To, co vyzdvihuje jedny lidi nad jinými a činí je vůdci nad nimi, je jedině a pouze víra islámu, správnost jejich věrouky, míra jejich oddanosti Koránu a následování Sunny a počet jimi vykonaných dobrých skutků. Bez ohledu na to, jakého je původu a postavení, jakým jazykem mluví, jaké oblečení nosí, snebo jakou barvu má jeho kůže, vlasy či oči.
I ten nejopovrhovanější cizinec, nejnevábnějšího vzezření, z té nejméně urozené rodiny, se může stát vůdcem nad zbytkem ummy skrze sílu své víry, hloubku svých znalostí a díky svým dovednostem, ctnostem a kompetencím. A i ten nejurozenější, někdo, kdo patří k nejušlechtilejší rodině, rodině Božího Posla صلى الله عليه وسلم, bude zatracen na věky věků, pokud namísto islámu raději zvolí nevíru a modlářství.
Prorokovu صلى الله عليه وسلم bratranci a zeti ‘Alímu ibn Abí Tálibovi رضي الله عنه se připisují následující verše:
لَعَمْرُكَ ما الإِنسانُ إلَّا بدينِهِ … فلا تَتْرُكِ التَّقوى اتِّكالًا على النَّسَب
لقَد رَفَع الإِسلامُ سَلمَانَ فَارِسٍ … وقَد وضَعَ الشِّركُ الشقيَّ أَبَا لَهب
„Ó běda! Čím je člověk, pokud víru nemá?!
Proto se nezříkej bohabojnosti.
A nespoléhej na nárok urozenosti
Islám Peršana Selmána pozvedá
A modlářství Abú Leheba urozeného
Nechalo naprosto poníženého.“1
‘Ámir ibn Wásila vypráví, že se Náfi’ ibn ‘Abdulháris na místě zvaném ‘Usfán setkal s pravověrným chalífou Omarem ibnu l-Chattábem رضي الله عنه a ten ho jmenoval výběrčím daní poté, co byl místodržícím Mekky.
Potom se ho chalífa zeptal: „A koho si nechal v Mekce jako náhradu za sebe?“
„Ibn Abzu,“ odpověděl Náfi’.
„A kdo to je?“ zeptal se chalífa.
Náfi’ mu odpověděl: „Jeden z našich propuštěnců.“
„Tos jako náhradu po sobě nechal v Mekce propuštěného otroka?“ podivil se Omar.
Náfi’ odůvodnil svůj výběr slovy: „On je učený v otázkách Knihy Boží. A je také učencem v dědickém právu.“
Na to Omar odpověděl: „Věru Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
إِنَّ اللَّهَ يَرْفَعُ بِهَذَا الْكِتَابِ أَقْوَامًا وَيَضَعُ بِهِ آخَرِينَ
„Věru Alláh jedny lidi skrze tuto Knihu pozdvihne, zatímco jiné skrze ni poníží!“2
Ibnu s-Saláh aš-Šehrezúrí uvádí, že Ibn Šiháb az-Zuhrí, možná největší znalec Sunny a nauk hadísů ve své době, jednou přišel na dvůr umejjovského chalífy ‘Abdulmelika ibn Merwána, který se ho zeptal: „Odkud přicházíš, az-Zuhrí?“
„Z Mekky,“ odpověděl Ibn Šiháb.
„A koho jsi zanechal namísto sebe? Koho tam lidé následují?“ otázal se umejjovský vládce.
„’Atá ibn Abí Rebbáha,“ odpověděl az-Zuhrí.
Chalífa se ho znovu otázal: „A patří k Arabům, nebo k propuštěncům (arab. موالي al-mewálí, sg. مولى mewlá)?“
„Je to propuštěnec,“ odvětil mu az-Zuhrí.
„A proč ho tedy následují?“ otázal se aristokrat.
„Pro sílu jeho víry a kvůli jeho znalostem hadísů,“ odvětil učenec.
Vladař pokývl hlavou a dodal: „Věru ti, kteří jsou pevné víry a dobře ovládají nauku o hadísech mají největší nárok na to, aby vedli jiné lidi.“
A potom se Ibn Šihába zeptal: „Koho následují obyvatelé Jemenu?“
„Táwúse ibn Kejsána,“ odpověděl Ibn Šiháb.
„Araba nebo propuštěnce?“ vyzvídal chalífa.
„Propuštěnce,“ odvětil Ibn Šiháb.
„A proč zrovna jeho?“ otázal se vládce.
