Vznešený Alláh tuto ummu chválí Svými Slovy:
كُنتُمْ خَيْرَ أُمَّةٍ أُخْرِجَتْ لِلنَّاسِ تَأْمُرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَتَنْهَوْنَ عَنِ الْمُنكَرِ وَتُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ
„Vy jste národ nejlepší, jenž kdy povstal mezi lidmi; vy přikazujete vhodné, zakazujete zavrženíhodné a věříte v Boha.“ (Áli ‘Imrán: 110)
Na jiném místě popisuje skutečné věřící následujícími přívlastky:
التَّائِبُونَ الْعَابِدُونَ الْحَامِدُونَ السَّائِحُونَ الرَّاكِعُونَ السَّاجِدُونَ الْآمِرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَالنَّاهُونَ عَنِ الْمُنكَرِ وَالْحَافِظُونَ لِحُدُودِ اللَّهِ ۗ وَبَشِّرِ الْمُؤْمِنِينَ
„Kající se, uctívající, chválící, oslavující, sklánějící se, poklekající, přikazující vhodné a zakazující zavrženíhodné, dodržující ustanovení Boží… Oznam věřícím zvěst radostnou!“ (Tewba: 112)
Naši zbožní předkové byli sami skvělým ztělesněním tohoto přístupu, ukazujícího na vznešené morální vlastnosti velikánů lidstva. Je třeba ve společnosti prosazovat dobro, vybízet k němu a přikazovat ho, jakož i potlačovat zlo, odvracet od něj, upozorňovat na něj a potírat ho.
Během příprav na dobývání Levanty (arab. الشام aš-Šám) pro islám odkázal stárnoucí Chálid ibn Se’íd ibnu l-‘Ás رضي الله عنه tehdejšímu chalífovi Abú Bekrovi رضي الله عنه přímo před jedním z tažení následující testament:
„Ó Abú Bekre, Alláh nás, tebe i všechny muslimy, všechny do jednoho, obdařil nesmírným dobrodiním víry. Nejvíce důstojným tohoto dobrodiní je ten, kdo oživí sunnu a potře novotu a kdo napraví chování vladaře vůči jeho poddaným. Každý člověk z následovníků této víry má právo na dobré zacházení. A náprava vladaře je ta nejobecněji prospěšná věc.
Boj se Alláha, ó Abú Bekre! Boj se Alláha v tom, nad čím ti Alláh svěřil moc a buď milosrdný vůči vdově i sirotě a pomáhej slabému, jenž se stal obětí nespravedlnosti. Nedopusť, aby kdokoli z muslimů, s nimiž jsi spokojen, získal ve tvých očích větší nárok na plnění jeho práv, nežli kdokoli z těch, na něž jsi se rozhněval.
A dokud můžeš, nedávej průchod svému hněvu, protože hněv s sebou nese i křivdu. Nedávej prostor nenávisti vůči žádnému muslimovi, byť k tomu máš možnost, protože věru nenávist vůči kterémukoli muslimovi způsobuje, že se člověk stane jeho nepřítelem. Pokud si toho u tebe dotyčný muslim všimne, stane se nepřítelem i tvým. A když se vladař stane nepřítelem svých poddaných a i poddaní nepřáteli vladaře a nepřáteli mezi sebou, bude pro tebe vysvobozením, že se najde někdo, kdo bude prosit, aby byli všichni zničeni. Proto buď dobrotiví vůči dobro konajícím a přísnost si nechej jen pro ty, o jejichž jednání pochybuješ. A ve věci Boží se neboj ničích výčitek.“
Potom Chálid ibn Seíd řekl Abú Bekrovi: „Podej mi ruku!“ a dodal:
„Věru netuším, zda se na tomto světě po dnešku ještě někdy setkáme. Pokud nám tedy Alláh předurčil, že se máme ještě kdy potkat, pak prosím Alláha za nás o blaho, prominutí a odpuštění. A pokud toto má být naposledy, pokud po tomto našem setkání už žádné další na tomto světě nikdy nepřijde, pak nechť nám – mně i tobě – Alláh dopřeje rozpoznat tvář Posla Božího صلى الله عليه وسلم v zahradách Ráje.“
Abú Bekr tedy vzal starce za ruku a ten plakal a plakal. Plakal i chalífa Abú Bekr sám. A plakali i ostatní muslimové. A domnívali se, že stařec touží po mučednické smrti.
