V hadísu Posla Božího صلى الله عليه و سلم, který slyšel Safwán ibn Sulejm od několika synů společníků Proroka صلى الله عليه و سلم, jejichž otcové byli navzájem příbuzní, Prorok صلى الله عليه و سلم řekl:
أَلاَ مَنْ ظَلَمَ مُعَاهِدًا أَوِ انْتَقَصَهُ أَوْ كَلَّفَهُ فَوْقَ طَاقَتِهِ أَوْ أَخَذَ مِنْهُ شَيْئًا بِغَيْرِ طِيبِ نَفْسٍ فَأَنَا حَجِيجُهُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ !
V hadísu Posla Božího صلى الله عليه و سلم, který slyšel Safwán ibn Sulejm od několika synů společníků Proroka صلى الله عليه و سلم, jejichž otcové byli navzájem příbuzní, Prorok صلى الله عليه و سلم řekl:
أَلاَ مَنْ ظَلَمَ مُعَاهِدًا أَوِ انْتَقَصَهُ أَوْ كَلَّفَهُ فَوْقَ طَاقَتِهِ أَوْ أَخَذَ مِنْهُ شَيْئًا بِغَيْرِ طِيبِ نَفْسٍ فَأَنَا حَجِيجُهُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ !
„Pozor! Komukoli, kdo ukřivdí jakémukoli nemuslimovi, jenž uzavřel s muslimy mír, nebo ho zkrátí na jeho právech, anebo mu uloží více, než dovede unést, či ho připraví o něco, co mu patří, aniž by mu to dal ochotně on sám, tomu budu já žalobcem v Den Zmrtvýchvstání!“ [1]
Abú Dáwúd toto podání uvádí ve svém Sunenu v Knize o daních z pozemků, válečné kořisti a o vládcovství, v kapitole O desátcích pro nemuslimské chráněnce, pokud obchodují.
As-Sacháwí podal následující vysvětlení tohoto hadísu:
„Islám si oškliví jakoukoli křivdu a zapovídá, aby se činila komukoli z muslimů i nemuslimů. V tomto hadísu „pozor, komukoli, kdo ukřivdí“ se křivdou myslí jakákoli nespravedlnost, tedy „položení něčeho na místo, které mu nepřísluší“ a pod معاهد mu’áhidem, tj. kterýmkoli člověkem neválčícím, tedy majícím s muslimy smlouvu o míru, se myslí nemuslimský subjekt islámské státní moci (arab. ذمي zimmí) z řad následovníků předešlých Písem, či každý jeden člověk, kterému muslimové přislíbí jeho bezpečí v ohledu jeho osoby i majetku. Slova „zkrátí ho na jeho právech“ odkazují na jakékoli nesplnění jeho nároků. Slova „uloží mu více, než dokáže unést“ pak odkazují na větší míru zdanění, než je stanoveno, anebo na zdanění někoho, kdo má mít daňovou úlevu. Pod slovy „připraví ho o něco, co mu patří, aniž by mu to dal ochotně on sám,“ se myslí, že mu bezprávně odejme něco a vyvolá tím jeho nespokojenost, přičemž to, o co dotyčného připravil, mu nenáleží. Slova „tomu budu já“ znamenají přímo Prorok صلى الله عليه و سلم osobně a slova „žalobcem“ znamenají, že Prorok صلى الله عليه و سلم osobně bude tím, kdo bude za tuto křivdu jejího pachatele žalovat a obhájcem, který bude hájit práva toho, komu bylo takto ukřivděno. V hadísu se nachází odsudek nespravedlnosti i potvrzení práv každého, kdo s muslimy uzavřel mír.“ [2]
‘Alí al-Kárí okomentoval výše uvedený hadís slovy:
„Safwán ibn Sulejm je propuštěnec Humejda ibn ‘Abdirrahmána ibn ‘Awfa (syn sahábího ‘Abdurrahmána ibn ‘Awfa رضي الله عنه) a významný žák Prorokových společníků رضي الله عنهم أجمعين z řad Medíňanů. Vypráví od Anase ibn Málika رضي الله عنه a několika následovníků společníků Proroka صلى الله عليه و سلم. Ve své době byl jedním z nejlepších a nejzbožnějších muslimů, který prý po čtyřicet let ani jedinkrát nevynechal nepovinnou noční modlitbu a od hojných a dlouhých padnutí na tvář se mu na čele vytvořil mozol. Také se o něm říká, že nepřijímal pozvání od vládců a mocipánů. Zemřel roku 132 po hidžře. K jeho nejvýznamnějším učedníkům, kteří od něj vyprávěli hadísy dále, patřil Sufján ibn ‘Ujejna.