Az-Zuhrí mu odpověděl: „Ze stejného důvodu, jako Mekkánci následují ‘Atáa.“
„To je jedině dobře,“ kvitoval výběr Jemenců umejjovský chalífa a pak se zeptal: „A Egypťané? Ti následují koho?“
Ibn Šiháb odpověděl: „Jezída ibn Abí Habíba. Taky propuštěnec.“
„A Syřané?“ ptal se dále chalífa.
„Mekhúla, propuštěnce původem z Núbie. Z otroctví ho vykoupila jedna žena z kmene Huzejl,“ odpověděl Ibn Šiháb.
„A koho obyvatelé Arábie?“ zněla další vladařova otázka.
Az-Zuhrí odvětil: „Mejmúna ibn Mihrána. Propuštěnec.“
„A obyvatelé Chorásánu?“ ptal se chalífa.
Az-Zuhrí mu odpověděl: „Dahháka ibn Muzáhima. Taky propuštěnec.“
„A co Basránci?“ zeptal se ještě chalífa.
„Al-Hasana ibn Abi l-Hasana,“ odpověděl Ibn Šiháb.
„A je on také propuštěnec, anebo je Arab?“ zeptal se vladař.
Az-Zuhrí odvětil: „Ten je Arab.“
Chalífa pravil: „Teď jsi mi trochu odlehčil, az-Zuhrí. Při Alláhu! Propuštěnci se stanou imámy Arabů. Budou z kazatelen pronášet kázání a Arabové budou tiše sedět pod nimi a naslouchat!“
Ibn Šiháb odvětil: „Drahý vládce věřících, to je Boží předurčení. To je Boží víra. To Alláh si ji střeží. Kdo o tuto víru pečuje, ten se stane vůdcem lidu. A kdo o tuto víru přijde, ten padne a bude zašlapán.“ Viz al-Mukaddima, str. 402-403
Az-Zehebí sice toto podání z hlediska isnádu oceňuje jako slabé, nicméně jeho detaily se shodují s historickou skutečností. Pravděpodobnější je, že tazatelem byl někdo z umejjovských princů a ‘Abdulmelikových nástupců, nikoli sám chalífa ‘Abdulmelik, jak mnozí, včetně Ibn Šihába, poněkud nepřesně uvádí. 3
To, co dělá člověka vůdcem nad jinými lidmi, je jsou jeho schopnosti, znalosti, síla jeho víry a mnohost jeho dobrých čnů. Nikoli jeho konexe, jeho majetek a skutečnost, že patří k nějaké vlivné rodině. Velkolepost a hodnota vlády islámu spočívá i podle svědectví řady objektivních nemuslimských badatelů v tom, že muslimská společnost byla otevřená a pod islámským systémem do nejvyšších pater společnosti mohl vystoupat i někdo, kdo nebyl nijak urozený, nepatřil k privilegovaným národům či zvýhodněným společenským vrstvám, neměl žádné finance a nikoho vlivného neznal, pokud ovšem měl pevnou víru, konal mnoho dobrých skutků a disponoval patřičnými morálními kvalitami a odbornými způsobilostmi.
A takoví poté, co dosáhli úspěchu na tomto světě, zajisté dosáhnou úspěchu i na světě onom. Takoví jako Berber jménem Tárik ibn Zijád, velký generál, který dobyl celý al-Andalus, aby se v něm poté rozšířil islám. Nebo jistý Kurd jménem Saláhuddín al-Ajjúbí, legendární vojevůdce a vládce, který dokázal sjednotit muslimy a vyhnat křižácké útočníky z Jeruzaléma. Nebo osvobozený turkický otrok z Chawárizmu jménem Sejfuddín Kutuz, pod jehož vedením muslimské vojsko rozdrtilo mongolskou invazní armádu ve slavné bitvě u ‘Ajnu Džálút. Či Turkyně Šedžeratu d-durr, osvobozená otrokyně a královna-vdova, která se postarala o znamenitá vítězství nad křižáky v Palestině. Nebo její krajan sultán Záhir Bejbers, který od křižáků vyčistil zbytek Svaté Země, vyhnal Mongoly s konečnou platností a zničil bátiníjskou sektu nizárovců, kteří se nechvalně proslavili jako úkladní sebevražední atentátníci – asasíni. A také mnoho jiných neurozených a ne-Arabů, jejichž jména se zapsala zlatým písmem do islámské historie a o jejichž činech je Vznešený Alláh nejlépe zpraven.