Vznešený Alláh pravil:
اللَّـهُ يَتَوَفَّى الْأَنفُسَ حِينَ مَوْتِهَا وَالَّتِي لَمْ تَمُتْ فِي مَنَامِهَا
Bůh povolává k sobě duše ve chvíli smrti jejich a ty, jež nezemřely, v době spánku jejich (Zumer:42)
Vznešený Alláh pravil:
اللَّـهُ يَتَوَفَّى الْأَنفُسَ حِينَ مَوْتِهَا وَالَّتِي لَمْ تَمُتْ فِي مَنَامِهَا
Bůh povolává k sobě duše ve chvíli smrti jejich a ty, jež nezemřely, v době spánku jejich (Zumer:42)
Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja v díle Kitábu r-rúh (tj. Kniha o duši) ve výkladu tohoto verše uvádí smrt a spánek jako dva časové okamžiky, kdy duše člověka (arab. روح rúh) opouští tělo. Smrt může člověka zastihnout i při spánku a v takovém případě je jeho duše zadržena a není vrácena zpět do těla. Naopak duše těch, kteří ještě zemřít nemají, Alláh poté propustí, ve shodě se Svými slovy:
يُمْسِكُ الَّتِي قَضَىٰ عَلَيْهَا الْمَوْتَ وَيُرْسِلُ الْأُخْرَىٰ إِلَىٰ أَجَلٍ مُّسَمًّى ۚ إِنَّ فِي ذَٰلِكَ لَآيَاتٍ لِّقَوْمٍ يَتَفَكَّرُونَ
A podržuje u sebe ty, o jejichž smrti rozhodl, a odesílá ostatní na lhůtu stanovenou. A věru jsou v tom znamení pro lid, který přemýšlí. (Zumer:42)
Je možné, že se verš vztahuje obecně na duše všech zemřelých, anebo jen úžeji jen na duše těch z nich, kteří zemřou ve spánku. Od Abú Hurejry رضي الله عنه, Ahmeda, al-Buchárího, Muslima, Ibn Džeríra at-Taberího a Ibn Kesíra se uvádí názor, že když duše věřícího v okamžiku smrti opustí tělo a vystoupá do nebe, setkávají se s ní duše ostatních věřících z obyvatel země, kteří zatím pouze spí a tyto duše se vyptávají ohledně duší těch, které znávali na tomto světě.
Na jiném místě Vznešený Alláh pravá o duši:
وَيَسْأَلُونَكَ عَنِ الرُّوحِ ۖ قُلِ الرُّوحُ مِنْ أَمْرِ رَبِّي وَمَا أُوتِيتُم مِّنَ الْعِلْمِ إِلَّا قَلِيلًا
A vyptávat se tě budou na duši. Odpověz: „Duše přichází z rozkazu Pána mého a bylo vám dáno z vědění, jen ne mnoho.“ (Isrá´: 85)
V hadísu dochovaném mnoha různými podáními Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
النوم أخو الموت ، و لا ينام أهل الجنة
„Spánek je bratrem smrti a obyvalé Ráje již nebudou potřebovat spát.“ [1]
Konečná smrt je větší smrtí a chvíle spánku je její menší obdobou, při které k odluce mezi duší a tělem také dochází a právě tehdy, ve spánku, se živí mohou potkávat s mrtvými a komunikovat s nimi.
Vznešený Alláh totiž také řekl:
وَهُوَ الَّذِي يَتَوَفَّاكُم بِاللَّيْلِ وَيَعْلَمُ مَا جَرَحْتُم بِالنَّهَارِ
On je ten, jenž vás v noci odvolává a jenž zná, co za dne jste vykonali (An’ám:60)
Imám Ibnu l-Kajjim zaznamenal v této souvislosti zajímavý případ od ‘Abdulláha ibn Mubáreka, který vypověděl: „Viděl jsem ve spánku ve snu Sufjána as-Sewrího a zeptal jsem se ho: „Co s tebou Alláh učinil?“ „Připojil mne k Muhammedovi صلى الله عليه و سلم a jeho věrným,“ odpověděl mi Sufján. [2]
Šejch Sálih al-Fewzán pravil:
„Duše živých se v okamžiku jejich spánku mohou setkávat s dušemi již zemřelých, kteří nyní přebývají ve svých hrobech. Kvůli tomu se živí ve snu mohou vídat i s mrtvými.
