Vznešený Alláh nás v Koránu zpravil, že svalování vlastních vin na Všemohoucího Stvořitele je jednou z vlastností modloslužebníků:
Vznešený Alláh nás v Koránu zpravil, že svalování vlastních vin na Všemohoucího Stvořitele je jednou z vlastností modloslužebníků:
سَيَقُولُ الَّذِينَ أَشْرَكُوا لَوْ شَاءَ اللَّـهُ مَا أَشْرَكْنَا وَلَا آبَاؤُنَا وَلَا حَرَّمْنَا مِن شَيْءٍ ۚ كَذَٰلِكَ كَذَّبَ الَّذِينَ مِن قَبْلِهِمْ حَتَّىٰ ذَاقُوا بَأْسَنَا ۗ قُلْ هَلْ عِندَكُم مِّنْ عِلْمٍ فَتُخْرِجُوهُ لَنَا ۖ إِن تَتَّبِعُونَ إِلَّا الظَّنَّ وَإِنْ أَنتُمْ إِلَّا تَخْرُصُونَ
A řeknou ti, kdož k Bohu přidružují: “Kdyby Bůh chtěl, nebyli bychom modloslužebníky my ani otcové naši a nebyli bychom prohlásili nic za zakázané.” A takto prohlašovali posly za lháře již ti, kdož byli před nimi, až ochutnali přísnost Naši. Rci: “Máte-li vůbec nějaké vědění, tedy nám je předveďte! Vy následujete pouze domněnky své a vy se jen dohadujete.” (An’ám: 148)
Na jiném místě v témže smyslu zjevil:
نَّ اللَّـهَ لَا يَظْلِمُ النَّاسَ شَيْئًا وَلَـٰكِنَّ النَّاسَ أَنفُسَهُمْ يَظْلِمُونَ
Bůh v ničem neukřivdí lidem, leč lidé věru sami sobě křivdí. (Júnus: 44)
Víme-li, že hřích s sebou jako následek nese i riziko trestu Božího, pak tvrdit, že člověk je ke spáchání hříchu donucen Božím předurčením znamená připisovat Alláhu křivdu vůči služebníkovi, což je nepřístojnou lží a popíráním Božího atributu Spravedlivosti (arab. عدل الله ‘adlu ´lláh). Toto je odmítnuto slovy Božími:
فَالْيَوْمَ لَا تُظْلَمُ نَفْسٌ شَيْئًا وَلَا تُجْزَوْنَ إِلَّا مَا كُنتُمْ تَعْمَلُونَ
V ten den nebude ukřivděno v ničem duši žádné a odměněni budete jen za to, co skutečně jste činili. (Jásín: 54)
Také je přikázáno zaštítit se před trestem svými činy:
اتَّقُوا يَوْمًا تُرْجَعُونَ فِيهِ إِلَى اللَّـهِ ۖ ثُمَّ تُوَفَّىٰ كُلُّ نَفْسٍ مَّا كَسَبَتْ وَهُمْ لَا يُظْلَمُونَ
A bojte se toho dne, v němž k Bohu se navrátíte, kdy duše každá bude odměněna podle toho, co si vysloužila, a kdy lidem nebude ukřivděno. (Bekara: 281)
Toto je vůbec poslední příkaz zjevený Alláhem a přímo vybízí ke konání dobra a k ostražitosti před hříchem.
Podobně je také slovy Božími dokázáno, že člověk má predispozici konat jak dobro, tak i zlo a záleží na něm, jakou cestou se vydá. A kdo se vydá tou špatnou, ten promrhal jemu dané Boží dary:
أَلَمْ نَجْعَل لَّهُ عَيْنَيْنِ وَلِسَانًا وَشَفَتَيْنِ وَهَدَيْنَاهُ النَّجْدَيْنِ لَا اقْتَحَمَ الْعَقَبَةَ
Což dvě oči jsme mu nedali a jazyk a dva rty a na dvě stezky jsme jej neuvedli? A přece se nepustil po stezce vzhůru vedoucí. (Beled: 8-11)
‘Imrán ibn Husejn رضي الله عنه uvádí, že Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم bylo řečeno: „Bylo již položeno jasné dělítko mezi obyvateli Ráje a obyvateli Ohně?“ On odpověděl:
نَعَمْ
„Ano.“
Potom se jej znovu dotázali: „Jaký má potom smysl konat dobré skutky?“ Odpověděl:
كُلٌّ مُيَسَّرٌ لِمَا خُلِقَ لَهُ
„Každému je usnadněno to, co bylo stvořeno pro něj.“ [1]
To je objasněno i slovy Božími:
إِنَّ سَعْيَكُمْ لَشَتَّىٰ فَأَمَّا مَنْ أَعْطَىٰ وَاتَّقَىٰ وَصَدَّقَ بِالْحُسْنَىٰ فَسَنُيَسِّرُهُ لِلْيُسْرَىٰ وَأَمَّا مَن بَخِلَ وَاسْتَغْنَىٰ وَكَذَّبَ بِالْحُسْنَىٰ فَسَنُيَسِّرُهُ لِلْعُسْرَىٰ
Rozdílné je věru vaše snažení! Co týče se toho, jenž rozdával a Boha se bál a za pravdivou nejkrásnější odměnu pokládal,tomu usnadníme přístup ke snadnému. Však co se týče toho, kdo lakotil a za soběstačného se vydával a nejkrásnější odměnu za lež pokládal, tomu ulehčíme přístup do nesnází. (Lejl: 4-10)
A totéž dokládají i činy zbožných předků této ummy, kteří nejostřeji odsuzovali vychytralce, kteří se vymlouvali na Boží předurčení a svalovali na ně vinu za své vlastní hříchy či zločiny.
Před Omara ibnu l-Chattába jednou předvedli právě odsouzeného zloděje. Vymlouval se na Alláhem stanovený osud, a svalujíce na toto Boží předurčení vinu za své prohřešky řekl: „Kradl jsem, protože tak předurčil Alláh.“ Omar mu ovšem bez otálení opáčil: „A já ti teď dám useknout ruku, protože tak předurčil Alláh.“ [2]
_____________________________________________________
[1] Hadís je muttefakun ‘alejhi, zaznamenal ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7551; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2649.
[2] Podání uvádí Ibn Tejmíjja v Minhádžu s-sunna, 3/234.