Pro očištění duše jsou nezbytné čtyři faktory: vrozená vnitřní dispozice, výchova, duchovní úsilí (arab. المجاهدة al-mudžáheda), sebedisciplína v dospělém věku a usnadňující podpora od Alláha (arab. التوفيق at-tewfík). Proto se také říká, že člověk musí bojovat proti svému egu tak dlouho, dokud zcela nezlomí jeho odpor (arab. ﻻ بد من مجاهدة النفس و كسرها lá budde min mudžáhedeti n-nefsi we kesrihá).
Z tohoto důvodu Ibnu l-Džewzí shrnul:
Pro očištění duše jsou nezbytné čtyři faktory: vrozená vnitřní dispozice, výchova, duchovní úsilí (arab. المجاهدة al-mudžáheda), sebedisciplína v dospělém věku a usnadňující podpora od Alláha (arab. التوفيق at-tewfík). Proto se také říká, že člověk musí bojovat proti svému egu tak dlouho, dokud zcela nezlomí jeho odpor (arab. ﻻ بد من مجاهدة النفس و كسرها lá budde min mudžáhedeti n-nefsi we kesrihá).
Z tohoto důvodu Ibnu l-Džewzí shrnul:
„Rozjímal jsem o džihádu proti sobě samému a shledal jsem, že je to ten nejtěžší džíhád.“ [1]
Ibn Tejmíja pravil:
„Tedy každý služebník má svůj milovaný cíl, ke kterému spěje jeho touha a úmysl.
Kdokoli si nevezme za svůj cíl, objekt svého uctívání a středobod své touhy a úmyslu Alláha, nebo je na to příliš arogantní, ten se stane služebníkem čehokoli jiného, po čem zatouží, ať již to bude bohatství, postavení, zpodobnění či falešná božstva vedle Alláha, jako je Slunce, Měsíc, hvězdy, modly, hroby proroků a zbožných lidí, andělé, proroci, či kdokoli jiný, koho si lidé berou za pány a koho uctívají mimo Alláha.
Pokud služebník slouží čemukoli či komukoli jinému, nežli Alláhu, potom je modloslužebníkem (arab. مشرك mušrik).
Každý arogantní člověk je vlastně modloslužebníkem, proto byl také jedním z nejvýznačnějších lidí, kteří nedokázali s pokorou přijmout nutnost uctívat Alláh Jediného, Faraon. A ten byl modloslužebníkem.“ [2]
Úsilí vynaložené v džihádu je tedy vždy úsilím na přímé cestě islámu. Úsilí vynaložené v boji proti sobě samému a špatné stránce vlastního já je jím tím spíše. Tím je džihád především individuálním, osobním zápasem se svou vlastní arogancí, sobeckostí, či obecně se sebou samým. Takovým bojem se vybojuje dobro, spása a Boží odpuštění, v souladu se slovy Božími o Soudném dni:
يَوْمَ تَجِدُ كُلُّ نَفْسٍ مَّا عَمِلَتْ مِنْ خَيْرٍ مُّحْضَرًا وَمَا عَمِلَتْ مِن سُوٓءٍ تَوَدُّ لَوْ أَنَّ بَيْنَهَا وَبَيْنَهُۥٓ أَمَدًۢا بَعِيدًا ۗ وَيُحَذِّرُكُمُ ٱللَّـهُ نَفْسَهُۥ ۗ وَٱللَّـهُ رَءُوفٌۢ بِٱلْعِبَادِ
V ten den nalezne každá duše před sebou to, co vykonala dobrého, i to, ca provedla špatného, a tehdy zatouží, aby mezi ní a oním byla vzdálenost velká. Bůh vás varuje před sebou samým a Bůh je shovívavý k služebníkům Svým. (Áli ‘Imrán: 30)
