Stvořitel celého univerza a všech bytostí v něm upozornil, že kromě dobrých, ctnostných a užitečných lidí se lze setkat i s jejich opakem:
وَلَقَدْ ذَرَأْنَا لِجَهَنَّمَ كَثِيرًا مِّنَ الْجِنِّ وَالْإِنسِ ۖ لَهُمْ قُلُوبٌ لَّا يَفْقَهُونَ بِهَا وَلَهُمْ أَعْيُنٌ لَّا يُبْصِرُونَ بِهَا وَلَهُمْ آذَانٌ لَّا يَسْمَعُونَ بِهَا ۚ أُولَـٰئِكَ كَالْأَنْعَامِ بَلْ هُمْ أَضَلُّ ۚ أُولَـٰئِكَ هُمُ الْغَافِلُونَ
Stvořitel celého univerza a všech bytostí v něm upozornil, že kromě dobrých, ctnostných a užitečných lidí se lze setkat i s jejich opakem:
وَلَقَدْ ذَرَأْنَا لِجَهَنَّمَ كَثِيرًا مِّنَ الْجِنِّ وَالْإِنسِ ۖ لَهُمْ قُلُوبٌ لَّا يَفْقَهُونَ بِهَا وَلَهُمْ أَعْيُنٌ لَّا يُبْصِرُونَ بِهَا وَلَهُمْ آذَانٌ لَّا يَسْمَعُونَ بِهَا ۚ أُولَـٰئِكَ كَالْأَنْعَامِ بَلْ هُمْ أَضَلُّ ۚ أُولَـٰئِكَ هُمُ الْغَافِلُونَ
A stvořili jsme věru pro peklo množství džinů i lidí, kteří mají srdce, jimiž nic nechápou, a mají oči, jimiž nic nevidí, a mají uši, jimiž nic neslyší. Podobají se dobytku, ba jsou ještě zbloudilejší – a to jsou ti, kdož jsou lhostejní! (A’ráf:179)
Vznešený Alláh pak o nich pravil:
إِنَّ رَبَّكَ هُوَ أَعْلَمُ بِمَن ضَلَّ عَن سَبِيلِهِ وَهُوَ أَعْلَمُ بِالْمُهْتَدِينَفَلَا تُطِعِ الْمُكَذِّبِينَ
Pán tvůj nejlépe zná, kdož z cesty jeho zbloudili, a dobře ví i o těch, kdož správně jsou vedeni. Neposlouchej tedy ty, kdo za lháře tě prohlásili! (Kalem: 7-8)
Abú Músá رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم nastínil velmi poučný a pravdivý příměr:
مَثَلُ الْجَلِيسِ الصَّالِحِ وَالْجَلِيسِ السَّوْءِ كَمَثَلِ صَاحِبِ الْمِسْكِ، وَكِيرِ الْحَدَّادِ، لاَ يَعْدَمُكَ مِنْ صَاحِبِ الْمِسْكِ إِمَّا تَشْتَرِيهِ، أَوْ تَجِدُ رِيحَهُ، وَكِيرُ الْحَدَّادِ يُحْرِقُ بَدَنَكَ أَوْ ثَوْبَكَ أَوْ تَجِدُ مِنْهُ رِيحًا خَبِيثَةً
„Příklad dobrého a špatného přítele je jako příklad prodavače mošusu a kováře. Prodavač mošusu ti dá nějaký parfém, možná si od něj nějaký koupíš, anebo alespoň pocítíš příjemnou vůni. Leč co se kováře týče, ten tě leda popálí, nebo ti propálí oděv, anebo od něj ucítíš nepříjemný smrad.“ [1]
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم ve stejném smyslu také pravil:
الرَّجُلُ عَلَى دِينِ خَلِيلِهِ فَلْيَنْظُرْ أَحَدُكُمْ مَنْ يُخَالِلُ
„Muž následuje náboženství i způsoby svého nejbližšího přítele. Nechť si proto každý hledí, koho si k sobě jako nejbližšího přítele pouští.“ [2]
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „Věru člověk kráčí a provází ty, které miluje a kteří jsou jako on.“ [3] Blíže to vysvětlil následovně: „Pokud by se lidé shromáždili na jediné planině a všichni by byli věřícími, kromě dvou nevěřících mezi nimi, tito dva by nakonec našli jeden druhého a spojili by se. A pokud by se lidé shromáždili na jediné planině a byli všichni nevěřícími, kromě dvou věřících mezi nimi, tito dva by nakonec našli jeden druhého a spojili by se.“ [4]
Sufján as-Sewrí ze stejného důvodu pravil: „Není nic, co člověka zkazí, či naopak očistí více, nežli jeho společník.“ [5]
Ibn Kudáma al-Makdísí poskytl v tomto ohledu následující radu:
„Věz, že ne každý je vhodný k tomu, aby ti byl přítelem. Musíš prověřit, zda potenciální přítel disponuje nezbytnými kvalitami, které činí přátelství s ním něčím vhodným a žádaným. Ten, kterého si máš zvolit za přítele, musí splňovat několik předpokladů:
- Musí být rozumný, protože není dobra v tom míti za přítele hlupáka – takový ti jen uškodí i když ti bude chtít prospět.
