Největším důvodem příjemně povzneseného pocitu uvnitř je víra v Boží Jedinost a Jedinečnost (arab. التوحيد at-tewhíd). Shodně stupni dokonalosti a síly tohoto přesvědčení roste i tento povznešený pocit uvnitř a tím více jej člověk může zažívat.
Vznešený Alláh pravil:
أَفَمَن شَرَحَ اللَّهُ صَدْرَهُ لِلإسْلامِ فَهُوَ عَلَى نُورٍ مِّنْ رَبِّه
Největším důvodem příjemně povzneseného pocitu uvnitř je víra v Boží Jedinost a Jedinečnost (arab. التوحيد at-tewhíd). Shodně stupni dokonalosti a síly tohoto přesvědčení roste i tento povznešený pocit uvnitř a tím více jej člověk může zažívat.
Vznešený Alláh pravil:
أَفَمَن شَرَحَ اللَّهُ صَدْرَهُ لِلإسْلامِ فَهُوَ عَلَى نُورٍ مِّنْ رَبِّه
Zdaž ten, jehož hruď Bůh rozevřel pro islám a jenž řídí se světlem od Pána jeho vycházejícím? (Zumer: 22)
Také pravil:
فَمَنْ يُرِدِ اللَّهُ أَن يَهْدِيَهُ يَشْرَحْ صَدْرَهُ لِلإسْلاَمِ وَمَن يُرِدْ أَن يُضِلَّهُ يَجْعَلْ صَدْرَهُ ضَـيِّقًا حَرَجاً كَأَنَّمَا يَصَّعَّدُ فِي السَّمَاءِ
Koho Bůh chce vést cestou správnou, tomu otevře hruď pro islám; tomu, komu chce dát zbloudit, tomu zúží a uzavře hruď, jako by měl stoupat k nebi. (An’ám: 125)
Proto správné vedení a tewhíd jsou těmi nejdůležitějšími příčinami blaženě povzneseného pocitu v hrudi, zatímco přidružování k Alláhu (arab. الشرك aš-širk) a následování bludů jsou těmi největšími příčinami vnitřní tísně a nepokoje.
Dalšími příčinami tohoto pocitu uvnitř je světlo, které Alláh uvrhá do srdce Svého služebníka. Je to světlo víry (arab. الإيمان al-ímán), ono bezpochyby povznáší srdce, zahání tíseň a přináší srdci radost.
Pokud se ze srdce služebníka vytratí, toto pocítí tíseň a těžkosti. Služebník se ocitne v tom nejstísněnějším a nejtěžším vězení ze všech žalářů.
Vskutku at-Tirmizí uvádí ve svém al-Džámi’u od Proroka صلى الله عليه و سلم, že řekl:
إذا دَخَلَ النور القلبَ، انْفَسَحَ وانشرحَ.
„Když světlo vstoupí do srdce, vymizí z něj tíseň a ucítí povznesenost.“
Zeptali se: „A podle jakého znamení se to, ó Posle Boží, pozná?“
الإنَابَةُ إلى دارِ الخُلُودِ، والتَجَافِي عَنْ دَارِ الغُرُورِ، والاسْتِعْدادُ للمَوْتِ قَبْلَ نُزوله.
„Nepomíjející tužba navrátit se do příbytku věčnosti (tj. Ráje), opouštění příbytku klamu a příprava na smrt ještě dříve, než nadejde.“ [1]
Tedy služebník Boží obdrží od Alláha tolik pocitu povznesenosti a zažene svou tíseň natolik, nakolik do jeho srdce vstoupí světlo. Obdobně, služebník cítí tolik povznesenosti a tolik tísně podle toho, kolik je v jeho srdci světla a kolik temnoty, protože to první dává člověku povznesenost, zatímco to druhé mu přináší tíseň.
