Umm Selema رضي الله عنها vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم jednou shromážděným lidem pravil:
إِنَّكُمْ تَخْتَصِمُونَ إِلَىَّ، وَلَعَلَّ بَعْضَكُمْ أَلْحَنُ بِحُجَّتِهِ مِنْ بَعْضٍ، فَمَنْ قَضَيْتُ لَهُ بِحَقِّ أَخِيهِ شَيْئًا بِقَوْلِهِ، فَإِنَّمَا أَقْطَعُ لَهُ قِطْعَةً مِنَ النَّارِ فَلاَ يَأْخُذْهَا.
Umm Selema رضي الله عنها vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم jednou shromážděným lidem pravil:
إِنَّكُمْ تَخْتَصِمُونَ إِلَىَّ، وَلَعَلَّ بَعْضَكُمْ أَلْحَنُ بِحُجَّتِهِ مِنْ بَعْضٍ، فَمَنْ قَضَيْتُ لَهُ بِحَقِّ أَخِيهِ شَيْئًا بِقَوْلِهِ، فَإِنَّمَا أَقْطَعُ لَهُ قِطْعَةً مِنَ النَّارِ فَلاَ يَأْخُذْهَا.
„Věru vy, lidé, ke mně přicházíte se svými spory. Možná jsou někteří z vás výřečnější a přesvědčivější v předkládání svého argumentu. Proto pokud někomu neprávem přiřknu nárok někoho jiného, protože dotyčný mi lépe vyložil svůj případ, pak mu vpravdě dávám kousek Ohně, proto nechť si ho nebere!“ [1]
Al-Buchárí tento hadís uvádí v kapitole O tom, jak postupovat poté, co jedna strana sporu přísahá svou nevinu a poznamenává slova Táwúse ibn Kajsána, kádí aš-Šurejha a dalších, že „přesvědčivý důkaz je přednější než falešná přísaha.“ Muslim jej uvádí v kapitole s názvem „Rozhodnutí soudce nemění podstatu toho, k čemu došlo.“ At-Tirmizí jej řadí do kapitoly nazvané „O tom, co se uvádí ohledně přísné hrozby tomu, komu je neprávem přisouzeno něco, co mu ve skutečnosti nepatří.“
Podle jiné verze zaznamenané také al-Buchárím řekl:
إِنَّمَا أَنَا بَشَرٌ، وَإِنَّكُمْ تَخْتَصِمُونَ إِلَىَّ، وَلَعَلَّ بَعْضَكُمْ أَنْ يَكُونَ أَلْحَنَ بِحُجَّتِهِ مِنْ بَعْضٍ فَأَقْضِي نَحْوَ مَا أَسْمَعُ، فَمَنْ قَضَيْتُ لَهُ بِحَقِّ أَخِيهِ شَيْئًا فَلاَ يَأْخُذْهُ، فَإِنَّمَا أَقْطَعُ لَهُ قِطْعَةً مِنَ النَّارِ.