- Musí být správného chápání, čímž myslíme, že chápe věci tak, jak jsou, ať už na základě svých vlastních schopností, anebo na základě vysvětlení, které mu poskytne někdo jiný.
- Musí být dobrých mravů – a toto je naprostá nezbytnost! Kdo je pouze inteligentní, může být přemožen svým hněvem či tužbami a tyto své tužby pak uposlechne. Proto není přátelství s ním k nijakému užitku.
- Nesmí jít o člověka hanebného, protože takový člověk se nebojí Alláha. A kdo se nebojí Alláha, tomu nelze věřit.
- Nesmí jít o inovátora, neboť hojnost inovace jest věcí obávanou, se kterou se neradno spolčovat. A nesmí být také dychtivým po tomto světě.“ [6]
Ibnu l-Kajjim jednání s úpornými a neužitečnými lidmi vysvětluje jednoduchým příměrem:
„Věz, že největší ztráta tě postihne, pokud se oddáš někomu, kdo ti nic nepřináší a jen ti ubírá čas, který bys jinak mohl strávit se Vznešeným Alláhem, když mrháš časem s někým, kdo tě od Něho odvádí. Když plýtváš svým časem s někým, kdo ti ubírá energii a unavuje tvou rozhodnost. Pokud jsi tedy zkoušen něčím takovým – a něčím takovým musíš být zkoušen – zachovej se tak, jak si to přeje Alláh a buď vůči němu trpělivý jakkoli jen můžeš.
Přibližuj se k Alláhu prostřednictvím takové osoby a snaž se obrátit tvé kontakty s ním v nějaké dobro a nikoli v neustálou ztrátu. Chovej se k němu, jako bys byl mužem na cestě, kterého zastavil někdo další a požádal ho, aby mohl cestovat s ním. Ujisti se, že jsi to ty, kdo na této vaší cestě řídí a kdo určuje směr. Pokud on odmítne, věz, že jsi od takového spolucestujícího nemohl nic získat. Rozluč se s ním navždy a ani se za ním neohlížej, nezastavuj mu znovu, jakoby to byl pocestný lupič, bez ohledu na to, kým ve skutečnosti je.
Proto nechť se tvé srdce stará o to, jak trávíš své dny a své noci. A nenech slunce vyjít dříve, než cíle své cesty dosáhneš.“ [7]
Omar ibnu l-Khattáb رضي الله عنه poskytl ve věci přátelství následující radu: „Drž se svých opravdových bratří! Můžeš s nimi šťastně a pokojně žít a můžeš se o ně v těžkých časech opřít. Ohledně svého bratra měj vždy to nejlepší smýšlení, dokud u něj neshledáš něco, před čím by ses měl mít na pozoru. Vyhýbej se svým nepřátelům a vyvaruj se toho, že by ses spřátelil s někým, kdo není důvěryhodný. A není žádné důvěryhodnosti v někom, kdo se neobává Alláha. Neber si za přítele zkaženého, protože on tě nakazí svou zkažeností. Neodhaluj mu svá tajemství a radu žádej jen od těch, kteří se Alláha Vznešeného obávají.“ [8]
Mu’áz ibn Džebel رضي الله عنه pravil: „Drž se daleko od jakéhokoli přátelství, které tě neobohacuje znalostmi.“ [9]
Zbožní předkové ukazovali, že hloupý, malomyslný a nerozumný člověk se pozná podle toho, že se rozhněvá kvůli malicherné příčině, je marnotratný a nedává si pozor na lidi kolem sebe, hovoří o tom, z čeho neplyne žádný užitek, nekriticky věří každému, šíří tajemství lidí a nerozlišuje přitom přátele a nepřátele a hovoří o čemkoli, co ho zrovna napadne, považujíce se za nejchytřejšího a nejvzdělanějšího z lidí.
