Vznešený Alláh nařídil:
وَقُل رَّبِّ اغْفِرْ وَارْحَمْ وَأَنتَ خَيْرُ الرَّاحِمِينَ
A rci: “Pane můj, odpusť a slituj se, vždyť Tys nejlepší ze slitovníků!” (Mu´minún: 118)
Vznešený Alláh nařídil:
وَقُل رَّبِّ اغْفِرْ وَارْحَمْ وَأَنتَ خَيْرُ الرَّاحِمِينَ
A rci: “Pane můj, odpusť a slituj se, vždyť Tys nejlepší ze slitovníků!” (Mu´minún: 118)
Mu’áz ibn Džebel رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
اعبد الله كأنك تراه واعدد نفسك في الموتى واذكر الله عند كل حجر وعند كل شجر وإذا عملت سيئة فاعمل بجنبها حسنة السر بالسر والعلانية بالعلانية
„Ucítvej Alláha, jakobys Ho viděl, počítej sám sebe už mezi mrtvé, vzpomínej Alláha u každého kamene a každého stromu, který mineš. Kdykoli se dopustíš nějakého špatného činu, vykonej po něm skutek dobrý, pokud tajného, tak potají a pokud veřejného, tak veřejně.“ [1]
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم byl sám toho nejlepším příkladem, když pravil:
وَاللَّهِ إِنِّي لأَسْتَغْفِرُ اللَّهَ وَأَتُوبُ إِلَيْهِ فِي الْيَوْمِ أَكْثَرَ مِنْ سَبْعِينَ مَرَّةً
„Při Alláhu, věru já prosím Alláha o odpuštění a kaji se k Němu vskutku více než sedmdesátkrát denně.“ [2]
Abú Sa’íd al-Ansárí رضي الله عنه pravil, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
الندم توبة، والتائب من الذنب كمن لا ذنب له
„Lítost zpytování svědomí je pokáním. A kající se z hříchu je jako ten, kdo žádného hříchu nemá.“ [3]
Ar-Rabí’ ibn Chajsema byl dotázán na nejhorší chorobu a odvětil: „Víte, co je ta choroba, co je jejím lékem a co uzdravením z ní?“ „Nevíme,“ odpověděli přítomní. Pravil: „Chorobou jsou hříchy, lékem je pokání a uzdravením kát se a již se ke hříchu nevrátit.“ [4]
Ibn Tejmíjja pravil:
„Prosit o odpuštění je ten nejlepší dobrý čin a jeho plody jsou nehhojnější, proto kdokoli shledává ve svém uctívání, slovech či činech nějaké nedostatky, či cítí, že jeho obživa se ztenčila anebo že jeho srdce pociťuje neklid, nechť prosí o odpuštění.“ [5]
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Pokud je něčí pokání opravdové a vyvěrá ze samého dna jeho srdce, vymaže všechny jeho předešlé zlé skutky, jakoby nikdy ani neexistovaly.“ [6]
Na jiném místě Pán Světů přikázal:
فَاعْلَمْ أَنَّهُ لَا إِلَـٰهَ إِلَّا اللَّـهُ وَاسْتَغْفِرْ لِذَنبِكَ وَلِلْمُؤْمِنِينَ وَالْمُؤْمِنَاتِ
Věz tedy, že není božstva kromě Boha, a pros za odpuštění vin svých i vin mužů a žen věřících! (Muhammed:19)
وَاسْتَغْفِرُوا اللَّـهَ ۖ إِنَّ اللَّـهَ غَفُورٌ رَّحِيمٌ
A Boha proste za odpuštění, vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný! (Muzzemmil: 20)
‘Ubáda ibn Sámit رضي الله عنه pravil: „Kdo prosí o odpuštění pro věřící muže a věřící ženy, tomu Alláh zaznamená tolik dobrých skutků, kolik věřících mužů a žen je.“ [7]
Podobná slova se také dochovala jako hadís od Prorokaصلى الله عليه و سلم, ve znění:
