‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
الْمُؤْمِنُ الَّذِي يُخَالِطُ النَّاسَ، وَيَصْبِرُ عَلَى أَذَاهُمْ، خَيْرٌ مِنَ الَّذِي لاَ يُخَالِطُ النَّاسَ، وَلاَ يَصْبِرُ عَلَى أَذَاهُمْ.
‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
الْمُؤْمِنُ الَّذِي يُخَالِطُ النَّاسَ، وَيَصْبِرُ عَلَى أَذَاهُمْ، خَيْرٌ مِنَ الَّذِي لاَ يُخَالِطُ النَّاسَ، وَلاَ يَصْبِرُ عَلَى أَذَاهُمْ.
„Věřící, který přichází do kontaktu s lidmi a trpělivě snáší jejich ústrky, má přednost nad věřícím, který se s lidmi nestýká a trpělivý vůči jejich ústrkům není.“ [1]
Podle další verze Jahjá ibn Wes’ab uvádí od jednoho ze sahábů رضي الله عنهم أجمعين, jehož sám nejmenuje (a kterého další vypravěč, Šu’ba, upřesňuje jako Ibn Omara رضي الله عنه), že s odvoláním na Proroka صلى الله عليه و سلم řekl:
إِنَّ الْمُسْلِمَ إِذَا كَانَ مُخَالِطًا النَّاسَ وَيَصْبِرُ عَلَى أَذَاهُمْ خَيْرٌ مِنَ الْمُسْلِمِ الَّذِي لاَ يُخَالِطُ النَّاسَ وَلاَ يَصْبِرُ عَلَى أَذَاهُمْ.
„Věru pokud je muslim v kontaktu s lidmi a trpělivě snáší jejich ústrky, je lepším, nežli muslim, který s lidmi v kontaktu není a trpělivost nad jejich ústrky neprokazuje.“ [2]
Podle třetí verze, rovněž od Ibn Omara, Prorok صلى الله عليه و سلم řekl:
الْمُؤْمِنُ الَّذِي يُخَالِطُ النَّاسَ وَيَصْبِرُ عَلَى أَذَاهُمْ أَعْظَمُ أَجْرًا مِنَ الْمُؤْمِنِ الَّذِي لاَ يُخَالِطُ النَّاسَ وَلاَ يَصْبِرُ عَلَى أَذَاهُمْ.
„Věřící, který přichází do kontaktu s lidmi a trpělivě snáší jejich ústrky, získá větší odměnu, nežli věřící, který se s lidmi nestýká a trpělivý vůči jejich ústrkům není.“ [3]
Z těchto podání lze vyvodit četná poučení, například:
Slovo أذاهم azáhim, překládané jako „ústrky“ znamená více, než fyzické poranění, je to jakákoli škoda či újma způsobená lidmi, ať už fyzická, verbální, psychická či mentální.
Nejzářivějším příkladem takové trpělivosti tváří v tvář úkladům, ústrkům, křivdám a nepříjemnostem, které člověku páchají jiní lidé, byla hořká zkušenost Posla Božího صلى الله عليه وسلم, když cestoval do Táifu, aby tamní obyvatele vyzýval k islámu a byl odtud vyhnán davem házejícím klacky a kameny. Přístup Posla Božího صلى الله عليه وسلم, jenž byl sám zraněn a krvácel a který byl hanoben a tupen davem skandujících lidí, trpíce jejich rukama i jejich jazyky, ztělesňuje morální postoj a vzor hodný následování pro celou další historii lidstva i pro tuto ummu, která se bude řídit a nechávat vést jeho příkladem až do Posledního Dne.
Pro muslimy všeobecně a pro jejich kazatele a ty, kteří k islámu vyzývají druhé tím spíše, pro ty, kteří žijí ve společnosti většinově muslimské a o to více pro ty, kteří žijí jako menšina po boku svých nemuslimských sousedů, je nezbytností obrnit se nezdolnou trpělivostí a výdrží tváří v tvář újmám a útokům, kterým mohou ze strany lidí čelit a také uznat odměnu, která z takového trpělivého přístupu plyne. Vždy by měli zachovat absolutní rozvahu a ledový klid a nikdy neslevit z důvtipu a schopnosti kriticky myslet a uvážlivě jednat.