يَوْمَ تَأْتِى كُلُّ نَفْسٍ تُجَـٰدِلُ عَن نَّفْسِهَا وَتُوَفَّىٰ كُلُّ نَفْسٍ مَّا عَمِلَتْ وَهُمْ لَا يُظْلَمُونَ
v den, kdy duše každá sama sebe přijde hájit a kdy duši každé bude zaplaceno plně podle toho, co učinila, a kdy nebudou ošizeni. (Nahl: 111)
O vítězích tohoto osobního zápasu je pak řečeno:
وَمَن يَعْمَلْ مِنَ ٱلصَّـٰلِحَـٰتِ مِن ذَكَرٍ أَوْ أُنثَىٰ وَهُوَ مُؤْمِنٌ فَأُو۟لَـٰٓئِكَ يَدْخُلُونَ ٱلْجَنَّةَ وَلَا يُظْلَمُونَ نَقِيرًا
A ten, kdo koná dobré a je věřící – ať je to muž, či žena – ten vejde do ráje a nebude ošizen ani o slupku pecky datlové. (Nisá´: 124)
Naopak o těch, kteří špatné stránce sebe samých podlehnou, je řečeno:
إِنَّ ٱلَّذِينَ كَفَرُوا۟ بِـَٔايَـٰتِنَا سَوْفَ نُصْلِيهِمْ نَارًا كُلَّمَا نَضِجَتْ جُلُودُهُم بَدَّلْنَـٰهُمْ جُلُودًا غَيْرَهَا لِيَذُوقُوا۟ ٱلْعَذَابَ ۗ إِنَّ ٱللَّـهَ كَانَ عَزِيزًا حَكِيمًا
Věru ty, kdož neuvěřili v Naše znamení, My v ohni sežehneme, a kdykoliv vyschnou kůže jejich, vyměníme je za jiné, aby tak trestu okusili. A Bůh zajisté je mocný, moudrý. (Nisá´: 56)
Ibnu l-Kajjim z tohoto důvodu pravil:
„Prodejte sebe sama (a tím se vykupte) ještě dnes, dokud je trh otevřený, ceny možno určit a protihodnota je k mání lacině. Přijde totiž doba, kdy už trh otevřený nebude a nic si na něm ani za sebevětší cenu nekoupíte.
وَمَن يُؤْمِنۢ بِٱللَّـهِ وَيَعْمَلْ صَـٰلِحًا يُكَفِّرْ عَنْهُ سَيِّـَٔاتِهِۦ وَيُدْخِلْهُ جَنَّـٰتٍ تَجْرِى مِن تَحْتِهَا ٱلْأَنْهَـٰرُ خَـٰلِدِينَ فِيهَآ أَبَدًا ۚ ذَٰلِكَ ٱلْفَوْزُ ٱلْعَظِيمُ
Těm, kdož v Boha věří a zbožné skutky konají, Bůh vymaže špatné skutky jejich a uvede je do zahrad, pod nimiž řeky tekou a kde navěky nesmrtelní zůstanou – a to bude úspěch nesmírný.(Teghábun: 9)
وَيَوْمَ يَعَضُّ ٱلظَّالِمُ عَلَىٰ يَدَيْهِ يَقُولُ يَـٰلَيْتَنِى ٱتَّخَذْتُ مَعَ ٱلرَّسُولِ سَبِيلًا
V ten den si bude nevěřící ruce své hryzat a říkat: “Ó kéž bych se byl ubíral cestou stejnou s poslem! (Furkán: 27)“ [3]
Na jiném místě Alláh říká:
يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ ٱصْبِرُوا۟ وَصَابِرُوا۟ وَرَابِطُوا۟ وَٱتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ لَعَلَّكُمْ تُفْلِحُونَ
Vy, kteří věříte! Buďte neochvějní a povzbuzujte se k neochvějnosti! Buďte pevní a bojte se Boha – snad budete úspěšní! (Áli ‘Imrán: 200)
‘Amr ibnu l-Ás رضي الله عنه uvádí od Posla Božího صلى الله عليه و سلم definici těchto úspěšných:
قَدْ أَفْلَحَ مَنْ أَسْلَمَ وَرُزِقَ كَفَافًا وَقَنَّعَهُ اللَّهُ بِمَا آتَاهُ .
„Uspěl ten, kdo se s vírou podrobí (tj. Alláhu), kdo se spokojí s jemu vymezenou obživou a bude vděčen Alláhu za to, co mu poskytl.“ [4]
Citovaný verš nám tedy přikazuje, abychom:
1. setrvali na přímé cestě,
2. vydrželi na ní,
3. byli na ní neochvějní a
4. byli bohabojní.
