Vznešený Alláh každému věřícímu přikázal:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا تُوبُوا إِلَى اللَّـهِ تَوْبَةً نَّصُوحًا
Vy, kteří věříte! Obraťte se k Bohu s upřímným pokáním! (Tahrím: 8)
Tj. kajte se upřímným pokáním.
Ibn Tejmíja pravil:
Vznešený Alláh každému věřícímu přikázal:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا تُوبُوا إِلَى اللَّـهِ تَوْبَةً نَّصُوحًا
Vy, kteří věříte! Obraťte se k Bohu s upřímným pokáním! (Tahrím: 8)
Tj. kajte se upřímným pokáním.
Ibn Tejmíja pravil:
„Pokud jsi bohabojný, kaj se k Alláhu za své hříchy a pros Ho o odpuštění. Potom tě nikdo nebude schopen přemoci.“ [1]
Také řekl:
„Nikdo si nesmí nechat ujít příležitost k pokání vůči Alláhu a prosbě o odpuštění svých hříchů, protože toto potřebuje každý a vždy, za všech okolností!“ [2]
Ibnu l-Kajjim řekl:
„Alláh nepotrestá toho, kdo se ze hříchu upřímně kaje. Alláh uzákonil, že ten, kdo se kaje, je jako ten, kdo se žádného hříchu nedopustil. Kdokoli se setká s Alláhem poté, co se ze svých hříchů upřímně kál, ten za to, za co se kál, nebude potrestán.
Podobné platí i na tomto světě. Pokud se člověk upřímně kál ze svého zločinu předtím, než byl ohlášen vládci muslimů k potrestání, toho trest nebude vykonán a toto je silnější z obou názorů učenců.
Nicméně pokud byl jeho zločin již oznámen k vyšetřování, potom pokání pachatele neodvrací nutnost uložení trestu. V takovém případě pokání neodvrací a nečiní Alláhem předepsaný trest neplatným.“ [3]
Tento verš je jasným a důrazným příkazem ve formě nazývané stylistikou arabského jazyka jako مفعول مطلق mef’úl mutlak, podobně jako slova Boží:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّـهَ حَقَّ تُقَاتِهِ
Vy, kteří věříte! Bojte se Boha bázní, jež Mu přísluší (Áli ‘Imrán: 102)
I z tohoto verše vyplývá nutnost vysvětlit, jaká že Mu bohabojnost přísluší a z téhož důvodu se očekává i vysvětlení toho, co znamená upřímné pokání (arab. توبة نصوح tewbetun nasúhun) popisované v tomto verši.
Šakík al-Balchí popsal jeho znamení takto: „Znameními upřímného pokání jsou pláč, strach z opětovného upadnutí do hříchu a zanechání špatné společnosti pro společnost dobrých.“ [4]
Ibn Muflih pravil:
„Kát se znamená litovat předešlých hříchů a pevně se rozhodnout je více nepáchat. Úmysl je nadále nepáchat nesmí být spojen s žádným světským zájmem.“ [5]
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín napsal:
„Upřímné pokání musí splňovat těchto pět podmínek:
1. Upřímnost vůči Alláhu Nejvyššímu. To znamená, že dotyčný se kaje jen a pouze kvůli Vznešenému Alláhu, z touhy po Jeho odměně a snahy zachránit se před Jeho trestem.
Lítost nad tím, že byl spáchán hřích, což s sebou nese přiznání daného hříchu a přání aby se tak nikdy nebylo stalo.
Okamžité zanechání daného hříchu. Pokud se jednalo o hřích proti právům a nárokům Alláha, člověk musí ihned přestat s jeho konáním a spěchat vykonat ty povinnosti, které předtím vynechával. A pokud se jedná o hřích s porušením práv jiných stvoření (například jiných lidí), potom by se měl člověk snažit od tohoto hříchu se co nejdříve oprostit, napravit své křivdy a dorovnat porušená práva všem, kterým je pošlapal, ať už tím, že jim to, co jim způsobil, vynahradí, anebo je bude žádat o odpuštění.