Pak mu Abú Bekr řekl: „Počkej na mne, rád tě doprovodím.“
„To nebude nutné, nechci to,“ odpověděl skromný stařec.
„Ale já to chci. A chtějí to také mnozí muslimové,“ trval na svém chalífa Abú Bekr.
Na to se spolu s nimi zvedli i mnozí další muslimští vojáci z těch, kteří se v Medíně shromáždili k odchodu na tažení do aš-Šámu. A tak s ním po boku pochodoval v plné zbroji sám chalífa a s nimi oběma i další a další muslimové, až nebylo v průvodu ozbrojenců okolo Abú Bekra a Chálida ibn Se’ída nikoho z nich vůbec vidět.1
Abú Bekr byl nejenže vládcem muslimů, ale zároveň i nejlepší člověk všech dob mimo proroky a posly a někdo o kom se sám Posel Boží صلى الله عليه وسلم zaručil, že vstoupí do Ráje. Kdyby se jeho víra postavila na jednu misku vah a na druhou víra všech ostatních, převážila by Abú Bekrova. Byl lepší než celá země plná Chálidů ibn Se’ad. Chálid ibn Se’ad byl úplně obyčejný starší muslim, sice také společník Posla Božího صلى الله عليه وسلم, nicméně do nejužšího kruhu těch nejbližších nepatřil, islám přijal omnoho později a jeho zásluhy jsou v porovnání s Abú Bekrovými omnoho menší. Avšak nic z toho nebránilo Abú Bekrovi v tom, aby Chálidovi projevil úctu a přijal jeho radu. A téhož jsme mohli být svědky i ze strany ostatních muslimů. Tím, že se nikdo nebál rady komukoli rozdávat a nikdo se nepovyšoval nad to je od kohokoli přijímat, drželi se muslimové navzájem daleko od zla a na každý potenciální poklesek si vždy dokázali ukázat ještě dříve, než k němu vůbec došlo.
Protože toto byly ty nejlepší generace lidstva, dobře vědomé Božího příkazu:
وَتَعَاوَنُوا عَلَى الْبِرِّ وَالتَّقْوَىٰ ۖ وَلَا تَعَاوَنُوا عَلَى الْإِثْمِ وَالْعُدْوَانِ ۚ وَاتَّقُوا اللَّهَ ۖ إِنَّ اللَّهَ شَدِيدُ الْعِقَابِ
„Pomáhejte si vzájemně ke zbožnosti a bohabojnosti a nepomáhejte si k hříchu a nenávisti. Buďte bohabojní, vždyť Bůh je přísný v trestání svém.“ (Máida: 2)
Tedy každý, kdo pomůže jinému v konání dobra, získává svůj podíl na dobru, které dotyčný vykoná. Kdo nakrmí postícího se, anebo ho jinak podpoří v jeho půstu, podílí se na jeho odměně spolu s ním, aniž by se komukoli z nich z této odměny cokoli ubralo. Kdo pomohne poutníkovi na jeho cestě do Mekky, nebo komukoli jinému, kdo se vydal na cestu kvůli jakékoli jiné vznešené službě na cestě Boží, dostane odměnu jako oni. Kdokoli pomůže někomu v jeho boji za dobrou věc, aby podpořil vítězství spravedlnosti, ať už svou osobní podporou nebo majetkem, tak dlouho, až spravedlnost zvítězí nad křivdou díky podpoře a pomoci dotyčného, pak tento také obdrží odměnu tohoto bojovníka za spravedlnost a dobro. A podobně i v jiných dobrých činech.