Tyto čtyři věci jsou hlavními charakteristikami úspěšného věřícího, který nikdy neztratí víru a nedopustí se poklesků bez ohledu na okolnosti, výzvy a zkoušky, kterým ho život vystaví. Schopnost toto přestát a nalézt mezi různými životními situacemi tu správnou cestu znamená úspěšně dosáhnout kýženého cíle. Řečeno s Ibnu l-Kajjimem, úspěch přichází jen v doprovodu těchto věcí a závisí na nich. Jinými slovy, dokud uvnitř v sobě nespojíme všechny čtyři tyto předpoklady, dokud se tyto neuhnízdí pevně v našem nitru a dokud se neprojeví na našich způsobech a skutcích, do té doby budeme připraveni o možnost dosáhnout úspěchu.
Prvním přikázaným předpokladem je trpělivost, vytrvalost a neochvějnost (arab. الصبر as-sabr), neboť ta je základem jakékoli další ctnosti. Proto je také nesmírně ceněná v našem náboženství, slovy Posla Božího صلى الله عليه و سلم :
… وَمَا أُعْطِيَ أَحَدٌ عَطَاءً خَيْرًا وَأَوْسَعَ مِنَ الصَّبْرِ !
„… A nikomu nebylo dáno nic lepšího, nežli trpělivost!“ [5]
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه řekl: „To nejlepší v našem životě jsme, jak jsme zistili, získali svou trpělivostí.“ [6]
Na rovnou dvou místech v Koránu Alláh zdůrazňuje:
إِنَّ ٱللَّـهَ مَعَ ٱلصَّـٰبِرِينَ
vždyť Bůh je věru s trpělivými. (Bekara: 153; Anfál: 24)
Tyto verše je podle Muhammeda Sáliha al-‘Usejmína důkazem, že Alláh pomáhá trpělivým a poskytuje jim Svoji podporu, do té míry, že si trpělivé zamiluje.
Ibn Abi d-Dunjá uvádí, že Sulejmán ibn Kásim vykreslil nezměrnou odměnu trpělivosti takto: „Odměna každého skutku je známa, kromě odměny za trpělivost, neboť Vznešený Alláh pravil:
إِنَّمَا يُوَفَّى ٱلصَّـٰبِرُونَ أَجْرَهُم بِغَيْرِ حِسَابٍ
A věru jen trpělivým bude dána jejich odměna v míře plné, bez počítání. (Zumer: 10)“
Potom dodal: „Bude jí tolik, kolik je vody, co proteče.“ [7]
Jak bojovat proti sobě samému
Džihád proti sobě samému je zdlouhavý a komplikovaný, nikdy nekončící proces, nejnáročnější tažení a nejdelší bitva, kterou kdy jakýkoli mudžáhid může vést.
Abú Hámid al-Ghazálí o egu hovoří, že při tužbě je zvířetem, v hněvu je lvem, v neštěstí jako rozmazlené dítě, v blahobytu je tyranem jako faraon, v hladu blázen a v sytosti prostopášník. Pokud ego zasytíš, šílí veselím a pokud ho vyhladovíš, vříská a propadá zoufalství.
Džihád proti špatným stránkám sebe samého je těžký a obtížný hlavně ze dvou důvodů:
1. Ego je vnitřní a neviditelný nepřítel. I z běžného života víme, že pokud je zločincem někdo z blízké rodiny, je těžší ubránit se jeho zlu.
2. Naše ego je tak jako tak naší součástí, je dílem nás a máme ho rádi. Pokud člověk svého nepřítele miluje, jak se mu může postavit? Vždyť člověk bývá vůči nedostatkům toho, koho miluje, slepým. Což se nestává, že snadno ignorujeme chyby vlastní a chyby svých dětí, ale jsme schopni okamžitě si všímat chyb ostatních? Proto člověk tak snadno nachází výmluvy pro činy, ke kterým ho nabádá jeho vlastní špatné já a ospravedlňuje si je.
Džihád proti špatným stránkám vlastního já se odráží v následujícím:
1. Nutit své ego k poznání pravdy a k následování správného vedení. Naše ego miluje odpočinek a zahálku, miluje užívat si, ale nemiluje, když se má něčemu učit, když má do něčeho vkládat svůj čas, když má něco obětovat a být v něčem úporné.
2. Snažit se o praktické vykonávání toho, co se člověk naučil a co pochopil, vykonávajíce přikázané a vyhýbajíce se zakázanému, což je ještě těžší, nežli to první. Jen pouhé poznání a znalost bez praktické realizace naučeného není k ničemu. Je to jako prostudovat si lék, vzít si ho do ruky, ale nepozřít ho. Nejlepším příkladem takového jedince je šejtán, který sice zná pravdu, ale nejedná shodně s tím, co zná. A všichni víme, jak skončí.
