Selmán al-Fárisí رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليم و سلم řekl:
لاَ يَرُدُّ الْقَضَاءَ إِلاَّ الدُّعَاءُ وَلاَ يَزِيدُ فِي الْعُمُرِ إِلاَّ الْبِرُّ .
„Nic nedokáže zvrátit (Boží) rozhodnutí, leda prosba a nic nedokáže prodloužit život, kromě dobroty.“ [1]
Selmán al-Fárisí رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليم و سلم řekl:
لاَ يَرُدُّ الْقَضَاءَ إِلاَّ الدُّعَاءُ وَلاَ يَزِيدُ فِي الْعُمُرِ إِلاَّ الْبِرُّ .
„Nic nedokáže zvrátit (Boží) rozhodnutí, leda prosba a nic nedokáže prodloužit život, kromě dobroty.“ [1]
Podle Sewbánovi verze:
لاَ يَزِيدُ فِي الْعُمْرِ إِلاَّ الْبِرُّ وَلاَ يَرُدُّ الْقَدَرَ إِلاَّ الدُّعَاءُ …
„Nic nedokáže prodloužit život, kromě dobroty a nic nedokáže zvrátit Boží předurčení, nežli prosba …“ [2]
Arabský výraz البر al-birru, překládalný jako dobrota, zahrnuje všechny podoby dobrého chování vůči ostatním v tom nejširším možném smyslu tohoto slova. Zvláštní význam mezi nimi potom má بر الوالدين birru l-wálidejn, tj. dobrota vůči rodičům.
Al-Mubárekfúrí poskytl následující objasnění:
„Jeho slova „nic nedokáže zvrátit rozhodnutí“ – rozhodnutí (arab. القضاء al-kadá´) je příkaz k výkonu předurčení, významem tohoto hadísu je, že že pokud dané Boží rozhodnutí, které má na služebníka dopadnout, je něčím, čeho se služebník obává a pokud se tento příkaz zrovna potká s prosbou, potom Alláh Své rozhodnutí změní. Rozhodnutí je součástí Božího předurčení (arab. القدر al-kadr), v podobě příkazu, který má právě být vykonán, jak bylo vysvětleno již Poslem Božím صلى الله عليه وسلم. V hadísu je skryt příkaz co nejvíce prosit Alláha, aby se možnost, že se nám subjektivně nepříjemné Boží rozhodnutí na základě naší prosby vyhne, stala co nejreálnější.
Když přišel Omar (ibnu l-Chattáb رضي الله عنه) do Šámu, poté, co byl zpraven o tom, že tam řádí mor, se rozhodl vrátit. Abú ‘Ubejda رضي الله عنه namítl: „Zdaž ty prcháš před rozhodnutím Božím, ó vládce věřících?“ Omar odvětil: „Kéž by něco takového řekl někdo jiný, než ty, ó Abú ‘Ubejdo! Ano, prchám před rozhodnutím Božím k jinému rozhodnutí Božímu!“ Tím myslel, že i jedno i druhé přece předurčil Alláh a předurčil také, že pokud nevejde do nakažené oblasti, vyhne se mu morová rána, jakoby jej ani neměla potkat.
Toto podporuje podání zaznamenané at-Tirmizím od ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما, že „du’á pomáhá v tom, co mělo na člověka dopadnout i v tom, co na něj dopadnout nemělo.“ Také bylo řečeno, že prosba je jako štít a nesnáz jako šíp. A že rozhodnutí je nejasný příkaz, který má být splněn, z toho, co Alláh předurčil.
Slova „nic nedokáže prodloužit život, kromě dobroty“ – dobrota (arab. البر al-birr) znamená konání dobra, oplácení dobrým a poslušnost.
