OTÁZKA: Je dovoleno ženám koupat se na běžných koupalištích a akvaparcích, pokud jejich koupací oděv pokrývá jejich nahotu? Např. známé „burkini“? A jak se postavit k aférám, které tyto koupací oděvy vyvolávají?
ODPOVĚĎ:
OTÁZKA: Je dovoleno ženám koupat se na běžných koupalištích a akvaparcích, pokud jejich koupací oděv pokrývá jejich nahotu? Např. známé „burkini“? A jak se postavit k aférám, které tyto koupací oděvy vyvolávají?
ODPOVĚĎ:
Chvála Alláhu, požehnání a mír Jeho Poslu صلى الله عليه وسلم a všem, kdo jej následují až do Dne zmrtvýchvstání.
V centru pozornosti islámského zákonodárství je ucelená péče o cudnost ženy-muslimky a její ochrana před pokušeními a místy, kde k nim dochází. Z tohoto důvodu islám také preferuje (byť nepřikazuje), aby ženy zůstávaly v bezpečí svých domovů, kromě v situacích, kdy je potřebují opustit. Tím jsou v bezpečí jak z hlediska osobního pohodlí, tak i své mravní integrity. Proto lze formulovat obecné pravidlo, že navštěvovat veřejná koupaliště a plovárny je muslimkám zakázáno, byť by i samy neodhalovaly nic z nahoty svého těla.
Zákaz nenavštěvovat veřejné koupelny a plovárny se totiž zakládá na nedvojsmyslných hadísech:
1. Džábir ibn ‘Abdilláh رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
مَنْ كَانَ يُؤْمِنُ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الآخِرِ فَلاَ يَدْخُلِ الْحَمَّامَ بِغَيْرِ إِزَارٍ وَمَنْ كَانَ يُؤْمِنُ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الآخِرِ فَلاَ يُدْخِلْ حَلِيلَتَهُ الْحَمَّامَ وَمَنْ كَانَ يُؤْمِنُ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الآخِرِ فَلاَ يَجْلِسْ عَلَى مَائِدَةٍ يُدَارُ عَلَيْهَا بِالْخَمْرِ .
„Kdokoli věří v Alláha a v Den Poslední, nechť nevstupuje do veřejných lázní bez spodního oděvu. Kdokoli věří v Alláha a v Den Poslední, nechť jeho ženská společnost nevstupuje do veřejných lázní. Kdokoli věří v Alláha a v Den Poslední, nechť nesedí u stolu, u něhož koluje víno.“ [1]
2. Matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم nejprve zakázal jak ženám, tak i mužům navštěvovat veřejné koupelny (arab. الحمام al-hamám) a poté mužům dovolil, aby do nich vstupovali pod podmínkou, že mají na sobě spodní oděv (arab. إزار izár) halící jejich tělo od pupku ke kolenům, avšak podobné svolení v případě žen neposkytl. [2]
3. Abu l-Melíh vypráví, jak za ‘Áišou v době dávno po Prorokově صلى الله عليه وسلم smrti přišly nějaké ženy ze syrského al-Himsu a ona se jich otázala: „Odkud jste?“ „Jsme ze Sýrie,“ odpověděli. Řekla: „Možná jste z toho místa, kde i ženy navštěvují veřejné lázně.“ „Ano,“ odpověděly ony. ‘Áiša řekla: „Slyšela jsem Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:
مَا مِنِ امْرَأَةٍ تَضَعُ ثِيَابَهَا فِي غَيْرِ بَيْتِ زَوْجِهَا إِلاَّ هَتَكَتِ السِّتْرَ بَيْنَهَا وَبَيْنَ رَبِّهَا.
„Není ženy, která si vysvleče oděv v domě jiném, než je dům jejího manžela, aby neroztrhala závěs mezi sebou a svým Pánem.“ [3]
Totožný přístup dokládá i praxe zbožných předků:
Džábir ibn ‘Abdilláh رضي الله عنه pravil mužům: „Buďte bohabojní a chovejte se cudně, neodhalujte svou nahotu a do veřejných lázní nevstupujte jinak, nežli s nahotou zakrytou oděvem.“ [4]
Chalífa Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه v dopise místodržícímu Abú ‘Ubejdovi ‘Ámiru ibnu l-Džerráh napsal do aš-Šámu: „Doslechl jsem se, že muslimky chodívají do veřejných koupelí spolu se ženami nevěřících. Zabraň jim v tom a nedovoluj jim to.“ [5]
Nutno dodat, že tehdejší veřejné koupelny a lázně, na které se tázaly Syřanky z podání od ‘Áiše, měly oddělené prostory pro ženy a nedocházelo na nich k míšení žen s muži. Proto zákaz platí tím spíše pro klasické plovárny a koupaliště, známá např. z našich končin. Vstupovat na taková místa je pak přísně zakázáno i mužům.