Toto pravidlo však samozřejmě platí i naopak, tedy nejen u dobrých činů a spolupráce při nich, ale i u činů zlých a špatných a u spoluviny na nich. Kdo pomáhá jinému hřešit a konat to, co Alláh nenávidí, ponese břemeno hříchu tak jako ten, kdo hřích přímo páchá. Proto islám zakazuje např. prodej zbraní v časech rozkolů a společenské nestability. Proto zakazuje alkohol nejen pít, ale i vyrábět, servírovat, obchodovat s ním, skladovat ho a přepravovat. A podobně je tomu i s ostatními neřestmi.
Žel, mnoho dnešních lidí neumí takovou dobře míněnou radu vyslechnout, nepřejí si ji slyšet a jejich zpupná povýšeneckost jim brání ji přijmout a zvnitřnit si ji tak, jako to kdysi učinil slovutný spravedlivý a správně vedený chalífa Abú Bekr.
Jak daleko jsou takoví od skutečných učenců islámu, jejichž příklad skromnosti popisuje Ibn ‘Abdilberr:
„Slyšel jsem od vícero svých učitelů, jak vzpomínali Gházího ibn Kajse. Když odcestoval do Medíny, učil se tam fikh u imáma Málika a Korán od známého recitátora a znalce koránských nauk an-Náfi’a. Když pobyl v Medíně sotva pár dní, vešel jednou do Mešity Posla Božího صلى الله عليه وسلم a tam si všiml Ibn Abí Zi´ba jak se posadil, aniž se nejprve pomodlil dva rek’áty na pozdrav mešity (arab. تحية المسجد tehíjjetu l-mesdžid).
Ghází mu řekl: „Hej, ty, vstaň a pomodli se dva rek’áty. To, že ses posadil, aniž ses nejprve pomodlil dva rek’áty na pozdrav mešity jsou buď hrubým projevem ignorance, anebo prostou neznalostí.“
Ibn Abí Zi´b bez řečí tiše vstal, pomodlil se dva rek’áty a potom se znovu posadil. Poté, co proběhla společná modlitba, opřel se o stěnu a lidé ihned přispěchali za ním, aby si posedali do kruhu okolo něj.
Když to Ghází ibn Kajs uviděl, zastyděl se velmi, pocítil nesmírnou hanbu a chtěl se kát. Zeptal se přítomných, co je to za člověka a oni mu řekli: „To je Ibn Abí Zi´b, jeden z nejznamenitějších znalců islámské právní vědy a učenců islámu v celé Medíně!“
Ghází vstal a vydal se k němu, aby se mu přímo a veřejně během jeho přednášky omluvil.
Ibn Abí Zi´b však situaci vnímal, jako by se nic nestalo a Gházímu jen suše odvětil: „Navedl jsi nás na dobro, tak jsme tě poslechli.“2
Jak poznamenává Ibn Kudáma al-Makdisí:
„Naši zbožní předkové zcela určitě ctili toho, kdo jim ukázal na jejich nedostatky. Avšak dnes vidíme velkou většinu lidí, jak pohrdají těmi, kteří nám připomínají naše poklesky!“3
A ten, kdo se bouří proti tomu, jenž mu ukazuje a připomíná jeho chyby a to, co mohl vykonat lépe, v sobě má jednu z vlastností nevíry a doby barbarské nevědomosti.