Mezi živými a mrtvými kromě toho může docházet i k jisté výměně informací a mohou se také jedni druhých na různé věci dotazovat. Potom Alláh zadrží duše těch, kterým již bylo předepsáno zemřít, zatímco ty, kterým ještě nebylo stanoveno, že mají zemřít, propustí nazpět. Alláh je propustí v okamžiku, kdy se tito živí lidé probudí, a to na lhůtu u něj stanovenou, kterou zná jen On a kterou pro ně určil.
To, že se duše živých mohou jistým způsobem potkávat s dušemi mrtvých, je jednou z ukázek všemohoucnosti Boží. Díky tomu si mohou mezi sebou také sdělovat jisté poznatky. Mrtví mohou živé žádat o různé věci, např. uhrazení dluhů, anebo mohou živé naopak zpravit o určitých pravdách, které sami pokládají za důležité pro ně, aby je o tom informovali.“ [3]
Na tomto místě je důležité si uvědomit, že snová vnuknutí nejsou sama o sobě pramenem poznání onoho světa, i když by šlo o znalost zprostředkovanou „z druhého břehu,“ protože může jít jen o omezenou a zkreslenou osobní zkušenost bez absolutní platnosti, navíc i s rizikem omylu, nepochopení nebo zkreslení.
Navíc sen není jen výsledkem putování duše mimo tělo a jejího setkávání s tím, co je jinak mimo jejího dosahu. Má v něm nezměrnou úlohu také psychika každého jednotlivého člověka a jeho ego (arab. النفس an-nefs) a samozřejmě také působení a svody prokletého šejtána, ve shodě s hadísem od Abú Hurejry رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
الرؤيا ثلاث، فالبشرى من الله وحديث النفس وتخويف من الشيطان، فإذا رأى أحدكم رؤيا تعجبه فليقصها إن شاء، وإذا رأى شيئا يكرهه فلا يقصه على أحد وليقم يصلي
„Jsou tři typy snových vnuknutí: dobré noviny od Alláha, dále promlouvání duše a výhružky od šejtána. Pokud se někomu z vás bude zdát sen, který se mu líbí, nechť jej, pokud chce, převypráví. A pokud uvidí ve snu něco, co nemá rád, potom nechť to nikomu nevypráví, ale nechť raději vstane a pomodlí se.“ [4]
To znamená, že zdaleka ne každý sen nese použitelnou informaci.
Typ snů بشرى من الله bušrá min Alláh představuje radostné zvěsti, o kterých se duše touto cestou dozvídá. Jen tyto sny spadají do kategorie, o které hovoří Alláh v předešlých verších. Právě výlučně do této kategorie patří skutečná setkání duší živých a mrtvých lidí, mezi nimiž nejvyššího významu a výsad požívá setkání se s Božím Poslem صلى الله عليه و سلم.
Typ snů حديث النفس hadísu n-nefs označuje ty sny, v nichž člověk snívá o vlastních chtíčích nebo o něčem, co očekává nebo po čem touží.
Typ snů تخويف من الشيطان tachwífun mine š-šeján jsou noční můry, kterými se vás šejtán snaží vyděsit.
Tedy věz jediným pramenem pro poznávání onoho světa, jeho tajů a zákonitostí je pouze Zjevení, dochované textem Koránu a Sunny. Slovo Alláha nebo Jeho Posla صلى الله عليه و سلم je kategorickým a nevyvratitelným důkazem bez možnosti zkreslení, zatímco sen může být nejen pravdivou předtuchou, ale také jen pochybným mámením a pouhou šalbou. Proto nelze ani snová vnuknutí vždy a nutně považovat za bernou minci. Pokud je to ze sna, co považujeme za vnuknutí, v rozporu s Koránem a Sunnou, nikdy nemůže jít o vnuknutí a jedná se vždy o klam.
