Vznešený Alláh v kontextu veršů o ramadánském půstu praví:
وَكُلُوا۟ وَٱشْرَبُوا۟ حَتَّىٰ يَتَبَيَّنَ لَكُمُ ٱلْخَيْطُ ٱلْأَبْيَضُ مِنَ ٱلْخَيْطِ ٱلْأَسْوَدِ مِنَ ٱلْفَجْرِ
Jezte a pijte až do chvíle, kdy od sebe rozeznáte bílou a černou nit na úsvitu (Bekara: 187)
Vznešený Alláh v kontextu veršů o ramadánském půstu praví:
وَكُلُوا۟ وَٱشْرَبُوا۟ حَتَّىٰ يَتَبَيَّنَ لَكُمُ ٱلْخَيْطُ ٱلْأَبْيَضُ مِنَ ٱلْخَيْطِ ٱلْأَسْوَدِ مِنَ ٱلْفَجْرِ
Jezte a pijte až do chvíle, kdy od sebe rozeznáte bílou a černou nit na úsvitu (Bekara: 187)
Právě sváteční ramadánský čas, kdy se rodiny, přátelé a známí častěji setkávají u slavnostních tabulí a připravují se chody specifické pro tento čas, často způsobem zcela nepodobným jiným dním v roku, je nejvhodnější příležitostí, kdy si připomenout hlavní zásady islámské etikety stolování.
K těm základním a obecným patří tyto:
1. Povinnost střídmosti v jídle a pití.
A toto je nejdůležitější zásada.
Vznešený Alláh pravil:
وكُلُواْ وَاشْرَبُواْ وَلاَ تُسْرِفُواْ إِنَّهُ لاَ يُحِبُّ الْمُسْرِفِينَ
Jezte a pijte, avšak nepřehánějte, vždyť On nemiluje ty, kdož přehánějí! (A’ráf: 31)
Jak praví stará lidová moudrost – jez do polosyta a pij do polopita. Nejsi na tomto světě, abys jedl, ale jez, abys na tomto světě vydržel.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم v hadísu Mikdáda ibn Me’díkaríba رضي الله عنه pravil:
مَا مَلأَ آدَمِيٌّ وِعَاءً شَرًّا مِنْ بَطْنٍ بِحَسْبِ ابْنِ آدَمَ أُكُلاَتٌ يُقِمْنَ صُلْبَهُ فَإِنْ كَانَ لاَ مَحَالَةَ فَثُلُثٌ لِطَعَامِهِ وَثُلُثٌ لِشَرَابِهِ وَثُلُثٌ لِنَفَسِهِ .
„Adamův potomek nenaplní nádobu horší, nežli svůj břich. Pro syna Adamova stačí sníst to, co ho udrží vzpříma na nohou. A pokud to není možné, pak nechť bude třetina pro jídlo, třetina pro pití a třetina pro dech.“ [1]
Takový přístup zachová zdraví tělu i svěžest mysli, protože přejídání se způsobí těžkost a ochablost těla, což pak vede k lenosti při práci i uctívání. A jedna třetina je definována jako jedna třetina toho, co by vás naplnilo do syta. [2]
Fudajl ibn ‘Ijjád pravil: „Dvě věci působí zatvrzelost srdce – příliš mnoho řečí a příliš mnoho jídla.“ [3]
Abú ‘Imrán al-Džúní pravil: „Kdokoli si přeje, aby bylo jeho srdce prozářeno, nechť méně jí.“ [4]
Al-Husejn ibn ‘Abdirrahmán pravil: „Pokud máš vypouklé břicho, počítej se mezi mrzáky, dokud nezeštíhlíš.“ [5]
Ibn Redžeb uvádí, že slovutní arabští lékaři dávných dob říkávali, že „správná výživa je základem léčby a útroby hlavním zdrojem choroby (arab. الْحِمْيَةُ رَأْسُ الدَّوَاءِ وَالْبِطْنَةُ رَأْسُ الدَّاءِ al-himjetu ra´su d-dewá´i we l-batnetu ra´su d-dá´i).“ [6]
Ibnu l-Džewzí proto pravil:
„Věz, že moudrý jí, aby přežil, zatímco hlupák žije pro to, aby jedl.“ [7]
Posel Boží صلى الله عليه و سلم odsuzoval obžerství natolik, že jej v hadísu od ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما označil za charakteristiku nevíry:
الْمُؤْمِنُ يَأْكُلُ فِي مِعًى وَاحِدٍ وَالْكَافِرُ يَأْكُلُ فِي سَبْعَةِ أَمْعَاءٍ .
