OTÁZKA: Má žena podle islámu právo na vlastní zaměstnání a odbornou přípravu na ně, i když to pro ni bude znamenat opouštění domu? Má manžel právo jí v tomto bránit? Má takový požadavek negativní vliv na vnímání této muslimky jako počestné?
ODPOVĚĎ:
Žena podle islámu má právo na vlastní výdělek, má nárok na zaměstnání, jehož výkonem se k tomuto vlastnímu výdělku dostává a také na odbornou průpravu nezbytnou pro výkon tohoto zaměstnání.
Klasické prameny islámsko-právní vědy v otázce zaměstnanosti obecně nezmiňují žádná apriorní omezení práce mimo domov platná výhradně pro ženy na rozdíl od mužů. Všechny čtyři islámsko-právní mezheby v zásadě dovolují ženám pracovat za peníze např. jako chůvy v cizích domácnostech, byť pro to ani neexistuje v dané situaci potřeba. Dokonce v hanbelovském mezhebu se od Ibn Mufliha uvádí v této otázce konsenzus všech islámských učenců.1 A právě na tomto předpisu stavějí soudobí učenci obecné povolení pro ženu, aby pracovala mimo svůj dům i v dnešní době v běžných dnešních povoláních.
Vznešený Alláh na důkaz toho praví:
وَلَهُنَّ مِثْلُ الَّذِي عَلَيْهِنَّ بِالْمَعْرُوفِ ۚ وَلِلرِّجَالِ عَلَيْهِنَّ دَرَجَةٌ ۗ وَاللَّهُ عَزِيزٌ حَكِيمٌ
„A ony mají pro sebe stejné právo jako oni podle zvyklosti, nicméně muži jsou o stupeň výše – a Bůh je mocný, moudrý.“ (Bekara: 228)
Učenci vysvětlují tento stupeň navíc existencí institutu poručnictví muže nad jeho manželkou a ženami v jeho domácnosti, shodně koránskému verši:
الرِّجَالُ قَوَّامُونَ عَلَى النِّسَاءِ بِمَا فَضَّلَ اللَّهُ بَعْضَهُمْ عَلَىٰ بَعْضٍ وَبِمَا أَنفَقُوا مِنْ أَمْوَالِهِمْ
„Muži jsou patrony nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži udělují z majetků svých.“ (Nisá: 34)
Ekonomická aktivita a osobní finanční soběstačnost je v islámu žádaným cílem nejen mužů, ale i žen, shodně obecnému znění hadísu Posla Božího صلى الله عليه وسلم:
الْيَدُ الْعُلْيَا خَيْرٌ مِنَ الْيَدِ السُّفْلَى، وَابْدَأْ بِمَنْ تَعُولُ، وَخَيْرُ الصَّدَقَةِ عَنْ ظَهْرِ غِنًى، وَمَنْ يَسْتَعْفِفْ يُعِفَّهُ اللَّهُ، وَمَنْ يَسْتَغْنِ يُغْنِهِ اللَّهُ
„Horní ruka je lepší, než ruka spodní. Začni těmi, které jsi povinen vydržovat. Nejlepší almužnou je ta, která je udělena z materiální soběstačnosti. Kdo se snaží zdržet žebroty, toho Alláh před ní i ochrání. A kdo se před lidmi ukazuje jako majetný, toho i Alláh učiní majetným.“2
Zakazovat ženám práci mimo dům na základě verše:
وَقَرْنَ فِي بُيُوتِكُنَّ
„Zdržujte se důstojně ve svých domech“ (Ahzáb: 33)
není správným způsobem dokazovaní, protože tento verš hovoří o opouštění domu bez šarí’atsky přípustné potřeby. Šarí’atsky odůvodněnou potřebou je např. návštěva mešity, vzdělávání se v duchovním i světském smyslu, anebo právě výkon zaměstnání. K dalším takovým potřebám patří např. cestování na hadždž či ‘umru, odchod na návštěvu k příbuzným, návštěva nemocného, či nákup do domácnosti nebo obstarání mimo dům toho, co je nutné. Míru a intenzitu tohoto všeho určují místní zvyklosti, podmínky a reálie.
