Vznešený Alláh popisuje Své věřící služebníky, kteří Ho v mešitách zbudovaných za tímto účelem, usilovně uctívají s neochvějnou nadějí, nezměrnou bázní a vroucí láskou, jako:
رِجَالٌ يُحِبُّونَ أَن يَتَطَهَّرُوا۟ ۚ وَٱللَّـهُ يُحِبُّ ٱلْمُطَّهِّرِينَ
muži, kteří milují očišťování a také Bůh miluje ty, kdož se očišťují. (Tewba: 108)
Vznešený Alláh popisuje Své věřící služebníky, kteří Ho v mešitách zbudovaných za tímto účelem, usilovně uctívají s neochvějnou nadějí, nezměrnou bázní a vroucí láskou, jako:
رِجَالٌ يُحِبُّونَ أَن يَتَطَهَّرُوا۟ ۚ وَٱللَّـهُ يُحِبُّ ٱلْمُطَّهِّرِينَ
muži, kteří milují očišťování a také Bůh miluje ty, kdož se očišťují. (Tewba: 108)
Hovoříce o čistotě a očišťování, Ahmed ibn Kudáma al-Makdisí jmenoval její čtyři úrovně, které specifikoval takto:
„Věz, že očišťování (arab. الطهارة at-tahára) má čtyři úrovně.
1. První úrovní je očistit své fyzické tělo od nečistot a znečišťujících věcí, či špíny, anebo vykonat rituální očistu poté, co byla tato porušena.
2. Druhou úrovní je očistit jednotlivé části svého těla od hříchů, které jimi bývají páchány.
3. Třetí úrovní je očistit své srdce od špatných mravů, charakterových nectností a od nepřístojného chování.
4. A čtvrtou, nejvyšší úrovní je očistit své ego, své nitro, od čehokoli mimo Alláha Vznešeného. A toto je ten nejvyšší cíl.
Kdokoli je obdařen silným a výtečným vhledem, ten se obrátí směrem k tomuto nejvyššímu cíli, zatímco ten, kdo je zaslepen, nebude z toho schopen pochopit nic, nežli jen tu první, ze všech čtyř nejnižší úroveň.
Takové spatříš, jak mrhají svůj drahocenný čas okázalým čištěním svého chřípí, či úzkostlivým praním vlastního oblečení, s vírou, že toto je jediný vírou vyžadovaný způsob čistoty, neznajíce skutečnou podstatu věci, podléhajíce našeptáváním a kvůli nedbalosti vůči cestě našich zbožných předků v dávných dobách, kteří daleko více času trávili očistou vlastního srdce, než přemrštěnou péčí o svůj vlastní zevnějšek (…)
Věc dokonce zašla až tak daleko, že se objevili lidé, přezdívaní jako „pošetilí čističi,“ kteří většinu svého času věnují jen úzkostlivé péči a zušlechťování vlastního zevnějšku, zatímco uvnitř jsou zcela prohnilí, naplnění nečistotou pýchy, domýšlivosti, ignorance, pokrytectví a chvástavosti. Pokud by spatřili někoho, kdo se po vykonání potřeby očistí pouze oblázky a kráčí bos, kdo se modlí jen tak na zemi bez koberečku, anebo se rituálně očišťuje ze zašlé nádoby patřící věkovitému starci, ostře by ho zkritizovali, častovali by ho nečistými označeními a odmítali by jíst jím připravené jídlo.
Pohleď, jak se odvracejí od člověka, který se jen skromně odívá – což patří k víře – a prohlašují ho za nečistého a jak prohlašují marnotratnost za čistotu. Tak obrátili zavrženíhodné ve vhodné a vhodné v zavrženíhodné.
Nicméně kdo si přeje vypadat i zvnějšku čistě a pěkně, avšak nijak v tom nepřehání, neplýtvá vodou a nesmýšlí, že je znamením víry užívat přespříliš vody, to není nic zavrženíhodného. Spíše je to něco dobrého a chvályhodného.“ [1]
___________________________________________________
[1] Viz Minhádžu l-kásidín, str. 31.