„Věřící jí na jedny útroby, leč nevěřící jí na sedmero útrob.“ [8]
Naši zbožní předkové také neměli ve zvyku nacházet v jídle okázalé potěšení a ztrácet příliš mnoho času hostinami.
Ibn ‘Akíl pravil: „Velmi se snažím omezit čas, který trávím jídlem, dokonce do té míry, že raději jím suché pečivo a hlt vody, nežli čerstvý chléb, kvůli většímu množství času, který bych trávil žvýkáním sousta, než bych přešel k dalšímu. Tak ušetřím čas na čtení a zapisování si užitečných myšlenek. Pro moudrého muže je nejlepší, když umí ušetřit čas.“ [9]
Posel Boží صلى الله عليه و سلم odsoudil také hlasité projevy sytosti, v hadísu od Ibn Omara رضي الله عنهما řekl muži, který si při společném jídle hlasitě říhl:
كُفَّ جُشَاءَكَ عَنَّا فَإِنَّ أَطْوَلَكُمْ جُوعًا يَوْمَ الْقِيَامَةِ أَكْثَرُكُمْ شِبَعًا فِي دَارِ الدُّنْيَا .
„Ušetři nás svého říhání, neboť nejdéle hladoví v Den zmrtvýchvstání budou ti, kdo na tomto světě nejvíce jedli dosyta.“ [10]
Co se týče toho, co se uvádí o některých učencích a významných muslimech z prvních generací, že někdy bylo jídlo příčinou jejich smrti, jedná se o situace, kdy zapomněli, nebo se tak stalo nedopatřením.
Od Ahmeda ibn Selemy se například uvádí, že Abu l-Husajn Muslim ibn Hadždžádž, autor slavné sbírky Sahíh, vedl naučný kroužek hadísů a někdo vzpomenul h
adís, který Muslim neznal. Odešel domů, rozsvítil svítilnu a rodině řekl: „Nikdo mne doma nerušte.“ Řekli mu: „Dostali jsme darem košík datlí.“ „Dejte mi ho sem,“ řekl Muslim a oni mu ho donesli. Muslim začal po hadísu pátrat a k tomu přikusoval datli za datlí až do rána. Snědl datle všechny a hadís nakonec našel ve svých poznámkách. Muhammed ibn ‘Abdilláh dodal: „Důvěryhodný můj společník poznamenal, že právě toto bylo důvodem, proč zemřel.“ [11]
Součástí zákazu přehánět v množství i exravaganci je i zákaz používat luxusní nádobí či nádoby, talíře, příbory a doplňky ze zlata a stříbra. Korán a Sunna uvádí zlaté a stříbrné číše, poháry, tácy a talíře jako inventář, který budou moci používat bohabojní v Ráji. Proto kdokoli ho bude chtít používat už na tomto světě, tomu se ho v Ráji nedostane.
V hadísu od Huzejfy رضي الله عنه Posel Božíصلى الله عليه و سلم odpovídá na dotaz, zda používat luxusní nádoby, používané tehdejšími zoroastrovci:
لاَ تَلْبَسُوا الْحَرِيرَ وَلاَ الدِّيبَاجَ وَلاَ تَشْرَبُوا فِي آنِيَةِ الذَّهَبِ وَالْفِضَّةِ وَلاَ تَأْكُلُوا فِي صِحَافِهَا فَإِنَّهَا لَهُمْ فِي الدُّنْيَا.