3. Nabádat své ego k tomu, aby člověk to, co se naučí a začne vykonávat, šířil dále i mezi ostatní své bližní. Tím získává také i jejich odměnu, aniž se z jejich odměny cokoli odejme.
4. Navykat své ego na trpělivost, vytrvalost a neochvějnost na této cestě, s očekáváním nezměrné odměny u Alláha.
Ibnu l-Džewzí pravil:
„Cítím, že jen tak se věnovat právní vědě a učit se podání jen stěží může stačit k nápravě srdce, dokud toto není provázeno studiem podání, která obměkčují srdce a studiem života našich zbožných předků, protože oni u sebe shromáždili vše, co je v podáních bráno jako žádoucí a ve svých vnějších činech realizovali to, co jim bylo přikázáno a co od nich bylo vyžadováno. A toto vám nehovořím jen tak, ale pouze na základě vlastní osobní zkušenosti. Sám jsem si to odzkoušel, neboť jsem shledal většinu podání i těch, kteří studují hadísy takovými, kteří se pouze starají o to, aby získali jen ten nejstručnější a nejjasnější řetězec vypravěčů a naučili se co nejvíce jednotlivých podání. A většina těch, kteří se věnují islámsko-právní nauce, se stará jen o dialektiku a o to, jak argumentovat proti zastáncům opačných názorů. Jak se potom může srdce obměkčit takovými věcmi? V dávných dobách naši zbožní předkové navštěvovali lidi vyhlášené svou zbožností ne proto, aby se od nich učili, ale proto, aby se nechali obohatit jejich ctnostnými mravy. To proto, že plodem jejich znalosti byla právě taková ušlechtilá morálka a vznešené způsoby jednání. Pochopte to tedy a spolu se studiem fikhu a hadísů studujte i životní příběhy našich zbožných předků, známých svým odříkáním (arab. الزهد az-zuhd) vůči tomuto světu. Jen takto lze obměkčit vlastní srdce.“ [8]
Jahjá ibn Šeref an-Newewí napsal:
„Imám aš-Šáfi’í, nechť je mu Alláh milostiv, pravil: „Jedině ti upřímní opravdu vědí, co je to náboženská přetvářka (arab. الرياء ar-rijá´).“ Tj. je nemožné pochopit pravou podstatu náboženské přetvářky a její skryté odstíny a taje, kromě pro toho, kdo zcela nepokrytě a z celé své vůle usiluje o upřímnost, toho, kdo se velmi dlouhý čas snaží (arab. يجتهد أزمانا jedžtehidu azmánen), kdo dlouho hledá a přemítá, kdo rozjímá dlouze nad sebou samým, dokud nepochopí a nepozná, co to náboženská přetvářka vlastně je. Tohoto poznání nedosáhne každý. Věru se ho dostane jedině vyvoleným (arab. الخواص al-chawáss) a pokud někdo tvrdí, že zná, co všechno obnáší přetvářka, ukazuje svou vlastní nebetyčnou ignoranci. (…)
Abychom nastínili velikost a obsáhlost plejády podob, které na sebe náboženská přetvářka bere, stačí nám následující podání velkého učitele a imáma Abu l-Kásima al-Kušejrího, nechť je mu Alláh milostiv, z jeho díla ar-Risála. Al-Kušejrí vypráví od Muhammeda ibnu l-Husejna, ten od Ahmeda ibn ‘Alí ibn Dža’fera, ten slyšel od al-Hasana ibnu l-‘Aláwíje, jenž slyšel Abú Jezída al-Bístámího, nechť je s ním Alláh spokojen, říci: „Celých dvanáct let jsem byl kovářem svého vlastního ega (arab. حداد نفسي haddádu nefsí), následujících pět let jsem byl zrcadlem svého srdce (arab. مرآة قلبي mir´átu kalbí), potom jsem celý rok hleděl na to, co zůstalo mezi nimi a uzřel jsem okolo sebe viditelný pás. [9] Proto jsem se dalších dvanáct let usilovně snažil tento pás přestřihnout. Potom jsem se podíval znovu a objevil jsem další takový pás, skrytý. Proto jsem se dalších pět let snažil hledat cestu, jak se vymanit i z něj. Když mi byla odhalena (arab. كشف لي kušife lí) tato cesta a já pohlédl na ostatní stvoření. Uzřel jsem, že už jsou všichni mrtví. Proto jsem se za ně modlil pohřební modlitbu.“
Já říkám: Náboženská přetvářka je skutečně tak neproniknutelnou záhadou, jako byla i pro jednoho z největších mistrů této duchovní cesty. Jeho příklady jsou dostačující ukázkou toho, jak rafinovaně se dokáže bránit a skrývat. Jeho slova „uzřel jsem, že už jsou všichni mrtví“ jsou metaforou vynaloženého úsilí a hloubky získaného poznání, jakož i jeho vzácnosti a zřídkavosti. Jen málokdy mohou slova někoho jiného, než Posla Božího صلى الله عليه و سلم, v sobě obsáhnout takové bohatství významů. Jen letmo se dotknu alespoň některých z nich.