Dalším, co člověku přináší povznesenost a zahání jeho tíseň, je nauka a poznání. Skutečně přináší vnitřní pokoj a rozšiřuje nitro člověka natolik, že může pojmout snad celý svět. A naproti tomu nevědomost a ignorance přináší samou úzkost, pocit stísněnosti a ubohosti.
Kdykoli se obzory znalostí služebníka rozšíří, rozšíří se i jeho hruď a rozpíná se jeho nitro. Nicméně toto nelze vztáhnout na všechny obory poznání. Je to spíše specifická vlastnost chvályhodné nauky, takové, která byla zanechána jako dědictví Božím Poslem صلى الله عليه و سلم. A toto je prospěšná nauka.
Z tohoto důvodu ten nejintenzivnější pocit vnitřního klidu a povznesenosti zažívají mezi všemi lidmi učenci, jejichž hruď dosáhla největší šíře a mezi nimi ti z nich, kteří jsou nejvznešenějších mravů. A takoví žijí tím nejspokojenějším a nejpříjemnějším životem.
Dalším, co člověku přináší povznesenost a zbavuje ho jeho tísně je neustálý upřímný návrat k Alláhu Nejvyššímu (arab. الإنابة al-inába) doprovázený pokáním, láskou vůči Němu celým svým srdcem, snahou přiblížit se k Němu a dosáhnout slasti při Jeho uctívání. Protože nic jiného nemůže přinést služebníkovi vnitřní klid tolik, jako toto. Dokonce do té míry, že někdy najdeš takového služebníka, který říká: „Pokud vejdu do Ráje a budu se cítit právě takto, potom v takovém případě tam skutečně budu prožívat příjemný život.“
Láska vůči Alláhu má ohromující účinek co se týče zintenzivnění pocitu povznesenosti, přináší potěšení ducha a štěstí srdce. Nikdo toto nedokáže poznat, kromě toho, kdo to skutečně zažil. Pokaždé, když se láska posílí, nitro člověka se rozšíří a dále se rozšiřuje, cítíce se stále povzneseněji. Nepropadá žádné tísni, s výjimkou situace, kdy služebník zahlédne ty, kteří jsou lhostejní a nijak se v tomto ohledu nesnaží, protože vidět je přináší do jeho očí bolest a setkávat se s nimi popuzuje jeho duši.
Podobně tomu odvrácení se od Alláha Nejvyššího, ulpívání srdce na jiných kromě Něho, lhostejnost vůči vzpomínce na Něho a láska k jiným vedle Něho je jednou z nejmocnějších příčin způsobujících tíseň a úzkost v srdci.
Kdokoli totiž miluje vedle Alláha i něco jiného, ten tím bude ochromen. Jeho srdce tím bude uvězněno. Proto na povrchu zemském pak nebude existovat nikdo sklíčenější, nikdo ještě více nešťastný, nikdo, kdo by vedl ještě trpčí život než on a kdo by měl srdce ještě zatvrzelejší, nežli je to jeho.
To proto, že láska je dvou druhů:
Buď jde o lásku představující ráj na zemi, radost duše a potěšení srdce, blaženost, obživu a lék ducha, něco, co pro něj představuje zdroj života a slasti. A to je láska vůči Alláhu Jedinému celým srdcem, kdy člověk od Něho čerpá, k Němu směřuje a k Němu se naplno upíná ve všem, čeho chce dosáhnout, prahnouce a milujíce přibližovat se k Němu.
Anebo jde o lásku, jež je utrpením duše, hoří ducha, žalářem srdce a tísnivou úzkostí v nitru. Způsobuje bolest, zahořklost a úzkost. A toto je láska k čemukoli mimo Něj, sláva budiž Jemu.
Dalším, co člověku přináší povznesenost a zahání jeho tíseň, je stále si Alláha připomínat v každé situaci a na každém místě. Protože připomínání si Alláha (arab. ذكر الله zikru ´lláh) má ohromný účinek při zbavování se tísně a přináší srdci nevýslovnou blaženost. Naproti tomu nedbalost vůči Jeho připomínce má znepokojující dopad a posiluje tíseň, úzkost srdce a jeho vnitřní muka.