„Nenoste ani hedvábí, ani brokát a nepijte z nádob ze zlata či stříbra, ani z talířů z nich vyrobených. Ony jsou pro nás až na onom světě, ale pro ně už na tomto.“ [12]
2. Oblíbeno je jíst společně a dělit se.
Džábir ibn ‘Abdulláh رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إن أحب الطعام إلى الله ما كثرت عليه الأيدي .
„Nejmilovanějším jídlem u Alláha je to, nad nímž je mnoho rukou.” [13]
Podle al-‘Usejmína se arabský výraz طعام ta’ám vztahuje na jakoukoli poživatinu, co má nějakou chuť, tedy na jídlo i pití. [14]
Důkazem jsou slova Boží:
فَلَمَّا فَصَلَ طَالُوتُ بِٱلْجُنُودِ قَالَ إِنَّ ٱللَّـهَ مُبْتَلِيكُم بِنَهَرٍ فَمَن شَرِبَ مِنْهُ فَلَيْسَ مِنِّى وَمَن لَّمْ يَطْعَمْهُ فَإِنَّهُۥ مِنِّىٓ إِلَّا مَنِ ٱغْتَرَفَ غُرْفَةًۢ بِيَدِهِۦ ۚ فَشَرِبُوا۟ مِنْهُ إِلَّا قَلِيلًا مِّنْهُمْ ۚ فَلَمَّا جَاوَزَهُۥ هُوَ وَٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ مَعَهُۥ قَالُوا۟ لَا طَاقَةَ لَنَا ٱلْيَوْمَ بِجَالُوتَ وَجُنُودِهِۦ ۚ قَالَ ٱلَّذِينَ يَظُنُّونَ أَنَّهُم مُّلَـٰقُوا۟ ٱللَّـهِ كَم مِّن فِئَةٍ قَلِيلَةٍ غَلَبَتْ فِئَةً كَثِيرَةًۢ بِإِذْنِ ٱللَّـهِ ۗ وَٱللَّـهُ مَعَ ٱلصَّـٰبِرِينَ
A když Saul vytáhl s vojsky, pravil jim: “Bůh vás bude zkoušet u jedné řeky. Ten, kdo z ní se napije, patřit k mým nebude; ale ten, kdo z ní neokusí, ten bude patřit k mým kromě těch, kdož napijí se z dlaně.” A napili se z ní všichni kromě malého počtu. Když pak Saul a ti, kdož s ním uvěřili, přešli přes ni, zvolali: “Nemáme dnes sílu k boji proti Goliášovi a vojskům jeho!” Avšak ti, kdož pevně byli přesvědčeni o setkání svém s Bohem, vykřikli: “Kolikrát již nepočetné oddíly zvítězily nad početnějšími z dovolení Božího, vždyť Bůh je věru na straně trpělivých!” (Bekara: 249)
‘Abdurrahmán ibn Abí Bekrرضي الله عنهما uvádí, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم jednou pravil s poukazem na chudé, kteří sami dostatek jídla nemají:
مَنْ كَانَ عِنْدَهُ طَعَامُ اثْنَيْنِ فَلْيَذْهَبْ بِثَالِثٍ، وَمَنْ كَانَ عِنْدَهُ طَعَامُ أَرْبَعَةٍ فَلْيَذْهَبْ بِخَامِسٍ أَوْ سَادِسٍ .
„Kdokoli má dost jídla pro dva, nechť dá i třetímu, kdokoli má dostatek jídla pro čtyři, nechť přibere i pátého či šestého.“ [15]
Suhajb ibn Sinán رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
خِيَارُكُمْ مَنْ أَطْعَمَ الطَّعَامَ
„Nejlepší z vás jsou ti, kteří krmí i ostatní.” [16]
Od Wahšího se uvádí, že společníci Proroka صلى الله عليه وسلم řekli: „Posle Boží, jíme, ale necítíme se sytí.“ Prorok صلى الله عليه وسلم odpověděl:
فلعلكم تفترقون.
