‘Abdulmuhejmin ibn ‘Abbás ibn Sahl ibn Sa’d as-Sa’ídí vypráví od svého otce, že jeho děd slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:
الأَنَاةُ مِنَ اللَّهِ وَالْعَجَلَةُ مِنَ الشَّيْطَانِ.
„Rozvaha je od Alláha a spěch je od šejtána.“ [1]
‘Abdulmuhejmin ibn ‘Abbás ibn Sahl ibn Sa’d as-Sa’ídí vypráví od svého otce, že jeho děd slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:
الأَنَاةُ مِنَ اللَّهِ وَالْعَجَلَةُ مِنَ الشَّيْطَانِ.
„Rozvaha je od Alláha a spěch je od šejtána.“ [1]
At-Tirmizí uvádí tento hadís ve svém Sunenu v knize O dobrém chování a udržování dobrých vztahů s příbuznými, v kapitole O tom, co bylo vyprávěno o rozvaze a spěchu. Připojuje k němu poznámku: „‘Abdulmuhejmina někteří učenci kritizovali a řadili mezi slabé vypravěče z důvodu jeho nepříliš dobré paměti.“ [2]
V at-Tirmizího Sunenu tento hadís, resp. první jeho část, potvrzuje předcházející podání od ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká Ašedždžovi ibn ‘Abdilkajs رضي الله عنه:
إِنَّ فِيكَ خَصْلَتَيْنِ يُحِبُّهُمَا اللَّهُ الْحِلْمُ وَالأَنَاةُ .
„Věru máš dvě vlastnosti, které Alláh miluje – jemnost a rozvahu.“ [3]
Háfiz Ibn Hadžer al-‘Askalání uvádí tento hadís ve zkráceném znění:
اَلْعَجَلَةُ مِنَ اَلشَّيْطَانِ.
„Spěch je od šejtána.“ [4]
Safíjurrahmán al-Mubárekfúrí uvádí, že první část hadísu, tedy „rozvaha je od Alláha,“ je ve skutečnosti vysvětlivkou některého z vypravěčů, kterou ‘Abdulmuhejmin připojil k vlastním Prorokovým slovům, která tvoří jen druhá půlka hadísu, tedy slova „spěch je od šejtána.“ Proto i Ibn Hadžer uvádí jen tuto druhou část a první vypouští, přičemž bez tohoto dodatku je hadís hasan. [5]
Od Anase ibn Málika رضي الله عنه se dochovala verze, v níž Prorok صلى الله عليه و سلم říká:
التأني من الله والعجلة من الشيطان.
„Rozvážnost je od Alláha a spěch je od šejtána.“ [6]
V řetězci vypravěčů našeho předmětného hadísu se nachází Sa’d ibn Sinán, který podle některých, jako as-Sujútího a al-Munáwího, nevyprávěl hadísy od Anase, přičemž jiní, jako např. Abú Dáwúd, tento názor nesdílejí. [7]
Al-Albání ohledně ocenění hadísu, že rozvážnost či rozvaha je od Alláha a spěch od šejtána uzavírá:
„Tento hadís je hasan a jeho vypravěči jsou spolehlivými podle podmínek obou šejchů (tj. al-Buchárího a Muslima), s výjimkou Sa’da ibn Sinána a ten je pouze přijatelný.“ [8]
Muhammed ibn ‘Abdirrahmán al-Mubárekfúrí vysvětlil tento hadís takto:
„Spěch je od šejtána, protože s sebou nese jeho našeptávání (arab. الوسوسة al-weswesa) a proto, že brání důkladnému potvrzení dané věci, upevnění znalosti o ní a důkladnému prozkoumání následků daného rozhodnutí, čímž člověk může upadnout do něčeho, co nezamýšlel. A toto je jedna z léček šejtánových. Proto al-Murakaš pravil: „Příteli, jenž výčitky si činíš, nespěchej, neboť věru úspěch jest spjat s tím, že nebudeš spěchat.“ ‘Amr ibnu l-‘Ás رضي الله عنه pravil: „Člověk nikdy nepožne jiných plodů spěchu, nežli pouze lítosti.“ Spěch je odmítaný také proto, že odporuje poslušnosti Prorokovu صلى الله عليه و سلم příkazu, protože je protikladem důkladného prověření věci a ujištění se o tom, co činíme a odporuje strachu z toho, že se oddálíme od úspěchu. Někteří zbožní předkové také říkali: „Spěch vše spálí“ a „kdo spěchá na začátku, ke konci ochabne a nedojde svého cíle.“
A říká se, že jsou z tohoto vyňaty ty záležitosti, o jejichž dobru není sporu. Vznešený Alláh proto přikazuje pospíšit si s dobrými činy a neotálet s nimi. Někteří vysvětlili rozdíl mezi pospícháním k dobrému činu a neotálením s uctíváním na straně jedné a spěchem na straně druhé je, že to první je chvályhodné, zatímco to druhé je zavrženíhodné.