Termín „od několika synů“ označuje skupinu synů Prorokových صلى الله عليه و سلم společníků, spadajících do první či druhé generace muslimů (tj. sahábové či tábi’ín), přičemž formulace „od jejich otců“ implikuje přímo Prorokovy صلى الله عليه و سلم společníky. Prorokovo صلى الله عليه و سلم zvolání „Pozor!“ je formou upozornění, aby příjemci jeho slov pečlivě poslouchali. Slova „komukoli, kdo ukřivdí nemuslimovi, jenž uzavřel s muslimy mír“ označují buď nemuslimského poddaného islámské státní moci, či někoho, komu je garantováno bezpečí. Zkrátit ho na právech znamená nedostát jeho práv v úplnosti. At-Tíbí řekl: „To znamená v podstatě i verbální urážku. Tedy i verbální útok na něj znamená zkrácení na jeho právech.“ Toto vysvětlení sice koliduje s očividnou jazykovou formulací, nicméně je obsaženo ve smyslu a významu řečeného, protože on jako osoba, která dodržuje s muslimy mír, má od muslimů nárok, aby respektovali a dodržovali jeho bezpečí, nedotknutelnost jeho majetku a jeho lidské důstojnosti, kterou velí šarí’a zachovat. Výraz „či mu uloží“ odkazuje na daně z hlavy či pozemku „více, než dokáže unést“ odkazuje na braní daní od těch, kteří je nemusejí platit, anebo na braní více, než kolik dotyčný zaplatit může, anebo na překročení jedné dvacetiny v míře zdanění obchodu, pokud je nemuslimským subjektem islámské vlády, či jedné desetiny, pokud je obyvatelem nepřátelského území pod dočasnou garancí bezpečí. Slova „či ho připraví o něco, co mu patří, aniž by mu to dal on ochotně sám“ je obecná konstatace ukazující na smysl předcházejících konkrétních příkladů, či obecné potvrzení pravidla vyplývajícího z jeho konkrétních příkladů, a slova „tomu budu já žalobcem“ tedy tomu budu protistranou ve sporu, který bude proti němu veden „v Den Zmrtvýchvstání,“ tj. tím, kdo proti němu vynese důkaz.“ [3]
Jakých nemuslimů se předmětný hadís týká
Užitý výraz mu’áhidun je participium aktivní (إسم فاعل ismu fá’ilin) od slovesa عاهد-يعاهد ‘áhede-ju’áhidu s významem uzavřít dohodu. Jazykovým významem slova المعاهد al-mu’áhid je „osoba, která s tebou uzavřela dohodu.“ Užívá se i v pasivní formě slovesného podstatného jména (arab. إسم مفعول ismu mef’úlin) mu’áhad, tj. „osoba, která je subjektem takové dohody.“ Šarí’atské užití tohoto termínu pak specifikuje tuto dohodu jako mírovou dohodu, tj. dohodu o neválčení a neútočení, ať už na dobu určitou či neurčitou. [4]
Hadís se týká obecně každého nemuslima, proti kterému není ze strany islámské státní moci vedena válka, tj. který dodržuje mír s islámskou státní mocí, ať už se jedná o nemuslimského poddaného této islámské státní moci, anebo držitele garance o poskytnutí bezpečí z řad nemuslimských cizinců, byť by byli jejich národy a státy ve válečném stavu s islámskou státní mocí, anebo o nemuslimy, v jejichž zemích v míru žijí muslimské menšiny. Všichni tito spadají pod předpis mu’áhida a jsou bráni jako někdo, kdo se po dobu určitou či neurčitou zavázal nenapadat muslimy a proto jsou muslimové povinni respektovat a plnit jisté jejich nároky. Život, svoboda vyznání, rodová linie, čest a důstojnost a majetek takových nemuslimů jsou chráněny šarí’ou a jsou nenapadnutelné tak, jako je tomu v případě muslimů, neboť jsou pod ochranou Alláha a Jeho Proroka صلى الله عليه و سلم.