Stálá komise pro fetwy v Království Saúdské Arábie stanovila, že společné plavání mužů a žen je „velké zlo a není dovoleno toto činit. Kdokoli tak činí má být napomenut a je na vládci, aby tomuto zabránil.“ [6] Vstup muslimkám podle Komise není dovolen ani na čistě ženskou plovárnu. [7]
Šejch al-‘Usejmín na otázku žen navštěvujících ženské plovárny odpověděl také zamítavě a toto své stanovisko zdůvodnil:
„Toto by vedlo u ženy ke ztrátě smyslu pro stydlivost, hanbu a cudnost. Pokud žena přijde o svůj smysl pro cudnost, ani se mne neptejte na zlé následky, kromě těch, kterým se Alláh smiloval tím, že je vede a umožní jim kdysi ztracené stydlivosti a cudnosti znovu nabýt.“ [8]
Věřící muži a věřící ženy proto nemají z náboženského hlediska na podobných místech co pohledávat a je čistě na jejich svědomí, jak se k tomuto faktu postaví. Kterákoli věřící žena a kterýkoli věřící muž tato místa navštěvuje, porušuje dále hned několik islámských zásad:
1 Příkaz cudně klopit zrak.
Je nemožné pohybovat se na místě plném obnažených těl plavců a rekreantů obojího pohlaví a přitom dostát nařízením těchto slov Božích:
قُل لِّلْمُؤْمِنِينَ يَغُضُّوا مِنْ أَبْصَارِهِمْ وَيَحْفَظُوا فُرُوجَهُمْ ۚ ذَٰلِكَ أَزْكَىٰ لَهُمْ ۗ إِنَّ اللَّـهَ خَبِيرٌ بِمَا يَصْنَعُونَ وَقُل لِّلْمُؤْمِنَاتِ يَغْضُضْنَ مِنْ أَبْصَارِهِنَّ وَيَحْفَظْنَ فُرُوجَهُنَّ وَلَا يُبْدِينَ زِينَتَهُنَّ إِلَّا مَا ظَهَرَ مِنْهَا
Řekni věřícím mužům, aby cudně klopili zrak a střežili svá pohlaví – a to je pro ně čistší, vždyť Bůh dobře je zpraven o všem, co konají. A řekni věřícím ženám, aby cudně klopily zrak a střežily svá pohlaví a nedávaly na odiv své ozdoby kromě těch, jež jsou viditelné. (Núr: 30-31)
Hříchem je nejen zírat na nahotu jedince opačhého, ale také stejného pohlaví, bez ohledu na jeho náboženské vyznání. ‘Abdurrahmán ibn Abí Sa’íd al-Chudrí vyprávěl od svého otce رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
لاَ يَنْظُرُ الرَّجُلُ إِلَى عَوْرَةِ الرَّجُلِ وَلاَ الْمَرْأَةُ إِلَى عَوْرَةِ الْمَرْأَةِ وَلاَ يُفْضِي الرَّجُلُ إِلَى الرَّجُلِ فِي ثَوْبٍ وَاحِدٍ وَلاَ تُفْضِي الْمَرْأَةُ إِلَى الْمَرْأَةِ فِي الثَّوْبِ الْوَاحِدِ
„Nechť se žádný muž nedívá na nahotu jiného muže, ani žena na nahotu jiné ženy. A nechť nespočine žádný muž pod společnou přikrývkou s jiným mužem, ani žádná žena pod společnou přikrývkou s jinou ženou.“ [9]
Nahota muže oproti jinému muži či ženě je vše mezi pupkem a koleny, nahota ženy oproti nepříbuznému muži je vše vyjma obličeje a rukou po zápěstí a ohledně toho, co je nahotou ženy oproti jiné ženě panuje neshoda mezi učenci. Podle jednoho názoru je to vše mezi pupkem a koleny, jako v případě mužů mezi sebou, což ovšem není podloženo kromě této analogie žádným textuálním důkazem, jak uvádí šejch al-Albání. [10] Podle Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه se nahota muslimky vůči nevěřící ženě shoduje s nahotou vůči muži. [11] Mezi muslimkami navzájem pak není tato nahota přesně definována a odpovídá běžné zvyklosti bez přehánění s obecným trendem k cudnosti a studu, jak mezi moderními učenci uvádí i šejch Sálih al-Fewzán. [12] Podle nejsprávnějšího názoru toto platí v případě žen vůči ženám bez ohledu na jejich vyznání, jak shrnuje šejch al-Fewzán:
„Tedy (žena) přikrývá svou nahotu i před ostatními ženami tak, jako před muži, s výjimkou toho, co je považováno za normální odhalit a co se mezi ženami odhalit sluší, jako je tvář, paže, nohy a cokoli dalšího, co případná potřeba vyžaduje, aby se odkrylo.“ [13]
