Od roku 2005 systematicky studujeme a sledujeme tzv. islamofobní scénu, tj. kruhy, které v ČR různými způsoby útočí na islám a muslimskou komunitu.
Kořeny a motivace samého postoje oponentů islámu nelze shrnout pod jednoho jmenovatele. Tito lidé také sami zastupují rozličné ideologie, ač tyto se mohou při společných zájmech a mnohdy i účelově překrývat.
Od roku 2005 systematicky studujeme a sledujeme tzv. islamofobní scénu, tj. kruhy, které v ČR různými způsoby útočí na islám a muslimskou komunitu.
Kořeny a motivace samého postoje oponentů islámu nelze shrnout pod jednoho jmenovatele. Tito lidé také sami zastupují rozličné ideologie, ač tyto se mohou při společných zájmech a mnohdy i účelově překrývat.
Najdeme mezi nimi, mimo extremistů z jiných náboženství (včetně křesťanství a ateizmu) také rasisty, přesvědčené o nadřazenosti Evropy nad ostatním světem. Jsou mezi nimi i šovinisté a radikální nacionalisté bojující v duchu hesla „Čechy Čechům.“ Navzdory možnému zdání tito lidé většinou nejsou neonacisté, mnohdy nacizmus nenávidí a vystupují proti němu.
Jsou mezi nimi zástupci konzervativní pravice, ideově blízké politice G.W. Bushe. Tyto lidi charakterizuje militantní antikomunizmus, rusofobie, nekritický obdiv a přehnané sympatie ke všemu americkému. Když začala „válka proti terorizmu,“ svezli se tito lidé na vlně jakéhosi obecného nadšení. Jejich černobílé vidění světa také vnímá velmi negativně někdejší velmi vřelé vztahy socialistického Československa k mnoha většinově muslimským zemím a jednoznačně propalestinskou orientaci v pohledu na blízkovýchodní konflikt, která v ČSSR převládla poté, co se Izrael nezařadil k socialistickému táboru. Vzhledem k tomu, že USA v současnosti prodělávají významný přerod směrem od neokonzervativizmu doleva, bude zajímavé sledovat, jak se s tím tato proamerická pravice vyrovná.
Poslední velkou skupinou jsou sionisté. Lidé bezvýhradně a bezohledně prosazující myšlenku jednoznačně židovského státu v Palestině, což je definuje a spojuje, přičemž řada z nich ani sami nejsou věřícími židy.
I tato proti-muslimská scéna se samozřejmě vyvíjela.
Původní „jemnější“ populární formulace a mediální konstrukce (velmi často mylné) o islámském fundamentalizmu a uzavřenosti, které se objevovaly v době výstavby mešit, záhy po 11. září vystřídaly fráze o islámském terorizmu, střetu civilizací a vývozu demokracie do barbarských tyranií islámistů.
V diskursu tvrdého jádra oponentů islámu jsou aktuálně střídány spíše narážkami na kulturu, civilizaci a perspektivy soužití. Zdůrazňováno již není „nebepečí islámského terorizmu“, ale „islamizace Evropy“ a nutnost obrany jejích kořenů, nutnost vymezit a vyhradit se proti islámu a muslimům. Přenášeny jsou problémy evropských zemí s přistěhovalci (často, ale ne vždy muslimskými), které mají svůj kulturně-historický základ, specifický pro dané okolnosti. Jako červená nit se scénou oponentů islámu vlečou mnohdy velmi osobité interpretace a výklady islámských textů, které podporují předsudky (džihád, násilné šíření víry, postavení ženy, šarí’a, vztah k jinověrcům, k židům atd.). Tyto interpretace jsou mnohdy ideovými východisky shodné s interpretacemi extrémistů z al-Káidy. Některé takové konstrukce jsou však nadále nevystopovatelné (např. informace, že vybírání nemuslimské, tzv. daně z hlavy má být provázeno fyzickou insultací) a jiné čistě urážlivé (‘Áišina svatba apod.)
Oponenti islámu sázejí na nedostatek literatury o islámu v češtině a na přitažlivosti ohromujících zjištění, ze kterých běhá mráz po zádech a jejichž čtivost má přednost před skutečnou vědeckou hodnotou. Proto po skutečně fundovaných a nezaujatých pracích českých islamologů v takové míře čtenáři nesáhnou. Řešením v zahraničí bývá literatura o islámu psaná samými místními muslimy, která zde, takřka výhradně vinou samých muslimů, skutečně bolavě chybí. Nedivím se potom, že jsou islamofobní stanoviska někdy přejímána také veřejnoprávními médii.