Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že sylšel, jak Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَنْ صَلَّى صَلاَةً لَمْ يَقْرَأْ فِيهَا بِأُمِّ الْقُرْآنِ فَهْىَ خِدَاجٌ – ثَلاَثًا – غَيْرُ تَمَامٍ .
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že sylšel, jak Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَنْ صَلَّى صَلاَةً لَمْ يَقْرَأْ فِيهَا بِأُمِّ الْقُرْآنِ فَهْىَ خِدَاجٌ – ثَلاَثًا – غَيْرُ تَمَامٍ .
„Kdo se modlí modlitbu, ve které nerecituje Matku Koránu [1], tato modlitba je nedostatečná a neúplná.“ A řikrát to zopakoval.
Abú Hurejry se zeptali, zda to platí i v případě, že se modlí za imámem. Odpověděl: „Tak ať ji recitujte potichu pro sebe, neboť věru jsem slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:
قَالَ اللَّهُ تَعَالَى قَسَمْتُ الصَّلاَةَ بَيْنِي وَبَيْنَ عَبْدِي نِصْفَيْنِ وَلِعَبْدِي مَا سَأَلَ فَإِذَا قَالَ الْعَبْدُ { الْحَمْدُ لِلَّهِ رَبِّ الْعَالَمِينَ} . قَالَ اللَّهُ تَعَالَى حَمِدَنِي عَبْدِي وَإِذَا قَالَ { الرَّحْمَنِ الرَّحِيمِ} . قَالَ اللَّهُ تَعَالَى أَثْنَى عَلَىَّ عَبْدِي . وَإِذَا قَالَ { مَالِكِ يَوْمِ الدِّينِ} . قَالَ مَجَّدَنِي عَبْدِي – وَقَالَ مَرَّةً فَوَّضَ إِلَىَّ عَبْدِي – فَإِذَا قَالَ { إِيَّاكَ نَعْبُدُ وَإِيَّاكَ نَسْتَعِينُ} . قَالَ هَذَا بَيْنِي وَبَيْنَ عَبْدِي وَلِعَبْدِي مَا سَأَلَ . فَإِذَا قَالَ { اهْدِنَا الصِّرَاطَ الْمُسْتَقِيمَ * صِرَاطَ الَّذِينَ أَنْعَمْتَ عَلَيْهِمْ غَيْرِ الْمَغْضُوبِ عَلَيْهِمْ وَلاَ الضَّالِّينَ} . قَالَ هَذَا لِعَبْدِي وَلِعَبْدِي مَا سَأَلَ.
„Vznešený Alláh řekl: „Rozdělil jsem modlitbu mezi Sebe a mezi Svého služebníka na dvě poloviny, přičemž Mému služebníku pak náleží to, oč žádal. Když Můj služebník řekne: „Chvála Alláhu, Pánu světů,“ řekne Alláh Vznešený: „Můj služebník Mne pochválil.“ Když řekne: „Milostivému, Smilovnému,“ řekne Vznešený Alláh: „Můj služebník Mne vychvaloval.“ Když řekne: „Vládci Dne Soudu,“ řekne (tj.Vznešený Alláh): „Můj služebník Mne oslavoval,“ či někdy řekne: „Můj služebník mi přenechal své starosti.“ Když řekne: „Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme,“ On řekne: „To je mezi Mnou a Mým služebníkem a Mého služebníka jest, oč žádá.“ Když řekne: „Veď nás stezkou přímou, stezkou těch, které jsi milostí Svou zahrnul, ne těch, kdo na sebe Hněv uvalili, ani těch, kdož v bludu dlí,“ řekne On: „Toto je pro Mého služebníka a jeho jest, oč mne žádal.“ [2]
Ibnu l-Kajjim tento hadís vysvětlil následovně:
„Když modlící se řekne: „Chvála Alláhu, Pánu světů,“ zastaví se na okamžik, jakoby vyčkával odpověď svého Pána: „Můj služebník Mne pochválil.“ Potom když řekne: „Milostiplnému, Smilovnému,“ čeká okamžik na odpověď: „Můj služebník Mne vychvaloval.“ Když řekne: „Vládci Dne Soudu,“ čeká okamžik na odpověď: „Můj služebník mne oslavoval.“
Je potěchou srdce, potěšením oka a radostí duše, že ho jeho Pán dokonce třikrát po sobě označí slovy: „Můj služebník.“ Při Alláhu! Kdyby na srdcích nevězely dopady tužeb a temnoty ega, srdce by zajásala štěstím a radostí, že jejich Pán, Tvůrce a Bůh říká: „Můj služebník Mne pochválil, Můj služebník mne vychvaloval a Můj služebník Mne oslavoval.“
Potom by se v jeho srdci uvolnilo místo pro skutečné dosvědčení oněch tří jmen, které jsou základem všech překrásných Božích přívlastků. A temi jsou: الله Alláh, الرب ar-Rabb (tj. Pán) a الرحمن ar-Rahmán (tj. Milostivý.) …
Když pak řekne: „Vládci Dne Soudu,“ dosvědčuje slávu náležející výhradně Králi, Pravdivému, Zjevnému a žádnému jinému, nežli pouze Jemu. Dosvědčuje velmi mocného a všepodmaňujícího Vládce, před Kterým se sklání vešekeré stvoření, před Nímž všechny tváře padají k zemi, Kterému se podřizuje stvořené veškerenstvo jako celek, Kterému se podřizují i všichni dílčí vládcové a vůdcové. Dosvědčuje ve svém srdci Absolutního Vladaře na Svém trůnu nad nebesy …