Odhodlané předsevzetí, že se dotyčný k danému hříchu v budoucnu už nikdy nevrátí.
Pokání nesmí proběhnout v čase, kdy se žádné pokání již nebude přijímat, což je buď okamžik umírání, anebo okamžik, kdy vyjde slunce ze západu. Vznešený Alláh pravil:
لَيْسَتِ التَّوْبَةُ لِلَّذِينَ يَعْمَلُونَ السَّيِّئَاتِ حَتَّىٰ إِذَا حَضَرَ أَحَدَهُمُ الْمَوْتُ قَالَ إِنِّي تُبْتُ الْآنَ
Však odpuštění nebude dáno těm, kdož dopouštějí se špatností a teprve ve chvíli, když smrt se pro některého z nich dostaví, zvolají: “a já nyní se kaji!” (Nisá´:18)” [6]
‘Abdul’azíz Ibn Báz pravil:
„Proto věz, bratře, že upřímné pokání je pro tebe holou nezbytností, pevně se ho drž a setrvávej v něm. A buď v něm vůči Alláhu upřímný. Potom se můžeš radovat z toho, že tvé hříchy budou smyty, byť by byly veliké jako hory.
Podmínky, které musí pokání naplnit, aby bylo upřímné a přijaté, jsou tři: 1. Litovat a vyčítat si to, co se v minulosti stalo. 2. Zříci se hříchů a odvrhnout je, ať už byly veliké či malé. 3. Mít pevné odhodlání nikdy se k nim více nenavrátit.
Pokud jsi zůstal nějaké nároky dlužen lidem – bohatství, anebo tělesnou újmu, pošpinění něčí cti apod., potom jejich nároky musí být dorovnány zpět. Toto je čtvrtá záležitost související s úplným pokáním. Na tobě je, abys dal lidem zpátky to, o co jsi je připravil. Pokud se záležitost týká něčeho, za co je odplata, potom musí být státní mocí nastolena odplata, leda že by poškození svolili k odškodnému. Pokud se záležitost týká majetku, potom jim musíš dát zpět anebo vynahradit majetkovou újmu, leda že by ti to odpustili. A pokud se záležitost týká jejich cti, protože jsi poškozené například obvinil, potom bys je měl žádat o odpuštění.
Pokud by tvá žádost o jejich odpuštění působila ještě větší zlo, potom je lepší je o odpuštění nežádat a naopak pro ně prosit o odpuštění Boží pro ně. Také bys je na oplátku měl zmiňovat jen po dobrém a to i na stejných místech, kde si je vzpomenul po zlém. Toto bude vykoupením z hříchu pomluvy. A je také nezbytné pospíšit si s pokáním, než člověk zemře, být trpělivý a pravdymilovný.“ [7]
Na jiném místě následují po příkazu klopit zrak a neukazovat svou nahotu a ozdoby tato Boží slova:
وَتُوبُوا إِلَى اللَّـهِ جَمِيعًا أَيُّهَ الْمُؤْمِنُونَ لَعَلَّكُمْ تُفْلِحُونَ
A konejte všichni pokání před Bohem, ó věřící, snad budete úspěšní! (Núr:31)
Ibn Tejmíja pravil:
„Hříchy zmenšují víru, ale pokud se služebník kaje, Alláh jej miluje a on ve svém postavení kvůli svému pokání stoupá. Někteří zbožní předkové pravili: „Poté co se kál, byl Dáwúd lepší, ve srovnání s tím, čím byl před spácháním daného poklesku.“
Tedy pokud bylo předurčeno, že se dotyčný má kát, potom je na tom tak, jak popsal Sa’íd ibnu l-Džubejr: „Věru jeden služebník vykoná dobrý skutek a díky němu vstoupí do Ohně. A věru jiný služebník spáchá špatný čin a vstoupí kvůli němu do Ráje. To proto, že po vykonání dobrého skutku k tomuto skutku ten první upne veškeré své naděje a kochá se jím, zatímco ten druhý se po spáchání špatného činu soustředí jen na něj, prosíce za něj Alláha o odpuštění a kajíce se k Němu z toho, čeho se dopustil.“
A od Proroka صلى الله عليه و سلم se dochovalo [8], že činy jsou souzeny dle jejich konečného vyústění.“ [9]
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Alláh více miluje pláč hříšníků, nežli když Ho velebí a oslavují zpupní.“ [10]
Také pravil:
„Alláh Oslavovaný věru každému, kdo se bude kát dokonce i z přidružování k Alláhu, vraždy nebo cizoložství, že promění jeho zlé činy na dobré a to je obecné pravidlo týkající se kohokoli, kdo se kaje z nějakého hříchu.