Osmán ibn Hakím pravil: „Přátel se jen s tím, který převyšuje tebe co se týče víry a kterého ty převyšuješ tím, co se týče vezdejšího světa.“ [10]
Aš-Šáfi’í pravil: „Není dobra v tom, kdo nemiluje vědění. Neměl by ses družit s nikým takovým a ani s nikým takovým navazovat přátelství.“ [11]
‘Abdulláh ibn ‘Amr ibnu l-Ás رضي الله عنهما pravil: „Byly doby, kdy bylo pokrytectví vzácností v hojnosti ryzí víry. A nadejde čas, kdy bude ryzí víra vzácností v hojnosti pokrytectví.“ [12]
Proto šejchu l-islám Ibn Tejmíjja napsal:
„Lidé jsou jako hejna ptáků, přirozeně napodobující jeden druhého.“ [13]
Málik ibn Dínár proto doporučil: „Kterýkoli z tvých přátel ti není ku prospěchu (v záležitostech náboženství a onoho světa), opusť ho a zanech přátelení se s ním.“ [14]
To samé platí samozřejmě i pro ženy. Šejch Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í pravil:
„Radím zbožným ženám, aby vyhledávaly společnost jiných zbožných žen, protože tak zvětší svou víru, znalost i vhled.“ [15]
‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم v den vítězného návratu do Mekky pronesl k lidem kázání týkající se společného původu všech lidí a jejich rovnosti před Stvořitelem, v němž mimo jiné řekl:
فَالنَّاسُ رَجُلاَنِ رَجُلٌ بَرٌّ تَقِيٌّ كَرِيمٌ عَلَى اللَّهِ وَفَاجِرٌ شَقِيٌّ هَيِّنٌ عَلَى اللَّهِ
„Lidé jsou pouze dvojího druhu. Buď ctnostný bohabojný věřící, oddaný Alláhu, nebo zkažený bídný hříšník, nízký u Alláha.“ [16]
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil ohledně rozdílu mezi nimi:
المؤمن غر كريم، والفاجر خب لئيم
„Pravý věřící je vznešeně nezkažený, velkodušný. A zloduch je zrádně podlý, věrolomný.“ [17]
Ibn Tejmíjja pravil:
„Lidé jsou dvojího druhu – ten, který hledá náboženství a ten, který hledá vezdejší svět.“ [18]
Ohledně zkažených hanebníků Ibnu l-Kajjim pravil:
„Hříšník se nestará o to, zda rozhněvá svého Pána, či nikoli. Vším, o co se stará, je naplnění jeho chtíčů a tužeb.“ [19]
Právě z důvodu existence těchto zkažených rozvratníků Vznešený Alláh přikázal:
فَلِذَٰلِكَ فَادْعُ ۖ وَاسْتَقِمْ كَمَا أُمِرْتَ ۖ وَلَا تَتَّبِعْ أَهْوَاءَهُمْ ۖ وَقُلْ آمَنتُ بِمَا أَنزَلَ اللَّـهُ مِن كِتَابٍ ۖ وَأُمِرْتُ لِأَعْدِلَ بَيْنَكُمُ ۖ اللَّـهُ رَبُّنَا وَرَبُّكُمْ ۖ لَنَا أَعْمَالُنَا وَلَكُمْ أَعْمَالُكُمْ ۖ لَا حُجَّةَ بَيْنَنَا وَبَيْنَكُمُ ۖ اللَّـهُ يَجْمَعُ بَيْنَنَا ۖ وَإِلَيْهِ الْمَصِيرُ
Proto vyzývej k víře pravé a kráčej přímo, jak bylo ti poručeno! Nenásleduj scestná učení jejich, nýbrž rci: „Uvěřil jsem v to, co Bůh z Písma seslal, a bylo mi poručeno, abych jednal spravedlivě mezi vámi. Bůh naším je i vaším Pánem, my skutky své máme i vy skutky své máte a není mezi námi důvodů ke sporu; Bůh shromáždí nás všechny a u Něho je cíl konečný.“ (Šúrá:15)
V podobném kontextu slyšel ‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما, jak Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
إِنَّمَا النَّاسُ كَالإِبِلِ الْمِائَةُ لاَ تَكَادُ تَجِدُ فِيهَا رَاحِلَةً
„Věru lidé jsou jako velbloudi, ani mezi stem nenajdeš žádného vhodného k osedlání.“ [20]
Mu’áz ibn Džebel رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم proto radil raději neodhalovat žádnému z nich úplně všechny své záležitosti:
استعينوا على إنجاح الحوائج بالكتمان فإن كل ذي نعمة محسود
„Buďte diskrétní, abyste dosáhli toho, co chcete, protože každému, komu se dostalo požehnání, bývá záviděno.“ [21]
Mezi lidmi, se kterými sdílíte tento svět i svůj život a které míjíte každý den, jsou tedy povětšinou jedinci ignorantští, zlostní, závistiví, nevědomí, neužiteční a pokrytečtí, kteří přinášejí svému okolí povětšinou problémy a smutek. A čest výjimkám.