من استغفر للمؤمنين وللمؤمنات كتب الله له بكل مؤمن ومؤمنة حسنة
„Kdokoli prosí o odpuštění pro věřící muže i věřící ženy, tomu Alláh připíše za každého věřícího muže a každou věřící ženu jeden dobrý skutek.“ [8]
Na jiném místě Alláh pobídl a současně varoval:
وَمَا مَنَعَ النَّاسَ أَن يُؤْمِنُوا إِذْ جَاءَهُمُ الْهُدَىٰ وَيَسْتَغْفِرُوا رَبَّهُمْ إِلَّا أَن تَأْتِيَهُمْ سُنَّةُ الْأَوَّلِينَ أَوْ يَأْتِيَهُمُ الْعَذَابُ قُبُلًا
Nic nebrání lidem uvěřit či prosit Pána svého o odpuštění, když k nim přišlo správné vedení – leda odmítnutí připustit, že dostaví se k nim obvyklý osud dávných anebo že trest je zblízka postihne. (Kehf: 55)
Důvodem zjevení Koránu je mimo jiné, dle slov Vznešeného Alláha:
أَنِ اسْتَغْفِرُوا رَبَّكُمْ ثُمَّ تُوبُوا إِلَيْهِ يُمَتِّعْكُم مَّتَاعًا حَسَنًا إِلَىٰ أَجَلٍ مُّسَمًّى وَيُؤْتِ كُلَّ ذِي فَضْلٍ فَضْلَهُ ۖ وَإِن تَوَلَّوْا فَإِنِّي أَخَافُ عَلَيْكُمْ عَذَابَ يَوْمٍ كَبِيرٍ
abyste prosili Pána svého za odpuštění a potom pokání činili; on poskytne vám pak příjemné užívání světa tohoto až do lhůty stanovené a uštědří přízeň Svou každému, kdo zaslouží si ji. Jestliže však se odvrátíte, obávám se pro vás trestu dne těžkého. (Húd: 3)
Prosba o odpuštění brání Božímu trestu. Alláh ujistil Svým pravdivým slibem, že:
وَمَا كَانَ اللَّـهُ مُعَذِّبَهُمْ وَهُمْ يَسْتَغْفِرُونَ
ani nechce být Bůh vykonavatelem jich potrestání, dokud budou prosit o slitování. (Anfál: 33)
هُوَ أَهْلُ التَّقْوَىٰ وَأَهْلُ الْمَغْفِرَةِ
Jemu náleží, aby se Ho báli, a Jemu patří odpuštění dát! (Mudessir: 56)
‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه řekl: „Jsem věru pouze mužem, takovým, že když zaslechnu hadís Posla Božího صلى الله عليه و سلم, Alláh mi umožní získat jen tolik prospěchu, kolik On chce. Když mi někdo z jeho společníků vypráví, žádám jej, aby přísahal. A Abú Bekr رضي الله عنه děl pravdu, když řekl: „Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:
مَا مِنْ رَجُلٍ يُذْنِبُ ذَنْبًا ثُمَّ يَقُومُ فَيَتَطَهَّرُ ثُمَّ يُصَلِّي ثُمَّ يَسْتَغْفِرُ اللَّهَ إِلاَّ غَفَرَ اللَّهُ لَهُ.
„Není muže, který spáchá hřích, rituálně se očistí, pomodlí se a poprosí o odpuštění, aniž by mu Alláh neodpustil.“
Poté recitoval tento verš:
وَالَّذِينَ إِذَا فَعَلُوا فَاحِشَةً أَوْ ظَلَمُوا أَنفُسَهُمْ ذَكَرُوا اللَّـهَ فَاسْتَغْفَرُوا لِذُنُوبِهِمْ وَمَن يَغْفِرُ الذُّنُوبَ إِلَّا اللَّـهُ وَلَمْ يُصِرُّوا عَلَىٰ مَا فَعَلُوا وَهُمْ يَعْلَمُونَ
a ti, kteří potom, co spáchali hanebnost či sami sobě ukřivdili, vzpomínají Boha a prosí Jej za odpuštění hříchů svých – neboť kdo jiný může hříchy odpustit než Bůh – a kteří nesetrvávají vědomě v tom, co provedli. (Álu ‘Imrán: 135)“ [9]
Prosit o odpuštění je praktikou proroků a zbožných Božích služebníků.
