Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
مَنْ دَعَا إِلَى هُدًى كَانَ لَهُ مِنْ الْأَجْرِ مِثْلُ أُجُورِ مَنْ تَبِعَهُ لَا يَنْقُصُ ذَلِكَ مِنْ أُجُورِهِمْ شَيْئًا، وَمَنْ دَعَا إِلَى ضَلَالَةٍ كَانَ عَلَيْهِ مِنْ الْإِثْمِ مِثْلُ آثَامِ مَنْ تَبِعَهُ لَا يَنْقُصُ ذَلِكَ مِنْ آثَامِهِمْ شَيْئًا
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
مَنْ دَعَا إِلَى هُدًى كَانَ لَهُ مِنْ الْأَجْرِ مِثْلُ أُجُورِ مَنْ تَبِعَهُ لَا يَنْقُصُ ذَلِكَ مِنْ أُجُورِهِمْ شَيْئًا، وَمَنْ دَعَا إِلَى ضَلَالَةٍ كَانَ عَلَيْهِ مِنْ الْإِثْمِ مِثْلُ آثَامِ مَنْ تَبِعَهُ لَا يَنْقُصُ ذَلِكَ مِنْ آثَامِهِمْ شَيْئًا
„Kdokoli vyzývá ke správnému vedení, tomu se dostane odměny tolik, jako je odměna všech, kteří ho budou následovat, aniž by z jejich odměny cokoli ubylo. A kdokoli vyzývá k bludu, tomu se dostane hříchu tolik, kolik je hříchů všech, kteří ho budou následovat, aniž by z jejich hříchů cokoli ubylo.” [1]
Muslim tento hadís uvádí v kapitole O tom, kdo započne něco dobré, nebo naopak něco špatné a o tom, kdo vyzývá ostatní ke správnému vedení, či k bludu, Abú Dáwúd v kapitole O pevném následování Sunny, at-Tirmizí v kapitole O tom, kdo vyzývá ke správnému vedení či bludu a je následován a Ibn Mádža v Knize o Sunně.
Možný kontext vyřčení těchto slov lze spatřit v podání Abú Mes’úda al-Ansárího, který vypráví, že za Poslem Božím صلى الله عليه و سلم přišel kdosi a postěžoval si mu, že jeho jízdní zvíře pošlo. Posel Boží صلى الله عليه و سلم odpověděl:
مَا عِنْدِي …
„Já však žádné nemám …“
V tom někdo další řekl: „Posle Boží, já ho mohu dovést za někým, kdo by mu mohl pomoci.“ Posel Božíصلى الله عليه و سلم odvětil:
مَنْ دَلَّ عَلَى خَيْرٍ فَلَهُ مِثْلُ أَجْرِ فَاعِلِهِ.
„Kdo někomu ukáže na dobro, ten obdrží stejnou odměnu jako ten, kdo ho vykoná.” [2]
Podle jiného, souvisejícího podání, které od Ibn Džeríra ibn ‘Abdilláh رضي الله عنهما zaznamenává at-Tirmizí hned poté, Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَنْ سَنَّ سُنَّةَ خَيْرٍ فَاتُّبِعَ عَلَيْهَا فَلَهُ أَجْرُهُ وَمِثْلُ أُجُورِ مَنِ اتَّبَعَهُ غَيْرَ مَنْقُوصٍ مِنْ أُجُورِهِمْ شَيْئًا وَمَنْ سَنَّ سُنَّةَ شَرٍّ فَاتُّبِعَ عَلَيْهَا كَانَ عَلَيْهِ وِزْرُهُ وَمِثْلُ أَوْزَارِ مَنِ اتَّبَعَهُ غَيْرَ مَنْقُوصٍ مِنْ أَوْزَارِهِمْ شَيْئًا
„Kdo zavede dobrou zvyklost a je v ní následován, obdrží odměnu svou i odměnu jako za všechny, kteří ho následovali, aniž cokoli z jejich odměny ubude. A kdokoli zavede zlou zvyklost a je v ní následován, ten ponese břímě hříchu svého i břemena hříchů všech, kteří ho v tom následovali, aniž z jejich břemen cokoli ubude.“ [3]
Použité slovo سنة sunna znamená zvyklost, v jazykovém úzu (jako i zde) potenciálně dobrou či špatnou. V terminologii islámských nauk znamená sunna zvyklost zavedenou Božím Poslem صلى الله عليه و سلم, tedy cokoli v co věřil, co vykonal, vyřkl či schválil. V terminologickém použití je sunna vždy pozitivní.