Jakékoli útrapy podstoupené při obhajobě pravdy jsou vskutku štědře a hojně odměňovány, tato trpělivost, soucitnost a milosrdenství při doručování poselství islámu nesmí být nikdy kompromitována. Vznešený Alláh sděluje Svému Poslu صلى الله عليه وسلم ohledem jeho jemnosti a shovívavosti:
فَبِمَا رَحْمَةٍ مِّنَ اللَّهِ لِنتَ لَهُمْ ۖ وَلَوْ كُنتَ فَظًّا غَلِيظَ الْقَلْبِ لَانفَضُّوا مِنْ حَوْلِكَ ۖ فَاعْفُ عَنْهُمْ وَاسْتَغْفِرْ لَهُمْ وَشَاوِرْهُمْ فِي الْأَمْرِ
Díky milosrdenství Božímu jsi byl k nim shovívavý; kdybys byl hrubý a srdce tvrdého, byli by věru od tebe odpadli. Odpusť jim tedy a pros za ně o odpuštění a poraď se s nimi v každé záležitosti. (Áli ‘Imrán: 159)
Tento velmi hlubokomyslný verš popisuje něco, co je už zdaleka rozpoznatelným a charakteristickým prvkem skutečně fundované a adresné islámské výzvy a také velkolepým principem, který je nutno přijmout a následovat při jakékoli interakci s lidmi okolo nás. Nejenže verš volá po tom, abychom s lidmi jednali uctivě, ve vší slušnosti a něžně a abychom přehlíželi jejich poklesky, zatímco prosíme Alláha, aby i je vedl správnou cestou, ale navíc nám přikazuje být citlivými, schopnými vcítit se do jejich situace a být vždy schopni diskutovat o jejich záležitostech tak, aby to vyústilo ve vzájemné porozumění a rozumná řešení.
Ohledně slov „kdybys byl hrubý a srdce tvrdého, byli by věru od tebe odpadli“ říká: „Alláh takto očistil Proroka صلى الله عليه وسلم od užívání vulgárního jazyka a od krutosti a učinil ho bližším srdcím věřících tím, že jej učinil milosrdným.“ [4]
A tohoto nemůže být dosaženo nikým, kromě toho, kdo je skutečně výjimečně příkladných mravů.
Tak pravil i Vznešený Alláh:
وَلَمَن صَبَرَ وَغَفَرَ إِنَّ ذَٰلِكَ لَمِنْ عَزْمِ الْأُمُورِ
A věru ten, kdo trpělivý je a odpouští… a vskutku to patří k podstatě věci. (Šúrá: 43)
_________________________________________________________________
[1] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 388; a al-Bejhekí v Sunenu, hadís č. 18573. Jako hasan jej ocenili Ibn Hadžer v Bulúghu l-merám, hadís č. 451; al-Adžlúní v Kešfu l-chafá´, 2/446; Ibn Muflih v al-Ádábu š-šer’íja, 3/449. Jako sahíh jej ocenil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 6651, a v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 939.
[2] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2507; a Ahmed v Musnedu, 7/94, hadís č. 4975, s oceněním sahíh od Ahmeda Šákira.
[3] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4032. Jako hasan jej doložil Ibn Hadžer v Bulúghu l-merám, hadís č. 1536. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Ibn Mádža, hadís č. 3273. Někteří napadli isnád tohoto hadísu kvůli neznámému vypravěči ‘Abdulwáhidu ibn Sálihovi, nicméně pravda je taková, že hadís slabý není a je přijatelný (arab. مقبول makbúl).
[4] Viz Tefsír at-Taberí, podání č. 8120.