší člověka zmanipulovat k tomu, aby hledal uznání a obdiv stvoření na úkor spokojenosti Stvořitele. Takový člověk pod jeho zhoubným vlivem schválí křivdu či k ní vybídne, anebo pomlčí o nespravedlnosti, která již byla spáchána, jen aby se mu dostalo potlesku. Povolí zakázané, nebo zakáže povolené jen proto, aby se mu dostalo více stoupenců, posluchačů nebo aby postoupil na kariérním žebříčku o trochu výše. A toto pokušení je zhoubou a pohromou zejména pro učence, které Vznešený Alláh a Jeho Posel pověřili stráží nad tímto náboženstvím, zachováním a výkladem Koránu a Sunny, následováním prvních a úspěšných generací muslimů v jejich pochopení islámu, tím, aby věrně seznamovali lid s islámskou věroukou a předpisy Božího náboženství.
Proto dle vyprávění Abú Zarra رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم varoval:
لَغَيْرُ الدَّجَّالِ أَخْوَفُنِي عَلَى أُمَّتِي
„Leč pro svou ummu se něčeho obávám ještě více, nežli ad-Dedždžála.“
Když se jej otázali, o co se jedná, odpověděl:
أَئِمَّةً مُضِلِّينَ
„Zbloudilých imámů.“ [35]
Al-Fudajl ibn ‘Ijjád je popsal takto: „Nikdo neprahne po vůdcovství, kromě toho, kdo je pln zášti, kdo chce druhé utlačovat a sledovat chyby jiných lidí. Takový člověk bude nenávidět, když jsou před ním vzpomínány kvality jiných lidí.” [36]
Uvádí se, že Abu l-‘Álíja ohledně času zkažených učenců, honících se za pozlátky vezdejšího světa, pravil: „Nadejde čas, kdy srdce lidí budou odchýlena od Koránu. Nebudou v něm spatřovat ani slast ani potěšení. Budou mít nedostatky ve vykonávání toho, co jim bylo nařízeno a řeknou si: „Alláh je nejvíce Odpouštějícím, Milostivým.“ Budou se dopouštět toho, co jim bylo zakázáno a řeknou si: „Bude nám odpuštěno, protože jsme se nedopustili žádného přidružování k Alláhu.“ Jejich záležitosti budou zcela založeny jen na falešné naději, bez jakékoli opravdovosti a upřímnosti v těchto slovech. Budou to vlci v rouše beránčím a nejlepší z nich budou ti, kteří budou ve svém náboženství uzavírat kompromisy.“ [37]
Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí ohledně poctivých a zkažených učenců a rozdílu mezi nimi napsal:
„Rozlišovací znak mezi dvěma skupinami učenců – učenci vezdejšího světa a učenci světa onoho, tkví v tom, že učenci tohoto světa prahnou po vedoucích a vůdcovských pozicích a milují velká množství následovníků a jejich chválu. Leč učenci světa onoho se drží stranou všeho, co toto podněcuje, vždycky se tohoto obávali a vždy cítili lítost vůči těm, kteří tím byli pokoušeni.“ [38]
Imám Sufján as-Sewrí z tohoto důvodu varoval: „Bojte se lásky k postavení, protože zanechat lásky k postavení je ještě těžší, než se zbavit lásky k tomuto světu!“ [39]
Jeho učedník ‘Abdulláh ibn Mubárek vzpomíná: „Sufján mi řekl: „Dávej si pozor na slávu. Každý, koho jsem potkal, mne varoval před slávou.“ [40]
Šejch al-Albání doplňuje:
„Množství stoupenců anebo naopak jejich nedostatek není měřítkem toho, který z vyzyvatelů následuje pravdu a který faleš. Jde o to být na pravdě, nejde o to, kolik máte následovníků.“ [41]
Naši selef si byli velmi dobře vědomi skutečnosti, že, jak se říká, neexistuje člověk ten, aby se zavděčil lidem všem.