Podle ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
لاَ تَمْنَعُوا إِمَاءَ اللَّهِ مَسَاجِدَ اللَّهِ
„Nebraňte služebnicím Božím chodit do Božích mešit!“3
V dodatku k tomuto hadísu se uvádí, že Ibn Omarův syn Bilál se obával pokušení, které těmito svými aktivitami ženy způsobí a oponoval: „Věru jim v tom zabráníme!“ Jeho otec se na něj rozhněval a řekl: „Já tobě věru vyprávím od Posla Božího صلى الله عليه وسلم – a ty mi kontruješ, že my jim v tom zabráníme?!“4
Chce-li tedy muslimka pracovat a vyvíjet ekonomickou aktivitu, musí se řídit následujícími směrnicemi:
1. Zaměstnání, které zamýšlí vykonávat, musí být v islámu dovolené samo o sobě. Např. není jí dovoleno pracovat jako servírka v pivnici, anebo se věnovat jakémukoli jinému povolání, které by ji nutilo, aby se ona sama přímo dopouštěla nějakého zakázaného jednání. Musí se, nakolik je to v jejích silách, vyvarovat i přílišného mísení se s cizími nepříbuznými muži, např. prací v čistě ženském kolektivu, samostatné kanceláři apod. Existenci průvodních zakázaných jevů (např. kouření či hudba na pracovišti) není v jejích silách ovlivnit a proto tato nemá na celkové rozhodnutí vliv, obzvláště ne v našich podmínkách. Tyto obecně formulované zásady, podle nichž rozpoznáváme dovolená zaměstnání, se týkají i mužů.5
2. Musí splnit standardní podmínky chování při opuštění domácnosti, jako šarí’atsky přípustný oděv (tedy řádný, předpisový hidžáb), nesmí chodit naparfémovaná, nesmí výkonem svého povolání ohrožovat své fyzické a psychické zdraví apod., anebo pokud by to ohrožovalo její mateřské povinnosti či stabilitu její rodiny a domácnosti.6
3. Musí tak podle konsensu všech učenců učinit jen se svolením svého manžela či opatrovníka, kvůli respektu k jeho nárokům a právům nad ní. Tento opatrovník však může odepřít svůj souhlas pouze v situaci, kdy by výkon tohoto zaměstnání byl buď islámem zakázaný, anebo ohrožoval společný zájem dané domácnosti, s cílem zajistit zájem rodiny jako celku – a nikoli jen pro svůj sobecký zájem či demonstraci vlastní moci nad ženou, jak jsme vysvětlili hadísem od Ibn Omara. Z tohoto důvodu upřímně radím řešit otázku zaměstnanosti ženy vzájemnou dohodou ještě před uzavřením manželství v rámci podmínek předmanželské smlouvy. A taktéž není pochyb o tom, že pro všechny strany nejlepší ekonomickou aktivitou ženy je taková, která probíhá bez jejího opuštění domácnosti.
Mohli bychom také dodat, že výkon některých povolání ženami je v zájmu muslimské komunity jako celku a to i kdyby probíhala mimo domácnost, i za cenu jistých přiměřených obětí ze strany těch domácností, jichž se to týká, ve prospěch komunity jako celku. Tato muslimská komunita sama by totiž měla vyprodukovat dostatek odborně kvalifikovaných pracovnic, zejména v následujících oblastech a oborech:
1. Výchovně-vzdělávací profese ve sférách světských i náboženských, které se postarají o vzdělání a osvětu ženské populace ve všech ohledech, ať už se bude jednat o ženy vyzývající k islámu, učitelky, vychovatelky, odborné akademické pracovnice apod., které budou dohlížet na výchovu, vzdělání a odbornou přípravu dalších žen.
Sálih Áli š-Šejch v této souvislosti mimo jiné uvádí:
„Na bedrech muslimky leží velká povinnost ve vyzývání k islámu. Proto je její povinností vyzbrojit se naukou.”7
2. Medicínsko-zdravotnické profese, např. lékařky různých odborných zaměření, zdravotní a rehabilitační sestry, porodní báby, terapeutky, psycholožky, laborantky apod., které budou pečovat (nejen) o muslimské pacientky, protože podle islámu má být muslimka ošetřována pokud možno ženou, ideálně jinou muslimkou.
Důrazně proto varuji před jakýmkoli přeháněním v otázce zaměstnanosti žen, a to nejen v podobě absolutního odstranění jakýchkoli šarí’atských limitů, norem, podmínek a pravidel, což ústí ve ztrátu cudnosti a ženskosti, ale naopak i před opačným extrémem – tedy omezováním ekonomické svobody žen postulováním a vymáháním podmínek, které jim Boží Zákon vůbec nestanovuje a v dehonestování ekonomicky aktivních muslimek za nepočestné mužatky, modernistky a feministky porušující islámské zásady.
Pokud muslimka dodrží výše stanovené podmínky a nepřekračuje výše jmenované směrnice chránící její víru, morálku a počestnost, neexistuje v islámu absolutně žádný důvod, aby nepracovala a nerealizovala se, pokud si to ona sama přeje.
Její výdělek pak patří pouze jí, protože povinnost zajistit domácnost po finanční a materiální stránce leží na bedrech muže, shodně slovům Božího Posla صلى الله عليه وسلم:
كَفَى بِالْمَرْءِ إِثْمًا أَنْ يَحْبِسَ عَمَّنْ يَمْلِكُ قُوتَهُ
„Člověku jako hřích stačí už to, že přestane živit toho, koho živit má za povinnost.“8
A Alláh ví nejlépe.
Odpovídal: Alí Větrovec
- Viz al-Mubdi’u Šerhu l-Mughní, 5/67.
- Od Abú Hurejry zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1427.
- Hadís je muttefekun ‘alejhi, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 900; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 442.
- Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 16. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Ibni Mádža, hadís č. 16.
- O povolených a zakázaných zaměstnáních více zde: Sporná zaměstnání a obchodování.
- O pravidlech, které musí muslimka respektovat, opouští-li domácnost, více zde: Kdy a jak smí žena opustit dům.
- Viz al-Muhádarát, 5/558.
- Od ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 996.