Proto také vždy, když se imám Ibn Sírín, mezi tábi’íny největší معبر mu’bir, tedy autorita na sny a jejich výklad, dozvěděl, že někomu se ve snu zdálo, že spatřil Proroka صلى الله عليه و سالم, dotyčného poprosil, aby mu Proroka صلى الله عليه و سلم popsal. Pokud jej následně dotyčný popsal nějakým způsobem, který se neshodoval se Sunnou, tedy pokud popis nesouhlasil s tím, co Ibn Sírín, mimo jiné sám velký znalec Sunny, znal, řekl by dotyčnému: „Ty jsi ho ve snu neviděl.“ [5]
Toto není v rozporu se sahíh hadísem od Ibn Mes’úda رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravl:
من رآني في المنام فأنا الذي رآني، فإن الشيطان لا يتمثل بي
„Kdokoli mne ve snu uvidí, pak já jsem ten, koho viděl, neboť šejtán se za mne nevydává.“ [6]
Objasnění tohoto zdánlivého rozporu možno uvidět v rozšířeném podání, v němž Nezír (podle jiných podání Jezíd) al-Fárisí, který opisoval mushafy, uvádí, že v době ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما se mu zdál sen, ve kterém uviděl Posla Božího صلى الله عليه و سلم, a proto Ibn ‘Abbásovi, známému vykladači Koránu i snů, řekl: „Ve snu jsem věru viděl Posla Božího صلى الله عليه وسلم .“ Ibn ‘Abbás mu následně odpověděl ve smyslu výše uvedeného hadísu [7] a podle další verze následně Nezíra požádal, zda dovede popsat muže, kterého ve snu viděl a o kterém se domníval, že je Poslem Božím صلى الله عليه و سلم. Nezír mu ho popsal jako celkem nenápadného, spíše světlejšího muže se zdravě červenými, plnými tvářemi a uhlíkovou černí pod očima, nádherným úsměvem, prostřední postavy i výšky. Poté mu Ibn ‘Abbás odvětil: „Lépe bys ho nepopsal, ani kdybys jej viděl a byl bys vzhůru.“ [8]
Al-Menáwí vysvětlil:
„Tj. pro šejtána není možno, aby někoho oklamal tím, že na sebe vezme přesně stejnou podobu, resp. není schopen ukázat se ve stejné podobě, mít tutéž podobu, vypadat přesně tak, jak je známo, že Prorok صلى الله عليه و سلم skutečně vypadal.“ [9]
Stejné objasnění poskytl i háfiz Ibn Hadžer, [10] jenž z tohoto hadísu vyvozuje, že kdokoli může ve snu uvidět Posla Božího صلى الله عليه و سلم i po jeho smrti, aniž je přitom snící sám jeho současníkem – ovšem pod podmínkou, že Proroka صلى الله عليه و سلم ve svém snu spatří přesně tak, jak byl popisován za svého života, s čímž souhlasí většina učenců. [11]
Proto také Ibn ‘Abbás, Ibn Sírín a další učenci žádali od lidí, kteří se jim s podobným vnuknutím svěřili, aby jim popsali toho, koho viděli, aby posoudili, zda popis skutečně odpovídá. Toto se uvádí i od Ibn Rušda. [12]
Imám aš-Šátibí vysvětluje:
„Hadís neznamená, že každý, kdo ve svém snu uvidí někoho, o kom si myslí, že je Posel Boží صلى الله عليه و سلم, skutečně Proroka viděl a jeho vidina je tedy pravdivá, protože ho také mohl vidět v úplně jiné podobě, nebo ho jeden snící viděl v jedné podobě, zatímco jiný snící v odlišné – jenže není možné, aby se podoba Božího Posla صلى الله عليه و سلم změnila, či se změnily jeho rysy (tj. a on se přestal podobat sám na sebe)! Hadís naopak znamená, že jej skutečně viděl jen ten, kdo ho viděl v přesně téže podobě, v jaké byl stvořen a toto je podoba, kterou na sebe šejtán nikdy nemůže vzít, protože Posel Boží صلى الله عليه و سلم neřekl: „Komu se zdálo, že mne ve snu viděl, ten mne opravdu viděl,“ nýbrž řekl „kdo mne ve snu viděl, ten mne viděl.“ Tedy viděl ho jen ten, kdo jej viděl v přesně té samé podobě, v jaké býval viděn během svého života. Proto ten, kdo se domnívá, že jej viděl, musí poskytnout jeho popis, aby bylo zřejmé, zda jej viděl v jeho známé podobě, či nikoli.“ [13]