Jeden člověk pověděl al-Hasanu al-Basrímu: „Někteří lidé usedají k tobě do naučného kroužku jen proto, aby na tobě našli nějaké chyby!“ Ale al-Hasan mu odvětil: „Věru jsem vybízel své já k tomu, abych prahlo po Ráji a ono začalo po něm prahnout. Potom jsem jej vybízel, aby prahlo po spáse před Peklem a ono po ní začalo prahnout. Potom jsem jej vybízel, aby prahlo po spáse před zlem lidí, ale nedokázal jsem nalézt způsob, jak toho docílit. Věru lidé nebývají spokojeni ani se svým Stvořitelem, byť jim sesílá obživu, jak potom mohou být spokojeni s nějakým jiným stvořením, které je podobno jim samým?!“ [42]
Imám aš-Šáfi’í tuto skutečnost popsal velmi výstižně, barvitě a poeticky: „Usmál jsem se a řekli: „Proč nejsi vážný?“ Zaplakal jsem a řekli: „Proč se neusměješ?“ Usmál jsem se a řekli: „Jen se před lidmi přetvařuje!“ Zakabonil jsem se a řekli: „Mrzutý člověk!“ Mlčel jsem a řekli: „To neumíš mluvit?!“ Promluvil jsem a řekli: „Příliš mnoho mluvíš!“ Omluvil jsem se a řekli: „Slaboch a zbabělec! Kdyby mohl, pomstil by se!“ Nenechal jsem si křivdu líbit a řekli: „To je kvůli pýše v něm, kdyby byl opravdu spravedlivý, nebyl by takový.“ A potom jsem pochopil, že ať už se budu o spokojenost lidí snažit jakkoli mnoho, vždy budu kritizován. Protože spokojenost lidí je cíl, kterého nelze dosáhnout.“ [43]
Sufján as-Sewrí pravil: „Kdo sám sebe zná, tomu neuškodí to, co o něm říkají druzí.“ [44]
‘Abdurrahmán ibn Mehdí pravil: „Kdybych necítil nenávist k neposlušnosti vůči Alláhu, přál bych si, aby ve městě nezůstal ani jeden člověk, aniž by mne nepomlouval. Co je lepší, než když člověk nalezne ve své knize záznamů nějaký dobrý skutek, který vlastně ani nevykonal?“ [45]
Imám Ibnu l-‘Arabí al-Málikí ve svém díle o rozbrojích mezi ‘Alího رضي الله عنه rodem a Umajjovci napsal:
„Pokud by lidé u někoho, komu závidí a koho nenávidí, neshledali žádné poklesky, věru by mu je přimysleli!“ [46]
A Ibn Hazm al-Andelúsí napsal:
„Pokud jsi jedním z těch, kteří jsou zcela bez nepřátel, potom v tobě není ani zbla dobra, neboť věru nejhorší je stav osob, které nemají nepřátel. To jsou ti, které Alláh neobdařil žádným dobrodiním a proto jim nikdo ani nic nezávidí.“ [47]
Šejch Násiruddín al-Albání pravil:
„Pokud promluvíš o tewhídu, odvrhnou tě lidé širku. Pokud promluvíš o sunně, odvrhnou tě lidé inovace. Pokud promluvíš o důkazu a argumentu, odvrhnou tě lidé slepě následující mezheby, súfisté a ignoranti. Pokud promluvíš o islámu a jeho spojení s našimi každodenními životy, odvrhnou tě sekularisté a všichni, kteří chtějí náboženství oddělit od života lidu. Následovníci Sunny dnes žijí ve veliké odcizenosti, bojují proti nám všemi prostředky, bojují proti nám prostřednictvím medií zvuku, obrazu i písma. Dosáhlo to dokonce takové míry, že i jednotlivé rodiny a přátelé bojují proti osobě tak odlišné jen tím, že se pevně drží Knihy Boží a Sunny Božího Posla صلى الله عليه و سلم. Leč nehledě na to, my jsme šťastni i takto odcizení, jsme hrdi na tuto odcizenost, neboť Posel Boží صلى الله عليه و سلم pochválil cizince mezi vlastními, když řekl:
إن الإسلام بدأ غريبا وسيعود غريبا كما بدأ فطوبى للغرباء.
„Islám začal jako cizí a opět se navrátí do stavu cizosti, v jakém začal. Blahoslaveni pak budiž cizinci!“
Když se jej zeptali, kdo jsou tito cizinci, odpověděl:
الذين يصلحون إذا فسد الناس
„Ti, kteří napravují to, co lidé zkazili.“ [48] [49]
Al-Hasan al-Basrí ve stejném smyslu pravil: „Věřící je na tomto světě je jako cizinec. Neklesá na mysli, pokud jej někdo ponižuje a pohrdá jím, ani nesoutěží s ostatními v tom, aby dosáhl věhlasu. Neboť lidé se nacházejí v jistém rozpoložení, ale on se nachází v rozpoložení naprosto odlišném.” [50]
Skvělým příkladem tohoto byl i šejchu l-islám Ibn Tejmíjja. Jeho největší učedník Ibnu l-Kajjim o něm napsal:
„Ibn Tejmíjja žil v chudobě, byl vězněn, bylo mu vyhrožováno, ale i přesto jsem neviděl nikoho, kdo by byl šťasten tolik, jako byl šťasten on.“ [51]
Nechť nás proto neoklame popularita a sláva mnohých z těch, kteří jsou sice lidmi zbožňováni, nicméně se stali Božími nepřáteli a uvrhli na sebe Jeho hněv, neboť Alláh je Všeslavný, Chvályhodný. Nechť nás neoklame jejich moc, vždyť On je Nejmocnější. A nechť nás neoklame ani jejich bohatství, protože On je Soběstačný, Vlastník a Nejštědřejší Dárce veškerého bohatství.
