OTÁZKA: Alawité na sebe upoutali pozornost v posledních letech v souvislosti s arabským jarem a krvavým válečným konfliktem v Sýrii. Co jsou zač? Kde se v historii Sýrie vzali? Jaké je ohledně nich stanovisko učenců?
ODPOVĚĎ:
OTÁZKA: Alawité na sebe upoutali pozornost v posledních letech v souvislosti s arabským jarem a krvavým válečným konfliktem v Sýrii. Co jsou zač? Kde se v historii Sýrie vzali? Jaké je ohledně nich stanovisko učenců?
ODPOVĚĎ:
‘Alawité odkazují na příslušníky sekty zvané nusajríja, která vznikla jako odštěpenecký proud dvanácti-imámovských ší’itů (arab. رافضة ráfida, إثنا عشرية isná ‘ašaríja), ale sami tito ší’ité je považují za heretiky a extrémisty (arab. غلات ghullát). Koránskému učení připisují skrytý význam, čímž spadají mezi tzv. باطنية bátiníjja, tj. sekty připisující Koránu skrytý význam, známý jen jejich představeným. Tato „znalost skrytého“ (arab. علم الباطن ‘ilmu l-bátin) se odráží právě v jejich dezinterpretaci islámu a šarí‘y. V tom jsou silně ovlivněni menšinovým ší’itským proudem, isma’ílíjou.
U zrodu sekty stál učedník jedenáctého ší’itského imáma Hasana al-‘Askerího jménem Muhammed ibn Nusajr, žijící a působící v Basře v jižním Iráku. Působil zejména za života al-‘Askerího. Tento muž se prohlásil za mystika vystupujícího ve jménu Hasana al-‘Askerího a po jeho smrti se prohlásil za bránu (arab. باب báb) vedoucí přímo k dvanáctému imámu, Muhammedovi al-Mehdímu.
Heretické učení této sekty se rozšířilo zejména ve městech Bagdád a Haleb (Aleppo), která představovala hlavní opěrné body sekty. Do Sýrie přinesl učení této sekty jistý Husejn ibn Hamdán al-Chásibí. Stoupenci sekty se usadili v horách na západě země, při pobřeží, kde si vytvořili silné zázemí.
Označení ‘alawité vstoupilo do obecného povědomí až během francouzské okupace Sýrie v 1. pol. minulého století, kdy nahradilo termín nusajrité, aby byla skryta identita této sekty a překonána její marginalizace ze strany většinového sunnitského obyvatelstva Sýrie. Toto označení, implikující přehnanou úctu k ‘Alímu, je zavádějící, neboť ta je charakteristická pro všechny ší’itské směry. I turecká ší’itská – nusajríjská menšina bývá někdy označována za alevi, nicméně v tureckém prostředí jsou takto někdy označováni i ší’ité obecně. [1]
Dnes nusajrité obývají západ Sýrie a jihoturecká pohraniční města Antakya, Iskenderun, Adana a Tarsus. Během francouzského koloniálního panství získali nusajrité v roce 1922 vlastní státní autonomii. Ač tvoří sotva desetinu syrské populace, jsou nusajrité stále ještě vládnoucí skupinou v Sýrii. K moci se dostávali od roku 1960 sérií vojenských převratů. Háfiz al-Asad, nechvalně proslulý otec neméně krvavého diktátora Baššára al-Asada, se chopil moci v roce 1971. Na moci získali nusajrité výhodnou aliancí s Francouzi a zaujetím nejvýznamnějších postů v armádě a v arabské nacionalistické straně Ba’s.
Ibn Kesír uvádí, že na rozdíl od muslimů, dosvědčujících, že „není božstva kromě Alláha,“ nusajrité prohlašují: „Není božstva kromě ‘Alího, není závoje kromě Muhammeda a není brány kromě Selmána.“ [2]
Nusajritskou věrouku zformoval zakladatel sekty Ibn Nusajr a jeho nástupci Muhammed al-Džennán al-Džunbulání, Husejn ibn Hamdán al-Chásibí a Surúr ibnu l-Kásim at-Taberání.