„Já jsem věru pouze smrtelný člověk! Věru vy lidé ke mně přicházíte se svými spory, může se stát, že někdo z vás mi představí svůj případ výřečněji a přesvědčivěji, než ten druhý a já pak vynesu verdikt jen podle toho, co slyším. Proto pokud kdykoli komukoli přisoudím nárok někoho z jeho bratří, necť si to dotyčný nebere, protože potom mu dávám pouze kousek z Ohně!“ [2]
Tuto verzi uvádí al-Buchárí spolu s an-Nesáím v kapitole „O souzení podle toho, co je očividné.“ Abú Dáwúd uvádí tento hadís v kapitole „O soudci, který ve svém rozhodnutí pochybí,“ Ibn Mádža v kapitole „O tom, že rozhodnutí soudce nečiní zakázané dovoleným.“
Zachován se také důvod pronesení (arab. سبب الورود sebebu l-wurúd) těchto Prorokových صلى الله عليه و سلم slov. Ten je úzce spojen s důvodem seslání (arab. سبب الورود sebebu n-nuzúl) koránských veršů, v nichž Vznešený Alláh pravil:
إِنَّا أَنزَلْنَا إِلَيْكَ الْكِتَابَ بِالْحَقِّ لِتَحْكُمَ بَيْنَ النَّاسِ بِمَا أَرَاكَ اللَّـهُ ۚ وَلَا تَكُن لِّلْخَائِنِينَ خَصِيمًا وَاسْتَغْفِرِ اللَّـهَ ۖ إِنَّ اللَّـهَ كَانَ غَفُورًا رَّحِيمًا وَلَا تُجَادِلْ عَنِ الَّذِينَ يَخْتَانُونَ أَنفُسَهُمْ ۚ إِنَّ اللَّـهَ لَا يُحِبُّ مَن كَانَ خَوَّانًا أَثِيمًا يَسْتَخْفُونَ مِنَ النَّاسِ وَلَا يَسْتَخْفُونَ مِنَ اللَّـهِ وَهُوَ مَعَهُمْ إِذْ يُبَيِّتُونَ مَا لَا يَرْضَىٰ مِنَ الْقَوْلِ ۚ وَكَانَ اللَّـهُ بِمَا يَعْمَلُونَ مُحِيطًا
A věru jsme ti seslali Písmo s pravdou, abys soudil mezi lidmi podle toho, co ti Bůh ukázal. A nebuď obhájcem zrádcům a pros Boha za odpuštění, neboť Bůh je odpouštějící, slitovný! Nevstupuj s námi do sporu ve prospěch těch, kdož sami sebe podvádějí, neboť Bůh nemiluje podvodníky ani hříšníky. Snaží se ukrýt před lidmi, avšak neukryjí se před Bohem, který je stále s nimi, když v noci vedou řeči, jež se Mu nelíbí – a Bůh objímá věděním Svým vše, co dělají. (Nisá´:105-107)
Ibn Merdewejh zaznamenal na autoritu ‘Abdulláha ibn Abbáse رضي الله عنهما, že jednomu z ansár byl na jednom z tažení odcizen pancíř a podezření padlo na jiného muže z ansár. Vlastník pancíře přišel k Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم a řekl: „Tu’ma ibnu l-‘Ubejrik mi ukradl pancíř.“ Když to viděl zloděj, odešel, vzal pancíř a ukryl jej v příbytku jiného, nevinného člověka – jistého žida jménem Zejd bin Sumejr, či Lebíd ibn Sehl a Katády ibn Nu’mána رضي الله عنه, který ho hájil. Ještě téže noci pak všichni z Tu’mova klanu Benu l-‘Ubejrik odešli k Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم a zpravili jej o tom: „Náš druh je nevinný, pancíř je u toho a toho. Řekl nám to. Zaruč se za našeho druha, omluv ho před lidmi, protože pokud se za něj nezaručíš před Bohem, bude zničen.“ Prorok صلى الله عليه و سلم tedy vstal, omluvil dotyčného před lidmi a prohlásil jej nevinným. Verš byl následně zjeven jako odpověď a výtka. Důkazem neviny křivě obviněného měla být stopa z pomleté pšenice, která byla uskladněna v pytli, kam Tu’ma schoval i ukradený pancíř. [3] Ibn Kesír uvádí, že poté, co se ukázalo, že věc se má zcela jinak, vstal, svolal lidi a řekl jim to, co se dochovalo od Umm Selemy. [4]
Podobnou událost uvádí v souvislosti s týmiž verši i at-Tirmizí přímo od Katády ibn Nu’mána رضي الله عنه: „Mezi námi v Medíně byla i domácnost klanu Benu l-‘Ubejrik, do něhož patřili i jistý Bišr, Bušejr a Mubeššir. Bušejr byl pokrytec, který recitovával posměšné verše na společníky Božího Posla صلى الله عليه و سلم a potom je připisoval některým Arabům. Říkával: „Ten a ten ve své básni praví to a to.“ Když Prorokovi صلى الله عليه و سلم společníci takové verše slyšeli, říkali si: „Při Alláhu, takové verše neskládá nikdo jiný, než tento špinavec.“ A všichni věděli, že je to Ibnu l-‘Ubejrik.“ Katáda pokračoval: „Jak v době džáhilíje, tak i v době islámu byli Benu l-‘Ubejrik chudá rodina. Podobně jako jiní Medíňané se živili převážně jen datlemi a ječmenem. Když někdo mohl, koupil si v aš-Šámu pravou pšeničnou mouku a tu si nechával jen pro sebe