Alláh praví:
قُلْ يَاعِبَادِيَ الَّذِينَ أَسْرَفُوا عَلَى أَنْفُسِهِمْ لَا تَقْنَطُوا مِنْ رَحْمَةِ اللَّهِ إِنَّ اللَّهَ يَغْفِرُ الذُّنُوبَ جَمِيعًا إِنَّهُ هُوَ الْغَفُورُ الرَّحِيمُ
Rci: “Služebníci moji, kteří jste se dopustili přestupků proti sobě samým, neztrácejte naději v milosrdenství Boží, vždyť Bůh věru odpouští viny všechny – On odpouštějící je i slitovný. (Zumar: 53)
A z tohoto obecného principu není vyňat žádný hřích, výše uvedené je řečeno specificky o kajícnících jako takových.“ [11]
Vznešený Alláh nás také pobízí k urychlenému pokání:
إِنَّمَا التَّوْبَةُ عَلَى اللَّـهِ لِلَّذِينَ يَعْمَلُونَ السُّوءَ بِجَهَالَةٍ ثُمَّ يَتُوبُونَ مِن قَرِيبٍ فَأُولَـٰئِكَ يَتُوبُ اللَّـهُ عَلَيْهِمْ ۗ وَكَانَ اللَّـهُ عَلِيمًا حَكِيمًا
A jedině Bohu patří rozhodnutí a pokání těch, kdož dopustili se špatného z nevědomosti a potom se kajícně obrátili v krátké době. Těm Bůh věru odpustí a Bůh je vševědoucí a moudrý. (Nisá´:17)
Moudrý Lukmán pravil svému synu: „Synáčku, neodkládej pokání, neboť smrt může náhle přijít!“ [12]
Ibn Tejmíja pravil:
„Ten, kdo se kaje, si zaslouží, aby mu Alláh ulevil a nalezl pro něj cestu ven.“ [13]
Na jiném místě doplnil:
„Pokud se někdo kaje, je z něj sňat jeho hřích i trest za něj, jakož i jeho neblahé následky.” [14]
Rovněž uvedl:
„Tak jako islám maže vše, co bylo před ním, také pokání maže vše, co bylo před ním.“ [15]
Také řekl, že „síla víry v srdci se navrátí, pokud se člověk kaje.“ [16]
Alláh hovoří o Sobě Samém takto:
إِنَّ اللَّـهَ هُوَ التَّوَّابُ الرَّحِيمُ
Bůh věru přijímá pokání a je milostivý. (Tewba:118)
Toto potvrzuje i Sunna.
Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
اللَّهُ أَفْرَحُ بِتَوْبَةِ عَبْدِهِ مِنْ أَحَدِكُمْ سَقَطَ عَلَى بَعِيرِهِ، وَقَدْ أَضَلَّهُ فِي أَرْضِ فَلاَةٍ .