Když potom řekne: „Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme,“ což jsou slova, ve kterých vězí tajemství celého stvoření a celé této záležitosti světa vezdejšího i onoho, slova která obsahují nejvyšší cíl a nejskvělejší prostředek k jeho dosažení. Nejvyšším cílem je podrobit se Alláhu coby jeho služebník a nejskvělejším prostředkem k dosažení tohoto cíle je žádat o pomoc a o podporu právě Jeho. Není žádného jiného pravdivého božstva hodného uctívání kromě Něho, není žádného pomocníka, který by k tomu mohl dopomoci, kromě Něho. Proto je největším cílem ze všech uctívat Ho a Jeho pomoc je tím nejvznešenějším prostředkem k tomu …
Tato slova obsahují dva typy توحيد tewhídu – توحيد الربوبية tewhídu r-rubúbíja a توحيد الألوهية tewhídu l-ulúhíja. Odevzdanost Alláhu je obsažena v Jeho jménech ar-Rabb a Alláh. Je proto uctíván kvůli Svému Božství a žádán o pomoc na základě Svého Panování. A vede správnou cestou na základě Své Milosti. První část súry proto zmiňuje Jeho přívlastky a jména Alláh, ar-Rabb a ar-Rahmán pro toho, kdo Ho zamýšlí uctívat, žádat o pomoc a prosit o správné vedení. On Sám Sobě postačuje, aby Sobě dokázal, že je takový. Neexistuje nikdo, kdo by dokázal pomoci jiným uctívat Alláha, kromě Alláha Samotného a není nikoho, kdo by mohl vést přímou cestou, kromě Něho Samotného, Jediného …
Potom uctívač přistupuje ke slovům Božím: „Veď nás stezkou přímou,“ čímž vyjadřuje svou nejzazší potřebu tohoto vedení. Nikdy nic nepotřebuje tolik, jako potřebuje správné vedení. Správné vedení potřebuje v každé chvíli a v každém okamžiku …
Potom Alláh objasňuje, že lidmi následujícími správné vedení jsou ti, kteří jsou označeni zahrnutím jeho Milostí, nikoli ti, kteří si vysloužili Jeho Hněv, což jsou tací, kteří znají pravdu, ale nenásledují ji, a že jim
i nejsou ani ti, kteří dlí v bludu, což jsou ti, kteří uctívají Alláha bez znalosti. Obě tyto skupiny se navzájem neshodnou v otázce Jeho stvoření, Jeho příkazu, Jeho přívlastků a vlastností, o nichž obě skupiny hovoří bez jakékoli vědomosti o nich. Cesta těch, kteří byli zahrnuti Jeho Dobrodiním je od cesty falši odlišná a vyznačuje se jak znalostí, tak i činem podle ní a v souladu s ní.
Když pak skončí svou chválu, prosbu a vyjádření Jedinosti Boží tak, jak mu bylo přikázáno, je mu přikázáno toto zakončit slovy „ámín.“ Ta jsou pečetí a souzní s ámínem andělů na nebesích. Tento ámín je okrasou modlitby, podobně jako je ozdobou modlitby také zvedání rukou,3 neboť v něm se nachází následování sunny, úcta k příkazu Božímu, skutek uctívání pro ruce a znak přechodu z jednoho povinného kroku modlitby k dalšímu.“
Zdroj: kniha as-Salátu we Hukmu tárikihá.
________________________________________________
[1] Tj. súru al-Fátihu. Toto je důkaz povinnosti recitovat al-Fátihu v každé modlitbě, minimálně pro sebe potichu, v modlitbách, které jsou potichu i v těch, které jsou nahlas, což je nejsprávnější názor z vícero existujících. Al-Fátiha je totiž pilířem (arab. ركن rukn) modlitby, bez níž není modlitba platná. A Alláh ví nejlépe.
[2] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 395 a toto je jeho verze; dále jej zaznamenali Maalik v Muwetta´u, hadís č. 188; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3209 jako hasan; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 821; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 909; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3784.
[3] Ibnu l-Kajjim preferuje hanbelíjskou pozici dbající na hlasitém vyslovení ámínu a zvedání rukou před a po předklonu, na rozdíl od názoru hanefíjského mezhebu, který toto považuje za zrušený příkaz. Blíže pravdě je první názor, z důvodu obrovské četnosti podání o této praktice, která dosahují stupně تواتر tewáturu (tj. mýlka či konspirace je prakticky vyloučena), byť vynechání této praktiky ničemu neubližuje, neboť není povinností. A Alláh ví nejlépe.