Podobně je dalším, co člověku přináší povznesenost, zahání jeho tíseň a zbavuje ho jeho úzkosti, když člověk prokazuje laskavost vůči os
tatním stvořením a snaží se být všem ku prospěchu jakkoli jen to je možné svým majetkem, mocí, silou, poskytujíce jim psychickou podporu a další všemožné druhy laskavosti a dobré vůle. Věru velkodušný a laskavý jedinec cítí v srdci tu největší šíři, je uvnitř naladěn nejlépe a nejpříjemnější pocity pociťuje i jeho mysl.
Naopak lakotný skrblík, který v sobě z laskavé nesobeckosti nemá vůbec nic, cítí uvnitř sebe tu největší tíseň ze všech lidí, žije tím nejzatrpklejším životem, je mezi všemi ten nejsmutnější, žijící v té nejúpornější úzkosti.
Věru Posel Boží صلى الله عليه و سلم uvedl v Sahíhu příklad lakomého a štědrého jako příklad dvou mužů s železným brněním:
مَثَلُ رَجُلَيْنِ عَلَيْهِمَا جُنَّتَانِ مِنْ حَدِيدٍ إِذَا هَمَّ الْمُتَصَدِّقُ بِصَدَقَةٍ اتَّسَعَتْ عَلَيْهِ حَتَّى تُعَفِّيَ أَثَرَهُ وَإِذَا هَمَّ الْبَخِيلُ بِصَدَقَةٍ تَقَلَّصَتْ عَلَيْهِ وَانْضَمَّتْ يَدَاهُ إِلَى تَرَاقِيهِ وَانْقَبَضَتْ كُلُّ حَلْقَةٍ إِلَى صَاحِبَتِهَا فَيَجْهَدُ أَنْ يُوَسِّعَهَا فَلاَ يَسْتَطِيعُ.
„… Kdykoli chce ten štědrý dát milodar, jeho brnění se pro něj rozšíří, natolik, že i jeho oděv se vypne a obtáhne jeho rysy. Když se však dát milodar rozhodne lakomec, brnění visí pevně na jeho ramenou, každý kroužek jej tlačí a nehne se z místa a ani se nerozšíří.“ [2]
Toto je každopádně výstižný popis povzneseného popisu, který cítí každý štědrý a velkodušný věřící ve svém srdci, jakož i pocitu tísně a těžkosti v srdci, který uvnitř cítí každý lakomec.
Další příčinou povzneseného pocitu širokosti hrudi je odvaha, neboť věru odvážný uvnitř cítí vyrovnanost a pohodu, lze s ním snadno vyjít a je šlechetný. Co se však zbabělce týče, ten pociťuje uvnitř svého srdce tu největší tíseň a úzkost ze všech lidí. Nedokáže zažít žádnou radost, štěstí, slast či blaženost, kromě toho, co je určeno i pro pouhopouhá zvířata. Pravé štěstí duše, její slast, blaženost a pocity radosti jsou díky tomu každému zbabělci upřeny, podobně jako každému lakomci, který se odvrátil od Alláha Nejvyššího a každému tomu, kdo je lhostejný vůči připomínání si Alláha a nevědomý Božích překrásných přívlastků a vznešených atributů, jehož srdce ulpívá na čemkoli ostatním mimo Něho.