„Alláh je potěšen pokáním svého služebníka ještě více, nežli je potěšen kdokoli z vás, když na poušti najde svého ztraceného velblouda.“ [17]
Abú Sa’íd al-Chudrí رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
لشَّيْطَانَ قَالَ وَعِزَّتِكَ يَا رَبِّ لَا أَبْرَحُ أُغْوِي عِبَادَكَ مَا دَامَتْ أَرْوَاحُهُمْ فِي أَجْ
سَادِهِمْ قَالَ الرَّبُّ وَعِزَّتِي وَجَلَالِي لَا أَزَالُ أَغْفِرُ لَهُمْ مَا اسْتَغْفَرُونِي.
„Řekl šejtán (Alláhu): „Při Tvé Vznešenosti, Pane, budu neustále svádět potomky Adamovy na zcestí, dokud jejich duše budou dlít v jejich tělech.“ A Pán opáčil: „Při mé Vznešenosti a Majestátu, Já jim budu odpouštět, dokud mne budou o odpuštění prosit.” [18]
‘Alí al-Kárí taková a jim podobná podání vysvětlil:
„Pokud pokání splňuje podmínky svého přijetí, potom není nejmenších pochyb, že toto pokání bude přijato a bude mít za následek Boží odpuštění.
To proto, že Vznešený Alláh pravil:
وَهُوَ الَّذِي يَقْبَلُ التَّوْبَةَ عَنْ عِبَادِهِ
On je ten, jenž od služebníků Svých pokání přijímá. (Šúrá: 25)
A není dovoleno odporovat Alláhu v tom, o čem nás On zpravil a co nám On přislíbil.“ [19]
‘Abdulazíz Ibn Báz napsal:
„Věz, že Boží milost je nesmírná a Jeho laskavost nezměrná, On je الجواد al-Džewwád – Velkodušný,الكريم al-Kerím – Štědrý. On je Ten Nejmilostivější ze všech milostivých, nejlepší ze všech, kteří odpouštějí. A věz také, že prokazovat neposlušnost vůči Němu je velké zlo, velká zkaženost a důvod přivolání na sebe Hněvu Božího. Avšak když se služebník kaje ke svému Pánu opravdovým upřímným pokáním, Alláh toto jeho pokání přijme. Věru Posel Boží صلى الله عليه و سلم byl mnohokrát tázán na člověka, který spáchal množství takových a takových hříchů, dopustil se rozličných typů nevíry a potom se kál, přičemž Posel Boží صلى الله عليه و سلم odpověděl:
التوبة تهدم ما كان قبلها والإسلام يهدم ما كان قبله.
„Pokání smaže to, co bylo spácháno před ním a přijetí islámu smaže to, co bylo spácháno před ním.“ [20]
Proto byste měli s určitostí vědět, že upřímným pokáním Alláh může smýt veškeré zlé činy, dokonce i nevíru.“ [21]
Al-‘Usejmín napsal:
„Úspěch nastává tehdy, když někdo získá to, co zamýšlel a zachrání se před tím, před čím utíkal.
Skrze upřímné pokání Alláh odpouští hříchy bez ohledu na to, jak velké jsou a kolik jich je.
Vznešený Alláh praví:
قُلْ يَاعِبَادِيَ الَّذِينَ أَسْرَفُوا عَلَى أَنْفُسِهِمْ لَا تَقْنَطُوا مِنْ رَحْمَةِ اللَّهِ إِنَّ اللَّهَ يَغْفِرُ الذُّنُوبَ جَمِيعًا إِنَّهُ هُوَ الْغَفُورُ الرَّحِيمُ
Rci: “Služebníci moji, kteří jste se dopustili přestupků proti sobě samým, neztrácejte naději v milosrdenství Boží, vždyť Bůh věru odpouští viny všechny – On odpouštějící je i slitovný. (Zumar: 53)
Můj bratře, který jsi upadl do hříchu, neztrácej naději v milost svého Pána, neboť vskutku brány pokání jsou otevřeny, dokud slunce nevyjde ze západu.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إِنَّ اللَّهَ عَزَّ وَجَلَّ يَبْسُطُ يَدَهُ بِاللَّيْلِ لِيَتُوبَ مُسِيءُ النَّهَارِ وَيَبْسُطُ يَدَهُ بِالنَّهَارِ لِيَتُوبَ مُسِيءُ اللَّيْلِ حَتَّى تَطْلُعَ الشَّمْسُ مِنْ مَغْرِبِهَا.