Ohledně porušení takové úmluvy podle A’meše říká Posel Boží صلى الله عليه و سلم:
وَذِمَّةُ الْمُسْلِمِينَ وَاحِدَةٌ يَسْعَى بِهَا أَدْنَاهُمْ فَمَنْ أَخْفَرَ مُسْلِمًا فَعَلَيْهِ لَعْنَةُ اللَّهِ وَالْمَلاَئِكَةِ وَالنَّاسِ أَجْمَعِينَ لاَ يُقْبَلُ مِنْهُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ عَدْلٌ وَلاَ صَرْفٌ .
„Ochrana poskytnutá muslimy je nedělitelná a musí být respektována, byť by ji uzavřeli i ti nejnižší mezi nimi. Na komkoli, kdo poruší garanci ochrany, kterou poskytl jiný muslim, spočívá prokletí Alláha, Jeho andělů a celého lidstva. A za odplatu v Den Zmrtvýchvstání od něj nebude od něj přijat ani žádný povinný, ani žádný dobrovolný akt zbožnosti.“ [5]
Existenci takového institutu ochrany v šarí’i dále potvrzuje také shoda učenců (arab. الإجماع al-idžmá’), [6] opírající se o koránský příkaz:
وَإِنْ أَحَدٌ مِّنَ ٱلْمُشْرِكِينَ ٱسْتَجَارَكَ فَأَجِرْهُ حَتَّىٰ يَسْمَعَ كَلَـٰمَ ٱللَّـهِ ثُمَّ أَبْلِغْهُ مَأْمَنَهُ
Požádá-li tě některý z modloslužebníků o ochranu, mu ji poskytni – aby mohl slyšet slovo Boží. (Tewba: 6)
‘Abdulláh ibn ‘Amr ibnu l-Ás رضي الله عنهما pravil, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
مَنْ قَتَلَ نَفْسًا مُعَاهَدًا لَمْ يَرَحْ رَائِحَةَ الْجَنَّةِ، وَإِنَّ رِيحَهَا يُوجَدُ مِنْ مَسِيرَةِ أَرْبَعِينَ عَامًا .
„Kdokoli zavraždí mu’áhada, ten ani neucítí vůni ráje, byť ji lze ucítit i na vzdálenost čtyřiceti let.“ [7]
V Abú Hurejrově رضي الله عنه verzi stojí:
أَلاَ مَنْ قَتَلَ نَفْسًا مُعَاهِدَةً لَهُ ذِمَّةُ اللَّهِ وَذِمَّةُ رَسُولِهِ فَقَدْ أَخْفَرَ بِذِمَّةِ اللَّهِ فَلاَ يَرَحْ رَائِحَةَ الْجَنَّةِ وَإِنَّ رِيحَهَا لَيُوجَدُ مِنْ مَسِيرَةِ سَبْعِينَ خَرِيفًا .
„Kdokoli zavraždí mu’áhida pod ochranou Alláha a ochranou Jeho Posla, ten tímto zneuctil ochranu Boží a ani neucítí vůni ráje, byť tuto vůni lze ucítit i na vzdálenost sedmdesáti podzimů.“ [8]
Podstata křivdy zmíněné v tomto hadísu
Arabský výraz الظلم az-zulm, znamenající křivdu či nespravedlnost je odvozen od slovesného kořene s konotací nespravedlnosti, temnoty, agrese, nepřístojnosti či útisku.
V tomto smyslu podle ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم pronesl tento příměr:
الظُّلْمُ ظُلُمَاتٌ يَوْمَ الْقِيَامَةِ.
„Křivda bude temnotou v Den Zmrtvýchvstání.“ [9]
V šarí’atském terminologickém smyslu slova je definován jako překročení kompetencí či útok na práva a nároky vymezené Božím Zákonem.
Vznešený Alláh v tomto kontextu praví:
وَمَن يَتَعَدَّ حُدُودَ ٱللَّـهِ فَقَدْ ظَلَمَ نَفْسَهُۥ
kdo přestupuje omezení Boží, ten sám sobě ukřivdil (Talák:1)
Těchto práv a nároků, jejichž porušení znamená křivdu, je několik typů: (1) nároky Boží vůči lidstvu – tj. Boží nárok na výlučné uctívání a dodržování Jím zjeveného Zákona, dále (2) práva a nároky Božích služebníků, kam spadá právo na ochranu života, víry, rodové posloupnosti, lidské důstojnosti a majetku, dále (3) univerzální veřejné dobro – právo celé populace na bezpečí, ochranu, zdravotní péči, čisté životní prostředí apod., dále (4) právo vládce být respektován a poslouchán jako ten, kdo spravuje záležitosti těch, kterým vládne. Kdo se takové křivdy dopustí, zasluhuje označení الظالم az-zálim, tj. křivdící.