„Možná, že jíte osamotě.“
„Ano,“ připustili sahábové رضي الله عنهم أجمعين. Prorokصلى الله عليه وسلم na to řekl:
فاجتمعوا على طعامكم و اذكروا اسم الله, يبارك لكم فيه.
„Jezte tedy své jídlo společně a vzpomeňte jména Božího, On vám v něm požehnná.“ [17]
Muhammed Sálih al-‘Usejmín praví:
„T
o naznačuje, že je nezbytné jíst dohromady, pokud možno z jednoho talíře. Třeba i kdyby bylo naráz pět či deset lidí, ať jedí z jednoho talíře. Ale záleží na situaci.
Věru pokud toto budeme praktikovat, bude k nám sestupovat požehnání, zatímco pokud budeme jídávat sami, způsobí to, že požehnání se vytratí.“ [18]
Při společném jídle je třeba pamatovat na pravidlo podávání jídla i nápoje z pravé strany.
Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم přišel domů a požádal o pití. Podojil jsme pro něj kozu a mléko naředili vodou z naší studny. Podal jsem nápoj Poslu Božímu صلى الله عليه وسلم a on ho vypil. Nalevo od něj stál Abú Bekr رضي الله عنه , před ním Omar رضي الله عنه a napravo od něj nějaký beduín. Když Posel Boží صلى الله عليه وسلم dopil, Omar řekl: „Posle Boží, dej napít i Abú Bekrovi.“ Posel Boží صلى الله عليه وسلم však podal nádobu onomu beduínovi napravo a přeskočil Abú Bekra i Omara. Potom řekl:
لْأَيْمَنُونَ الْأَيْمَنُونَ الْأَيْمَنُونَ
„Těm napravo, těm napravo, těm napravo.“
A Anas třikrát zopakoval: „Toto je sunna.“ [19]
Pokud máte hosty, je oblíbeno vyprovodit je až ke dveřím.
Ibn ‘Abbás رضي الله عنهما pravil: „Ze Sunny je, že pokud někoho pozvete domů, tak ho také při odchodu vyprovodíte až ke dveřím.“ [20]
3. Oblíbeno je si před jídlem (i po něm) omýt ruce.
Abú Selema رضي الله عنه vypráví, že podle ‘Áiše رضي الله عنها si Posel Boží صلى الله عليه و سلم před jídlem vždy umýval ruce. [21] ‘Áiša také vyprávěla, že když byl Posel Boží صلى الله عليه و سلم rituálně znečištěn a chtěl se najíst, aniž by se rituálně očistil celý, umyl si alespoň ruce. [22]
Podložená je i praktika mýt si ruce i po jídle.
Selmán al-Fárisí رضي الله عنه Prorokovi صلى الله عليه و سلم řekl: „V Tóře jsem četl, že umýt se i po jídle zvyšuje požehnání.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu to potvrdil:
بَرَكَةُ الطَّعَامِ الْوُضُوءُ قَبْلَهُ، وَالْوُضُوءُ بَعْدَهُ.
„Požehnání jídla je spojeno s tím, když se umyješ před ním i po něm.“ [23]
K tomu al-Mubárekfúrí dodává:
„Je to sunna a má se tak činit čistou vodou. Ibn Raslán říká, že v případě potřeby je lepší použít i potaš, mýdlo či jiný podobný čistící prostředek.“ [24]
Sunnou je také vypláchnout si po jídle ústa, zejména tehdy, když se chce člověk odejít pomodlit, neboť Suwejd ibnu n-Nu’mán رضي الله عنه vyprávěl, že jedl s Prorokem صلى الله عليه و سلم při tažení proti Chajberu na nedalekém místě zvaném as-Sahbá´. Když přišel čas modlitby, Prorok صلى الله عليه و سلم vstal od jídla, nechal si donést nádobu s vodou a vypláchl si ústa předtím, než se šel pomodlit. [25]
‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم vypil trochu mléka, potom si nechal přinést vodu a vypláchl si ústa, což odůvodnil slovy:
إِنَّ لَهُ دَسَمًا.