Vznešený Alláh pravil:
وَمَا يُعَمَّرُ مِن مُّعَمَّرٍ وَلَا يُنقَصُ مِنْ عُمُرِهِۦٓ إِلَّا فِى كِتَـٰبٍ
a neprodlouží se život dlouhověkému a není zkrácen život žádnému, aniž by to bylo v Knize zaznamenáno (Fátir: 11)
Též řekl:
يَمْحُوا۟ ٱللَّـهُ مَا يَشَآءُ وَيُثْبِتُ ۖ وَعِندَهُۥٓ أُمُّ ٱلْكِتَـٰبِ
Bůh vymazává i potvrzuje to, co chce, a u Něho je Kniha původní. (Radd: 13)
V al-Keššáfu se uvádí, že nikomu se život ani neprodlouží, ani nezkrátí, aniž by to nebylo zapsáno na Přísně střežených deskách (arab. اللوح المحفوظ al-lewhu l-mahfúz) stylem, že např. pokud dotyčný nevykoná pouť anebo nebude bojovat na cestě Boží, dožije se čtyřiceti let, ale pokud pouť vykoná či bude bojovat na cestě Boží, dožije se šedesáti let. Tedy pokud se naplní větší daný věk, došlo k prodloužení oproti čtyřiceti, anebo naopak pokud se naplní menší daný věk, došlo ke zkrácení oproti šedesáti. Podobné se uvádí i v Me’álimu t-tenzíl. Také se uvádí, že se jeho život zkvalitní, což ve výsledku je totéž, jakoby se na rocích přidalo. Také se uvádí, že je předepsáno, že dobrota působí na prodloužení života podobně jako prosba na odstranění nesnází.
Potom prosba rodičů či jiných příbuzných za potomka zároveň také prodlžuje život, dokonce i pokud je kýženým smyslem požehnání v životě a čase vymezeném k němu. Dotyčnému je pak ulehčeno konání více dobrých skutků i stihnutí více práce v kratším čase tak, jako nikomu jinému, čímž je jeho život prodloužen metaforicky, za stejně času dotyčný stihne více, jak se uvádí od at-Tíbího. Na základě jednání člověka pak může Alláh navíc pozdržet příkaz andělu smrti nebo komukoli, komu je nařízeno vyjmout duši dotyčného, až dokud neuplyne nejzazší mez délky života dotyčné osoby.
Tomu by nasvědčovala slova Boží:
وَلِكُلِّ أُمَّةٍ أَجَلٌ ۖ فَإِذَا جَآءَ أَجَلُهُمْ لَا يَسْتَأْخِرُونَ سَاعَةً ۖ وَلَا يَسْتَقْدِمُونَ
A každý národ má svou lhůtu danou, a když se lhůta jeho dovrší, nemůže ji odložit ani uspíšit ni o hodinu jedinou. (A’ráf: 34)
Tedy s rozhodnutím Božím lze ještě pohybovat, ale s předurčenou délkou života, která je jasně vymezena a dána předem, už nikoli. (…)
Tento hadís uvádějí i al-Hákim a Ibn Hibbán se sahíh řetězcem vypravěčů od Sewbána.“ [3]
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín pravil:
„Není pochyb o tom, že prosba má jistý vliv na změnu toho, co bylo předepsáno, avšak tento efekt je sám o sobě již předepsán, stejně jako to, že se tak událo díky vyslyšené prosbě. Proto když prosíte Alláha, nemyslete si, že když Ho prosíte, On toto nepředurčil. Daleko blíže pravdě je, že i sám fakt, že prosíte, byl Alláhem předurčen a předurčen byl také výsledek této prosby. Proto se může stát, že někdo recituje rukju nad nemocným a prosí za něj, přičemž nemocný se následně uzdraví, jako v příběhu o vojenské výpravě vyslané Poslem Božím صلى الله عليم و سلم, jejíž členové strávili jistý čas jako hosté u jistých lidí, kteří se k nim nezachovali zrovna pohostinně, avšak Alláh předurčil, aby jejich vůdce uštkl had a oni tedy potom žádali někoho, aby pro uštknutého recitoval rukju. Prorokovi společníci si za to řekli o mzdu a za svou rukju následně dostali výslužku v podobě stáda ovcí. Jeden z nich recitoval nad nemocným súru al-Fátihu a dotyčný uštknutý vstal, jakoby byl osvobozen z okovů, nebo jako když se velbloud utrhne z lana, kterým je přivázán. Tak měla ona recitace efekt na onoho nemocného, nad kterým byla pronášena.