A věru se tato vnitřní vyrovnanost, blaženost srdce a štěstí duše promění na zahrady uvnitř hrobu, zatímco tíseň a úzkosti na muka a vězení. Pocity, které bude člověk zažívat ve svém hrobě jsou proto podobné pocitům, které zažívá jeho srdce uvnitř jeho hrudi, ať už ve formě blaženosti, muk, tísně či naopak svobody. Navíc k tomuto nepřibude žádný vnější faktor pocitu povznesenosti či naopak pocitu tísně, který by to mohl ovlivnit. To proto, že vnější faktory pominou, jakmile pominou i jejich příčiny. Jediné, na čem bude opravdu záležet, je samotný dosažený stav srdce, který bude znamenat buď úlevu od všeho, co ho tížilo, anebo naopak jeho nepomíjející zdrcující tíseň. Toto je měřítko. A Alláha Jediného prosíme o pomoc.
Nápodobně je jednou z nejdůležitějších příčin povzneseného pocitu v srdci a vnitřní vyrovnanosti to, když se srdce dokáže zbavit všeho toho, co ho znečišťuje – zavrženíhodných charakterových vlastností, působících tíseň a trápení, které srdci znemožňují, aby se zotavilo. Když se člověk vydá cestami, které přinášejí jeho srdci blažený pocit, ale nezbaví se přitom svých špatných mravů, bude každý jeho pocit dosáhnout povzneseného pocitu a zbavit se tísně marný. Konec dotyčného závisí jen na jeho úsilí, protože se v něm bijí dva protichůdné elementy, které jeho srdce zasahují, přičemž on připadne tomu z nich, který převládne.
Podobně tomu je další příčinou blaženého, povzneseného pocitu uvnitř a osvobození srdce od tísně a úzkosti také zanechání přílišného vrhání pohledu, přílišného mluvení, naslouchání, jedení a spaní. Věru příliš mnoho těchto působí bolest, smutek a hoře srdci. Srdce je jimi svazováno, spoutáváno a pociťuje díky nim tíseň. Kvůli nim trpí. Ve skutečnosti většina utrpení na tomto i na onom světě je jejich přímým důsledkem.
Proto – není božstva kromě Alláha – jak obrovskou tíseň musí pociťovat srdce toho, kdo se aktivně účastní každého z těchto jmenovaných neduhů! Jak trpký musí být jeho život! Jak špatně se mu musí vést! Jak drtivá je úzkost v jeho srdci.
A právě tak proto – není božstva kromě Alláha – jak požehnaným životem žije ten, který získal všechny ty vznešené charakteristiky, o kterých jsme hovořili. Jeho úsilí se točí okolo nich a on je jim oddán.
Takový člověk proto získá notnou porci toho, co slibuje Alláh Vznešený ve Svých slovech:
إنَّ الأَبْرَارَ لَفِى نَعِيم
Dobrotiví zajisté ve slastech budou (Infitár:13)
Zatímco ti druzí si vyslouží přehršel toho, co je popsáno slovy Božími:
وإنَّ الفُجَّارَ لَفِى جَحِيمٍ
zatímco hříšníci do ohně půjdou (Infitár:14).
Jádrem všeho toho, co jsme uvedli je, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم byl tím nejdokonalejším mezi všemi stvořeními Božími ve všech výše uvedených charakteristikách, jimiž je možno dosáhnout pocitu vnitřního klidu a vyrovnanosti, pocitu lehkosti, vnitřní slasti a blaženého života, který jen může duše získat. Pocit vnitřní vyrovnanosti, klidu, blaženého života a životního štěstí, který zažíval on, byl ten nejintenzivnější, vedle samotné úlevy a pocitu štěstí z toho, čeho se mu v jeho životě podařilo jako člověku dosáhnout. On je také tím nejdokonalejším ze všech stvoření a nejvíce hodným pro to, aby byl následován. Vnitřní klid, radost a štěstí, které zažíval, byly nejryzejší a nejprůzračnější a i naše budou do té míry, do jaké budeme Proroka صلى الله عليه و سلم následovat. Jen tím může služebník získat také něco z toho, co z vyrovnanosti, štěstí a slasti uvnitř sebe zažíval i on.