„Vskutku je v něm mastnota.“ [26]
4. Oblíbeno je usadit se k jídlu na zem a jíst v sedě na podlaze.
Od ‘Áiše, al-Hasana ibn ‘Alího a ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهم se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم „jídával tak, jako jídává otrok a sedával tak, jako sedává otrok.“ [27] Anas ibn Málik رضي الله عنه podle Katády vypověděl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم nejídával z žádného tácu, ale talíř pokládal rovnou na ubrus rozprostřený na zem. [28] ‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما také vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم „sedával na podlaze a jídával sedíce na podlaze.“ [29]
Abú Džuhejfaرضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
لاَ آكُلُ مُتَّكِئًا .
„Nejím opřený.“ [30]
Podle vykladačů to znamená, že nejedl v uvolněné pohodlné pozici, která by ho nutila jíst přes míru, aby toho spořádal příliš mnoho, což je podle šarí’e zavrženíhodné. [31] Podle dalších to odkazuje na pohodlný sed s překříženýma nohama za účelem sníst toho co nejvíc. [32]
Ibn Hadžer al-‘Askalání poskytl následující výklad:
„Ohledně významu tohoto opírání se existují rozdílné názory. Říká s
e, že se jedná o pohodlnou, uvolněnou pozici, umožňující dosyta se najíst, bez ohledu na konkrétní druh sedu, nebo o opírání se o některý bok, nebo o levou ruku v leže na zemi. Al-Chattábí praví: „Běžní lidé soudí, že zákaz opírat se odkazuje na zákaz jíst v leže opřený o levou ruku, ale o to tu nejde. Spíše odkazuje na sed na polštáři. tj. nesedím na polštáři jako někdo, kdo toho chce sníst velké množství. Jím jen tolik, kolik mne udrží v chodu a proto sedím tak, jako někdo, kdo sedl jen na chvíli a zanedlouho vstane.“ [33]
Co se týče poloh, které Posel Boží صلى الله عليه و سلم při jídle používal, Anas ibn Málikرضي الله عنه vyprávěl: „Viděl jsem Proroka صلى الله عليه و سلم klečet, když jedl datle.“ [34]
Učenci popsali v základu tři pozice, ve kterých Prorok صلى الله عليه و سلم zasedal k jídlu: 1. sed na patách. 2. klek s prsty nohou obrácenými směrem k podlaze, jako v sedu na modlitbě a 3. sed na levou nohu s pravým kolenem zvednutým.
Al-Ghazálí dodává:
„Je sunna při jídle sedět na zemi. Sednout za stůl odporuje Sunně. V hadíse se uvádí, že kdykoli Prorokoviصلى الله عليه و سلم přinesli jídlo, položil ho na zem. A toto je blíže pokoře. Také se uvádí, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم nikdy nejedl za stolem.
V Sunně se dochovaly i přesné způsoby sezení. Posel Božíصلى الله عليه و سلم někdy klečel na kolenou, jindy ohnul svou pravou nohu vzhůru a seděl na levé, anebo seděl v pozici sedu jako při modlitbě. Toto byla praxe Božího Poslaصلى الله عليه و سلم a toto nám plně dostačuje.“ [35]
Jíst v sedě na zemi v některé z popsaných pozic a neopírat se o žádné opěradlo je tedy sunnou a je oblíbené (arab. مستحب mustehabb), nicméně není přímo hříchem, pokud bude muslim jíst za stolem, jakkoli to není vhodné.