2. Příkaz správného, šarí’atského hidžábu.
Vznešený Alláh nařídil ženám:
وَلْيَضْرِبْنَ بِخُمُرِهِنَّ عَلَىٰ جُيُوبِهِنَّ
A nechť spustí závoje své na ňadra svá. (Núr: 31)
يَا أَيُّهَا النَّبِيُّ قُل لِّأَزْوَاجِكَ وَبَنَاتِكَ وَنِسَاءِ الْمُؤْمِنِينَ يُدْنِينَ عَلَيْهِنَّ مِن جَلَابِيبِهِنَّ ۚ
Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje! (Ahzáb: 59)
Podmínkou správného šarí’atského hidžábu je, že sám o sobě není ozdobou, není průhledný a neodhaluje křivky ženského těla, jak uvádí šejch al-Albání. [14] Při namočení pro koupání nevhodné nebo nekvalitní látky, ze které jsou vyrobeny levnější typy plavacích obleků známých jako „burkini,“ se tyto předtím, než oschnou, nalepí na tělo a obtáhnou tak jeho křivky, čímž je tento princip porušen. Mnohé další typy „burkin“ lze považovat za ozdobné a proto nevyhovující z hlediska předpisů pro svrchní oděv a již sám obchodní název tohoto koupacího oděvu vytvořený jako spojení slov „burka“ (tradiční oděv paštunských žen) a „bikini“ působí poněkud rozpačitě.
Podle Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم varoval, že obyvatelkami pekla budou:
نِسَاءٌ كَاسِيَاتٌ عَارِيَاتٌ مُمِيلاَتٌ
„ženy oblečené, ale i přesto nahé.“ [15]
Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja vysvětlil:
„Tj. nosící takové oděvy, které nepokrývají to, co má být pokryto, takže žena je sice oblečená, ale zároveň i nahá, jako např. ta, která nosí oděv tak tenký, že přes něj prosvítá barva její kůže, či tak těsný, že obepíná tvar částí jejího těla, její hruď či stehna. Věru oblečením ženy je jen to, co přikrývá její nahotu, neodhaluje tvar jejích končetin či dokonce více, nežli jen to, nikoli oblečení, které je splývavé či průsvitné.“ [16]
3. Zbytečné vystavování se nepřiměřenému riziku.
V neposlední řadě nutno zohlednit i kontext současných vypjatých vztahů mezi muslimy a původní nemuslimskou většinou v Evropě a obecně v západních zemích, kde jsou ženy plnící islámské příkazy odívání často terčem posměchu, urážek, ba i fyzických útoků na ulicích, v obchodech či v dopravních prostředcích, čemuž se mohou jen těžko vyhnout. Tím méně je pro soudného člověka nadaného zdravým selským rozumem vhodné toto riziko navíc ještě navyšovat navštěvováním míst, které, na rozdíl od prostoru ulice či veřejné dopravy, přinejmenším není nezbytně nutné navštěvovat.
Ve vícero vzájemně se posilujících podáních od Božího Poslaصلى الله عليه وسلم je řečeno:
لاضرر ولاضرار.
„Ne budiž působení ani snášení škody.“ [17]
Islámská legislativa je racionální a její nejvyšší metou a cílem je blaho člověka jako jednotlivce i člena celku na tomto i na onom světě. Šarí’a si klade za cíl chránit základní hodnoty víry, života, příčetnosti, majetku a osobní integrity člověka a zapovídá cokoli, čím se člověk vystavuje riziku či škodě v některém z těchto ohledů. Muslimka, která se v dnešní zjitřené době vydá na plovárnu, ohrožuje bezpečí sebe samotné a svých dětí, nic nezískává, nevychází vstříc svému okolí, nezlepšuje obrázek soužití muslimů a jejich nemuslimských sousedů a také zbytečně jitří a zostřuje již tak napjaté vztahy mezi muslimskou menšinou a nemuslimskou většinou domicilního obyvatelstva v našich zemích.