Al-Bístámí chce říci, že poté, co dlouze a tvrdě bojoval tento vnitřní boj a jeho ego se stalo disciplinovaným (arab. تهذبت نفسه tehezzebet nefsuhu) a jeho srdce bylo ozářeno (arab. استنار قلبه istináre kalbuhu) světlem poznání a poté, co ovládl sebe sama, podrobil si své ego a naprosto ho ovládl a získal nad ním úplnou moc (arab. ملكها ملكا تاما melekehá mulken támmen), když se naplno stal pánem sama sebe, uvědomil si, že všechna ostatní stvoření, všichni ostatní lidé, jakoby byli mrtví a naprosto bezmocní, protože mu ve skutečnosti proti vůli Boží nemohou v ničem uškodit ani v ničem prospět, nemohou mu proti vůli Boží ani nic dát, ani nic odepřít, nemohou život ani darovat, ani vzít, nemohou sami o sobě ani něco předat dále, ani něco nepředat, nemohou sami o sobě ani něco přiblížit, ani oddálit, nemohou sami o sobě ani učinit šťastným, ani rozesmutnit, nemohou sami o sobě někoho něčím obdařit, ani někoho něčeho zbavit a to, co vlastní, je jen jejich a nepřináší jim to samo o sobě ani prospěch, ani škodu, ani smrt, ani život, ani vzkříšení.
Proto charakterizoval ostatní lidi jako už mrtvé. Jsou jako mrtvoly ve všech výše uvedených ohledech. Nelze se jich obávat, ani je snažně prosit, nelze toužit po tom, co vlastní, nelze se před nimi holedbat ani jim podlézat, nelze se na ně ohlížet (tj. na úkor poslušnosti vůči Alláhu), není proč jim závidět nebo je hanět, není důvodu zabývat se jejich chybami, ani se po nich pídit a odhalovat je, nelze na ně žárlit a není proč o nich a o tom, čím je Alláh obdařil, příliš mnoho přemýšlet. Jejich nedostatky jim jsou odpuštěny, byť se na ně vztahují i jasně dané trestní sazby (arab. الحدود al-hudúd) stanovené Zákonem. Avšak samotná aplikace takových trestů nevylučuje platnost toho, co jsme právě zmínili, ani to přinejmenším neznemožňuje naše úsilí přikrývat jejich chyby poklesky a neznevažovat je.
Takto se obvykle stavíme k mrtvým. Pokud někdo zmiňuje lidské bytosti znevažujícím tónem, měli bychom mu bránit, aby v tom pokračoval, podobně jako bráníme tomu, když někdo napadá čest zesnulého. Nic kvůli nim nepodnikáme a ani kvůli nim neopouštíme poslušnost vůči Němu. Pokud jde o zesnulé, nepřestáváme přece v našem úsilí konat akty poslušnosti vůči Alláhu proto, že bereme ohled na někoho, kdo už je mrtev. A ve chvále mrtvých také nepřeháníme. Pokud o nás mrtví něco řekli, nám živým už moc nezáleží na tom, zda jejich slova byla láskyplná, anebo plná zášti. A na jejich případnou zášť také neodpovídáme.