Ze Sunny se dochovala i možnost jíst za chodu. ‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما řekl: „Za čas Posla Božího صلى الله عليه و سلم jsme někdy pili i ve stoje a jídávali i za chůze.“ [36]
K tomuto podání poskytl al-Albání následující výklad:
„V hadísu je důležité poučení o tom, že jíst za chůze je dovoleno, na rozdíl od pití, což je zakázáno dobře doloženými podáními z Muslimova Sahíhu a jiných sbírek. (…) Lze uzavřít, že podle nejsprávnější pozice učenců je pít ve stoje či za chůze zakázáno.“ [37]
5. Povinnost před jídlem vzpomenout Jména Božího.
Omar ibn Abí Selema رضي الله عنه vyprávěl, že mu jako malému chlapci Posel Boží صلى الله عليه وسلم poručil:
يَا غُلَامُ, سَمِّ اللَّهَ…
„Chlapče, vzpomeň jména Božího …“ [38]
Umm Kulsúm vyprávěla od ‘Áiše رضي الله عنه, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم řekl:
إِذَا أَكَلَ أَحَدكُمْ طَعَامًا فَلْيَقُلْ بِسْمِ اللَّه، فَإِنْ نَسِيَ فِي أَوَّله فَلْيَقُلْ: بِسْمِ اللَّه فِي أَوَّله وَآخِره.
„Když někdo z vás jí své jídlo, nechť řekne: „Bismilláh,“ tj. „ve jménu Božím“ a když zapomene hned na začátku, nechť řekne: „Bismilláhi fí awwelihi we áchirihi,“ tj. „ve jménu Božím na jeho začátku i na jeho konci.“ [39]
Použitý rozkazovací způsob a zmínění alternativy, co udělat v případě zapomenutí, naznačují, že jde o povinnost, což je také správnější z vícero existujících názorů učenců. Hadísy, které to naznačují, jsou autentické a jasného znění, bez jakékoli stopy rozpornosti v nich. [40]
Další indícií naznačující správnost tohoto názoru je podání od Huzejfy رضي الله عنه, kde Posel Božíصلى الله عليه و سلم říká:
إنَّ الشيطانَ يستحِلُّ الطعامَ أن لا يُذكَرَ اسمُ اللهِ عليه.
„Věru šejtán si přilepšuje jídlem, nad nímž nebylo vzpomenuto jména Božího.“ [41]
‘Abdurrahmán ibn Džubejr vyprávěl od muže, který sloužil u Posla Božího صلى الله عليه و سلم celých osm let, že vždy, když přinesli jídlo, slýchával Proroka صلى الله عليه و سلم říci:
بِسْمِ اللهِ .
„Bismilláh,“ tj. „ve jménu Božím.“
Kdykoli pak dojedl, slýchával ho děkovat Alláhu a prosívat Ho slovy:
اللهُمَّ أَطْعَمْتَ وَأَسْقَيْتَ، وَأَغْنَيْتَ وَأَقْنَيْتَ، وَهَدَيْتَ وَأَحْيَيْتَ، فَلَكَ الْحَمْدُ عَلَى مَا أَعْطَيْتَ .
„Alláhumme at’amte we askajte we aghn
ejte we aknejte we ahjejte feleke l-hamdu ‘alá má a’tajt,“ tj. „Ó Alláhu, nasytil jsi, napojil jsi, dal jsi dostatek i spokojenost, uvedl jsi na správnou cestu a udržel při životě, proto Ti budiž chvála za vše, co jsi poskytl.“ [42]
6. Doporučeno je poděkovat Alláhu po skončení jídla
Podle Abú Umámy رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم, když pozvedl sousto k ústům, pravil:
الْحَمْدُ لِلَّهِ كَثِيرًا طَيِّبًا مُبَارَكًا فِيهِ، غَيْرَ مَكْفِيٍّ، وَلاَ مُوَدَّعٍ وَلاَ مُسْتَغْنًى عَنْهُ، رَبَّنَا !