Pokud už věřící ženy chtějí sobě a svým dětem dopřát plavání a relaxaci ve vodě, mohou toho dosáhnout i jinými způsoby:
– Mohou si pořídit zahradní bazének (dnes už cenově dostupný takřka každému) nebo se domluvit s některými dalšími sestrami, které menší či větší soukromý bazén vlastní a nerušeně oddychovat ve vodě, aniž opustí bezpečí svých domovů. To je nejlepší, nejbezpečnější a nejcudnější cesta, kterou Stvořitel miluje nejvíce.
– Mohou se organizovat s ostatními sestrami v islámu a společně se tu a tam dohodnout na určitém čase na pronájem nějakého veřejného bazénu nebo prostoru ke koupání za poplatek na stanovenou dobu, např. na hodinu či dvě týdně, ve vší slušnosti a vstřícnosti vůči ostatním i sobě navzájem.
– Nebo se za doprovodu svých manželů či mahremů občas vydat na nějaké klidné a tiché místo u vody v přírodě, kde nejsou jiní plavci či rekreanti a kde nebudou rušeny a samy nebudou nikoho rušit tím, že budou plavat v „burkinách.“ Takových míst nabízí středoevropská krajina bezpočet.
Na závěr nutno dodat, že nikdo nemá právo svévolně vykonávat pravomoce, které náleží lidem ve výkonných funkcích islámského státního systému a svým hraním si na mravnostní policii obtěžovat druhé.A není hříchu v minulosti, pokud byl následován upřímným pokáním a žádný minulý špatný skutek nemůže zmařit současné a budoucí skutky zbožné.
Za aféry, které jsou v zemích Západu vyvolány těmito koupacími oděvy na místech, kde se ostatní plavci a rekreanti obojího pohlaví koupou nazí či téměř nazí, nesou v prvé řadě zodpovědnost sami muslimové a muslimky svou neznalostí nebo nedůsledností v praktikování své vlastní osobně zvolené víry.
Vznešený Alláh vytkl věřícím z řad držitelů předešlých písem:
أَفَتُؤْمِنُونَ بِبَعْضِ الْكِتَابِ وَتَكْفُرُونَ بِبَعْضٍ
Zdaž věříte v jednu část Písma, zatímco druhou popíráte? (Bekara:85)
A je pravidlem, že všechny výtky lidem Knihy v Koránu jsou ponechány jako memento pro muslimy, aby se vyvarovali těch samých chyb.
Nelze ani opomenout pochybení některých sester v islámu na Západě v souvislosti zejména s jejich dětmi, jejich nedostatečná disciplína a nedbalost o hygienu zapříčinily problémy na dámských plovárnách, ke kterým došlo např. v Basileji a ve Freiburgu. [18] Vždy je před kritikou ostatních nutno nejprve sáhnout do vlastního svědomí, v duchu slov Božích:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُونُوا قَوَّامِينَ بِالْقِسْطِ شُهَدَاءَ لِلَّـهِ وَلَوْ عَلَىٰ أَنفُسِكُمْ أَوِ الْوَالِدَيْنِ وَالْأَقْرَبِينَ…
Vy, kteří věříte! Buďte vytrvalí ve spravedlnosti, svědčíte-li před Bohem, byť i to bylo proti vám samým či rodičům anebo blízkým příbuzným … (Nisá´:135)
Také za ně nese vinu několik konkrétních jednotlivců v řadách majority, paušálně nenávidějících cokoli islámského a muslimského, jež pobuřuje jakákoli přítomnost islámu či kterýchkoli jeho symbolů ve veřejném prostoru, kteří těchto poklesků zneužívají, zveličují je a představují je jako nepřípustné provokace a ostentativní porušování zákonů, norem, pravidel a jako přímou hrozbu pro stát a společenský řád. Na základě toho pak tito zlostní jedinci nebezpečně štvou proti konkrétním ženám a vedou proti nim osobní nenávistné kampaně.
V neposlední řadě tyto aféry zhoršuje i znepokojená a vystrašená veřejnost, která se jen obává o bezpečí a zdraví své a svých dětí, či získává dojem, že muslimky nejsou ani schopny, ani ochotny slevit z vlastních požadavek a osobního pohodlí, že se snaží ukázat, že jsou něčím více, než ostatní lidé a že jen pro ně platí zvláštní pravidla, nebo že ve společnosti jsou si někteří rovni a jiní rovnější.
K tomu všemu přispívají svými nepromyšlenými postoji i mnozí představitelé současné evropské politické a ekonomické nomenklatury na obou stranách příslovečné barikády.