Pokud někdo ukřivdí člověku pod úmluvou, překračuje tím Boží Zákon, porušuje nároky toho, vůči kterému se zachoval nespravedlivě, útočí na důstojnost celé muslimské ummy ve smyslu zneplatnění čestného slova, které umma dotyčnému nemuslimovi předtím dala, proviňuje se zločinem vůči vládě, které úkolem bylo tento závazek dodržet a vymoci třeba i cestou síly a proti všem, neboť otřásl i jejich pocitem bezpečí.
Soudobý učenec ‘Abdulmuhsin al-‘Abbád dodává, že se v tomto hadísu jedná o „jakoukoli křivdu, kterou mu způsobí muslim s úmyslem, aby mu ublížil.“ Ukládání nad rámec toho, co může snést pak spojuje kromě daní také s úkoly v zaměstnání a v případě odnímání majetku jde podle něj „o cokoli, o co ho muslim připraví proti jeho vůli podvodem či nátlakem.“ [10]
Křivda je Božím Zákonem kategoricky a naprosto zapovězena sama o sobě jako taková, bez ohledu na to, kdo a vůči komu ji páchá. Důkazem je hadís Abú Zerra رضي الله عنه , v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم uvádí, že Vznešený Alláh, Pán nebes i země, pravil:
إِنِّي حَرَّمْتُ عَلَى نَفْسِي الظُّلْمَ وَعَلَى عِبَادِي فَلاَ تَظَالَمُوا!
„Věru jsem křivdu učinil zakázanou Sám Sobě i Svým služebníkům. Proto si ani vy navzájem nekřivděte!“ [11]
Zákaz verbálního násilí a hrubých slov obecně a při výzvě k islámu zvláště
Křivdu vůči jinému lze spáchat jednáním, slovem, anebo i tím, že křivdícímu poskytneme svou pomoc, podporu či jeho konání svým mlčením prakticky odsouhlasíme a ukřivděného se nezastaneme.
Podle al-‘Azímábádího se proto tento hadís jasně vztahuje i na zákaz verbálního násilí vůči výše specifikovaným nemuslimům. [12]
Toto by potvrzovala i obecně znějící slova Posla Božího صلى الله عليه و سلم dochovaná od ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه zakazující muslimovi pronést svými ústy cokoli zlého:
لَيْسَ الْمُؤْمِنُ بِالطَّعَّانِ وَلاَ اللَّعَّانِ وَلاَ الْفَاحِشِ وَلاَ الْبَذِيءِ.
„Věřící nenapadá ničí čest, ani nikoho neproklíná, ani není chlípný, ani není vulgární.“ [13]
Také v Koránu Vznešený Alláh popisuje Své oddané služebníky jako:
… ٱلْكَـٰظِمِينَ ٱلْغَيْظَ وَٱلْعَافِينَ عَنِ ٱلنَّاسِ
… krotící hněv svůj a odpouštějící lidem (Áli ‘Imrán: 134)
‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
الرَّاحِمُونَ يَرْحَمُهُمْ الرَّحْمَنُ ارْحَمُوا مَنْ فِي الْأَرْضِ يَرْحَمْكُمْ مَنْ فِي السَّمَاءِ.
„Milosrdným se i Milostiplný smiluje. Smilujte se nad těmi na zemi a i Ten na nebesích se smiluje nad vámi.“ [14]
A na jiném místě Zákonodárce přikázal:
وَقُولُوا۟ لِلنَّاسِ حُسْنًا
Mluvte laskavě s lidmi! (Bekara: 83)
Ja’lá ibn ‘Ubejd uvádí od Ibn Súky slova ‘Atá ibn Abí Rabí’y, který řekl: „Ti před vámi považovali za prázdné tlachání cokoli jiného, nežli pouze recitaci Knihy Boží, nabádání k dobru a odvracení od zla, či pár slov nezbytných k zajištění vlastního živobytí. Chceš snad popírat, že nad tebou jsou andělé, kteří zaznamenávají všechny tvé činy? Že snad nesedí napravo a nalevo od tebe? Věru nikdy není žádné slovo vyřčeno, aniž by zapisovatel nebyl připraven zaznamenat ho. Což nemáš strach a necítíš hanbu z toho, že ve tvém záznamu slov a činů, který bude doširoka otevřen, není nic pro onen svět?“ [15]
Toto dvojnásob platí při vydávání svědectví o Alláhu, při výzvě k islámu a šíření islámské osvěty.