Korán popisuje, že Adam, mír s ním, a jeho manželka, když pojedli ovoce zakázaného stromu, prosili o odpuštění svého hříchu takto:
رَبَّنَا ظَلَمْنَا أَنفُسَنَا وَإِن لَّمْ تَغْفِرْ لَنَا وَتَرْحَمْنَا لَنَكُونَنَّ مِنَ الْخَاسِرِينَ
“Pane náš, věru jsme sami sobě ukřivdili; jestliže se nad námi neslituješ a neodpustíš nám, budeme věru z těch, jež ztráta postihla.” (A’ráf:23)
Od Núha (Noema), mír s ním, Alláh dochoval, že svému lidu řekl:
اسْتَغْفِرُوا رَبَّكُمْ إِنَّهُ كَانَ غَفَّارًا يُرْسِلِ السَّمَاءَ عَلَيْكُم مِّدْرَارًا وَيُمْدِدْكُم بِأَمْوَالٍ وَبَنِينَ وَيَجْعَل لَّكُمْ جَنَّاتٍ وَيَجْعَل لَّكُمْ أَنْهَارًا
Proste Pána svého za odpuštění, vždyť On věru je odpouštějící! On sešle na vás nebe deštěm hojným a rozmnoží vám majetky i syny a připraví pro vás zahrady a řeky. (Núh: 10-12)
Húd, mír s ním, pravil:
وَيَا قَوْمِ اسْتَغْفِرُوا رَبَّكُمْ ثُمَّ تُوبُوا إِلَيْهِ يُرْسِلِ السَّمَاءَ عَلَيْكُم مِّدْرَارًا وَيَزِدْكُمْ قُوَّةً إِلَىٰ قُوَّتِكُمْ وَلَا تَتَوَلَّوْا مُجْرِمِينَ
Lide můj, proste Pána svého o odpuštění a potom pokání čiňte! On sešle vám z nebe déšť proudem hojným a přidá sílu k vaší síle. Neobracejte se tedy zády způsobem hříšným!” (Húd: 52)
Ibráhím (Abrahám), mír s ním, pravil:
رَبَّنَا اغْفِرْ لِي وَلِوَالِدَيَّ وَلِلْمُؤْمِنِينَ يَوْمَ يَقُومُ الْحِسَابُ
Pane náš, odpusť mně i rodičům mým i věřícím v den, kdy nastane zúčtování! (Ibráhím:41)
A nejslavnější ze všech těchto proseb je ta, kterou pronesl Júnus (Jonáš), mír s ním, když se ocitl v útrobách obrovité ryby:
لَّا إِلَـٰهَ إِلَّا أَنتَ سُبْحَانَكَ إِنِّي كُنتُ مِنَ الظَّالِمِينَ
Není božstva kromě Tebe, sláva budiž Tobě! Věru jsem patřil k nespravedlivým! (Anbijá´: 87)
Toto byla i praxe našich selef. Al-Kajsí pravil: „Dopustil jsem se čtyřiceti hříchů a prosil jsem Alláha o odpuštění za každý z nich více než stotisíckrát.“ [10]
Ze Sunny se také dochovaly četné prosby o odpuštění, které Posel Boží صلى الله عليه و سلم naučil své následovníky.
‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما uvádí, že Posel Boží jednou celkem stokrát opakoval následující prosbu:
رب اغفر لي و تب علي إنك التواب الرحيم
„Rabbi ghfir lí we tub ‘alejje inneke t-tewwábu r-rahím,“ tj. „Pane, odpusť mi a přijmi mé pokání, věru Tys pokání Přijímající, Milostivý.“
Posel Božíصلى الله عليه و سلم dle něj na jediném sezení tuto prosbu zopakoval více než stokrát. [11]
Ibn Omar rovněž vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم nikdy nezapomněl ráno a večer recitovat prosbu:
اللَّهُمَّ إِنِّي أَسْأَلُكَ الْعَفْوَ وَالْعَافِيَةَ فِي الدُّنْيَا وَالآخِرَةِ اللَّهُمَّ إِنِّي أَسْأَلُكَ الْعَفْوَ وَالْعَافِيَةَ فِي دِينِي وَدُنْيَاىَ وَأَهْلِي وَمَالِي اللَّهُمَّ اسْتُرْ عَوْرَاتِي وَآمِنْ رَوْعَاتِي وَاحْفَظْنِي مِنْ بَيْنِ يَدَىَّ وَمِنْ خَلْفِي وَعَنْ يَمِينِي وَعَنْ شِمَالِي وَمِنْ فَوْقِي وَأَعُوذُ بِكَ أَنْ أُغْتَالَ مِنْ تَحْتِي
„Alláhumme inní as´eluke l-‘afwe we l-‘áfíjete fi d-dunjá we l-áchira. Alláhumme inní as´eluke l-‘afwe we l-‘áfíjete fí díní we dunjáje we ahlí we málí. Alláhumme ´stur ‘awrátí we ámin rew’átí we ´hfazní min bejni jedejje we min chalfí we ‘an jemíní we ‘an šimálí we min fewkí we e’úzu bike an ughtele min tahtí,“ tj. „Ó Alláhu, prosím tě o odpuštění a o blahobyt na tomto světě i na světě onom. Ó Alláhu, prosím tě o odpuštění a blahobyt v mém náboženství, světských záležitostech, rodině i majetku. Ó Alláhu, skryj mou hanbu, utiš mé strachy a ochraňuj mne před tím, co je přímo přede mnou i tím, co je za mnou, co je napravo i co je nalevo i co je nade mnou. A utíkám se k Tobě před tím, abych byl lhostejný k tomu, co je pode mnou.“ [12]
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم vždy, když padl na tvář, opakoval prosbu:
اللَّهُمَّ اغْفِرْ لِي ذَنْبِي كُلَّهُ دِقَّهُ وَجِلَّهُ وَأَوَّلَهُ وَآخِرَهُ وَعَلاَنِيَتَهُ وَسِرَّهُ
„Alláhumme ghfir lí zenbí kullehu wedžillehu we awwelehu we áchirehu we ‘alláníjetehu we sirrah,” tj. „Ó Alláhu, odpusť mi všechny mé hříchy, malé i velké, první i poslední, veřejně i skrytě spáchané.“ [13]
Pomněte, že Vznešený Alláh pravil:
وَذَرُوا ظَاهِرَ الْإِثْمِ وَبَاطِنَهُ ۚ إِنَّ الَّذِينَ يَكْسِبُونَ الْإِثْمَ سَيُجْزَوْنَ بِمَا كَانُوا يَقْتَرِفُونَ
Vystříhejte se hříchu, ať skrytého či zjevného, neboť ti, kdož pášou hříchy, budou odměněni za to, co si vysloužili. (An’ám:120)
A Sám Sebe popsal jako:
غَافِرِ الذَّنبِ وَقَابِلِ التَّوْبِ شَدِيدِ الْعِقَابِ ذِي الطَّوْلِ ۖ لَا إِلَـٰهَ إِلَّا هُوَ ۖ إِلَيْهِ الْمَصِيرُ
viny odpouštějícího, pokání přijímajícího a v trestu strašného i shovívavosti plného. Není božstva kromě Něho a u Něho je cíl cesty konečný.(Gháfir:1)
Ohledně veřejně konaných hříchů a jejich zhouby Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
كُلُّ أُمَّتِي مُعَافًى إِلاَّ الْمُجَاهِرِينَ، وَإِنَّ مِنَ الْمَجَانَةِ أَنْ يَعْمَلَ الرَّجُلُ بِاللَّيْلِ عَمَلاً، ثُمَّ يُصْبِحَ وَقَدْ سَتَرَهُ اللَّهُ، فَيَقُولَ يَا فُلاَنُ عَمِلْتُ الْبَارِحَةَ كَذَا وَكَذَا، وَقَدْ بَاتَ يَسْتُرُهُ رَبُّهُ وَيُصْبِحُ يَكْشِفُ سِتْرَ اللَّهِ عَنْهُ
„Všechny hříchy mých následovníků budou odpuštěny, kromě al-mudžáhirín (tj. těch, kteří hřeší veřejně, anebo se svými hříchy veřejně chvástají). Příkladem takových je někdo, kdo spáchá v noci hřích a i přesto, že jej Alláh před zraky lidí zakryje, následujícího rána přijde a řekne: „Ó ty a ty, včera jsem se dopustil takového a takového hříchu,“ i přesto, že jej Alláh ukryl a on pak ráno ze sebe sejme to, čím ho Alláh ukryl.“ [14]
Proto je zkažeností hřešit veřejně, anebo se chvástat svými hříchy, které byly spáchány ve skrytu. Pokud už člověk hřeší, musí tento poklesek zůstat tajemstvím mezi ním a jeho Pánem.
‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
يدنو المؤمن من ربه حتى يضع عليه كنَفَه فيقرره بذنوبه: تعرف ذنب كذا يقول أعرف يقول رب أعرف مرتين فيقول سترتها في الدنيا وأغفرها لك اليوم ثم تطوى صحيفة حسناته
„Věřící bude přiblížen ke svému Pánu, až jej On přikryje a donutí jej uznat svůj hřích. Alláh řekne: „Pamatuješ ten a ten hřích?“ Dotyčný řekne: „Ano, přiznávám se.“ A Pán řekne: „Ukryl jsem ti ho na světě vezdejším a odpustím ti za něj i dnes.“ A poté vyžádá záznam jeho dobrých činů.“ [15]
Tak jako je pokání něčím, co je čistě mezi námi a Alláhem, tak musí jen mezi námi zůstat i naše hříchy, které nebyly z Jeho milosti oznámeny lidem. Na nás je, abychom si udrželi svou čest a cítili za to, čeho jsme se dopustili hanbu a stud.
Ibn Redžeb al-Hanbelí pravil: „Většina učenců smýšlí, že kdokoli se kaje z hříchu, musí svůj hřích ponechat utajen a nikomu ho nepřiznávat, nikomu se z něj nezpovídat. Má se kát a nechat toto mezi ním a Alláhem.“ [16]
Stud z vykonaných hříchů brání tomu, aby byl hřích ve společnosti normalizován a ztratila se hanba za něj a jeho celospolečenský odsudek. Protože poté se rozšíří zkaženost a zkaženost je příčinou trestu.
Omar ibn ‘Abdil’azíz pravil: „Alláh nepotrestá prosté masy za jejich konkrétní hříchy, ale pokud jsou zlé činy páchány veřejně, pak si všichni zaslouží trest.“ [17]
Toto ovšem neznamená, že by člověk měl páchat hříchy potají a potom marně doufat v odpuštění. Ohledně skrytého hřešení a jeho zhoubnosti Alláh zjevil:
أَلَمْ يَعْلَمُوا أَنَّ اللَّـهَ يَعْلَمُ سِرَّهُمْ وَنَجْوَاهُمْ وَأَنَّ اللَّـهَ عَلَّامُ الْغُيُوبِ
Což nevědí, že Bůh zná tajemství jejich i skryté rozhovory jejich a že Bůh zná dobře i nepoznatelné? (Tewba:78)
أَمْ يَحْسَبُونَ أَنَّا لَا نَسْمَعُ سِرَّهُمْ وَنَجْوَاهُم ۚ بَلَىٰ وَرُسُلُنَا لَدَيْهِمْ يَكْتُبُونَ
Či se domnívají, že neslyšíme tajemství jejich i skryté rozhovory? Věru že ano a vyslanci Naši to u nich zapisují! (Zuchruf:80)
إِنَّهُ عَلَىٰ رَجْعِهِ لَقَادِرٌ يَوْمَ تُبْلَى السَّرَائِرُ
Bůh zajisté je schopen k životu jej navrátit v den, kdy taje budou zkoumány (Tárik:8-9)
Sewbán رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى اله عليه و سلم pravil:
لأَعْلَمَنَّ أَقْوَامًا مِنْ أُمَّتِي يَأْتُونَ يَوْمَ الْقِيَامَةِ بِحَسَنَاتٍ أَمْثَالِ جِبَالِ تِهَامَةَ بِيضًا فَيَجْعَلُهَا اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ هَبَاءً مَنْثُورًا.