Ty první třeba smysluplně poučit, proti druhým je třeba věcně argumentovat a třetím je třeba citlivě situaci vysvětlit a ohleduplně jim ozřejmit, že se nejedná o nic více, nežli pouze o nešťastné nedorozumění. A těm čtvrtým dát najevo, že od nich chceme především vymahatelnost zákonů platných pro všechny bez rozdílu, obranu veřejného pořádku a budování mírového soužití všech komunit.
A Alláh nechť nám všem odpustí naše omyly a hříchy a vede nás všechny po přímé a správné cestě. Ámín.
Sestavil: Alí Větrovec
___________________________________________________________________________
[1] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3031 jako hasan gharíb, jako hasan jej ocenil i al-Albání v Sahíhu t-Tirmizí.
[2] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3749.
[3] Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4010; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3750; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3033 jako hasan. Podobné se traduje i od Džeríra رضي الله عنه, který ovšem nevzpomíná Abu l-Melíha.
[4] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, podání č. 7398.
[5] Uvádí al-Kurtubí v al-Džámi’u li-ahkámi l-Kur´án, 12/233.
[6] Viz Fetáwa l-ledžneti d-dáima, 17/49.
[7] Viz Ibid., 26/342-343.
[8] Viz Fetáwá medželeti d-da’wa, č. 54/1765.
[9] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 338.
[10] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 101. Názor, že žena může jiné ženě odhalit vše mimo toho, co je mezi pupkem a koleny, odporuje podání, kde ‘Áiša jednomu z těch, kteří ji mohli zahlédnout nezahalenou, říká „Stůj na místě! Zašívám si nakbu.” Nakba byl druh oděvu mezi pupkem a koleny, který neměl utahovací šňůrku, jak uvádí al-Albání v Sahíhu l-Adebi l-mufred, str. 131. Sám al-Albání byl toho názoru, že žena před jinou ženou může odhalit to, co odhaluje při rituální očistě, tedy celou hlavu a ruce až k loktům či nohy až kousek nad kotníky.
[11] Viz al-Kurtubí v al-Džámi’u li-ahkámi l-Kur´án, 12/223.
[12] Viz al-Muntaká min fetáwá, 3/307, fetwa č. 453.
[13] Viz Ibid., 3/307, fetwa č. 454.
[14] Viz Mesáilu n-nisáíjeti l-muchtára, str. 117.
[15] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2128.
[16] Viz Fetáwa l-džámmetu li-imra´eti l-muslima, 3/845, fetwa č. 763.
[17] Zaznamenal od Ibn ‘Abbáse رضي الله عنه Ahmed v Musnedu, 1/313; Abú Ja’lá v Musnedu, 4/397; at-Taberání v al-Kebíru, 11/228 jako velmi slabý. Od ‘Ubády ibn Sámita رضي الله عنه jej zaznamenal Ahmed v Musnedu, 5/236; al-Bejhekí v Sunenu, 6/156; a ad-Dárekutní v Sunenu, 3/176; uvádí jej i Ibn Redžeb v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, 2/208 jako zpřetrhaný, ale se všemi vypravěči kromě jediného spolehlivými. Od Abú Sa’ída al-Chudrího رضي الله عنه ho uvádí ad-Dárekutní v Sunenu, 3/77; al-Bejhekí v Sunenu, 6/69; al-Hákim v Mustedreku, 2/66 jako mursel sahíh. Od Džábira ibn ‘Abdilláha رضي الله عنه jej uvádí at-Taberání v al-Awsatu, 5/238; a Abú Dáwúd v al-Merásíl, hadís č. 407, přičemž podle Ibn Redžeba je toto nejautentičtější verze, viz al-Džámi’, 2/209. Od ‘Áiše رضي الله عنها ho zaznamenal at-Taberání v al-Awsatu, 1/90; a ad-Dárekutní v Sunenu, 4/227 jako da’íf. Od Abú Hurejry رضي الله عنه ho zaznamenal ad-Dárekutní v Sunenu, 4/228 jako da’íf. Od Abú Se’leby ibn Abí Málik al-Kurezího ho zaznamenal Ibn Abí ‘Ásim v al-Áhádu we l-mesání, hadís č. 2200; at-Taberání v al-Kebíru, hadís č. 1378. Jako hasan li ghajrihi jej ocenil as-Sujútí a jako sahíh li ghajrihi jej ocenil al-Albání, viz Irwá´u l-ghalíl, 3/410 a Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 1/448.
[18] Více viz zde: „Streit an heißen Tagen im Freiburger Damenbad.“ In Badische Zeitung. <http://www.badische-zeitung.de/freiburg/streit-an-heissen-tagen-im-freiburger-damenbad–126579911.html> [citováno k 10.VII. 2017]