„Věru Alláh Vznešený každé noci napřahuje Svou Ruku, aby přijal pokání toho, kdo během dne hřeší. A napřahuje Svou Ruku za dne, aby přijal pokání toho, kdo hřeší v noci, dokud slunce nevyjde od západu.“ [22]
Kolik jen lidí se kálo k Alláhu za bezpočet obrovských hříchů a Alláh jejich pokání přijal?
Vznešený Alláh praví:
الَّذِينَ لَا يَدْعُونَ مَعَ اللَّـهِ إِلَـٰهًا آخَرَ وَلَا يَقْتُلُونَ النَّفْسَ الَّتِي حَرَّمَ اللَّـهُ إِلَّا بِالْحَقِّ وَلَا يَزْنُونَ ۚ وَمَن يَفْعَلْ ذَٰلِكَ يَلْقَ أَثَامًا يُضَاعَفْ لَهُ الْعَذَابُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ وَيَخْلُدْ فِيهِ مُهَانًا إِلَّا مَن تَابَ وَآمَنَ وَعَمِلَ عَمَلًا صَالِحًا فَأُولَـٰئِكَ يُبَدِّلُ اللَّـهُ سَيِّئَاتِهِمْ حَسَنَاتٍ ۗ وَكَانَ اللَّـهُ غَفُورًا رَّحِيمًا
a kdož nevzývají spolu s Bohem žádná božstva jiná a nezabíjejí duši žádnou, jejíž zabití Bůh zakázal – leda podle práva, a nesmilní. A kdo toto činí, ten hříchu se dopouští, za nějž mu trest zdvojnásoben bude v den zmrtvýchvstání a zůstane v něm věčně ponížený kromě těch, kdož pokání činili, uvěřili a zbožné skutky konali. A takovým Bůh špatné skutky jejich za dobré vymění, vždyť Bůh odpouštějící je a slitovný. (Furkán: 68-70)“ [23]
Také pravil, že „upřímné pokání je vždy přijato, bez ohledu na to, jak závažný spáchaný hřích byl.“ [24]
Vznešený Alláh zjevil v Koránu také tato slova:
وَالَّذِينَ إِذَا فَعَلُواْ فَاحِشَةً أَوْ ظَلَمُواْ أَنْفُسَهُمْ ذَكَرُواْ اللّهَ فَاسْتَغْفَرُواْ لِذُنُوبِهِمْ وَمَن يَغْفِرُ الذُّنُوبَ إِلاَّ اللّهُ وَلَمْ يُصِرُّواْ عَلَى مَا فَعَلُواْ وَهُمْ يَعْلَمُونَ
„a ty, kteří potom, co spáchali hanebnost či sami sobě ukřivdili, vzpomínají Boha a prosí Jej za odpuštění hříchů svých – neboť kdo jiný může hříchy odpustit než Bůh – a kteří nesetrvávají vědomě v tom, co provedli.“ (Áli ‘Imrán:135)
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه o tomto verši pravil: „Tento verš je pro hříšníky lepší, nežli celý tento svět a vše, co je v něm.“ [25] Ibn ‘Abbás vyprávěl, že když byl tento verš zjeven, Iblís se rozplakal. [26] Ibn ‘Abbás o tomto verši řekl: „Velehříchů je na sedm set, žádný z nich není příliš velký, dokud se z něj člověk kaje, ale zároveň neexistuje malý hřích, pokud v něm člověk setrvává.“ [27]
Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí pravil:
„Výraz وَلَمْ يُصِرُّواْ we lem jasirú, tj. „nesetrvávají vědomě“ znamená nesetrvávají ve svém hříchu, litují ho a zříkají se toho, čeho se dopustili, s vědomím toho, že setrvávat v tom škodí člověku a brání Božímu odpuštění tomu, kdo se kaje.“ [28]
O odměně takových Alláh následně praví:
أُوْلَئِكَ جَزَآؤُهُم مَّغْفِرَةٌ مِّن رَّبِّهِمْ وَجَنَّاتٌ تَجْرِي مِن تَحْتِهَا الأَنْهَارُ خَالِدِينَ فِيهَا وَنِعْمَ أَجْرُ الْعَامِلِينَ
A odměnou těchto bude odpuštění od Pána jejich a zahrady, pod nimiž řeky tekou a v nichž budou nesmrtelní. Jak krásná to odměna těm, kdož dobré konali! (Áli ‘Imrán:136)
‘Abdurrahmán ibn Násir as-Sa’dí pravil:
„Pointa tkví v tom, v jakém stavu služebník Boží nakonec skončí, bez ohledu na to, jak bídným způsobem začne. Bratři Proroka Júsufa (Josefa), mír s ním, se dopustili toho, čeho se dopustili (pokusili se ho zabít, vyhnali ho a ještě jej nakonec křivě obvinili z krádeže), ale nakonec se káli k Alláhu. Prosili svého bratra, aby jim odpustil a o totéž žádali i svého otce.“ [29]
Asmá’ ibnu l-Hakem al-Fezárí ohledně toho vyprávěl od ‘Alího رضي الله عنه: „Věru jsem mužem, kterému kdykoli slyšel nějaký hadís od Božího Posla صلى الله عليه و سلم, Alláh dopřál získat užitek, nakolik mi to On umožnil. A pokud jsem ho slyšel od někoho z jeho společníků, žádal jsem od něho přísahu, že hovoří pravdu a pokud přísahal, věřil jsem mu. Věru mi Abú Bekr رضي الله عنه vyprávěl – a Abú Bekr hovořil pravdu – že slyšel Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci:
مَا مِنْ رَجُلٍ يُذْنِبُ ذَنْبًا ثُمَّ يَقُومُ فَيَتَطَهَّرُ ثُمَّ يُصَلِّي ثُمَّ يَسْتَغْفِرُ اللَّهَ إِلاَّ غَفَرَ اللَّهُ لَهُ.
„Není žádného muže, který zhřeší nějakým hříchem, načež odejde vykonat rituální očistu, postaví se a pomodlí se dvě rek’át, načež požádá o odpuštění od Alláha, aniž by mu Alláh neodpustil.“ [30]
Vznešený Alláh taktéž pravil:
إِنَّ اللَّـهَ يُحِبُّ التَّوَّابِينَ وَيُحِبُّ الْمُتَطَهِّرِينَ
A Bůh věru miluje ty, kdož se kají, a miluje ty, kdož se očišťují! (Bekara: 222)
Podle Ibn Tejmíji „každý, kdo se kaje, je milován Alláhem.” [31]
Ohledně očisty Chálid a Mensúr vyprávěli, že Muhammed ibn Sírín pravil: „Zbožní předkové doporučovali muži, který vykonal celkovou očistu, aby se pomodlil dvě rek’á a následně prosil Alláha o cokoli.“ Chálid dodal, že Ibn Sírín řekl také: „Služebník je totiž svému Pánu nejblíže, když je ve stavu rituální čistoty.“ [32]
Muhammed Bázmúl k tomu poznamenal:
„Pro člověka je nezbytností být neustále bohabojným, dávat si pozor na to, aby neporušil žádný z Božích zákazů, dodržel všechny Boží příkazy a neupadl v neposlušnost vůči němu. A pokud se už nějakého hříchu dopustí, potom by se měl neprodleně kát a kajícně se obrátit k Alláhu, plně se mu koříce a podřizujíce. A věru Posel Boží صلى الله عليه و سلم dokonce zvěstoval, že existuje i zvláštní modlitba kajícníků na znamení pokání.“ [33]