Shrnuto, pro nás v těchto věcech tito mrtví jako by ani nikdy neexistovali. Alláh se o ně postará a Alláh mezi nimi rozsoudí. A kdokoli se takto bude chovat i k živým, ten shromáždí pro sebe dobro tohoto i onoho světa. Ať nám Alláh poskytne úspěch na cestě k tomuto cíli.“ [10]
Ibnu l-Kajjim ohledně způsobu boje proti vlastní špatnosti napsal:
„Vyprázdněte svou mysl od všeho, co vám brání zaměřovat se na to, co vám bylo uloženo jako povinnosti a nezaměstnávejte se tím, co je vám zaručeno tak jako tak. Věru obživa a délka života jsou pro vás dvěma již zajištěnými a danými, pevnými jistotami. Tak dlouho, dokud budete žít, bude k vám přicházet i vaše obživa.
Pokud vám On ze Své moudrosti přehradí některou cestu z Jeho cest, otevře pro vás ze Své milosti nějakou jinou cestu, která je pro vás ještě daleko užitečnější.
Potom si povšimněte: v jakém stavu je plod v útrobách matky? Jak se mu dostává obživy? Jedinou cestou – krví přes placentu. Když tento plod opustí lůno své matky, tato cesta obživy se pro něj uzavře, ale otevřou se mu dvě jiné, ještě lepší a účinnější, jeden druh potravy chutnější, než druhý – kolostrum a mateřské mléko. A když se dítě odstaví, když ho matka přestane kojit, jsou tyto dvě cesty obživy uzavřeny a dítě pláče – avšak otevírají se mu dva další druhy obživy, ještě lepší a skvělejší – jídla a nápoje dvojího druhu. Těmito dvěma jídly jsou potrava živočišného a rostlinného původu a dva druhy nápojů – vzniklé z vody a vzniklé z mléka, včetně všech jejich náhražek, ať už jde o jednotlivé potraviny, nebo lahodné pokrmy vzniklé směsí jednotlivých složek.
A když člověk zemře, všechny tyto druhy obživy se pro něj uzavírají a tyto cesty jsou přehrazeny. Nicméně Vznešený Pán pro něj, pokud je skutečně ctnostným a zbožným služebníkem, otvírá osm dalších cest – osmero bran rajských, [11] takže bude moci vstoupit kteroukoli z nich si bude přát.
Vznešený Pán tedy nic na tomto světě Svému služebníkovi neupře, aniž by mu namísto toho nedal něco, co je ještě lepší a hodnotnější.
Nicméně toto platí jen pro věřícího a nikoho jiného. Nevděčník popírající víru se hněvá, když mu Alláh zahradí přístup k něčemu nízkému a méně prospěšnému a nevidí, že mu právě otvírá cestu k něčemu mnohem lepšímu. Dotyčný je zcela nevědomý jak ohledně toho, co je pro něj opravdu prospěšné, tak i ohledně štědrosti a velkodušnosti, moudrosti a laskavosti svého Pána. Takový člověk ve svém zoufalství není schopen spatřit, že to, co se mu právě nabízí, je pro něj ještě daleko lepší, nežli to, čeho byl právě zbaven. Takový člověk se zcela upnul svou láskou k pomíjivému a dočasnému, byť by to bylo nižší a méně hodnotné a zároveň postrádá touhu po životě posmrtném, i kdyby byl ještě vznešenější a blahobytnější, nelži život na tomto světě.
Kdyby se tak služebník Boží choval ke svému Pánu spravedlivě! Věděl by pak, že hojnost z pokladů tohoto světa, jejich lesku a slasti, kterou mu jeho Pán právě upřel, zcela bledne v porovnání s Jeho přeštědrými dary, které mu On právě zaručil.
Tedy Alláh člověku nikdy nic neodejme, aniž by mu namísto toho nevěnoval něco ještě daleko lepšího, nikdy na něj nesešle nesnáz, aniž by mu za to neodpustil, nikdy jej nevystaví zkoušce, aniž by ho jejím prostřednictvím nezocelil a nikdy nedopustí, aby člověk zemřel, aniž by ho potom opět nevrátil k životu. A stejně tak nedopustí, aby opustil tento svět, kromě aby ho připravil na vstup do Jeho Blízkosti, aby se vydal na cestu, která vede k Němu, neboť, slovy Božími:
جَعَلَ اللَّيْلَ وَالنَّهَارَ خِلْفَةً لِمَنْ أَرَادَ أَنْ يَذَّكَّرَ أَوْ أَرَادَ شُكُورًا
stanovil střídání noci i dne jako znamení pro toho, kdo chce si Boha připomenout, a toho, kdo chce být vděčný. (Furkán: 62)
فَأَبَى الظَّالِمُونَ إَلاَّ كُفُورًا
Avšak nespravedliví odmítají vše kromě nevíry. (Isrá´: 99)“ [12]
Mezi moderními učenci jmenoval Muhammed Sálih al-‘Usejmín těchto několik bodů, které učinil radami mladým adeptům, jež vykročili cestou zápasu se sebou samým, aby zdokonalili své vlastní nitro: [13]