On je proto samým vrcholem dokonalosti v pohledu toho, jak člověk může vést klidný, spokojený život s pocitem vyrovnanosti, vnitřního klidu, povznesenosti nad vše negativní a s neustálou připraveností druhým odpouštět jejich chyby.
Jeho společníci byli vybaveni takovou úrovní těchto pocitů, že to odpovídalo míře, v jaké ho následovali. A Alláh je Ten, koho třeba prosit o pomoc.
Podobně i jejich následovníky Alláh vybavil takovou dávkou Své pomoci a ochrany, strážil je, bránil, dával jim sílu a pomáhal jim natol
ik, nakolik oni následovali Proroka صلى الله عليه و سلم. Mezi nimi byli nejen ti, kteří tomuto věnovali nepříliš velkou pozornost, ale i tací, kteří v tom spatřovali ohromnou důležitost.
Proto kdokoli nakonec nalezne dobro, nechť chválí Alláhu a děkuje mu. A kdokoli se nakonec dočká něčeho jiného, nechť neviní nikoho jiného, nežli jen sama sebe.
Autor: imám Šemsuddín Muhammed ibnu l-Kajjim al-Džewzíja
Zdroj: Asbábu inširáhi s-sadr. Viz Zádu l-me’ád fí hedji chajri l-‘ibád, 2/23-28; digitalizováno online na <http://majles.alukah.net/t1123/> [k 12.1. 2018].
_________________________________________________________
[1] Zaznamenali ‘Abdulláh ibn Mubárek v az-Zuhdu, podání č.315; al-Bejhekí v al-Asmá´u we s-sifát, 1/258; Ibn Džerír at-Taberí v Tefsíru, 12/98 a 101, podání č. 13852 a 13856; al-Asbahání v Zikru achbári Asfahán, 1/305 a 2/38; Abu š-Šejch v Tabakátu l-muhaddisíne bi-Asbahán, 1/452-453; as-Sujútí v ad-Durru l-mensúr, 3/355. Všechna tato podání obsahují v isnádu dodatek jména ‘Abdulláh ibn Musawwir, který je odvržený (arab. متروك metrúk) podle ad-Dárekutního, viz al-‘Ilel, 5/188-190, poslední tři jmenovaní uvádí v isnádu i jeho otce. Uvádí jej i Wekí’ ibn Džerráh v az-Zuhdu, 1/238-239; ‘Abdurrezzák v Tefsíru, 1/217-218; Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, hadísy š. 16161 a 16162; a Ibn Abí Hátim v Tefsíru, 3/108. Sa’íd ibn Mensúr jej uvádí ve svém at-Tefsíru mine s-sunen, 5/88-91, právě v souvislosti s veršem Zumer: 22. V případě spojitosti tohoto hadísu s Ibn Musawwirem se jedná o chybu zápisu a správně má být isnád doložen k ‘Abdulláhu ibn Mes’údovi رضي الله عنه. Hadís je na základě velkého množství doplňujících se a podpůrných podání povýšen na stupeň hasan li ghajrihi, jak uvádí Ibn Kesír v Tefsíru, 2/175. Co se týče situace, kdy je doložitelné, že vypravěčem je někdo jiný, než ten, kdo je zapsán, potom hadís nabírá hodnocení hadísu přebraného od oné osoby, která je jako vypravěč potvrzena, tj. zde Ibn Mes’úda, viz Ibn Redžeb al-Hanbelí v Šerhu l-‘ilel, 2/772-774. Al-Albání opravuje Ibnu l-Kajjimovo zařazení hadísu do al-Džámi’u s tím, že tento hadís je zaznamenán jen al-Hákimem at-Tirmizím a to v díle Newádiru l-usúl a nikoli v Sunenu (tj. al-Džámi’). Viz Silsiletu l-ahádísi d-da’ífa, 2/383.
[2] Hadís je muttefakun ‘alejhi a vypráví Abú Hurejra رضي الله عنه, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 2917 a 5797; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1021 a toto je jeho verze.