Vznešený Alláh chválí způsob, jakým Posel Boží صلى الله عليه و سلم jedná se svými stoupenci, když mu zjevuje:
بِمَا رَحْمَةٍ مِّنَ ٱللَّـهِ لِنتَ لَهُمْ ۖ وَلَوْ كُنتَ فَظًّا غَلِيظَ ٱلْقَلْبِ لَٱنفَضُّوا۟ مِنْ حَوْلِكَ
Díky milosrdenství Božímu jsi byl k nim shovívavý; kdybys byl hrubý a srdce tvrdého, byli by se věru od tebe rozutíkali. (Áli ‘Imrán: 159)
Podle al-Kurtubího na základě tohoto verše „nesmí ten, kdo přikazuje dobro a zakazuje zlo, užívat tvrdých slov. Naopak, má být mírný a shovívavý.“ [16]
Podle Ibn Tejmíji nelze nabádat k dobru a odvracet od zla bez moudrosti, laskavosti a trpělivosti. [17]
Proto bylo také řečeno:
„Kdokoli v sobě chová tvrdost a hrubost, nechť se bojí Alláha v pohledu sebe sama a nechť bude milosrdný vůči svým bratřím i při islámské osvětě. Musí si uvědomit, že takovým způsobem přináší více škody, nežli užitku a že se takové způsoby přímo protiví metodě a charakteru, o který se zasazuje islám. Nechť se třese před Alláhem, Pánem všeho, co existuje.“ [18]
V případě konfrontace s názorovými oponenty Alláh přikazuje:
وَلَا تُجَـٰدِلُوٓا۟ أَهْلَ ٱلْكِتَـٰبِ إِلَّا بِٱلَّتِى هِىَ أَحْسَنُ إِلَّا ٱلَّذِينَ ظَلَمُوا۟ مِنْهُمْ
Nehádej se s vlastníky Písma, leda způsobem nejvhodnějším – a to dokonce i s těmi z nich, kdož nespravedliví jsou. (‘Ankebút: 46)
Matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها uvádí, že k Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم v Medíně jednou přišli nějací místní židé, oslovili ho jeho přezdívkou „Abu l-Kásime“ a namísto pozdravem míru ho pozdravili: السام عليك „as-sámu ‘alejk,“ což znamená přibližně „zhouba“ či „jed na tebe.“
Posel Boží صلى الله عليه و سلم suše odvětil:
وَعَلَيْكُمْ .
„I na vás.“
‘Áiša jim pohotově urážku opětovala: „Jed na vás a zhouba a ponížení!“
Posel Boží صلى الله عليه و سلم svou ženu ovšem pokáral slovy:
يَا عَائِشَةُ لاَ تَكُونِي فَاحِشَةً !
„‘Áišo, tak ohavně nemluv!“
„Což jsi neslyšel, co říkali?“ namítla ona. Posel Boží صلى الله عليه و سلم jí však odvětil:
أَوَلَيْسَ قَدْ رَدَدْتُ عَلَيْهِمُ الَّذِي قَالُوا قُلْتُ وَعَلَيْكُمْ ؟
„Ale ovšem, copak jsem jim to, co říkali už nevrátil jen tím, že jsem řekl i na vás?“ [19]
Muslimovi je tedy ve všeobecnosti zakázáno říkat jakákoli ošklivá slova, bez ohledu na to, komu by měla být určena a směřována, dokonce i kdyby šlo o někoho, kdo sám nerespektuje práva muslimů, jak uvádí Abú Hurejra رضي الله عنه, že Proroka صلى الله عليه وسلم v Mekce někteří muslimové žádali, aby proklel modloslužebníky, kteří utiskovali mekkánské muslimy, načež jim on odpověděl:
إِنِّي لَمْ أُبْعَثْ لَعَّانًا وَإِنَّمَا بُعِثْتُ رَحْمَةً.
„Nebyl jsem vyslán, abych proklínal, věru jsem byl vyslán pouze coby milost.“ [20]
O takových lidech totiž Vznešený Alláh pravil:
إِنَّهُمْ يَكِيدُونَ كَيْدًا وَأَكِيدُ كَيْدًا فَمَهِّلِ الْكَافِرِينَ أَمْهِلْهُمْ رُوَيْدًا
Tito lidé věru strojí úklad, však já rovněž chystám lest! Jen poshov nevěřícím a krátký jim popřej odklad! (Tárik:15-17)
Takoví neujdou Boží spravedlnosti a Alláh se s nimi vypořádá Sám tak, jak On bude chtít.