V tomto případě máme dokonce k dispozici i jasný kontext, který je přímo uveden v Ibn Mádžově verzi stejného hadísu v podání od Abú Hurejry رضي الله عنه. Posel Boží صلى الله عليه و سلم vybízel lidi k dávání almužny, avšak nikdo neodpovídal, když v tom přišel jeden muž a řekl: „Mám jen toto a toto“ – a to co měl, daroval na dobročinnost. Potom se jeden po druhém zvedli všichni, začali dávat a na daném shromáždění nebylo nikoko, kdo by něco nedal. Na to Posel Božíصلى الله عليه و سلم pronesl výše citovaná slova. [4]
Co se týče břemena hříchu, o něm pojednává hadís od ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
لَا تُقْتَلُ نَفْسٌ ظُلْمًا إِلَّا كَانَ عَلَى ابْنِ آدَمَ الْأَوَّلِ كِفْلٌ مِنْ دَمِهَا لِأَنَّهُ أَوَّلُ مَنْ سَنَّ الْقَتْلَ.
„Nikdo není bezprávně zabit, aniž by na prvního syna Adamova nepadl podíl jeho krve, neboť právě on byl tím prvním, kdo se dopustil vraždy.“ [5]
Hadís samozřejmě odkazuje na Adamova, mír s ním, syna Kábíla (Kaina), který zabil svého bratra Hábíla (Ábela).
Citované hadísy lze ve stručnosti vyložit ve smyslu tom, že kdokoli vykoná nějakou dobrou věc jako první a je v tom následován, dostane ke své odměně navíc i odměnu za všechny další, kteří ho v tom následovali a v případě hříchu platí to samé. A to, co je dobrem a co je hříchem, je v náboženství jasně dáno jednou provždy dovršením Božího poselství:
الْيَوْمَ أَكْمَلْتُ لَكُمْ دِينَكُمْ وَأَتْمَمْتُ عَلَيْكُمْ نِعْمَتِي وَرَضِيتُ لَكُمُ الْإِسْلَامَ دِينًا
Dnešního dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství a naplnil nad vámi Své dobrodiní a zlíbilo se mi dát vám islám jako náboženství. (Máida: 3)
Tedy, posledním koránským veršem a následně smrtí Božího Poslaصلى الله عليه و سلم je dovršeno a zakončeno sesílání Božího Zjevení a tím i náboženství, které se na něm zakládá. To kategorizuje činy lidí na to, jak se chovají mezi sebou (arab. المعاملات al-mu’ámelát) a to, jak uctívají svého Pána (arab. العبادات al-‘ibádát). Ve sféře mezilidských vztahů platí příkazy, zákazy a podmínky činů tak, jak jsou stanoveny Božím Zákonem, jenž nelze změnit, přičemž platí základní pravidlo, že co není výslovně zakázáno, je dovoleno. Avšak ve sféře druhé, týkající se vztahu ke Stvořiteli, platí, že co není předepsáno, co není výslovně zmíněno a dovoleno, je zakázáno, resp. nelze se k Alláhu přiblížit jinak, než jak On chce. Jakýkoli skutek uctívání musí být upřímně adresován jen Alláhu a vykonán správně v souladu se Zjevením a žitou praxí Posla Božího صلى الله عليه و سلم co se týče jeho druhu, způsobu provedení, času provedení, množství a míry, s jakou je vykonáván. V těchto ohledech musí být vykonán přesně tak, jak jej vykonával Prorok صلى الله عليه و سلم a nesmí dojít ke kontradikci praxe s tím, co je od něj dochováno. A co se týká věcí, které v době života Proroka صلى الله عليه و سلم neexistovaly, ty mohou být buď dobrem, pokud k dobru tak, jak je definováno náboženstvím, směřují, anebo zlem, pokud naopak vedou ke zlu. Tím se tyto nově nastalé věci navracejí pod základní pravidlo o někom, kdo jako první vykoná něco dobré, či něco špatné.
Matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها vyprávěla, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil:
مَنْ أَحْدَثَ فِي أَمْرِنَا هَذَا مَا لَيْسَ مِنْهُ فَهُوَ رَدٌّ.
„Kdokoli vnese do této naší věci něco, co k ní nepatří, toto je odmítnuto.“ [6]
Irbád ibn Sárija رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم také řekl:
… فَعَلَيْكُمْ بِسُنَّتِي وَسُنَّةِ الْخُلَفَاءِ الْمَهْدِيِّينَ الرَّاشِدِينَ تَمَسَّكُوا بِهَا وَعَضُّوا عَلَيْهَا بِالنَّوَاجِذِ وَإِيَّاكُمْ وَمُحْدَثَاتِ الأُمُورِ فَإِنَّ كُلَّ مُحْدَثَةٍ بِدْعَةٌ وَكُلَّ بِدْعَةٍ ضَلاَلَةٌ.
„… Držte se tedy pevně sunny mé a sunny pravověrných, správně vedených chalífů po mně, držte se jí, jakoby zakousnutí i zadními zuby. A mějte se na pozoru před nově vymyšlenými věcmi. Věru každá novota je inovací a každá inovace je bludem.“ [7]
Tedy pokud se objeví něco, co protiřečí Koránu a Sunně v těchto výše uvedených ohledech, je třeba takovou věc odmítnout. To proto, aby byla co nejvíce zachována čistota původní Boží zvěsti. Z tohoto důvodu musí být mnohdy odmítnuty i činy, které se navenek při zevrubném pohledu tváří jako dobré, avšak toto spojení s původním náboženstvím postrádají. Pokud by se tak nestalo, došlo by časem ke změně celého náboženství.
Od al-Hasana al-Basrího se uvádí slova: „Kdyby byl k vám poslán někdo ze zbožných předků, z islámu by už nic nerozpoznal.“ Pak si položil ruku na tvář a řekl: „Kromě této modlitby.“ Potom řekl: „Ale při Alláhu, toto neplatí o osobě žijící v tomto zcela novém čase, která nikdy nikoho ze zbožných předků neviděla, ale namísto toho vidí inovátory vyzývající ke svým inovacím, lidi prahnoucí po pozlátcích vezdejšího světa, jak volají ke svému materializmu, ale Alláh ho před tímto vším ochrání a vloží mu do srdce lásku ke zbožným předkům a touhu dozvědět se o nich a o jejich způsobech, následovat je a jejich cestu, vyhledávat si o nich informace a snažit se následovat jejich kroky. Takový někdo zajisté získá nesmírné dobro. Buďte, s dovolením Božím, také takoví.” [8]
Jeden muž se dotázal imáma Málika ibn Anas: „Kde si mám obléknout poutní oděv?“ Málik odpověděl: „Tam, kde si ho oblékal i Prorok صلى الله عليه و سلم.“ Dotyčný si pro sebe několikrát zopakoval Málikovu odpověď a potom pravil: „Co když si ho obleču o trochu dříve?“ Málik odvětil: „Nedělej to, protože jinak se pro tebe obávám pokušení.“ „A kde v tom je pokušení?“ podivil se muž, „Je to jen otázka pár mil, o kolik dříve si obleču poutní oděv.“ Málik odvětil koránským veršem:
لَّا تَجْعَلُوا دُعَاءَ الرَّسُولِ بَيْنَكُمْ كَدُعَاءِ بَعْضِكُم بَعْضًا ۚ قَدْ يَعْلَمُ اللَّـهُ الَّذِينَ يَتَسَلَّلُونَ مِنكُمْ لِوَاذًا ۚ فَلْيَحْذَرِ الَّذِينَ يُخَالِفُونَ عَنْ أَمْرِهِ أَن تُصِيبَهُمْ فِتْنَةٌ أَوْ يُصِيبَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ
Neberte výzvu posla k vám tak, jako by to byla výzva jednoho z vás k druhému! Bůh zná dobře ty z vás, kteří se potajmu okrádají. Nechť se mají na pozoru ti, kdož se vzpouzejí Jeho rozkazu, aby je nepostihla zkouška či trest bolestný. (Núr:63) [9]
Sa’íd ibnu l-Musejjeb uviděl muže modlícího se po úsvitu před povinnou modlitbou více nežli jen dvě rek’á. Předkláněl se a padal na tvář velmi usilovně. Přišel k němu a řekl mu, aby to nedělal. Dotyčný se podivil: „Abú Muhammede, to mne Alláh potrestá za to, že se modlím?“ „Nikoli,“ odpověděl mu Sa’íd, „ale potrestá tě za to, že odporuješ Sunně.“ [10]
Aš-Šátibí shrnuje:
„Je inovací lpět na druhu či konkrétním způsobu vykonání nějakého činu (tj. pokud protiřečí Sunně), jako například na společném pronášení zikru jednohlasně.“ [11]
Pokud něco odporuje Koránu a Sunně, nikdy to nemůže být dobré a kdo to zavádí, nezavádí dobro, ale zlo.
