‘Abdulláh ibn ‘Amr ibnu l-‘Ás رضي الله عنهما uvedl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إِنَّ اللَّهَ لاَ يَقْبِضُ الْعِلْمَ انْتِزَاعًا، يَنْتَزِعُهُ مِنَ الْعِبَادِ، وَلَكِنْ يَقْبِضُ الْعِلْمَ بِقَبْضِ الْعُلَمَاءِ …
‘Abdulláh ibn ‘Amr ibnu l-‘Ás رضي الله عنهما uvedl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إِنَّ اللَّهَ لاَ يَقْبِضُ الْعِلْمَ انْتِزَاعًا، يَنْتَزِعُهُ مِنَ الْعِبَادِ، وَلَكِنْ يَقْبِضُ الْعِلْمَ بِقَبْضِ الْعُلَمَاءِ …
„Alláh věru neodejme nauku tak, že ji povytrhává z hrudí lidí, nýbrž Alláh odejme nauku smrtí učenců…“ [1]
Abú Dardá رضي الله عنه pravil: „Učte se, než vám bude nauka odňata. A věru odnětí nauky spočívá ve smrti učenců.“ [2]
Hilál ibn Chabbáb se zeptal Sa’ída ibn Džubejra: „Co je znamením zkázy lidu?“ Ibn Džubejr mu odpověděl: „Když jejich učenci odejdou na lepší svět.“ [3]
Někteří považují tento hadís za irelevantní s tím, že i když samotní učenci odcházejí na lepší svět, jejich knihy po nich zůstávají, takže smrt učenců není pro ummu až takovou kalamitou.
V odpovědi na toto pokřivené chápání šejch Omar Bázmúl pravil:
„Nauka bude odnímána smrtí učenců přesně tak, jak Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl. Relativnost takových slov může být ozřejmena s přihlédnutím k těmto skutečnostem:
- Učenec velebí náboženství a jeho zákon. Povzbuzuje lidi a vyzývá je k praktikování jeho povinností i doporučených aktů. Kolika jen dobrovolným činům dal Alláh projevit se prostřednictvím učenců, kteří je sami vykonávali a k jejich vykonávání vybízeli, učili a povzbuzovali k jejich oživení i lid? A toto není schopna dokázat žádná napsaná kniha.
- Učenec je živým a názorným příkladem, hodným aby ho lidé následovali. Lidé vidí, jak dodržuje svou víru a tím dává příklad, jenž je nejmocnějším a největším nástrojem výchovy a zušlechťování. Když učenec zemře, tento obraz žitého náboženství, který lidem zprostředkovával, přestane existovat. A knihy nikdy nemohou dát živý příklad.
- Učenec disponuje porozuměním, přístupem založeným na znalosti a moudrosti, je obdařen dovednostmi, které mu pomáhají odborným způsobem vynést náboženský výnos. Když se objeví nějaká pohroma, může vyjádřit správné stanovisko, učit ho druhé a šířit ho mezi lidi. Vysvětlení náboženského výnosu týkajícího se daného problému ve shodě s moudrým přístupem jednoduše nepřichází na základě pouhé četby knih týkajících se problému, kterému se čelí. Daleko spíše přichází díky rokům zkušeností a sezením s učenci.
- Učenec v sobě zahrnuje porozumění Knize Boží, Sunně, islámským náboženským naukám, vzdělání, má zkušenosti a chápe reálie a podmínky lidí, ke kterým promlouvá, což kniha nedokáže. Pokud si někdo přeje něco takového získat, zabere mu to velmi mnoho času. Proto i sám učenec něčeho takového dosáhne až po mnoha letech života poté, co začal svou cestu hledání nauky jako začátečník.
- Kniha jednoduše nezahrnuje to, co je vyžadováno pro praktický nábožensko-právní verdikt ohledně specifické záležitosti. Je třeba se odkázat na více, nežli jen na knihu. Pokud existuje rozdílnost názorů, je třeba najít a umět posoudit, který názor je nejsprávnější a k tomu je nutno aplikovat principy známé učencům. Kniha ničím takovým nedisponuje. Kniha nepodává nábožensko-právní verdikt v nové záležitosti někomu, kdo nějaký takový žádá. Nemůže poskytnout např. nábožensko-právní posudek, který lze využít např. u soudu.
- Bez učence absentuje referenční bod. Lidé v problémech nemají na koho se odvolávat a proto upadají do zmatků a chaosu, kromě těch, pro které Alláh přeje opak.
- Pokud není jako autorita brán učenec, bude jako autorita brán ignorant. Toto je důsledek absence někoho, kdo může být referenčním bodem, na který se všichni odvolávají. A lidé mají příkrou potřebu nějaké autority, nebo referenčního bodu, někoho, kdo zodpoví jejich dotazy.
… Proto se smrtí učenců vytrácí také nauka, přesně tak, jak Posel Božíصلى الله عليه و سلم uvedl.” [4]
Šejch Sálih ibn ‘Abdul’azíz Áli Šejch k této problematice poznamenal:
„Jak často jsme plakali nad množstvím učenců, kteří odešli z tohoto světa, které jsme potkali a od kterých jsme čerpali nauku, či o kterých jsme slyšeli a vroucně jsme si přáli setkat se s nimi.
Leč lidé se s učenci nestýkají, dokud jsou živí mezi nimi, jejich srdce jsou pohnuta až tehdy, když z tohoto světa odejdou.
Máme učence – ty nejlepší z celé ummy, v tewhídu, hadísu, fikhu a ve všech naukách, které nám Stvořitel uložil za povinnost, ale když máme chvíli volného času, nezajdme za těmito učenci a neučíme se od nich.
Dnešní umma velmi potřebuje učence, aby ji učili a vychovávali. A bezpochyb v době společníků Prorokových existovalo mnoho učenců, podobně i v době jejich následovníků, ale dnes je skutečných učenců možná deset, dvacet, třicet či padesát. Před deseti lety jen v této zemi (tj. KSA) žilo mezi třiceti a čtyřiceti miliony lidí.
Ale kdo je bude učit? Jeden učenec není schopen toto vše zvládnout, dokonce ani sto učenců. Bezpochyby, jsou nám zapotřebí tací, od kterých se dá přejímat nauka a kteří mohou jiné lidi nauce vyučovat.
Proto se učte a získávejte nauku od učenců ještě dnes, protože nadejde čas, kdy lidé budou prahnout po učencíc, ale nenaleznou nikoho, kdo by pro ně aktualizoval nauku do současného jazyka a konal v soudobém světě podle toho, co se naučil. Kdo by byl skutečně učeným.
V jiných zemích můžete vidět mnoho lidí, kteří hovoří o nauce, leč těch, jejichž slova se řídí Koránem a Sunnou je jen velmi málo a jsou vzácní, protože skuteční učenci již odešli z tohoto světa, ignoranti se od nich ničemu nepřiučili a množství lidí stále vzrůstá.“ [5]
_____________________________________________________
[1] Hadís je muttefekun ‘alejhi, zaznamenali jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č.100; Muslim v Sahíhu, hadís č. 2673; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2652; Ibn Mádždža v Sunenu, hadís č. 52; Ahmed v Musnedu, hadísy č. 6511 a 6787; a Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 4571.
[2] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 1/213.
[3] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 4/326.
[4] Viz as-Suluku me’a l-‘ulemá, str. 99-103, kráceno a upraveno.
[5] Viz Nasáihu Abí Dardá, str. 54-55.