Proto si dávejte pozor na lidi okolo sebe a nespoléhejte se na to, že je důvěrně znáte, neboť důvěrná znalost je to, co vysvětlil Omar ibnu l-Chattáb muži, který chtěl poskytnout svědectví ve prospěch jiného muže. Omar se jej zeptal: „Je tvým sousedem z blízkého okolí, takže znáš jeho chování ve dne i v noci, když přichází i když odchází?“ „Ne,“ odpověděl muž. „Uzavřel jsi s ním někdy nějaký obchod, či jsi mu svěřil peníze, takže ses přesvědčil o jeho bezúhonnosti?“ „Nikoli,“ připustil muž. „Doprovázel jsi ho někdy na cestě, takže ses přesvědčil o jeho šlechetných mravech?“ „Nedoprovázel,“ přiznal muž. „Potom ho nemůžeš znát,“ řekl Omar potenciálnímu svědkovi a dotyčnému muži řekl: „Najdi si někoho jiného, kdo tě opravdu zná.“ [22]
Al-Hasan al-Basrí řekl: „Věru shledáš, že věřící je po celou dobu stálý, následuje jednu cestu a ukazuje jen jedinou tvář, zatímco pokrytec mění barvy a snaží se být jako úplně každý okolo něho, otáčeje se za každičkým poryvem větru.“ [23]
Proto Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Být sám znamená vyhnout se špatné společnosti. Ale mít opravdového přítele je lepší, nežli být sám.“ [24]
Proto někteří ze zbožných předků pravili: „Je obrovský rozdíl mezi lidmi, kteří jsou mrtví, avšak vzpomínka na ně přináší do srdce oživení, a mezi lidmi živými, se kterými se však družit znamená pro srdce smrt.“ [25]
Proto Abú Dardá رضي الله عنه sedával u hrobů a když byl tázán, proč tak činí, odpověděl: „Sedím s lidmi, kteří mi připomínají onen svět a když od nich odejdu, vím, že mne nebudou pomlouvat.“ [26] Také pravil: „Je znakem správného porozumění, že si člověk vybírá ty, se kterými chodí, které navštěvuje a se kterými sedává.“ [27]
Proto Ibn ‘Abbás رضي الله عنهما pravil: „Nesedávejte s následovníky tužeb, protože vysedávání s nimi zapříčiní v srdci chorobu.“ [28]
Osmán Ibn Hakím proto radil: „Spřátel se s tím, kdo si stojí výše než ty, co se týče náboženství, ale méně, než ty, co se týče světských věcí.“ [29]
Ibn Šewzeb ze stejného důvodu poznamenal: „Jedním z dobrodiní Božích nad mladíkem je i to, že mu dá spřátelit se s následovníkem Sunny, který jej na této cestě provází a pomáhá mu.“ [30]
A Ibn ‘Ubejd al-Ghullábí řekl: „Následovníci tužeb mohou skrývat cokoli, ale nemohou skrývat svá přátelství.“ [31]
Také proto Sufján as-Sewrí pravil: „Čím méně lidí znáš, tím méně budeš pomlouván.“ [32] Také řekl: „Nechoď domů k někomu, který tě ničí.“ [33] A také pravil: „Pokud tě někdo pozve, aby ses s ním setkal, leč ty se bojíš, že by zkazil tvé mravy a tvé náboženství, potom na jeho pozvání neodpověz.“ [34]
A také proto řekl Ahmed ibn Hanbel: „Přesvědčil jsem se, že samota je pro mé srdce nejlepší.“ [35] Jenže dobře věděl, že něco takového není dosažitelné a za všech okolností nejvhodnější: „Prahnu po něčem, co neexistuje. Chtěl bych být na místě, kde nikoho není.“ [36] Také prosil Všemohoucího, aby jej uchránil závislosti na lidech: „Ó Alláhu, jako jsi mne uchránil toho, abych padal na tvář před jinými, nežli jsi Ty, uchraň mne, abych žádal od jiných, než jsi Ty.“ [37]
Ohledně pokrytců, kteří jsou ze všech výše uvedených nejnebezpečnější, podle Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم zvěstoval tři základní znaky, na základě kterých je lze snadno rozpoznat a vyvarovat se jejich škod:
آية المنافق ثلاث إذا حدث کذب وإذا وعد أخلف وإذا اؤتمن خان
„Znameními pokrytce jsou tři: když promluví, zalže, když slíbí, slib poruší a když je mu něco svěřeno, zpronevěří to.” [38]
Huzejfa ibnu l-Jemán رضي الله عنه pravil: „Pokrytci mezi vámi dnes jsou horší, nežli ti za časů Proroka صلى الله عليه و سلم.“ Zeptali se ho: „Jak to, Abú ‘Abdulláhu?“ Odpověděl: „Protože oni tehdy své pokrytectví ukrývali, ale dnes jej stavějí na odiv otevřeně.“ [39]
Proto Vznešený Alláh svému Prorokovi a jeho příkladem i ostatním věřícím, přikázal:
وَاصْبِرْ نَفْسَكَ مَعَ الَّذِينَ يَدْعُونَ رَبَّهُم بِالْغَدَاةِ وَالْعَشِيِّ يُرِيدُونَ وَجْهَهُ ۖ وَلَا تَعْدُ عَيْنَاكَ عَنْهُمْ تُرِيدُ زِينَةَ الْحَيَاةِ الدُّنْيَا ۖ وَلَا تُطِعْ مَنْ أَغْفَلْنَا قَلْبَهُ عَن ذِكْرِنَا وَاتَّبَعَ هَوَاهُ وَكَانَ أَمْرُهُ فُرُطًا
Buď neochvějný v duši své spolu s těmi, kdož Pána svého zrána i navečer vzývají po Jeho tváři toužíce! A neodvracej oči své od nich v žádosti po krásách života pozemského a neposlouchej toho, jehož srdce jsme učinili lhostejným k připomenutí Svému, ani toho, jenž jen vášně své následuje a jehož chování míru překračuje! (Kehf: 28)
A také pravil, kde lze takové pokorné služebníky Boží nalézt:
فِي بُيُوتٍ أَذِنَ اللَّـهُ أَن تُرْفَعَ وَيُذْكَرَ فِيهَا اسْمُهُ يُسَبِّحُ لَهُ فِيهَا بِالْغُدُوِّ وَالْآصَالِ رِجَالٌ لَّا تُلْهِيهِمْ تِجَارَةٌ وَلَا بَيْعٌ عَن ذِكْرِ اللَّـهِ وَإِقَامِ الصَّلَاةِ وَإِيتَاءِ الزَّكَاةِ ۙ يَخَافُونَ يَوْمًا تَتَقَلَّبُ فِيهِ الْقُلُوبُ وَالْأَبْصَارُ
V domech, jež Bůh dovolil postavit a v nichž se vzpomíná jména Jeho, slaví Ho ráno i večer muži, které ani obchod, ani prodej nezláká od vzýváni Boha, od dodržováni modlitby a od dávání almužen, a ti obávají se dne, kdy srdce i zraky se budou obracet, (Núr:36-37)
‘Abdulláh vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم ohledně společnosti na onom světě pravil:
الْمَرْءُ مَعَ مَنْ أَحَبَّ.