Na odsudku inovací se shodují učenci od nejranějších dob až do současno
sti.
‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما pravil: „Každá inovace (arab. بدعة bid’a) je bludem, dokonce i kdyby ji lidé vnímali jako dobrou.“ [12]
‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما pravil: „Věru tou nejvíce nenáviděnou věcí u Alláha jsou inovace.” [13]
Háfiz Ibn Hadžer pravil:
„Šťasten ten, kdo se pevně drží toho, na čem byli zbožní předkové a zříká se toho, co do víry vnesli ti po nich.“ [14]
Šejchu l-islám Ibn Tejmíja praví:
„Kdokoli oponuje Knize a Sunně svou znalostí, přesvědčením či konáním, je nespravedlivý a křivdící.” [15]
Také řekl:
„Tedy každý, kdo se odchýlí od uzákoněné cesty Alláha, Jeho Proroka a zbožných předků (arab. الطريقة السلفية النبوية الشرعية الالهية at-taríkatu s-selefíjeti n-nebewwíjeti š-šer’íjeti l-iláhíja), ten jistojistě zbloudí a bude protiřečit sám sobě, zůstávaje v nevědomosti.“ [16]
Šejch Muhammed Násiruddín al-Albání pravil:
„Islám je Korán, Sunna a pochopení zbožných předků.“ [17]
Podle autentických podání Posel Boží صلى الله عليه و سلم sám upozornil na nebezpečí inovátorů. [18] A zbožní předkové ho v tom následovali.
Fudajl ibn Ijjád pravil: „Věru Alláh má anděly vyhledávající kroužky, kde se vzpomíná jména Božího, proto se měj velmi na pozoru, abys neseděl s následovníky inovace, protože Alláh se na ně ani nepodívá. A známkou pokrytectví je i stýkání se s následovníky inovace.“ [19]
Al-Hasan al-Basrí pravil: „Neseďte s lidmi inovace a tužeb a nedebatujte s nimi, i kdybyste si mysleli, že proti nim máte argumenty.“ [20]
Al-Awzá’í pravil: „Pokud uvidíš někoho, jak provází následovníka inovace a přísahá ti, že nenásleduje jeho cesty, nevěř mu!“ [21]
Muhammed ibnu n-Nadr al-Hárisí pravil: „Kdokoli naslouchá inovátorovi a ví o tom, že jde o inovátora, potom pozbývá Boží ochrany a je přenechán napospas sám sobě.” [22]
Odmítnutí nositelů inovace zdůvodnil aš-Šátibí takto:
„Pokud člověk neodmítne inovátora, vytváří dva hlavní problémy přispívající k ničení islámu:
Pokud mu dopřeje důležitosti, masy prostých lidí tím uvedeš v nejistotu ohledně toho, zda na tom, co dotyčný inovátor následuje, není něco dobrého. Díky tomu začnou lidé danou inovaci následovat a opustí Sunnu.
Pokud inovátorovi dá pocítit, že je někým důležitým, motivuje ho k větší a větší inovaci a tím oživuje inovaci a tím pádem i umrtvuje Sunnu, protože tyto dvě nemohou koexistovat pospolu.“ [23]
Naopak důležité je se inovacím bránit a umět je vyvracet.