„Al-hamdu lilláhi hamdan kesíren tajjiben mubáreken fíhi ghajri mekfíjjin we lá muwedde’in we lá musteghníjin ‘anhu Rabbená,“ tj. „chvála Alláhu hojná, dobrá a požehnaná, On je Ten, Který dostačuje, Který krmí a není krmen, po Němž a po tom, co je u Něj, se touží a Ten, Jehož potřebujeme, Pán náš!“ [43] Podle jiného podání toto hovořil i po skončení jídla. [44]
Mu’áz ibn Anas رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَنْ أَكَلَ طَعَامًا ثُمَّ قَالَ الْحَمْدُ لِلَّهِ الَّذِي أَطْعَمَنِي هَذَا الطَّعَامَ وَرَزَقَنِيهِ مِنْ غَيْرِ حَوْلٍ مِنِّي وَلاَ قُوَّةٍ غُفِرَ لَهُ مَا تَقَدَّمَ مِنْ ذَنْبِهِ وَمَا تَأَخَّرَ …
„Kdokoli sní nějaké jídlo a potom řekne: „Al-hamdu lilláhi llezí at’amení háze t-ta’áme we razekaníhi min ghajri hawlin minní we lá kúwwetin,“ tj. „všechna chvála Alláhu, Jenž mne tímto pokrmem nakrmil a poskytl mi ho, neboť sám nevládnu ani mocí, ani silou,“ tomu budou odpuštěny jeho předcházející i následující hříchy.” [45]
‘Abdulláh ibn ‘Abbásرضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إذا أكل أحدكم طعاما فليقل: اللهم بارك لنا فيه وأبدلنا خيرا منه وإذا شرب لبنا فليقل: اللهم بارك لنا فيه وزدنا منه فإنه ليس شيء يجزي من الطعام والشراب إلا اللبن.
„Pokud někdo z vás sní nějaké jídlo, nechť řekne: „Alláhumme bárik lená fíhi we abdelná chajren minhu,“ tj. „Ó Bože, požehnej nám v něm a nahraď nám ho ještě lepším,“ a komukoli je dáno k pití mléko, nechť řekne: „Alláhumme bárik lená fíhi we zidná minhu,“ tj. „Ó Bože, požehnej nám v něm a přidej nám z něj ještě víc,“ protože není nic, co by stačilo jako jídlo i pití, kromě mléka.“ [46]
Je oblíbené použít jakákoli slova chvály a díku, která se dochovala v podáních, různé prosby lze i střídat, aby člověk cítil význam jejich obsahu a rozjímal nad nimi, protože jinak by se staly rutinou a pronášel by je jen mechanicky. [47]
Důkazem tohoto principu jsou slova Proroka صلى الله عليه و سلم dochovaná Anasem رضي الله عنه, že „Alláh je spokojený se Svým služebníkem tehdy, když služebník něco sní a poděkuje Mu za to, nebo se napije a chválí Ho za to.“ [48]
Pokud jíme u někoho na návštěvě, je sunnou poděkovat mu a prosit za něj, jak učinil Posel Božíصلى الله عليه و سلم v případě Se’da ibn ‘Ubádyرضي الله عنه , který ho pohostil chlebem a olivovým olejem:
أَفْطَرَ عِنْدَكُمُ الصَّائِمُونَ وَأَكَلَ طَعَامَكُمُ الأَبْرَارُ وَصَلَّتْ عَلَيْكُمُ الْمَلاَئِكَةُ .
„Aftare ‘indekumu s-sáimúne we akele ta’ámekumu l-abráru we sallat ‘alejkumu l-meláike,“ tj. „ať postící se u vás přerušují půst, vaše jídlo jedí dobří a ať vám žehnají andělé!“ [49]
________________________________________________
[1] Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2380 jako hasan sahíh; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3349. Jako sahíh doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2265.
[2] Viz al-Mewsú’a, 25/332.
[3] Viz Rewdatu l-‘ukalá´, str. 43.
[4] Viz Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, 2/472.
[5] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-Džú’, str. 73.
[6] Viz Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, 2/468.
[7] Viz Terbíjetu n-nefs, str. 32.
[8] Muttefakun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5081; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2060.
[9] Zaznamenal Ibn Abí Ja’lá v Tabakátu l-hanábila, 1/145.