„Člověk bude s tím, koho miluje.“ [40]
Ibn ‘Usejmín tento hadís vysvětlil:
„Tento hadís představuje radostnou zprávu pro každého. Pokud miloval nějakou skupinu lidí, potom bude umístěn mezi ně, byť jeho činy nebyly dostačující. Bude spolu s nimi v Ráji a Alláh ho k nim připojí v Den Shromáždění a všichni se společně napijí z Prorokova صلى الله عليه و سلم napajedla.“ [41]
V této souvislosti a v tomto smyslu zjevil Vznešený Alláh tento verš:
مَن يُطِعِ اللَّـهَ وَالرَّسُولَ فَأُولَـٰئِكَ مَعَ الَّذِينَ أَنْعَمَ اللَّـهُ عَلَيْهِم مِّنَ النَّبِيِّينَ وَالصِّدِّيقِينَ وَالشُّهَدَاءِ وَالصَّالِحِينَ ۚ وَحَسُنَ أُولَـٰئِكَ رَفِيقًا
Ti, kdož poslouchají Boha a posla, budou spolu s proroky, bezúhonnými, mučedníky a zbožnými, jimž všem Bůh prokázal milost. A jak překrásní to budou společníci! (Nisá: 69)
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم ohledně těch, kteří se milovali jen kvůli Alláhu řekl:
إِنَّ اللَّهَ يَقُولُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ أَيْنَ الْمُتَحَابُّونَ بِجَلاَلِي الْيَوْمَ أُظِلُّهُمْ فِي ظِلِّي يَوْمَ لاَ ظِلَّ إِلاَّ ظِلِّي
„Věru Alláh v Den Zmrtvýchvstání řekne: „Kde jsou ti, kteří se vzájemně milovali jen pro Mou Vznešenost? Dnes je přimknu do Svého stínu, v den, kdy není žádného stínu, kromě Mého.“ [42]
A naopak každé přátelství, které nebude zbudováno na pevném základě zbožnosti, bohabojnosti a náklonnosti k pravdě a spravedlivosti, se v Soudný Den obrátí v nepřátelství, slovy Vznešeného:
الْأَخِلَّاءُ يَوْمَئِذٍ بَعْضُهُمْ لِبَعْضٍ عَدُوٌّ إِلَّا الْمُتَّقِينَ
V ten den stanou se přátelé vzájemně nepřáteli, kromě těch, kdož byli bohabojní. (Zuchruf: 67)
Použit je výraz الْأَخِلَّاءُ al-achillá’, který je plurálem od termínu الخليل al-chalíl, označujícího toho nejdůvěrnějšího a nejbližšího možného přítele.
Naše přátelství tedy patří mezi ty věci v našem životě, které velkou měrou rozhodnou o našem osudu po smrti. Proto naši zbožní předkové nám radili pečlivě si vybírat společnost, ve které se pohybujeme a dávat si velký pozor na lidi, se kterými jsme v každodenním styku, abychom mezi nimi odlišili bohabojné a ušlechtilé, kterých je třeba se pevně držet, a oddělili je od těch ostatních – hříšníků, ignorantů, inovátorů či pokrytců, kteří za mnoho nestojí a před kterými je třeba utíkat pryč jako před lidožravými šelmami.