Imám al-Awzá’í pravil: „Pokud se objeví inovace a učenci proti ní nevystoupí, sama se stane zvyklostí.“ [24] Al-‘Abbás ibnu l-Welíd vzpomíná, že mu ‘Ukba vyprávěl, jak jednou seděl s Artou ibnu l-Munzirem, když na dotyčném sezení někdo prohlásil: „Co soudíte o někom, kdo sedává s následovníky Sunny a druží se s nimi, ale pokud jsou vzpomenuti následovníci inovace, říká: „Ušetřte nás toho. Nehovořte o nich.“ Arta řekl: „Je to jeden z nich (tj. z následovníků inovace)!“ Ukbovi to bylo zvláštní a proto se na to dotázal al-Awzá’ího, kterýmu řekl: „Je to tak, jak říkal Arta. Má pravdu. Pokud dotyčný zakazuje odhalovat a kritizovat následovníky inovace, jak se jich potom lidé mají vyvarovat?” [25]
Ibn Tejmíja praví:
„Je povinností napomenout každého, kdo se k nim – k následovníkům inovace – zatvrzele připisuje, nebo kdokoli je brání, chválí, ctí jejich knihy, kdo je nerad, aby se o nich hovořilo, kdo se vymlouvá, že nerozumí, co svými slovy mysleli, nebo že daná slova nejsou jejich slovy apod., což nečiní nikdo, kromě ignoranta či pokrytce. Proto je důležité vyplísnit každého, kdo ví, co jsou zač, ale nespolupracuje na odstranění jejich zla, protože odvrácení jejich zla je největší povinností.“ [26]
Vyvracet inovátory je nutno Koránem a Sunnou.
Ibn Tejmíja praví:
„Proto, když bylo řečeno, že ten a ten vyvrátil toho a toho inovátora, zbožní předkové se dotázali: „Knihou Boží a Sunnou?“ A pokud někdo odpověděl, že ano, potom to považovali za správné. A pokud odpověděl, že ne, potom odpověděli: „Dotyčný vyvrátil jednu inovaci jinou inovací.“ [27]
Šejch
‘Ubejd al-Džábirí píše:
„Tomu, kdo do víry a uctívání vnáší inovaci, má být řečeno: „Věříš, že Alláh dovršil Své náboženství ve Své Knize a v Sunně Svého Posla صلى الله عليه و سلم, nebo nevěříš? Pokud řekne, že nevěří, popře tím víru a stane se jedním z těch, kteří předepisují něco, co Alláh nepředepsal. A pokud odpoví, že věří, potom mu má být řečeno: „A toto jsi v Koránu či Sunně našel kde?!“ A není dovoleno takový skutek následovat. Pokud to někdo následuje, je zbloudilým inovátorem a nikoli někým, kdo koná dobro.“ [28]
Pokud se někdo táže, zda existuje nějaká dobrá inovace, potom je nutno si uvědomit následující:
Slovo inovace, arab. البدعة al-bid’a, případně novota, arab. المحدثة al-muhdesa, byly obě Božím Poslem صلى الله عليه و سلم a jeho ranými následovníky použity v negativním kontextu. Učenci se shodují, že se k Alláhu nelze přiblížit ničím, co by nebylo uzákoněno Koránem či Sunnou. Posel Boží صلى الله عليه و سلم nezapomenul zmínit nic, co by nás mohlo přiblížit k Alláhu. O všem nás informoval. A do Ráje nevede jiná cesta, než ta jeho.
Je třeba od sebe odlišovat kontext slova, zda se jedná o význam v běžném jazykovém úzu, nebo význam terminologický, podléhající definici. Například slovo الصلاة as-salát, v jazyce je synonymem prosby (arab. الدعاء du’á´), nicméně v náboženském kontextu znamená specifický rituální úkon, daleko komplexnější, než je prostá prosba. Slovo الزكاة az-zekát znamená v náboženské nauce povinnou almužnu, ale v jazyce je synonymem očištění. Podobně i slovo inovace znamená v jazyce cokoli nového, co neexistovalo předtím, ale v náboženské nauce jde o vnesení něčeho nového, co odporuje Koránu a Sunně, do Božího Náboženství. Náboženská terminologie specifikuje či rozšiřuje jazykové významy slov shodně svým potřebám. Vždy je proto třeba mít se na pozoru, na jaké významové úrovni dané slovo užíváme. Tedy pokud někdo z autorit hovoří o dobré inovaci (arab. بدعة حسنة bid’atun hasenetun), užívá slovo inovace ve významu, kterým ho chápe jazyk, nikoli terminologie. To je i případ Omara ibnu l-Chattáb, který těmito slovy pochválil oživení polozapomenutého způsobu provedení ramadánské nepovinné noční modlitby teráwíh.