Ahmed ibn Hanbel zaznamenal v této souvislosti od Abú Hurejry رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إِنَّ رَجُلًا أَذْنَبَ ذَنْبًا فَقَالَ: رَبِّ إِنِّي أَذْنَبْتُ ذَنْبًا فَاغْفِرْهُ، فَقَالَ اللهُ عَزَّ وَجَلَّ: عَبْدِي عَمِل ذَنْبًا فَعَلِمَ أَنَّ لَهُ رَبًّا يَغْفِرُ الذَّنْبَ وَيَأْخُذُ بِهِ، قَدْ غَفَرْتُ لِعَبْدِي، ثُمَّ عَمِلَ ذَنْبًا آخَرَ فَقَالَ: رَبِّ إِنِّي عَمِلْتُ ذَنْبًا فَاغْفِرْهُ، فَقَالَ تَبَارَكَ وَتَعَالى: عَلِمَ عَبْدِي أَنَّ لَهُ ربًّا يَغْفِرُ الذَّنْبَ وَيَأْخُذُ بِهِ،قَدْ غَفَرْتُ لِعَبْدِي، ثُمَّ عَمِلَ ذَنْبًا آخَرَ فَقَالَ: رَبِّ إِنِّي عَمِلْتُ ذَنْبًا فَاغْفِرْهُ لِي، فَقَالَ اللهُ عَزَّ وَج
َلَّ: عَلِمَ عَبْدِي أَنَّ لَهُ ربًّا يَغْفِرُ الذَّنْبَ وَيَأْخُذُ بِهِ، قَدْ غَفَرْتُ لِعَبْدِي، ثُمَّ عَمِلَ ذَنْبًا آخَرَ فَقَالَ: رَبِّ إِنِّي عَمِلْتُ ذَنْبًا فَاغْفِرْهُ لِي، فَقَالَ اللهُ عَزَّ وَجَلَّ: عَلِمَ عَبْدِي أَنَّ لَهُ ربًّا يَغْفِرُ الذَّنْبَ وَيَأْخُذُ بِهِ، أُشْهِدُكُمْ أَنِّي قَدْ غَفَرْتُ لِعَبْدِي فَلْيَعْمَلْ مَا شَاء.
„Jeden muž jednou zhřešil a pravil: „Pane, zhřešil jsem, odpusť mi tedy.“ Vznešený Alláh řekl: „Můj služebník se dopustil hříchu a seznal, že má Pána, který hříchy buď odpouští, anebo za ně trestá. Já jsem již Svému služebníkovi odpustil.“ Dotyčný se dopustil dalšího hříchu a řekl: „Pane, zhřešil jsem, odpusť mi tedy.“ Vznešený Alláh řekl: „Můj služebník se dopustil hříchu a seznal, že má Pána, který hříchy buď odpouští, anebo za ně trestá. Já jsem již Svému služebníkovi odpustil.“ Dotyčný se pak dopustil dalšího hříchu a potom řekl: Pane, zhřešil jsem, odpusť mi tedy.“ Vznešený Alláh řekl: „Můj služebník se dopustil hříchu a seznal, že má Pána, který hříchy buď odpouští, anebo za ně trestá. Já jsem již Svému služebníkovi odpustil.“ Potom se dotyčný dopustil ještě dalšího hříchu a řekl: „Pane, zhřešil jsem, odpusť mi tedy.“ A Alláh řekl: „Můj služebník se dopustil hříchu a seznal, že má Pána, který hříchy buď odpouští, anebo za ně trestá. Já jsem již Svému služebníkovi odpustil, nechť koná, jak je mu libo.“ [34]
Imám an-Newewí pravil:
„I kdyby člověk upadl do téhož hříchu třeba i stokrát, nebo i tisíckrát anebo i ještě mnohem vícekrát a pokaždé by se z daného hříchu kál, jeho pokání by bylo přijato a jeho hřích smazán, dokonce i kdyby se kál pouze jednou ze všech hříchů, kterých se kdy dopustil. Jeho pokání by bylo tak jako tak přijato.“ [35]
A hříšníci jsme všichni, neboť mezi námi není nikdo neomylný a prostý hříchu. Proto konat pokání je přikázáno nám všem a není důležité, kým člověk byl a co vše spáchal, pakliže se upřímně kaje a snaží se o nápravu sebe sama.