Abú ‘Awn vyprávěl, že když se v minulosti spolu setkávali dobří lidé, vybízeli se vzájemně ke třem věcem, které si při odchodu odkazovali i písemně: „Kdokoli pracuje pro onen svět, toho Alláh učiní soběstačným a spokojeným s tím, čeho se mu na tomto světě dostává. Kdokoli napraví to, co je mezi ním a Alláhem, Alláh mu vystačí v tom, co je mezi ním a lidmi. A kdokoli napraví to, co činí potají, Alláh napraví to, co činí na veřejnosti.“ [43]
Wehb ibn Munebbih pravil: „Věřící se stýká s druhými proto, aby se něčemu přiučil, zůstává zticha, aby se uchránil před hříchy, hovoří, aby dokázal porozumět a stahuje se do ústraní, aby získal užitek.“ [44]
Kvůli tomu Málik ibn Dínár pravil: „Podívej, můj bratře, kterýkoli bratr, přítel, či společník není přínosem pro tvé náboženství, od toho uteč!“ [45]
Fudajl ibn Ijjád pravil: „Nedružte se s nikým, kromě těch, jejichž charakter je příkladným. Protože ten, koho charakter jest příkladným, nepřináší nic, nežli jen dobro, zatímco ten, kdo má špatný charakter, nepřináší nic, nežli pouze zlo.“ [46] Také řekl: „Duše jsou vojska sestavená. Ti, kteří spolu navzájem souhlasí, se sešikují dohromady a ti, kteří si oponují, se rozejdou. Proto není možné, aby následovník Sunny podporoval následovníky inovace, leda z důvodu pokrytectví.“
Poté, co ocitoval tato jeho slova, imám Ibn Batta dodal:
„Al-Fudajl děl pravdu. Alláh mu budiž milostiv. Neboť toto vskutku vidíme na vlastní oči.“ [47]
Bilál ibn Sa’d pravil: „Tvůj bratr, který ti připomíná Alláha pokaždé, když se spolu potkáte, je lepší, nežli bratr, který ti pokaždé, když se spolu potkáte, strčí do ruky zlaťák!“ [48]
Muhammed ibn Wási’ pravil: „Není žádného dobra v doprovázení druhých a zapojování se do koverzace s nimi, pakliže jsou pouhými otroky svých panděr. Protože pokud jsou skutečně takoví, mnozí svedou jiné od toho, aby se starali o záležitosti onoho světa.“ [49]
Mu’áz ibn Mu’áz řekl Abú Sa’ídu Jahjá ibn Sa’ídovi: „Abú Sa’íde! Člověk před námi může své názory ukrýt, ale nebude je moci ukrýt před svým synem, svým přítelem, nebo někým s kým sedává.“ [50]
Imám aš-Šáfi’í ohledně těch skutečně přínosných pravil: „Není většího štěstí, nežli je společnost bratří a není většího smutku, než odloučení od nich.“ [51]
Proto imám Ahmed odpověděl na otázku, proč se s lidmi nedružil ještě více, slovy: „Protože nenávidím, když musím někomu říci sbohem.“ [52]
Ibn Hibbán pravil:
„Nejlepšími bratry jsou ti, kteří pro tebe chtějí jen to nejlepší. Je lepší, když tě udeří někdo, kdo pro tebe chce jen dobro, nežli když tě pozdraví někdo špatný, kdo ti chce zlé.“ [53]
Také pravil:
„Šlechetný neubližuje moudrým, netropí si žerty z hloupých a nedruží se s hříšníky.“ [54]
A řekl také:
„Nejlepšími bratry jsou ti, kteří nejlépe a nejvíce poskytují rady.“ [55]
Před špatnou společností naopak varoval: „Setrvávat ve společnosti špatných lidí má za následek despekt vůči lidem dobrým. A kdokoli se spřátelí se špatnými lidmi, není v bezpečí, že se také on nepřidruží k jejich řadám.“ [56]
Ibn Batta pravil:
„Neptejte se na člověka, ale ptejte se na jeho společníka, protože každý následuje toho, s kým se druží.“ [57]
Jahjá ibn Kesír pravil: „Nejlepšími bratry jsou ti, kteří svým přátelům řeknou: „Pojďme se postit, než zemřeme,“ zatímco nejhoršími bratry jsou ti, kteří svým přátelům řeknou: „Pojďme se najíst a napít, než zemřeme.“ [58]
Imám as-Sa’dí pravil:
„Společnost dobrých lidí vede k získání užitečné znalosti, ukázkových mravů a zbožných skutků, zatímco společnost špatných lidí tomuto všemu brání.“ [59]
Šejch al-‘Usejmín pravil:
„Pokud tě tví společníci upozorní, když zapomeneš, a naučí tě, co je správné, když pochybíš, potom se jich drž ze všech sil.“ [60]
Sufján as-Sewrí poradil, jak rozeznat ty dobré od těch špatných: „Pokud chceš poznat svůj vztah se svým přítelem, vzpomeň si, kdy jsi ho naposled nahněval. Pokud se potom k tobě zachoval férově, potom je tvým opravdovým přítelem. A pokud nikoli, tak se od něho drž daleko.“ [61]
Ibn Báz vysvětlil, kdo je člověku skutečným bratrem:
„Tvým bratrem je naopak spíše ten, který ti radí, připomíná ti a varuje tě, ale ten, kdo se k tobě chová lhostejně a otáčí se k tobě zády, není tvým skutečným bratrem. Tvým skutečným bratrem může být jen ten, kdo tě navádí na dobro, kdo ti připomíná Alláha, vyjasňuje ti přímou cestu, když po ní kráčíš a varuje tě před cestou zkázy, vykreslujíce ti její špatné vyústění, aby ses od ní držel co nejdále.“ [62]
Šejch Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í pravil:
„Družit se s následovníky Sunny a sedět s nimi je považováno za lék na spoustu neduhů. Někteří učenci dokonce řekli: „Získávali jsme nauku, abychom se vyléčili z neduhů.“ A podobné platí i pro modlitbu a další způsoby uctívání.“ [63]
Imám al-Berbehárí napsal:
„Měj se na pozoru zejména před svými současníky. Dívej se, s kým sedáváš, komu nasloucháš a koho provázíš. Protože vskutku většina lidí se odvrátila od pravé víry, kromě těch, které před tím Alláh ochránil.“ [64]
Také napsal:
„Posuzuj slova každého z lidí, co zaslechneš. Zejména u svých současníků. Konej uvážlivě a nepoštěj se zbrkle za ničím z toho, dokud se nezeptáš a neuzřeš – Hovořil o tom někdo ze společníků Božího Posla, anebo někdo z učenců?“ [65]
Šejch Sálih al-Fewzán tato jeho slova vysvětlil:
„Během života imáma al-Berbehárího došlo k mnoha rozkolům a pokušením. Proto varoval před každou dobou, ve které se takový rozvrat, rozkol a pokušení objeví, před časem, kdy převládne zkaženost, následování tužeb a inovace.