„Vskutku vím, že někteří z mé ummy přijdou v Den Zmrtvýchvstání s dobrými skutky jako bílé kopce Tihámy, ale Alláh Vznešený Mocný je promění v rozvířený prach.“
Sewbán se zeptal: „Posle Boží, popiš nám je, abychom se nestali jedněmi z nich, aniž o tom budeme mít tušení!“
Prorok صلى اله عليه و سلم řekl:
أَمَا إِنَّهُمْ إِخْوَانُكُمْ وَمِنْ جِلْدَتِكُمْ وَيَأْخُذُونَ مِنَ اللَّيْلِ كَمَا تَأْخُذُونَ وَلَكِنَّهُمْ أَقْوَامٌ إِذَا خَلَوْا بِمَحَارِمِ اللَّهِ انْتَهَكُوهَا
„Budou to vaši bratři, z řad vás samých, budou brát ze své noci tolik, co i vy, avšak když se osamí s nějakými zákazy Božími, poruší je.“ [18]
Před tímto varovali i naši selef.
Bilál ibn Sa’d pravil: „Nebuď spojencem Božím na veřejnosti a nepřítelem Božím ve skrytu.“ [19]
Sufján as-Sewrí poradil: „Chovejte se příkladně i ve svém soukromém životě a Alláh potom učiní výborným i váš veřejný život. Starejte se o to, co je jen mezi vámi a Alláhem a Alláh se postará o to, co je mezi vámi a lidmi. Pracujte pro sebe pro onen svět a Alláh vám postačí ve vašich záležitostech na světě tomto. Prodejte tento vezdejší svět za svět onen a dosáhnete zisku v nich obou, ale neprodávejte onen svět za tento svět vezdejší, protože potom je oba ztratíte.“ [20]
Z moderních učenců Ibnu l-‘Usejmín pravil:
„Věru Alláh zkouší člověka tím, že mu usnadní cesty ke hříchu, když se octne o samotě, aby dal vědět, kdo se Jej bude obávat i v soukromí.“ [21]
Prosba o odpuštění proto nesmí zůstat jen na jazyku a musí být následována hříchy, respektive se musí odrazit na počtu spáchaných hříchů, který je stále menší s tím, jak se služebník zdokonaluje a zlepšuje. Pokud je prosba o odpuštění prázdnou floskulí bez efektu, vypovídá to sebeklamu, kterému člověk propadl, o malosti jeho víry a o zkaženosti srdce, neboť takový přístup signalizuje podceňování neposlušnosti vůči Všemohoucímu Zákonodárci, který vládne nejen všeobjímající milostí, ale i přísným trestem.