Al-Chásibí je autorem díla al-Hidája (dosl. Správné vedení) a at-Taberání knihy Kitábu l-Ma’rifa (dosl. Kniha Poznání). Spolu s dalším významným dílem Kitábu l-Medžmú‘ (přibl. Kniha sesbíraných spisů) popisující nusajríjskou věrouku a obřady.
Nusajrité islámské články víry odvrhují a nevěří dokonce ani v ty, které jinak všichni muslimové uznávají, jako je víra v Boha a Jeho Proroka صلى الله عليه و سلم a proroky před ním, v Jeho Vznešené Přívlastky a Vlastnosti, Korán, Ráj, Peklo apod.
Islámskou povinnost šehády považují za zrušenou a ostatní pilíře víry za nesplnitelné. Přijali mysticizmus gnostiků, trojiční schéma křesťanů (v jejich podání Alí + Muhammed + Selmán jsou vtělením Božím ve třech osobách), dualizmus zoroastrovců a čtvrtého chalífu ‘Alího ibn Abí Táliba uctívají jako zosobněné božstvo. Jejich mystika má za cíl dovést duše nusajritů do původního stavu, ze kterého vzešly.
Nusajrité slaví Vánoce a Letnice [3], Velikonoce a Popelečnou středu. Při obřadních hostinách používají chléb a víno, či pivo. Užívají často i křesťanská jména. Věří v reinkarnaci duší podobným způsobem jako hinduisté. Z cyklu znovuzrození se však mohou vymanit jen muži.
Ženy naopak nusajrité vidí jako neúpné, nedokonalé, až démonické bytosti. Je s nimi nakládáno jako s nesvéprávnými a v tradiční nusajritské společnosti významnější úlohu nemívaly.
Nusajrité při styku s jinými vyznáními praktikují tzv. تقية takíju, tj. přetvářku či lež k utajení vlastního přesvědčení a úmyslů za účelem získání výhody. Navzdory tomu se příslušníci sekty pokoušeli roznášet lži o Prorokově rodině, nazývali je urážlivými výrazy a zasévali pochybnosti mezi nevzdělanými muslimy. Proto je šejchu l-islám Ibn Tejmíja považoval za jednu z nejnebezpečnějších sekt. [4]
Nusajrité učení své sekty střeží v tajnosti, jejími členy se mohou stát jen děti členů sekty, které projdou zvláštními iniciačními obřady ve věku cca 15-19 let a složí slib mlčenlivosti. Porušení tohoto slibu trestají smrtí. [5]
Šejchu l-i
slám Ibn Tejmíja popisuje nusajrity jako horší nevěřící, než následovníky dřívějších písem a jako lidi, jejichž nevíra je ještě zarytější, než nevíra pohanů. Podle jeho slov nusajrité nemohou být muslimové. [6]
Navzdory tomuto faktu se jistá část muslimského světa i nadále zdráhá prohlásit nusajrity za nevěřící, ačkoli tito porušují základní princip islámu – nikdo a nic nemůže být uctíváno namísto Boha. Navzdory víře všech muslimů, že Alláh není obsažen ani současně, ani uvnitř, nebo pospolu s jakoukoli částí Svého stvoření, nusajrité tvrdí, že se Bůh vtělil do rovnou třech lidských bytostí. Muslimové také věří, že Bohu nic není podobno, oproti nusajritskému dogmatu o vtělení Božím do Muhammeda, ‘Alího a Selmána.
A Alláh ví nejlépe.
Další informace o nusajritech viz: http://www.e-islam.cz/content/sekta-nusajr%C3%ADjja-o-bludech-alevit%C5%AF
______________________________________________________
[1] Viz http://thestylitepapers.blogspot.com/2007/04/elements-of-nusayri-theology.html?m=1 .
[2] Ibidum.
[3] http://slb-ltsu.hull.ac.uk/awe/index.php?title=Alawis
[4] http://www.allaahuakbar.net/nusayri/index.htm
[5] http://slb-ltsu.hull.ac.uk/awe/index.php?title=Alawis
[6] Medžmú’u l-Fetawá, 35/145.