Toto varování není ohraničeno časem, spíše lze říci, že ke zkaženosti, inovacím a bludům se vyzývá stále. Proto zdůrazňuje toto varování a nabádá muslimy k tomu, aby si bedlivě dávali pozor.
Jeho slova ohledně odvrácení se od víry se také týkají jeho doby, nicméně toto je – a Alláh ví nejlépe – v naší době ještě závažnější, protože to, co následovalo po jeho časech, bylo ještě horší. A každá éra přináší nárůst rozkolů a pokušení, zla a zkaženosti. Sunna se stále více stává něčím cizorodým a počet těch, kteří se jí pevně drží, se neustále zmenšuje. Proto i nebezpečí je tím větší.“ [66]
Kromě pokrytectví a zla jsou velkým nebezpečím špatné společnosti, na které první generace této ummy rovněž upozorňovali, také inovace.
Imámu al-Awzá’ímu bylo řečeno: „Člověk řekne – sedávám s následovníky Sunny a sedávám i s následovníky inovace.“ Odpověděl: „Takový člověk chce srovnávat pravdu s falší!“ [67]
Abú Dáwúd se zeptal Ahmeda ibn Hanbel: „Pokud uvidím nějakého následovníka Sunny družit se s následovníkem inovace, mám s ním přestat mluvit?“ „Ne, ale řekni mu, s kým se to družil. A pokud s tím nepřestane, pak je považuj za stejné.“ [68]
Imám as-Sábúní ohledně následovníků Sunny napsal:
„Následují zbožné předky, imámy a učence muslimů, pevně se drží náboženství a pravdy, nepouštějí se jí. A distancují se od následovníků inovace, kteří si do náboženství přimysleli něco, co do něj nepatří. Nechovají k nim lásku a nehledají jejich společnost. Neposlouchají je, nesedí s nimi, nehádají se s nimi ohledně náboženství a ani s nimi nedebatují. Naopak, spíše chrání své uši před tím, aby poslouchaly jejich prázdné tlachy – věci, které by mohly skrze uši proniknout až do srdcí, kde by mohly způsobit škodu a zapříčinit zrod pochybností a zkažených myšlenek. Ohledně toho Vznešený Alláh zjevil:
وَإِذَا رَأَيْتَ الَّذِينَ يَخُوضُونَ فِي آيَاتِنَا فَأَعْرِضْ عَنْهُمْ حَتَّىٰ يَخُوضُوا فِي حَدِيثٍ غَيْرِهِ ۚ وَإِمَّا يُنسِيَنَّكَ الشَّيْطَانُ فَلَا تَقْعُدْ بَعْدَ الذِّكْرَىٰ مَعَ الْقَوْمِ الظَّالِمِينَ
A jestliže uvidíš ty, kteří tlachají o znameních Našich, tak se od nich vzdal, dokud nebudou hovořit o něčem jiném. A dá-li ti satan na to zapomenout, nezdržuj se poté, když sis to znovu připomněl, mezi lidmi nespravedlivými! (An’ám:68)“ [69]
V podobném duchu se vyjádřil i šejchu l-islám Ibn Tejmíjja:
„Pokušení pokračuje dále do lidského srdce, kromě pokud služebník upřímně zasvětil své Náboženství pouze Alláhu.“ [70]
A toto bylo řečeno v dávných dobách, kdy byl svět daleko méně rozvrácen, než je tomu dnes, v obtížné době, na kterou zbožní předkové z prvních generací muslimů upozorňovali, že jednou nadejde:
‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنهما pravil: „Nadejde doba, kdy se lidé shromáždí ve svých mešitách, ale mezi nimi nebude žádný opravdový věřící.“ [71]
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنهما pravil: „Přijde čas, kdy bude pravý věřící ponižován pod úroveň zotročené dívenky.” Také řekl: „Žijete v čase, kdy pravda má navrch nad tužbami, ale přijde čas, kdy tužby budou mít navrch nad pravdou. Prosíme Alláha, aby nás před tímto časem ochránil.“ [72]
Fudajl ibn ‘Ijjád pravil: „Jak na tom budete, když se dožijete doby, kdy uvidíte lidi, jak nedokáží odlišit pravdu od falši, věřící od nevěřících, důvěryhodné od zrádných a dokonce ani nevědomé od učených, kdy nebudou ani vybízet k dobru a ani odvracet od zla!“ [73]
A prosíme Alláha, aby nás před tímto vším uchránil. Ámín!
____________________________________________________
[1] Hadís je muttefekun ‘alejhi, zaznamenali jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2101 a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2628.
[2] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4833. Al-Albání doložil jako hasan.
[3] Zaznamenal Ibn Batta v al-Ibánetu l-kubrá, 2/476
[4] Uvádí Ibn Batta v al-Ibánetu l-kubrá, 1/455.
