Jeden z nejslavnějších britských orientalistů, posléze povýšených do rytířského stavu, sir Thomas Walker Arnold (zemřel roku 1930) proslul jako historik muslimských zemí a specialista na islámské umění. Je autorem doposud nepřekonané knihy Kázání islámu (The Preaching Islam, 1913). Tato kniha dokumentuje šíření islámu na Východ i Západ a čerpá z několika stovek různých zdrojů ve více než deseti jazycích, opírá se jak o původní prameny, tak i o práce dalších evropských badatelů. Napříč touto studií T. W.
Jeden z nejslavnějších britských orientalistů, posléze povýšených do rytířského stavu, sir Thomas Walker Arnold (zemřel roku 1930) proslul jako historik muslimských zemí a specialista na islámské umění. Je autorem doposud nepřekonané knihy Kázání islámu (The Preaching Islam, 1913). Tato kniha dokumentuje šíření islámu na Východ i Západ a čerpá z několika stovek různých zdrojů ve více než deseti jazycích, opírá se jak o původní prameny, tak i o práce dalších evropských badatelů. Napříč touto studií T. W. Arnold dospívá ke zjištění velmi odlišnému od tradičního, ideologizovaného obrazu muslimů jako krvežíznivých a fanatických dobyvatelů.
O imámu Ahmedovi ibn Hanbel, obránci tradiční islámské věrouky, odpůrci vnějších vlivů helénského myšlení a zakladateli hanbelovské školy islámské právní vědy Arnold píše:
„Na druhou stranu, vliv více ortodoxnějších učenců islámu na konverze nevěřících je dokumentován dochovaným případem, kdy „dvacet tisíc křesťanů, židů a zoroastrovců se stalo muslimy, když zemřel velký imám Ahmed ibn Hanbel.“ [1]
Tento velký muslimský učenec byl široce respektován a ceněn i mnohými nemuslimy. Jednou ho léčil křesťanský lékař. Když k němu tento křesťan přistoupil, řekl mu: „Přál jsem si tě poznat již mnoho let, tvá přítomnost prospívá nejen k napravení následovníků islámu, ale i všem stvořením. Mezi našimi křesťanskými souvěrci není nikdo, kdo by si tě necenil.“ [2]
Křesťané se pod muslimskou nadvládou obvykle těšili spravedlivému zacházení, umírněnosti a toleranci, všímali si úlohy muslimských učenců připomínat a nabádat vládce ke spravedlivosti a férovosti a tuto jejich snahu uznávali. Tato doba nastala poté, co zažili několik staletí perzekuce z rukou svých vlastních souvěrců, díky tomu, že křesťanstvo bylo rozerváno rozdíly v náboženském dogmatu a kontroverzemi, kdy jedni křesťané vyvražďovali a utiskovali křesťany jiné. Islám tyto křesťany doslova zachránil před sebezničením a přinesl jim bezpečí, spravedlivost a dokonce i rozkvět.
Na pohřbu imáma Ahmeda se sešlo okolo devíti set tisíc lidí a toto mělo ohromný dopad na místní židy, křesťany a zoroastrovce, kteří byli poddanými muslimů, žijícími v ovzduší spravedlivosti a umírněnosti. Když tito lidé viděli, co přináší víra v Jedinost Boží, desítky tisíc z nich zcela dobrovolně a bez nátlaku přijaly islám.“
Zdroj: Arnold, Thomas Walker. 1913. The Preaching Islam. Londýn: Constable & Company, str. 74-75.
_______________________________________________
[1] To uvádí Ibn Challikán ve svém životopisném slovníku Wefájátu l-‘aján, 1/45.
[2] Viz úvod k Musnedu imáma Ahmeda, str. 79, s korekcí šejcha Ahmeda Šákira.