[10] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3475, jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 1197.
[11] Zaznamenal az-Zehebí ve svém životopise imáma Muslima v Sijeru a’lámi n-nubelá´.
[12] Muttefakun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5426; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2067 a toto je jeho znění.
[13] Zaznamenal Abú Ja’lá al-Mewsilí v Musnedu, 1/115, hadís č. 2045; at-Taberání v al-Awsatu, hadís č. 7317; Abú Nu’ajm v Achbáru Asbahán, 2/96; al-Munzirí v at-Terghíbu we t-terhíb, 3/121. Jako hasan jej ocenil al-‘Irákí v at-Tachrídž, 2/326; souhlasí s ním na základě podpůrných podání i al-Albání v Sahíhu l-džámi’, hadís č. 171 a v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 895. Jako sahíh jej uvádí Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 9620.
[14] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 4/187.
[15] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3581.
[16] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 23408; ad-Dijá´ al-Makdísí v al-Ahádísu l-muchtára, 1/16. Jako hasan jej ocenil Ibn Hadžer v al-Ahádísu l-‘álíjja, hadís č. 25. Al-Albání jej na základě podpůrného podání u Ibn Mádži v Sunenu, hadís č. 3737; a Ahmeda v Musnedu, 6/16 a 6/33; oceňuje jako sahíh, viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 44.
[17] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3764. Uvádí ho i Ibn Tejmíja v al-Kellimu t-tajjib, hadís č. 186. Jako sahíh ho doložili al-‘Irákí v Tachrídžu l-Ihjá, hadís č. 214; a al-Albání v Sahíhu l-kellimi t-tajjib, hadís č. 146.
[18] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 7/231.
[19] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2029.
[20] Viz Behdžetu l-medžális, 3/84.
[21] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadísy č. 258 a 259.
[22] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 636.
[23] Zaznamenal at-Tirmizí v Šemáilu l-muhammedíja, hadís č. 187.
[24] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 5/485.
[25] Uvádí al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5390.
[26] Muttefakun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 211 a Muslim v Sahíhu, hadís č. 358.
[27] Zaznamenal Abú Ja’lá v Musnedu, 8/318 a jako sahíh li ghajrihi jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 544.
[28] Viz hadís zaznamenaný al-Buchárím v Sahíhu, hadís č. 5099.
[29] Podobná podání viz u al-Albáního v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2125.
[30] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 5398 a 5399.
[31] Viz al-Chattábí v Me’álimu s-sunna, 2/242; a Ibnu l-Kajjim v Zádu l-me’áni, 4/202.
[32] Viz al-Kárí v ‘Awnu l-ma’búdi Šerhu Suneni Abú Dáwúd, 10/244.
[33] Viz Fethu l-Bárí, 9/541.
[34] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 3807.
[35] Viz Ihjá´ ‘ulúmi d-dín, 3/6.
[36] Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 8/205, hadís č. 3170, al-Albání doložil jako sahíh v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 3178.
[37] Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 7/542.
[38] Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5376; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2022.
[39] Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3767; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1858; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3388. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Abí Dáwúd, hadís č. 3202.
[40] Podrobněji viz Ibnu l-Kajjim v Zádu l-me’ád, 2/397-406.
[41] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2017.
[42] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 16595, jako sahíh ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 1/111.
[43] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5142.
[44] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5458.
[45] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4023, jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 6086. Podobné podání od něj uvádí i at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3458; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3285 a al-Albání jej doložil jako hasan v Sahíhu Suneni t-Tirmizí, hadís č. 3348.
[46] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3455, jako hasan v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 381 a v Sahíh Suneni t-Tirmizí, hadís č. 2749. Že tak činíval i sám Prorok صلى الله عليه و سلم viz v at-Tirmizího Sunenu, hadís č. 3377.
[47] Viz aš-Šelhúb v al-Adáb, str. 155.
[48] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2734.
[49] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3854, jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Abí Dáwúd, hadís č. 3263.