Ibn Tejmíja praví:
„Neměl by ses dívat na to, co kdysi dotyčný člověk dělával, spíše se dívej na to, jakým typem člověka je dnes. Kdo se šťourá v minulosti jiných je jako prokletý Iblís, který Vznešenému Alláhu zpupně řekl: „Ty jsi mne stvořil z ohně, zatímco jeho jenom z hlíny.“ [36]
_________________________________________________________
[1] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 1/178.
[2] Viz Ibid., str. 11/255.
[3] Viz I’lámu l-muwekki’ín, 3/115.
[4] Zaznamenal Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 9/315.
[5] Viz Adebu š-šar’íja, 1/114.
[6] Viz Sifatu s-saláti n-nabí, str. 50-51.
[7] Viz Šurútu t-tewba. K dispozici online na <http://www.binbaz.org.sa/fatawa/4251> [k 29. XII. 2017].
[8] Aluze na hadís zaznamenaný al-Buchárím v Sahíhu, pod č. 6128 na autoritu Sehla ibn Sa’da رضي الله عنه.
[9] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 10/45.
[10] Viz Medáridžu s-sálikín, 1/177-178.
[11] Viz al-Džewábu l-káfí, 165.
[12] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, podání č. 6701.
[13] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 33/ 35.
[14] Viz Šerhu l-‘umda, 4/39.
[15] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 22/12.
[16] Viz Amrádu l-kulúb, str. 56.
[17] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6309.
[18] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 27627.
[19] Viz Mirkatu l-mefátíh, 4/1637.
[20] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2769 od Ka’ba ibn Málika رضي الله عنه.
[21] Viz Šurútu t-tewba. K dispozici online na <http://www.binbaz.org.sa/fatawa/4251> [k 29. XII. 2017].
[22] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2759, na autoritu Abú Músá al-Aš’arího رضي الله عنه.
[23] Viz Sifetu s-saláti n-nebí, str. 49-50.
[24] Viz Fetáwá núru ‘ala d-darb, fetwa č. 98.
[25] Zaznamenal Ibn Redžeb v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, str. 309.
[26] Zaznamenal ‘Abdurrezzák v Musannefu, 1/133.
[27] Zaznamenal at-Taberí v Džámi’u l-beján, 8/245.
[28] Viz Zádu l-masír fí ‘ilmi t-tefsír, komentář verše Álu ‘Imrán: 135.
[29] Viz al-‘Iberu min kissati Júsufe ‘alejhi s-selám, str. 28.
[30] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 406 jako hasan; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís
č. 1521. Al-Albání jej ocenil jako sahíh v Sahíhu Suneni t-Tirmizí, 1/128.
[31] Viz Džámi’u r-resáil, 1/116.
[32] Zaznamenal Sa’íd ibn Mensúr v as-Sunen, podání č. 2496.
[33] Viz Bu’jetu l-mutetawwi’i fí saláti t-tetawwi’, str. 120.
[34] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 2/296. Ibn Hadžer uvádí podobné podání v obou sbírkách Sahíh, viz Fethu l-Bárí, 13/474.
[35] Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 17/75.
[36] Viz al-Minhádž, 2/430.