1. Musí vždy prosit Alláha, aby jej neustále vedl správnou cestou a učinil ho neochvějným.
2. Musí co nejvíce číst Korán a usilovně hloubat nad jeho významy, protože právě Korán zanechává největší dopad a stopu na srdci člověka, je-li ovšem čten pečlivě a pokud člověk o tom, co z něj čte, rozjímá.
3. Musí se usilovně snažit pravidelně vykonávat skutky zbožnosti, aniž by se jimi cítil znaven a aniž by v nich polevoval, protože i sám Prorok صلى الله عليه و سلم se utíkal k Alláhu před leností a neschopností.
4. Musí se držet společnosti dobrých lidí a vzdálit se společnosti lidí špatných.
5. Musí zpytovat své vlastní svědomí pokaždé, když cítí uvnitř sebe vliv svého špatného já. Měl by sám sobě říkat: Vzdálenost je velká, cesta je dlouhá, nechť tedy jsem neochvějný, protože Ráj je obklopen obtížnostmi, zatímco Peklo je obklopeno chtíči a tužbami.
6. A musí se držet co nejdále od špatných přátel, dokonce i kdyby byli jeho přáteli odedávna, protože špatní přátelé mají vždy na člověka špatný vliv.
Nezapomeňme však v neposlední řadě také na to, že zatímco všechny ostatní typy džihádu, ať už jde boj ve válce, charitativní úsilí v době krizí, nebo argumentační úsilí v polemikách, jsou vždy omezeny a podmíněny danou situací, avšak boj proti sobě samému je nikdy nekončící bitva, trvající od zrození lidského jedince až do jeho smrti.
Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „Věřící si nikdy úplně a opravdově neodpočine, až do chvíle, kdy se setká s Alláhem.” [14]
Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí pravil:
„Věz, že srdce každého soudného člověka nemůže být zcela zbaveno smutku a nepohody. Takový si pamatuje své předešlé hříchy a proto kvůli nim cítí smutek, přemýšlí o své lhostejnosti a uvažuje nad tím, co hovoří zbožní a díky tomu cítí smutek, pokud nepostupuje podle toho.“ [15]
A Ibnu l-Kajjim napsal:
„Buď si vědom, že cesta vždycky začíná pokušeními a zkouškami, potom přichází období trpělivosti a spoléhání se na Alláha a nakonec přijde osvícení, správné vedení a vítězství od Alláha!“ [16]
_______________________________________________________________
[1] Viz Sajdu l-chátir, str. 122.
[2] Viz al-‘Ubúdíja, str. 125.
[3] Viz al-Fewáid, str. 66.
[4] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1054.
[5] Jako součást delšího hadísu od Abú Sa’ída رضي الله عنه al-Chudrího zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1469.
[6] Zaznamenal Ahmed ibn Hanbel v Kitábu z-zuhd, podání č. 297.
[7] Uvádí Ibnu l-Kajjim v ‘Uddetu s-sábirín, 1/95.
[8] Viz Sajdu l-chátir, str. 216.
[9] Odkazuje na pás nošený jako charakteristická součást oděvu nemuslimskými poddanými muslimských vládců, zde v přeneseném smyslu znak nevíry, který spatřil al-Bístámí uvnitř sebe samého.
[10] Viz Bústánu l-‘árifín, str. 53-54.
[11] Ráj má osm bran shodně hadísům Božího Posla صلى الله عليه و سلم, viz al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1896; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1152.
[12] Viz al-Fewáid, str. 82-83.
[13] Převzato z Likáu l-bábi l-meftúh, 1/153.
[14] Zaznamenal Ahmed ibn Hanbel v az-Zuhd, str. 194.
[15] Viz at-Tibb ar-rúhání, str. 69.
[16] Viz aš-Šifá´u l-‘alíl, str. 247.