Od Abu d-Dardá رضي الله عنه se uvádí, že Prorok صلى الله عليه و سلم pravil:
ما من شيء في الميزان أثقل من حسن الخلق
„Na váze nebude žádná věc těžší, nežli dobré mravy.“ [1]
Od Abu d-Dardá رضي الله عنه se uvádí, že Prorok صلى الله عليه و سلم pravil:
ما من شيء في الميزان أثقل من حسن الخلق
„Na váze nebude žádná věc těžší, nežli dobré mravy.“ [1]
Al-Háfiz Muhammed ‘Abdurrahmán al-Mubárekfúrí (zemřel 1353 hidžry) uvádí ve svém vysvětlení at-Tirmízího Sunenu:
„Jak bylo ustaveno, vše, co Alláh nenávidí, nemá váhu ani hodnotu, stejně jako vše, co On miluje, je pro Něj nějak významné, jak On, Vznešený, uvádí ohledně nevěřících:
أُولَـٰئِكَ الَّذِينَ كَفَرُوا بِآيَاتِ رَبِّهِمْ وَلِقَائِهِ فَحَبِطَتْ أَعْمَالُهُمْ فَلَا نُقِيمُ لَهُمْ يَوْمَ الْقِيَامَةِ وَزْنًا
To jsou ti, kdož neuvěřili v Pána svého znamení a v setkání s Ním. Marné byly jejich skutky a nebudou u Nás nic vážit v den zmrtvýchvstání. (Kehf:105).
Ve známém hadísu je také uvedeno:
كَلِمَتَانِ خَفِيفَتَانِ عَلَى اللِّسَانِ ثَقِيلَتَانِ فِي الْمِيزَانِ حَبِيبَتَانِ إِلَى الرَّحْمَنِ سُبْحَانَ اللَّهِ وَبِحَمْدِهِ سُبْحَانَ اللَّهِ الْعَظِيمِ
„Dvě věci jsou lehké na jazyku a těžké na Váze, milované Nejmilostivějším: subhánalláhi we bihamdihi, subhánalláhi l-azím (tj. sláva Alláhu a chvála Jemu, sláva Alláhu Ohromnému).“ [2]“ [3]
Šejch Abdulmuhsin al-‘Abbád ve své přednášce vysvětlující hadísy z Abú Dáwúdova Sunenu uvádí:
„Toto potvrzuje existenci váhy a také fakt, že činy služebníků Božích budou v Den Zmrtvýchvstání na ní váženy. Hadís naráží na obrovský význam dobrých mravů a odměnu Všemohoucího Alláha, která je s nimi spojena. Budou jednou z nejtěžších věcí, které lze na váhu položit, až budou činy váženy. To proto, že jde o jeden z nejvelkolepějších a nejskvělejších dobrých činů.”
Od ‘Amra ibn Šu’ajba رضي الله عنه se traduje, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil:
أُخْبِرُكُمْ بِأَحَبِّكُمْ إِلَيَّ، وَأَقْرَبِكُمْ مِنِّي مَجْلِسًا يَوْمَ الْقِيَامَةِ؟
„Mám vás zpravit o tom, co je mi na vás nejmilejší a kteří z vás mi budou v Den Zmrtvýchvstání sedět nejblíže?“ Lidé zůstali ticho a Prorok صلى الله عليه و سلم svou otázku třikrát zopakoval. „Ano, Posle Boží,“ řekli pak přítomní. Odpověděl:
أَحْسَنُكُمْ خُلُقًا
„Ti z vás, kteří jsou nejlepších mravů.“ [4]
Imám an-Newewí, budiž mu Alláh milostiv, uvádí:
„Hadís obsahuje povzbuzení k dobrým mravům a objasňuje hodnotu toho, kdo se jimi honosí. Jsou charakteristické pro Proroky Alláha Vznešeného a pro Jeho spravedlivé a milované služebníky. Hasan al-Basrí říká: „Pravá skutečnost dobrých mravů je činit druhým dobro, zdržet se ubližování druhým a být vždy radostné tváře.“ Kádí Ijjád říká: „To znamená chovat se k lidem nejlepší mravností, mít veselou tvář, milovat lidi, soucítit s nimi, odpouštět, když ti lidé ublíží, být tolerantní, mít s nimi trpělivost, i když dělají odsouzeníhodné věci, zavrhnout pýchu a přezíravost vůči lidem a vyhnout se tvrdosti, hněvu a vypočítavosti.“ [5]
Imám Ahmed ibn Omar al-Kurtubí, budiž mu Alláh milostiv, uvádí:
„Chvályhodná mravnost jest tedy charakteristikou proroků, milovaných a poslušných služebníků Božích, lidí hodnotných. Tito jsou trpěliví i když jsou páchány činy, se kterými nesouhlasí, odpouštějí, když je lidé zavrhují a ubližují jim, chovají se k lidem dobře, ukazují shovívavost a soucit vůči nim, spěchají, aby plnili jejich potřeby, jsou milosrdní, soucitní, jemní, když někdo s nimi vyjádří nesouhlas, pečlivě si ověřují skutečnosti, vyhýbají se všemu, co působí zkaženost a rozvrat a ve zkratce, nejlepší mravností je upřednostnit druhé nad sebou samým. K lidem se pak chováš spravedlivě a férově, ale nežádáš spravedlivost a férovost pro sebe. Odpouštíš těm, kteří ti ublížili a dáváš i těm, kteří ti dát odmítli.“ [6]
Háfiz ‘Abdurra’úf al-Munáwí (z. 1031 hidžry) uvádí:
„Prorok Júsuf, mír s ním, pravil: „Známkou dobrého charakteru je deset vlastností: zřídka se hádat, chovat se k druhým fér, zříci se vyhledávání chyb na druhých, snažit se očistit sebe sama a zlepšit se, odvrhnout jakoukoli zlou vlastnost,
která se ve mně objeví, snažit se nacházet pro lidi omluvy, vydržet, když je mi ublíženo, vinit vždy jen sebe, zaměstnat sebe sama svými vlastními chybami a nikoli chybami druhých, být vždy veselé tváře a hovořit jemně.“ [7]
Pravil Anas رضي الله عنه: „Deset let jsem sloužil u Posla Božího صلى الله عليه و سلم a nikdy mi neřekl „fuj“ ani mi nevyčinil za něco, co jsem neudělal, „proč jsi to neudělal“ ani mi neřekl za něco, co jsem udělal, „proč jsi to udělal.“ [8]
Fuj je zde citoslovce vyjadřující otrávenost a znechucení. [9]
Imám an-Newewí, budiž mu Alláh milostiv praví:
„Hadís obsahuje vysvětlení dokonalosti jeho charakteru a nádherného způsobu, jakým jednal s ostatními, jeho tolerance, odpouštění a povznesení se nad nedostatky jiných.” [10]
Háfiz Ibn Hadžer, budiž mu Alláh milostiv praví:
„Užitek, který se lze naučit z tohoto zanechání výčitek vůči druhým je ten, že se kdykoli k tomuto můžeme vrátit, bude-li to potřeba. Navíc je jazyk svobodný od komentování a plísnění jiných, mysl druhého služebníka pociťuje pocity přátelství, neboť mu není nadáváno. Toto vše je třeba aplikovat ve sféře svého individuálního zájmu. Co se týče otázek náboženských, tam to přehlíženo není. Pak je třeba přikazovat dobro a zakazovat zlo.” [11]
Asmá´ bint Jezíd رضي الله عنها uvedla, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
أَلاَ أُخْبِرُكُمْ بِخِيَارِكُمْ؟
„Mám vás zpravit o těch, kteří jsou z vás nejlepší?“
„Ano, ovšemže,“ řekli přítomní. Řekl:
الَّذِينَ إِذَا رُؤُوا ذُكِرَ اللَّهُ، أَفَلاَ أُخْبِرُكُمْ بِشِرَارِكُمْ؟
„Ti, kteří, jsou-li viděni, stále je Alláh vzpomínán. A mám vás zpravit o těch, kteří jsou z vás nejhorší?“
„Ano, ovšemže,“ řekli přítomní. Řekl:
الْمَشَّاؤُونَ بِالنَّمِيمَةِ، الْمُفْسِدُونَ بَيْنَ الأَحِبَّةِ، الْبَاغُونَ الْبُرَآءَ الْعَنَتَ.
„To jsou ti, kteří roznášejí povídačky, aby rozeštvali dva přátele, ti kteří hledají jen škodu a zkaženost zasahující nevinné.“ [12]
Háfiz `Abdurra‘úf al-Munáwí, budiž mu Alláh milostiv, vysvětluje:
„Tj. o těch, kteří jsou mezi vámi ti nejlepší. To jsou takoví, při kterých je Alláh vzpomínán, kvůli jejich chování a zjevu, neboť dotyční jsou skromní, nenápadní, zaměstnaní sami sebou, nepředvádějí se, jsou tiší. Bázeň před Alláhem je na nich vidět, na jejich vzhledu, chování, pohybech, když mlčí i když hovoří. Nikdo na ně s obdivem nepohlédne, aniž by takový člověk nezačal o to více vzpomínat Alláha. Jeho výjimečná trpělivost je známkou jeho hluboké znalosti. Tyto lidi lze poznat podle jejich vystupování, jejich klidu, nenápadnosti a skromnosti.” [13]
Zdroj: ittibaa.com
_____________________________________________________________
[1] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 6/442; Abú Dáwúd v Sunenu, 2/389; at-Tirmízí v Sunenu, 3/146 jako gharíb; al-Buchárí v Adabu l-Mufrad, č. 464; a al-Bejhekí v as-Sunenu l-kubrá, 10/193 v podobné verzi. Al-Albání označil jako sahíh v Silsilatu s-sahíha, č. 876. Souhlasí s ním Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 1921.
[2] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2694.
[3] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 6/140.
[4] Hadís zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, č. 272; al-Albání ocenil jako sahíh v as-Sahíha, č. 797.
[5] Viz Šerhu Sahíhi Muslim, hadís č. 2321.
[6] Viz al-Mufhim, 6/116-117.
[7] Viz Fajdu l-Kadír, 3/464.
[8] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, č. 277; hadís je obecně přijímaný – Sahíhu l-Buchárí, č. 6038; Sahíh Muslim, č. 2309.
[9] Tak uvádí Bedruddín al-‘Ajní v ‘Umdetu l-Kárí, 22/189.
[10] Viz Šarhu Sahíhi Muslim, komentář k hadísu č. 2309.
[11] Viz Fethu l-Bárí 10/460.
[12] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, č. 323; al-Albání ocenil jako hasan.
[13] Viz Fejdu l-Kadír, 3/115.