Vznešený Alláh pravil:
يَا أَيُّهَا الْإِنسَانُ مَا غَرَّكَ بِرَبِّكَ الْكَرِيمِ
Člověče, co zmýlilo tě o laskavém Pánu tvém (Infitár:6)
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إنَّ الْمُؤْمِنَ يَرَى ذُنُوبَهُ كَأَنَّهُ قَاعِدٌ تَحْتَ جَبَلٍ يَخَافُ أَنْ يَقَعَ عَلَيْهِ، وَإِنَّ الْفَاجِرَ يَرَى ذُنُوبَهُ كَذُبَابٍ مَرَّ عَلَى أَنْفِهِ …
„Věru věřící vidí své hříchy tak, jakoby seděl přímo pod horou a obával se, že se tato na něj zřítí, zatímco prostopášník vidí své hříchy jako mušku, prolétající mu okolo nosu, kterou mávnutím odežene …” [22]
Pokrytcům a prostopášníkům věřící v Soudný Den odpovědí:
بَلَىٰ وَلَـٰكِنَّكُمْ فَتَنتُمْ أَنفُسَكُمْ وَتَرَبَّصْتُمْ وَارْتَبْتُمْ وَغَرَّتْكُمُ الْأَمَانِيُّ حَتَّىٰ جَاءَ أَمْرُ اللَّـهِ وَغَرَّكُم بِاللَّـهِ الْغَرُورُ
Nikoli, avšak vy sami sebe jste v pokušení uvedli, číhali jste, pochybovali jste a zmámily vás vaše tužby pozemské, až přišel rozkaz Boží a byli jste oklamáni ohledně Boha tím, kdo mámí. (Hadíd:14)
Přestat s hříchem je tedy součástí pokání a urputná snaha minimalizovat počet dalších hříchů nezbytným důsledkem prosby o odpuštění.
Al-Hasan al-Basrí pravil: „Upřímné pokání znamená, že člověk prokáže lítost nad tím, co spáchal a je odhodlán se k tomu již nevrátit.“ Al-Kilbí dodal: „Znamená prosit Alláha o odpuštění jazykem, litovat svého činu v srdci a zabránit částem svého těla v konání hříchu.“ [23]
Pokud člověk prosí o odpuštění a potom páchá hříchy, jeho prosba o odpuštění se ze zbožného skutku sama proměňuje ve hřích.
Šejch Sálih al-Fewzán napsal:
„Kdo prosí o odpuštění, avšak i nadále nezanechává hříchu, potom jeho prosba za odpuštění je sama o sobě hříchem, za který má prosit o odpuštění. Proto se podívejme na náš skutečný stav, jak prosíme o odpuštění? Nejsme-li náhodou právě takovými lháři, kteří prosí o odpuštění jen svými jazyky, avšak zárovreň ještě pořád setrvávají v neposlušnosti?“ [24]
Toto se týká nejen hříchů veřejně páchaných, které jsou odporné, ale i hříchů skrytých očím lidí, které jsou o to nebezpečnější.
Nechť nám i vám Alláh Vznešený odpustí.
____________________________________________________
[1] Zaznamenali al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 4/218; a al-Munzirí v at-Terghíb, 4/132. Jako hasan li ghajrihi jej na základě podpůrných podání doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1475.
[2] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6307.
[3] Jako hasan jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 6803, viz též Silsiletu l-ahádísi d-da’ífa, hadísy č. 615 a 616.
[4] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, podání č. 1722.
[5] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 11/698.
[6] Viz al-Wábilu s-sajjib, str. 24.
[7] Zaznamenal al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 10/210.
[8] Zaznamenal at-Taberání v Musnedu š-Šámíjín, 3/234, hadís č. 2155. jako hasan jej ocenil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 6026.
[9] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 406 jako hasan.
[10] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 6/194.
[11] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1516; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3436; a jako sahíh jej ocenil al-Albání v Sahíhu Suneni Abí Dáwúd, 5/248.
[12] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l.mufred, hadís č. 1200; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 5074; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3871. Jako sahíh jej ocenil al-Hákim v al-Mustedreku, hadís č. 2021.
[13] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 483.
[14] Hadís je muttefakun ‘alejhi. Zaznamenali jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6069; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2990 od Abú Hurejry رضي الله عنه.
[15] Hadís je muttefakun ‘alejhi. Zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4685; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2768.
[16] Uvádí Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 1/76.
[17] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-Amru bi l-ma’rúfi we n-nehju ‘ani l-munker, podání č. 67.
[18] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4245. Hadís je sahíh.
[19] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-Ichlásu we n-níja, podání č. 23.
[20] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 7/35.
[21] Viz Kawlu l-mufíd, 1/200.
[22] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6308.
[23] Uvádí Ibnu l-Kajjim v Medáridžu s-sálikín, 1/309-310.
[24] Viz al-Chutabu l-minberíja fí munásebeti l-‘asríja, 1/226.