Wehb ibn Munebbih pravil: „Největším hříchem hned po modloslužebnictví je zesměšňování jiných lidí.“1
Ibn Redžeb napsal:
„Nejlepší almužnou je naučit neznalého anebo probudit lhostejného.“2
Jeden kajícný muslim ze Saúdské Arábie vyprávěl:
„Byl jsem mladíkem velmi nedbalým a lhostejným vůči svému vztahu s Alláhem Všemohoucím. Byl jsem od něj velmi daleko. Potápěl jsem se do hlubin hříchů a prohřešků. Nicméně Alláh chtěl, abych se navrátil na správnou cestu. A vybral k tomu náhlou událost, která mi převrátila život naruby. Následkem této události jsem nalezl správnou cestu.
Jednoho dne, poté, co jsme strávili přenádherné okamžiky na rodinném výletě v Dammámu, vraceli jsme se autem po cestě z Dammámu do Rijádu.
Se mnou byly i tři mé sestry.
Namísto toho, abych odrecitoval známou prosbu, která se pronáší před cestou, šejtán mne přemohl svým hlasem, zmámil mne svými lstmi a zkrášlil mi hřích poslouchání muziky.
Byl jsem naprosto lhostejný vůči Alláhu a Jeho varování.
V té době jsem vůbec nevěděl, co je to poslech recitace Koránu a bylo mi to úplně jedno. Neměl jsem ponětí ani o tom, jak užitečný je poslech rozmanitých přednášek učenců a vyzyvatelů k islámu. Nevěnoval jsem tomu absolutní pozornost. To proto, že pravda a nepravda se nemohou potkat v jednom jediném srdci.
Jedna z mých sester byla zbožná dívka, oddaná Alláhu a vždy si vědomá nepřekročitelných Božích hranic.
Poprosila mne, abych v autě muziku vypl a namísto ní pustil Korán, ale … jak ho mám asi tak poslouchat, když šejtán plně ovládá mé tělo i mysl?
Její návrh i prosbu jsem arogantně odmítl. Moje zbylé dvě sestry mne v tom podpořily a postavili se na mou stranu proti ní.
Zbožná sestra svou prosbu zopakovala ještě úpěnlivěji, ale má odbojnost, zatvrzelost a ješitná pýcha tím jen narůstaly.
Já i mé zbylé dvě sestry jsme se naší sestře začali posmívat, zesměšňovat ji a ponižovat. Ji i to, čemu byla tolik oddána.
„Pokud se ti to nelíbí, můžu tě vysadit tady na silnici,“ řekl jsem jí sarkasticky.
Sestra zmlkla, ale z výrazu její tváře se dalo vyčíst, jak hluboce jsme ranili její city. O nic dalšího už se sice nepokoušela, nicméně jistojistě nepřestala naše činy ve svém nitru nenávidět. Byla si dobře vědoma toho, že Alláh nikomu neukládá více, než co dokáže dotyčný unést.
A v tom, najednou, zapůsobilo Boží předurčení.
Jedna pneumatika na našem autě explodovala, zrovna když jsme jeli tou největší rychlostí. Auto vylétlo ze silnice, několikrát se převrátilo a skončilo na střeše, kola vzhůru. Byli jsme v situaci, kterou jen Vznešený Alláh dovede popsat.
K našemu rozmlácenému autu přispěchali lidé a vyprostili nás z trosek.
Jenže co se nestalo? Všichni jsme vyvázli živí, jen s oděrkami a lehčími zraněními. Všichni. Až na naši zbožnou sestru.
Ano. Moje milovaná sestra byla namístě mrtvá. Ta, se kterou jsme byli naposled v situaci, kdy jsme ji uráželi, zesměšňovali a posmívali se jí. Její duše opustila její tělo, když ležela zavalená vrakem automobilu.
Moje drahá sestra nyní byla mrtvá. Alláh si ji vybral a vzal si ji k Sobě. Ani jsme si nestačili říci: „Promiň …“ Ani jsme se nerozloučili.
Doufám, že je na lepším místě. Prosím Alláha, aby vstoupila do zahrad Ráje na těch nejvyšších stupních.
A já? Co se mne týče, já jsem plakal. Moc plakal. Ale ještě více, než nad ní, jsem plakal sám nad sebou. Strhl jsem klapky lhostejnosti ze svých očí. Pochopil jsem, v jak velkém bludu jsem do této chvíle setrvával. Pochopil jsem, že mi Alláh ukázal Svou Milost a daroval mi nový život, abych se vydal po cestě víry a dobrých skutků.
Vždy, když si vzpomenu na svou sestru, mé oči se zalijí slzami. Jsou to slzy pokání, co mi skrápí líce.
A uvnitř mne neustále mučí otázka: „Odpustí mi to Alláh?“
Svou odpověď nacházím v Božích slovech:
قُلْ يَا عِبَادِيَ الَّذِينَ أَسْرَفُوا عَلَىٰ أَنفُسِهِمْ لَا تَقْنَطُوا مِن رَّحْمَةِ اللَّهِ ۚ إِنَّ اللَّهَ يَغْفِرُ الذُّنُوبَ جَمِيعًا ۚ إِنَّهُ هُوَ الْغَفُورُ الرَّحِيمُ
„Rci: “Služebníci moji, kteří jste se dopustili přestupků proti sobě samým, neztrácejte naději v milosrdenství Boží, vždyť Bůh věru odpouští viny všechny – On odpouštějící je i slitovný.“ (Zumer: 53)
Nakonec vás, milí bratři, upřímně varuji před nebezpečím lhostejnosti. Probuďte se, než bude pozdě! Poučte se z příkladu cizích neštěstí, aby se ta vaše nestala příkladem pro jiné.“
Ibn Muflih al-Hanbelí pravil:
„Většina lidí o následcích svého počínání vůbec nepřemýšlí. Kolik jen je těch, co se hádali, uráželi, nadávali si a potom se ve zlém rozešli. A pak, když se uklidnili, litovali toho.“3