Prosba tedy působí, ale nemění to, co již bylo předtím dávno předurčeno. Sama je předurčena, protože vše, co Alláh stvořil, také předurčil a vše se děje shodně předurčení. Podobně i všechny příčiny působí shodně tomu, jak předurčil a dovolil Alláh. Jak příčiny, tak i následky jsou předurčené.“ [4]
Al-‘Usejmín na jiném místě zmínil dvě zvláštní kategorie lidí s větším právem na vyslyšení prosby:
„Vyslyšena bývá prosba dvou typů lidí: těch, kteří upadli do nesnáze a těch, kteří jsou jinými utlačováni. V případě toho, kdo upadl do nesnáze, toho prosba je vyslyšena proto, že Boží milost převáží nad Božím hněvem, pročež On prokáže milost člověku v tísni a vyslyší jeho prosbu. A co se týče někoho, komu někdo jiný ukřivdil, Alláh skrze Svou absolutní a všezahrnující spravedlivost utlačovanému odpoví a vyslyší ho, aby mu pomohl a navrátil mu práva, které mu jeho utlačovatel uzurpoval.“ [5]
Nakonec upřesnil:
„Ale nebojte se těch, kteří proti vám prosí neprávem, neboť Ten, Kdo jim bude na jejich prosby odpovídat, je Alláh Nejmocnější, budiž oslavován a veleben. On nikdy nepomůže ani nepodpoří utiskovatele.“ [6]
‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ar-Rádžihí pravil:
„Al-Búsírí pravil: „Tázal jsem se našeho šejcha Abu l-Fadla al-‘Irákího na tento hadís a on mi řekl: „Tento hadís je hasan, samotný jeho isnád je však neautentický.“ To, co uvádí al-Búsírí od al-‘Irákího ovšem neznamená, že obsah tohoto hadísu není autentický, jak ještě objasním.
Slova „nic neprodlouží život, kromě dobroty“ odkazují na to, že udržování příbuzenských vzahů je příčinou prodloužení života.
Ve sbírkách Sahíh se uvádí, že udržování příbuzenských vztahů je příčinou prodloužení života a to tím, že Vznešený Alláh určil jak příčinu, tak i její následek v Přísně střežených deskách již předem a udržování vazeb v rodině učinil příčinou prodloužení života.
Slova „nic nezvrátí předurčení, kromě prosby,“ znamenají, že i sama prosba je věru předurčená.“ [7]
Sálih al-Fewzán pravil:
„To znamená, že du’á je příčinou získání dobra. Hadís ukazuje na příčinně-následkový vztah. Pokud dojde k naplnění příčiny, naplní se i předurčený následek, což se nestane, pokud nebude přítomna jeho kauzální příčina. Tj. prosba Božího služebníka k jeho Pánu mu přináší dobro a toto dobro nenastane, pokud služebník svého Pána nebude vzývat, v důsledku čehož ho potká něco zlého. Podobně Alláh učinil dodržování vazeb příbuzenství příčinou prodloužení věku a zpřetrhávání příbuzenských vazeb příčinou opaku. A Alláh ví nejlépe.“ [8]
____________________________________________________
[1] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2289 jako hasan gharíb s poznámkou, že podobný se uvádí i od Abú Usejda. Selmánovo podání dochoval jen Jahjá ibn Durejš, přičemž v isnádu se uvádí nejasná kunja Abú Mewdúd, která se může vztahovat na dva muže žijící ve stejné době, prvního nazývali Fidda al-Basrí a to je skutečný vypravěč tohoto hadísu, zatímco druhý, který je s ním zaměňován, se jmenoval ‘Abdul’azíz ibn Abí Sulejmán a pocházel z Medíny.
[2] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadísy č. 95 a 4022.
[3] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 1/290.
[4] Viz Fetáwá arkáni l-islám, 1/190.
[5] Viz Tefsíru súreti l-An’ám, str. 216.
[6] Viz Šerhu Bulúghi l-merám, 2/238.
[7] Viz Šerhu Suneni Ibn Mádža, 5/25.
[8] Viz Šerhu l-hadísi Lá jureddu l-kadáa ille d-du’á´. K dispozici na <https://www.alfawzan.af.org.sa/ar/node/6065> [7. IX. 2018].