[5] Zaznamenal Ibn Batta v al-Ibánetu l-kubrá, čl. č. 504.
[6] Viz Muchtesaru Minhádži l-kásidín, str. 126 – 132.
[7] Viz al-Wábilu s-sajjib, str. 45.
[8] Zaznamenal Ibn Kudáma al-Makdisí v Muchtesaru Minhádži l-kásidín, str. 132.
[9] Viz al-Ádábu š-šar’íjja, 4/232.
[10] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-Mewsú’a, podání č. 45.
[11] Zaznamenal Ibn Hadžer v Tewálí at-ta´nís bi Me’álí ibn Idrís, str. 167.
[12] Zaznamenal Ibn Batta v al-Ibána, 1/173.
[13] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 28/150.
[14] Viz Sifetu s-safwa, 3/286.
[15] Viz Ghádiretu l-ašríta, 2/474.
[16] Jako delší hadís zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3270 jako hasan gharíb. Od Ibn Omara není znám jinou cestou, nežli přes ‘Abdulláha ibn Dínára, kterého Jahjá ibn Ma’ín a ‘Abdulláh ibn Dža’fer považují za slabého, nicméně hadís existuje i v podáních od Abú Hurejry a ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهم.
[17] Zaznamenali Ahmed v Musnedu, 2/394; al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 418; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č, 1964 jako gharíb; Abú Dawúd v Sunenu, 4790 jako hasan. Jako sahíh doložil al-Hákim v Mustedreku, 1/43. Jako hasan jej doložili at-Taháwí v Muškili l-ásár, 4/202; a al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 935. Důvodem oslabení je vypravěč Bišr ibn Ráfi’, kterého al-‘Ukajlí považuje za slabého, viz ad-Du’afá´, str. 56. S tím souhlasí i Ibn ‘Adí v al-Kámil, 2/33.
[18] Viz Medžmú’atu l-fetáwá, 11/620.
[19] Viz Ighásetu l-lahfán, str. 44.
[20] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6498.
[21] Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-džámi’, hadís č. 943.
[22] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, 10/125; jako sahíh doložil al-Albání v Irwáu -ghalíl, podání č. 2637.
[23] Zaznamenal Abú Bekr ad-Dínewerí v al-Mudžálesetu we džewáhiru l-‘ilm, podání č. 1936.
[24] Viz al-Ádábu š-šar’íjja, 4/124.
[25] Viz ar-Risáletu t-tabúkíjja, str. 73.
[26] Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Minhádžu l-kásidín, str. 432.
[27] Zaznamenal Ibn Batta v al-Ibánetu l-kubrá, 2/477.
[28] Zaznamenal Ibn Batta v al-Ibána, 2/438.
[29] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v as-Samt, str. 45.
[30] Zaznamenal al-Láliká’í v Šerhu usúli l-i’tikád, podání č. 31.
[31] Viz al-Ibána, 2/347.
[32] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 5/62.
[33] Viz al-Ádábu š-šar’íjja, 1/395.
[34] Viz Síratu Sufján as-Sewrí, str. 144.
[35] Viz Menákibu Ahmed, str. 374.
[36] Viz Ibidum.
[37] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 9/233.
[38] Zaznamenalal-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 33.
[39] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, k hadísu č. 7113.
[40] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6168; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2640.
[41] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 1/114.
[42] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2566.
[43] Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 7/162.
[44] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 3/68.
[45] Zaznamenali Ibn Asákír v Táríchu Dimešk, 56/42; a Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 2/372, beze slova „tvé náboženství“.
[46] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, podání č. 87044.
[47] Viz al-Ibána, podání č. 429.
[48] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 5/275.
[49] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-Ichwán, str. 100.
[50] Zaznamenal Ibn Batta v al-Ibánetu l-kubrá´, 2/437.
[51] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, 6/504.
[52] Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Menákibu Ahmed, str. 410.
[53] Viz Rewdatu l-‘ukalá´, str. 95.
[54] Viz Ibid., str. 173.
[55] Viz Ibid., str. 195.
[56] Viz Ibid., str. 100.
[57] Viz al-Ibána, 2/439.
[58] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 3/71.
[59] Viz Behdžetu l-abrár, str. 226.
[60] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín.
[61] Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-šar’íjja, 3/538.
[62] Viz Medžmú’u l-fetáwá li Ibni Báz, 13/266-267, a 14/21.
[63] Viz Kam’u l-mu’ánid, 1/36.
[64] Viz Šerhu s-sunna, bod č. 151.
[65] Viz Ibid., bod. č. 8.
[66] Viz Hášijetu ‘alá Šerhi s-Sunna, str. 190.
[67] Viz al-Ibána, 2/456.
[68] Viz Menákibu Ahmed, str. 250.
[69] Viz ar-Risáletu fi l-i’tikádi ahli s-sunneti ashábi l-hadís, str. 100.
[70] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 10/545.
[71] Viz al-Munáfikún, str. 97-98.
[72] Uvádí jej al-Kurtubí v Džámi’u l-ahkámi l-Kur´án, 19/208.
[73] Zaznamenal Ibn Batta v al-Ibánetu l-kubrá, 1/188.