Ibn Hadžer praví:
„Co se týče termínu البدع al-bide’, to je plurál odبدعة bid’a, s významem „inovace.“ Je to cokoli, co nemá doposud precedens. Z hlediska jazyka může taková inovace být jak pozitivní, tak i negativní. Z hlediska terminologického užití tohoto slova učenci, označuje specificky tu negativní část. A pokud je užita v pozitivním kontextu, odkazuje na svůj jazykový význam.“ [29]
Také řekl:
„Slovo المحدثات al-muhdesát s fethou nad písmenem dál je plurálem od المحدثة al-muhdesa a znamená novotu, cokoli nově vneseného bez předchozí opory v Zákoně. V šarí’atské terminologii je synonymem ke slovu بدعة bid’a. To, co lze nějak podložit Zákonem, nelze označit za inovaci. Inovace v terminologickém kontextu je vždy zavrženíhodná, oproti prostému jazykovému užití, kdy může být i pozitivní.“ [30]
________________________________________________
[1] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2674. Uvádí jej také Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4609; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 211; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2674 jako hasan sahíh.
[2] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1893.
[3] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2675 jako hasan sahíh. V poznámce uvádí Ibn Džerírovo jméno jako Munzir. Hadís se dle něj jinými verzemi uvádí od Džeríra samého a také od Huzejfy رضي الله عنه.
[4] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 209.
[5] Hadís je muttefakun ‘alejhi. Zaznamenali jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3335; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1677.
[6] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 14.
[7] Zaznamenali Ahmed v Musnedu, 4/126; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4607; Ibn Mádža v Sunenu, hadísy č. 43 a 44; at-Tirmizí v Sunenu 2676 jako hasan sahíh. Jako sahíh doložili al-Hákim v Mustedreku, 1/95-96; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 5 a další.
[8] Zaznamenal Ibn Wedd, al-Bida’ , 1/190.
[9] Zaznamenal Abú Šáma v al-Bá’isu ‘alá inkári l-bida’i we l-hawádis, podání č. 91.
[10] Zaznamenal al-Bejhekí v as-Sunenu l-kubrá, 2/466. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Irwá´u l-ghalíl, 2/236.
[11] Viz al-I’tisám, str. 26.
[12] Zaznamenali al-Lálikáí v Šerhu usúli l-i’tikád, 1/134; a Ibn Batta v al-Ibánetu l-kubrá, 1/219, podání č. 213.
[13] Zaznamenal al-Bejhekí v as-Sunenu l-kubrá, 4/316.
[14] Viz Fethu l-Bárí, 13/267.
[15] Viz al-Intisáru ahli l-ásár, str. 71.
[16] Viz Dar’u t-te’árud, 5/356.
[17] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 357.
[18] Hadísy o tom dosahují stupně muttefakun ‘alejhi, viz například podání od Anase ibn Málika رضي الله عنه, které zaznamenávají al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7306; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1366.
[19] Zaznamenal Ibn Batta v al-Ibánetu l-kubrá, 1/460.
[20] Zaznamenal al-Haráwí v Zemmu l-kelám, podání č. 765.
[21] Zaznamenal Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 14260.
[22] Zaznamenal al-Lálikáí v Šerhu usúli l-i’tikád, 1/135-136.
[23] Viz al-I’tisám, str. 32-33.
[24] Viz Šerefu ashábi l-hadís, 1/22.
[25] Zaznamenal Ibn Asákír v Táríchu Dimešk, 8/15.
[26] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 2/133.
[27] Viz Džámi’u l-mesáil, 9/12.
[28] Viz Tenwíru l-mubtedí bi-šerhi menzúmeti kawá’idi l-fikhíja, str. 65-66.
[29] Viz Fethu l-Bárí, 13/278.
[30] Viz Ibid., 13/253.