Háfiz Ibn Hadžer uvádí, že to neznamená do všech detailů nutně přesně stejný popis Proroka صلى الله عليه و سلم v době jeho smrti, včetně počtu jeho šedých vlasů, který nepřesáhl desítku. Ve snu ho možno vidět i jako mladého muže, nebo klidně i v jiném věku, ale vždy musí jít poznat, že jde opravdu o stejnou osobu. [14]
___________________________________________________________________
[1] Jako sahíh jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1087, na autoritu Džábira ibn ‘Abdilláha رضي الله عنه je uveden i dodatek „a již nezemřou,“ který zaznamenal at-Taberání v Mu’džemu l-awsat, hadís č. 938, jako sahíh jej doložil as-Sujútí v Dureru l-mensúr, 13/291.
[2] Viz Kitábu r-rúh, str. 32.
[3] Viz al-Arwáhu tetelákí ba’de l-mewt.
[4] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 2/395; Ibn Abí Šejba v al-Musennefu, 12/193/2; a Ibn Mádža v Sunenu, 2/449. Bez dodatku „… pokud se někomu z vás …“ až do konce hadísu toto podání zaznamenal Ahmed v Musnedu, 2/269; a Muslim v Sahíhu, 7/52 a je sahíh podle podmínek obou šejchů. Jako sahíh jej od at-Tirmizího doložil al-Mubárekfúrí v komentáři Tuhfetu l-ahwezí, 3/247; a al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1341.
[5] Uvádí jej al-Buchárí v at-Tárích, citováno přes al-Albáního v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 6/517.
[6] Zaznamenali jej Ahmed v Musnedu, 1/375; 400 a 440; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2277 jako hasan sahíh; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3946; ad-Dárimí v Sunenu, 2/123-124; at-Taberání v al-Awsatu, hadís č. 1244; Jako sahíh podle podmínek Muslima jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2729. Od Anase رضي الله عنه jej zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6994. Celkem se traduje v různých verzích asi od deseti sahábů رضي الله عنهم أجمعين. Viz al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 7/181-182.
[7] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 1/279.
[8] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 1/361; a at-Tirmizí v aš-Šemáil, hadís č. 347 s velmi dobrým isnádem. Podpůrná podání uvádí Ahmed v Musnedu, 2/342 a 2/332, od Abú Hurejry رضي الله عنه. Totéž uvádí i at-Tirmizí v aš-Šemáil, hadís č. 346; a al-Hákim v Mustedreku, 4/393 se sahíh isnádem, což potvrdili i az-Zehebí a al-‘Askalání ve Fethu l-Bárí, 12/384. Další podpůrné podání je uvedeno od Anase رضي الله عنه v at-Tirmízího díle aš-Šemáil, hadís č. 349; v at-Taberáního al-Mu’džemu l-awsat, hadís č. 3906 se sahíh isnádem podle podmínek obou šejchů.
[9] Viz Šerhu š-šemáil, 2/293.
[10] Viz Fethu l-Bárí, 12/386.
[11] Viz Fethu l-Bárí, 12/384.
[12] Viz as-Sahíha, 6/517.
[13] Viz al-I’tisám, 1/355.
[14] Viz as-Sahíha, 6/517.