. Své příbuzné nechal jen na datlích a ječmeni. Když přišla karavana z aš-Šámu a můj strýc Rifá’a ibn Zejd si takovou porci koupil, uskladnil mouku k sobě do spíže, kde mimo jiné ukrýval i svou zbroj – svůj štít a svůj meč. Jenže někdo se do ní dostal spodem a mouku i zbraně mu ukradl. Když můj strýc Rifá’a ráno vstal, přišel ke mně a řekl mi: „Synovče, někdo nás v noci vyloupil, vloupal se nám do spíže, naše jídlo a zbraně jsou pryč!“ Další lidé se nahrnuli k nám domů a vyptávali se. Někteří z nich říkali: „Viděli jsme Benu l-‘Ubejrik, jak v noci něco vaří. Vypadalo to, jakoby měli část vašich zásob.“ Benu l-‘Ubejrik, když jsme se jich vyptávali u jejich domů, řekl: „Při Alláhu, nemyslíme, že by tím, koho hledáte, mohl být někdo jiný, nežli Lebíd ibn Sahl, jeden z našich lidí, ctnostný, který přijal islám.“ Když to Lebíd slyšel, vytasil svůj meč a řekl: „Já že jsem kradl? Při Alláhu, buď to dokážete, anebo na vás přijdu s tímto mečem!“ „Nech nás, člověče,“ bránili se. „Ty to přece u sebe nemáš.“ Katáda dále vypráví: „Vyptávali jsme se dále a bylo nám nade vší pochybnosti čím dál jasnější, že naše jídlo a zbraně vzali právě oni. Strýček mi tedy řekl: „Synovče, měli bychom zajít za Poslem Božím صلى الله عليه و سلم a povědět mu o tom.“ Vydali jsme se tedy za Poslem Božím صلى الله عليه و سلم a řekli jsme mu: „Jeden z klanů v sousedství jsou nemorální lidé, spikli se proti mému strýci Rifá’ovi. Vloupali se do jeho spíže a vzali jeho zbraně a jídlo. Chtěli jsme, aby nám naše zbraně vrátili, o jídlo nám tolik nejde.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم přislíbil, že věc rozsoudí. Když se o tom dozvěděli Benu l-‘Ubejrik, přizvali jednoho z nich, jménem Usejd ibn ‘Urwa, aby se s ním poradili, potom se shromáždili nějací lidé z jejich domácností a řekli: „Posle Boží, Katáda ibn Nu’mán a jeho strýc přišli do jednoho z našich domů, patřícího rodině zbožných muslimů a obvinili je z krádeže, aniž by měli nějaký důkaz nebo svědectví ve svůj prospěch.“ Katáda dále vyprávěl: „Vešel jsem k Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم a promluvil s ním, načež mi odvětil:
عَمَدْتَ إِلَى أَهْلِ بَيْتٍ ذُكِرَ مِنْهُمْ إِسْلاَمٌ وَصَلاَحٌ تَرْمِيهِمْ بِالسَّرِقَةِ عَلَى غَيْرِ ثَبْتٍ وَلاَ بَيِّنَةٍ؟
„Tys byl u jedné jejich rodiny známé svou vírou a bezúhonností a obvinils je z krádeže, aniž jsi měl svědectví nebo důkaz?“
Politoval jsem toho, že jsem vůbec přišel o něco ze svého majetku a že se na mě Prorok صلى الله عليه و سلم vůbec takto obrátil. Můj strýček Rifá’a mi řekl: „Synovče, cos to udělal?“ A já mu vypověděl, co se stalo. Řekl mi: „To je od Alláha, jen Jeho prosíme o pomoc.“ Krátce na to byly zjeveny koránské verše: „A věru jsme ti seslali Písmo s pravdou, abys soudil mezi lidmi podle toho, co ti Bůh ukázal. A nebuď obhájcem zrádcům“ – tj. Benu l-‘Ubejrik – „ a pros Boha za odpuštění“ – tj. za to, co jsi řekl Katádovi – „neboť Bůh je odpouštějící, slitovný! Nevstupuj s námi do sporu ve prospěch těch, kdož sami sebe podvádějí, neboť Bůh nemiluje podvodníky ani hříšníky.“ Poté, co byla zjevena tato slova, Posel Boží صلى الله عليه و سلم nařídil odnést zbraně a navrátit je Rifá’ovi. Když byly zbraně znovu navráceny mému strýčkovi – který byl již starým, špatně vidícím, či vetchým (Abú ‘Ísá at-Tirmizí si není jist, které znění je správné) mužem, jenž přijal islám jen slovy, ale když jsem mu zbraně odevzdal, řekl mi: „Můj synovče, toto je pro věc Boží“ – a já nyní věděl, že jeho islám je skutečný a upřímný.“ [5]