V dlouhém hadísu o počátcích zjevení, který vypráví matka věřících ‘Áiša رضي الله عنه, říká stařičký slepý mudrc Weraka ibn Newfel, bratranec jeho manželky Chadídže رصي الله عنه, Poslu Božímu صلى الله عليه وسلم v počátcích jeho mise, poté co v něm rozpoznal proroka přislíbeného v Písmu: „Kéž bych jen byl mlád a dožil se okamžiku, kdy tě tví vlastní lidé začnou vyhánět, abych ti mohl pomoci!“
Posel Boží صلى الله عليه وسلم se podivil:
أَوَمُخْرِجِيَّ هُمْ
„Oni mne budou vyhánět?“
„Ovšemže,“ potvrdil Weraka a dodal: „Každý, kdo přišel s něčím podobným tomu, s čím nyní přicházíš ty, se potýkal s nepřátelstvím. A pokud se dožiju dne, kdy tě budou vyhánět, zajisté tě pevně podpořím!“ Avšak jen o několik dní později Weraka skonal.4
A totéž spílání, hanění a vyhánění zakouší Prorokovi صلى الله عليه وسلم věrní stoupenci dodnes. Zkuste hovořit tyranům tohoto světa, ideologům a tvůrcům lidmi vymýšlených světských zákonů o tom, že jen Alláh má právo ustavovat zákony a že jen podle Jeho zákonů je možno lidem soudit, všem stejným metrem a bez rozdílu. Zkuste hovořit modloslužebníkům a uctívačům hrobů o Jedinosti Boží a Jeho výlučném právu na uctívání. Zkuste hovořit bezbožníkům a materialistům o nepoznatelnu a o věčném trestu v Pekelných plamenech. Zkuste hovořit následovníkům tužeb o hranicích a omezeních, která Stvořitel pro člověka vymezil. Zkuste hovořit deviantům o cudnosti, feministkám o právu manžela na poslušnost, mladým o nárocích starších a lůze o nutnosti respektu k autoritám!
Čekáme nápravu, ale sami jsme si k ní přehradili cestu tím, že nepřijímáme rady od druhých a ani nejsme schopni konstruktivně ukázat na chyby a poradit, jak je odstranit v našich vlastních řadách. Teprve, až k tomu muslimská umma najde odvahu, bude napravena. Anebo si snad pamatujete, kdy vám kdo krásným a příkladným způsobem ukázal na nějaký váš nedostatek?!
Nacházíme snad ve svém okolí někoho, koho Ibn Hibbán al-Bústí označil za nejlepšího bratra, protože „je nejúpornější ve svých radách ostatním”?5 Anebo snad žijeme v době, kdy bratrské vztahy a přátelství nejčastěji končívají tehdy, když jeden druhému ukážeme na nějakou chybu a řekneme mu nepříjemnou pravdu do očí?
A skončíme s jednou prosbou, která podle Abú Hurejry رضي الله عنه patřila k oblíbeným prosbám Posla Božího صلى الله عليه وسلم a ztělesňuje jeho pověstnou skromnost:
رَبِّ اغْفِرْ لِي خَطِيئَتِي وَجَهْلِي وَإِسْرَافِي فِي أَمْرِي كُلِّهِ، وَمَا أَنْتَ أَعْلَمُ بِهِ مِنِّي، اللَّهُمَّ اغْفِرْ لِي خَطَايَاىَ وَعَمْدِي وَجَهْلِي وَهَزْلِي، وَكُلُّ ذَلِكَ عِنْدِي، اللَّهُمَّ اغْفِرْ لِي مَا قَدَّمْتُ وَمَا أَخَّرْتُ وَمَا أَسْرَرْتُ وَمَا أَعْلَنْتُ، أَنْتَ الْمُقَدِّمُ، وَأَنْتَ الْمُؤَخِّرُ، وَأَنْتَ عَلَى كُلِّ شَىْءٍ قَدِيرٌ
„Ó Pane, odpusť mi mé prohřešky, mou nevědomost a mé přehánění ve všech mých záležitostech. Nikdo, včetně mne samého, je přece nezná lépe než Ty. Ó Bože, odpusť mi mé prohřešky, ty úmyslné, ty učiněné nevědomky i ty vážné. Všechny se u mě najdou. Ó Bože, odpusť mi to, co jsem vykonal moc brzo i to, co jsem vykonal moc pozdě, hříchy, které jsem učinil potají i ty, kterých jsem se dopustil veřejně. Ty jsi První a Ty jsi i Poslední a Ty jsi nad každou věcí Mocný.“6
- Zaznamenal Ibn Menzúr v Muchtesaru Táríchi Dimešk, 7/348.
- Viz at-Temhíd, 20/106.
- Viz Muchtesaru Minhádži l-kásidín, str. 157.
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3.
- Viz Rawdatu l-‘ukalá, str. 195.
- Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6398; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2719 a toto je jeho verze.