Al-Kárí uvádí, že ocenění tohoto hadísu je v různých opisech at-Tirmizího Sunenu jako gharíb a v jiných jako hasan gharíb. A co se ‘Abdulmuhsina týče, je některými kritizován pro svou slabší paměť, nicméně byl dle něho spravedlivým a důvěryhodným mužem. Jako slabého jej oceňují az.Zehebí, Ibn Hadžer a an-Nesáí.“ [9]
Existuje ovšem i oprávněný spěch, spěch ve smyslu obecného pospíchání k dobrému skutku, dokud k němu existuje příležitost, protože další už možná nenastane. Jako ve verších:
وَمَا أَعْجَلَكَ عَن قَوْمِكَ يَا مُوسَىٰ قَالَ هُمْ أُولَاءِ عَلَىٰ أَثَرِي وَعَجِلْتُ إِلَيْكَ رَبِّ لِتَرْضَىٰ
I pravil Bůh: “Co způsobilo, že tak spěcháš od lidu svého, Mojžíši?” Odpověděl: “Oni jdou v mých stopách, zatímco já spěchám k tobě, Pane můj, abych se ti zalíbil.” (TáHá:83-84)
Mu’áz ibn Džebel رضي الله عنه proto radil svému synu: “Milovaný synku, kdykoli se postavíš k modlitbě, čiň tak jako někdo, kdo se loučí s tímto světem a nepředpokládej, že dostaneš další šanci se pomodlit. Milovaný synku, věz, že věřící umírá mezi dvěma svými skutky – prvním, který vykoná v daný den (přičemž ihned pocítí jeho požehnání) a tím, který vykoná pro svět onen (za nějž potom sklidí ten největší zisk).“ [10]
Sufján as-Sewrí pravil: „Vaše dny a noci jsou odpočítávány, proto moudře v
yužívejte čas, který vám ještě zbyl a nebuďte lhostejní k plnění práv svého Pána.“ [11]
Al-Hasan al-Basrí pravil: „Život vezdejší je složen jen ze třech dní – včerejška, který uplynul i se vším, co v něm bylo vykonáno, zítřka, kterého možná nikdy nedočkáš a dneška, který je však pro tebe, proto v něm vykonej vše, co vykonat máš.“ [12]
Imám Ibn Redžeb al-Hanbelí pravil:
„Zítra budou duše vyplaceny podle toho, jak pracovaly, rolníci sklidí úrodu toho, co zaseli. Pokud konali dobré, činili tak pro sebe. A pokud se dopouštěli zlého, jaké hrůzy pro sebe připravili!“ [13]
Šejch Sálih al-Fewzán ohledně oprávněného a neoprávněného spěchu uzavírá:
„Z tohoto důvodu se nemá spěchat bez pádného důvodu.
Pokud už někdo spěchá, aby něco vykonal, měl by si zachovat rozvahu a chladnou hlavu, neboť jinak dopadne tak, že to, co zamýšlel, nikdy nedotáhne do konce.
Nespěchej, pokud zamýšlíš něco rozhodnout – buď když se snažíš vynést nějaké stanovisko ohledně nějaké věci, nebo nějakých slov ohledně něčeho, nejprve si vše promysli (abys jednal podle skutečných vědomostí a nikoli jen předpokladů a dohadů), protože ve skutečnosti tím, kdo se mýlí, můžeš být ty.
Člověk by neměl spěchat a unáhlovat se ve vynášení žádných soudů, zejména v tom, co se vztahuje k Šarí’i, při prohlašování něčeho za povolené nebo zakázané, dokud si vše důkladně nepromyslí, anebo ve vztahu k jiným lidem, aby se vůči nim nedopustil křivdy. To by bylo špatné. Proto je povinností vše vždy pečlivě zvažovat. A v čemkoli je k nalezení jemnost, to ona zkrášlí. Proto nikdy zbytečně nespěchej a neunáhluj se.“ [14]
Příklady těchto pádných důvodů uvádí například Hátim al-Asamm: „Spěch je od šejtána, kromě pěti případů: Nakrmit hosta, když přijde, vypravit zesnulého na poslední cestu, provdat pannu, když dosáhne věku vhodného na vdavky, vyplatit dluh, když uplyne stanovená lhůta a kát se ze hříchu, jakmile je spáchán.” [15]
______________________________________________________________________
[1] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2012 jako gharíb.
[2] Viz Ibidum.
[3] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2011, jako hasan sahíh gharíb.
[4] Viz Bulúghu l-merám, hadís č. 1512, jako hasan.
[5] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 4/129.
[6] Zaznamenal Abú Ja’lá v Musnedu, 3/1054; a al-Bejhekí v as-Sunenu l-kubrá, 10/104. Podle al-Munzirího jsou v jeho isnádu spolehliví vypravěči, viz at-Targhíbu we t-terhíb, 2/251. S ním souhlasí i al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 8/19
[7] Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 4/404-405.
[8] Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1795.
[9] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 6/129-130
[10] Zaznamenali Ahmed ibn Hanbel v az-Zuhd, podání č. 638; a Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 1/234.
[11] Viz Síretu Sufján, str. 81.
[12] Zaznamenal al-Bejhekí v az-Zuhdu l-kebír, str. 197.
[13] Viz Latáifu l-me’árif, str. 209-210.
[14] Parafrázováno z audionahrávky viz <https://safeshare.tv/submit?url=https%3A%2F%2Fwww.youtube.com%2Fwatch%3Fv%3DLpMHC3Dci_4%26feature%3Dyoutu.be> [k 18. XII. 2017].
[15] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 8/78.