Alláh přikázal prorokům Músá/Mojžíšovi a Hárúnovi/Áronovi, mír s oběma, ve věci konfrontace s tím nejzatvrzelejším bezbožníkem, Faraonem:
فَقُولَا لَهُ قَوْلًا لَّيِّنًا لَّعَلَّهُ يَتَذَكَّرُ أَوْ يَخْشَىٰ
A řečí mírnou k němu promluvte, snad vzpamatuje se či zalekne. (TáHá: 44)
To je příkaz prorokům, jak se chovat k jednomu z nejhorších tyranů a nejprohnilejších synů lidstva. Nikdo z nás není lepší, než tito proroci a nikdo z našich oponentů není horší, než Faraon.
Al-Beghawí k tomuto verši uvádí:
„Kdosi tento verš četl před Jahjou ibn Mu’ázem a on začal plakat: „Pane můj, toto je Tvá Shovívavost vůči někomu, kdo se sám považoval za boha. Jak moc potom budeš shovívavý vůči někomu, kdo říká, že Bohem jsi Ty?“ [21]
Z tohoto důvodu matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها citovala Prorokovaصلى الله عليه و سلم slova:
إِنَّ الرِّفْقَ لَا يَكُونُ فِي شَيْءٍ إِلَّا زَانَهُ وَلَا يُنْزَعُ مِنْ شَيْءٍ إِلَّا شَانَهُ.
„Věru není věci, v níž se najde laskavost, aniž by ji neozdobila. A není věci, z níž by byla odňata, aniž by ji nezohavila.“ [22]
________________________________________________________________
[1] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3052, al-Albání ho ve svých poznámkách Sahíhu Suneni Abí Dáwúd ocenil jako sahíh s poukazem na fakt, že Abú Dáwúd ve svém listu Mekkáncům uvedl, že všechny hadísy a jejich vypravěči, o kterých pomlčel, jsou v pořádku. Tohoto ocenění se držel i v díle Sahíhu l-Džámi‘, hadís č. 2655; a naopak jen za hasan ho označil v Sahíhu t-Terghíb, hadís č. 3006. Za přijatelný jej označili as-Sacháwí v al-Adžwibetu l-mardíja, 2/436; al-‘Irákí v at-Takjídu we l-ídáh, str. 264; Ibn Hadžer al-‘Askalání v Tachrídžu Miškáti l-masábíh, 4/100, hadís č. 3976; a Šu’ajb al-Arnáút v Techrídžu Suneni Abí Dáwúd, k hadísu č. 3052.
[2] Viz al-Makásidu l-hasana, str. 459, mírně upraveno.
[3] Viz Mirkátu l-mefátíh, 7/571-572, redakčně upraveno.
[4] Viz Medželletu l-buhúsi l-islámíja, 98/328.
[5] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1371.
[6] Viz aš-Šewkání v Nejlu l-awtár, 7/14-15.
[7] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6914.
[8] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1403 jako hasan sahíh.
[9] Muttefakun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2447 a toto je jeho znění; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2579.
[10] Viz Šerhu Suneni Abí Dáwúd, 23/357.
[11] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2577.
[12] Viz ‘Awnu l-me’búd, 8/211.
[13] Zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 3839; at-Taberání v al-Awsatu, 2/220; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1977 jako hasan gharíb. Jako sahíh ho doložili as-Sujútí v Džámi’u s-saghír, hadís č. 7566; a al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 5381.
[14] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1924 jako hasan sahíh.
[15] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 5/86.
[16] Viz al-Džámi’u li-ahkámi l-Kur´án, 11/200.
[17] Viz al-Amru bil-ma’rúf, str. 30.
[18] Viz Rabi’í ibn Hádí al-Medchalí v al-Lubábu min medžmú’i nesáihatin we tewdžíhát, str. 132.
[19] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2165.
[20] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2599.
[21] Viz Tefsíru l-Beghawí, k verši TáHá: 44.
[22] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2594. V Ahmedově verzi se uvádí důvod vyřčení tohoto hadísu. Stalo se tak v okamžiku, kdy Posel Boží صلى الله عليه و سلم svou manželku pokáral, že udeřila neposlušného velblouda. Viz Musned Ahmed, hadís č. 24417.