Z tohoto důvodu chalífa Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه upozorňoval: „My vyneseme soud jen na základě toho, co je o vás veřejně známo.“ [6] Podle jiné verze pravil: „Lidé byli dříve, za života Posla Božího صلى الله عليه و سلم rozsuzováni podle Zjevení přicházejícího od Alláha. Jenže nyní již žádné zjevení od Alláha nepřichází a proto teď už musíme soudit pouze podle zjevných činů a proto více důvěřujeme tomu, kdo zjevně koná dobré skutky a neženeme ho ke zodpovědnosti za to, čeho se dopouští potají, neboť za to ho bude soudit Alláh. Nicméně nedůvěřujeme tomu, jehož činy se nám jeví špatné, byť tvrdí, že jeho úmysly byly ty nejčistší.“ [7]
Háfiz Ibn Hadžer al-‘Askalání z tohoto hadísu vyvodil následující:
„Ummě (tj. prostřednictvím jejích učenců a soudců) je přikázáno soudit a posuzovat jednotlivé kauzy na základě toho, co je zjevné, nicméně pouhé rozhodnutí soudu nemůže učinit povolené zakázaným, ani zakázané povoleným.
Tento hadís obsahuje vyvrácení všech těch, kteří tvrdí, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم sám o sobě zná nepoznatelné.
Hadís nám také ukazuje, že slova se na první pohled mohou zdát pravdivými, nicméně to, co v sobě ukrývají, může být naprosto lživé.
Hadís nám také říká, že kdokoli obdrží rozsudek ve svůj prospěch si má být o to více než kdokoli jiný, vědom, zda má nárok na to, co mu bylo přiřčeno a zda náhodou není padělatelem pravdy. Proto si to, co mu bylo soudem přiřknuto, vezme jen pokud na to má opravdu nárok a odmítne si to vzít, pakliže se dopustil falši a klamu během soudního procesu, protože rozhodnutí soudu nemůže změnit pravou a původní podstatu dané záležitosti a pravdu v dané věci.
Tento hadís také dokládá hřích toho, kdo vstupuje do sporu na základě falešného důkazu jen proto, aby mu soud dal za pravdu a on veřejně dosáhl toho, co zamýšlí, byť celou dobu jedná nespravedlivě.
Tento hadís je také důkazem možnosti, že se i učenec může dopustit chyby a představuje odvržení názoru těch, kteří smýšlejí, že každý mudžtehid má pravdu.
Tento hadís nám také dokládá, že i pokud mudžtahid pochybí, je mu jeho omyl odpuštěn.“ [8]
________________________________________________________
[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2680. Podobné uvádí i Muslim v Sahíhu, hadís č. 1713. Zaznamenal ho i at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1339 a jeho verze je hasan sahíh.
[2] Zaznamenali jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7169 a v lehce odlišném znění pod č. 6967; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3583; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 5401, v trochu odlišném znění Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 2317 a Málik v Muwatta´u, hadís č. 1402.
[3] Zaznamenal al-Wáhidí v Asbábu n-nuzúl, k veršům an-Nisá: 105-116.
[4] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, k veršům 105-107.
[5] Jako součást delšího hadísu zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3310 jako hasan gharíb.
[6] Viz Bulúghu l-merám, 1418.
[7] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, k hadísu č. 809.
[8] Viz Fethu l-Bárí, komentář k hadísu č. 2680.