Jak prapodivní jsme! Častokrát se více snažíme o to, aby byly naše vztahy s lidmi lepší, než aby byl lepší náš vztah s Alláhem. A někdy naše vztahy s lidmi zlepšujeme dokonce i na úkor našeho vztahu s Alláhem, vehementně se snažíce dosáhnout spokojenosti lidí i za cenu Božího hněvu. Spoléháme se na lidi a staráme se, co si o nás pomyslí, ale když nadejdou krize a problémy, všichni lidé nás i tak opustí a zbude nám na naší straně jen Sám Alláh Jediný. Proč bychom tedy neměli konat dobré činy a pevně stát za pravdou jen kvůli Němu?
_____________________________________________________________________
[1] Zaznamenal Ibn Hibbán ve svém Sahíhu, hadís č. 276.
[2] Hadís uvádí at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2414, jako hasan.
[3] Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3209; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2637 a toto je jeho znění.
[4] Viz al-Ádábu š-šar’íjja, 1/74.
[5] Uvádí Ibnu l-Kajjim v al-Fewáid, str. 257.
[6] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 4/540.
[7] Viz an-Nasíhatu li tálibi l-‘ilm, str. 72.
[8] Viz Medáridžu s-sálikín, 2/282.
[9] Viz al-Fewáid, 247.
[10] Viz Ibid., str. 248.
[11] Tento citát se připisuje i Sufjánovi as-Sewrímu. Jde o starou arabskou moudrost ve znění: rida n-nási ghájetun lá tudrek. Ibnu l-Kajjím a někteří uvádějí i dovětek: و رضا الله غاية لا تترك we rida lláhi ghájetun lá tutrek, tj. „leč spokojenost Boží jest cílem, který nemožno odvrhnout.“
[12] Viz Šerhu l-usúli s-selásati we mukemmilátihá, str. 385-386.
[13] Viz al-As´iletu we l-adžwibetu fí menhedži s-selef, str. 30.
[14] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 8/164.
[15] Viz al-Káfíjjetu š-šáfíjja, str. 17.
[16] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 8/426.
[17] Viz Medáridžu s-sálihín, 2/289.
[18] Viz Medáridžu s-sálikín, 2/202.
[19] Jako součást delšího hadísu na autoritu Šeddáda ibn Aws رضي الله عنه jej zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4205.
[20] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 8/408.
[21] Zaznamenal Dárekutní v Sunenu, 4/207.
[22] Viz al-Fewáid, bod č. 267.
[23] Jako merfú’ na autoritu strýce ‘Ubáda ibn Temíma zaznamenali Ibn ‘Adí v al-Kámil, 2/220; Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 7/122 a v Achbáru Asbahán, 2/66; al-Munzirí v at-Targhíbu, 3/190, s poznámkou, že jej uvádí i at-Taberání v Mu’džemu l-kebíru s dvěma isnády z nichž jeden je sahíh. Jako hasan jej doložil al-Albání v Silsliletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 508.
[24] Viz al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 2/34.
[25] Viz an-Nihája, 2/516.
[26] Viz Hajátu s-selefi bejne l-kawli we l-‘amel, str. 251.
[27] Viz Wáki’ ibnu l-Džerráh v az-Zuhd, pod. č. 308.
[28] Viz Nuzhatu l-fudalá´, 1/281.
[29] Zaznamenal Abú Nu’ajm al-Asbahání v Hiljetu l-awlijá´, 6/113.
[30] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 7/257.
[31] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 8/436.
[32] Viz Sijeru a’lámi n-nubelá´, 8/427.
[33] Uvádí Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 3/7.
[34] Viz Ibid., 8/90. Uvádí jej také Abú Bekr al-Kureší v at-Tewádu’u we l-humul, str. 43.
[35] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadísy č. 20335, 21334, a 21335. Jako sahíh li ghajrihi jej ocenil šejch Šu’ajb al-Arnawút ve svém Tahkíku l-Musned, 21/296-297.
[36] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 4/609.
[37] Zaznamenal Ahmed v az-Zuhd, podání č. 1741.
[38] Viz Sajdu l-chátir.
[39] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 7/260.
[40] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 7/260.
[41] Viz Silsiletu ahádísi s-sahíha, k podání č. 397.
[42] Zaznamenal Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 9/318.
[43] Viz Díwánu š-Šáfi’í.
[44] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 6/390.
[45] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 9/195-196.
[46] Viz al-‘Awásimu mine l-kawásim, 2/469.
[47] Viz al-Achláku we s-sijer, str. 71.
[48] Jako merfú’ jej na autoritu ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, 2/104; al-Ádžúrrí v al-Ghurabá´, 1/2; al-Herewí v Zemmu l-kelám, 1/146; al-Bejhekí v az-Zuhdu l-kebír, 2/23; Abú ‘Amr ad-Dání v as-Sunenu l-wáridetu fi l-fiten, 1/25 a mnozí další. Jako sahíh jej ocenil al-Albání v Silsiletu ahádísi s-sahíha, 1273.
[49] Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 3/268-269.
[50] Zaznamenal Ahmed v az-Zuhd, str. 321.
[51] Viz al-Wábilu s-sajjib, str. 110.