Sehl ibn Se’ad رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
مَنْ يَضْمَنْ لِي مَا بَيْنَ لَحْيَيْهِ وَمَا بَيْنَ رِجْلَيْهِ أَضْمَنْ لَهُ الْجَنَّةَ.
„Kdokoli mi dá záruku za to, co má mezi oběma svými čelistmi a mezi oběma svýma nohama, tomu já zaručuji, že vejde Ráje.“ [1]
Sehl ibn Se’ad رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
مَنْ يَضْمَنْ لِي مَا بَيْنَ لَحْيَيْهِ وَمَا بَيْنَ رِجْلَيْهِ أَضْمَنْ لَهُ الْجَنَّةَ.
„Kdokoli mi dá záruku za to, co má mezi oběma svými čelistmi a mezi oběma svýma nohama, tomu já zaručuji, že vejde Ráje.“ [1]
Al-Buchárí uvádí náš předmětný hadís ve svém Sahíhu hned dvakrát, poprvé v Knize zkazek jímajících srdce v kapitole O tom, že třeba střežit svůj jazyk. Podruhé ho uvádí v Knize pevně daných trestů v kapitole O přednostech toho, kdo zanechá chlípnosti. At-Tirmizí uvádí svou verzi v Knize odříkání, v kapitole O tom, co se dochovalo ohledně střežení si vlastního jazyka.
Kontext hadísu
Jde o výrok z početné kategorie koránských veršů a podání varujících před hříchy jazyka a sexuální žádostivosti. Jejich smysl je podle Ibn Báze vyjádřen slovy: „Vyvarujte se zahálečných a pochybných sezení i všeho chlípného, co nakonec ústí ve smilstvo, jakož i jakéhokoli odporného druhu řeči.“ [2]
V podobném kontextu jako i náš předmětný hadís se od Abú Hurejry رضي الله عنه uvádí, že Posla Božího صلى الله عليه و سلم se zeptali, co nejvíce lidí přivede do Ráje a on odpověděl:
تَقْوَى اللَّهِ وَحُسْنُ الْخُلُقِ.
„Bohabojnost a vznešené mravy.“
A také se ho zeptali, co nejvíce lidí přivede do Ohně a on odpověděl:
الْفَمُ وَالْفَرْجُ.
„Ústa a přirození.“ [3]
Al-Mubárekfúrí poskytl jeho následující objasnění:
„Tj. důvodem, kvůli kterému nejvíce lidí vstoupí do Ráje a spasí se, je jejich bohabojnost. Tato bohabojnost je několika úrovní, z nichž nejnižší je vystříhat se přidružování čehokoli a kohokoli k Jedinému Bohu. Druhým takovým důvodem jsou pak vznešené mravy, jejichž nejnižší úrovní je zříci se jakéhokoli ubližování jiným a nejvyšší jejich úrovní je prokazovat dobro i těm, kteří se vůči mně samému provinili zlem.
A největšími důvody pro to, že se člověk dostane do Pekelného ohně, jsou ústa a pohlavní orgány, proto, že právě díky nim člověk nejčastěji upadá do konání, které porušuje Stvořitelem stanovený řád a právě ony jsou nejčastějšími příčinami rozporů mezi stvořeními.
Podle at-Tíbího ukazuje použití termínu bohabojnost na příkladné vztahy se Stvořitelem, odrážející se v dodržování všeho, co On přikázal a ve vyhýbání se všemu, co zakázal. Vznešené mravy pak ukazují na příkladné vztahy s ostatními stvořeními. A oba tyto rysy jsou příčinami zajištění vstupu do Ráje a překážkami, chránícími před vstupem do Pekelného Ohně.
A co se týče důvodů, kvůli kterým lidé nejčastěji propadají hříchům, ty se týkají úst a pohlaví, resp. těch hříchů, které jim odpovídají.
Ústa ukrývají jazyk, jehož kontrola je základem veškerého náboženské praxe a jsou také místem, kterým je přijímána potrava. Jíst pouze dovolenou potravu je pak vrcholem bohabojnosti. A strážit si své pohlaví patří rovněž k nejvyšším stupňům duchovního rozvoje, neboť vznešený Alláh popisuje Své věřící jako:
وَٱلَّذِينَ هُمْ لِفُرُوجِهِمْ حَـٰفِظُونَ
ti, kdož pohlaví svá ochraňují (Mu´minún: 5)
Pohlavní tužba je totiž nejsilnější tužbou člověka, která ve svém návalu nejvíce zastírá mysl. Kdo zanechá smilstva a cizoložství ze strachu před Alláhem, byť je ho schopen snadno spáchat a nic jiného by mu v tom nebránilo, ten nemá sobě rovného v míře opravdovosti kontroly svých vášní. Takový člověk dospívá na úroveň pravdymilovných věřících služebníků. Vznešený Alláh hovoří:
وَأَمَّا مَنْ خَافَ مَقَامَ رَبِّهِ وَنَهَى النَّفْسَ عَنِ الْهَوَى فَإِنَّ الْجَنَّةَ هِيَ الْمَأْوَى
Avšak ten, jenž postavení Pána svého se bál a duši svou před vášní spasil ten věru v zahradě rajské svůj bude mít azyl. (Názi’át: 40-41)
Tedy význam slov „nejvíce“ v těchto dvou větách je „nejčastěji,“ tedy co je nejčastějším důvodem, že někdo dosáhne věčné blaženosti, či věčného zatracení, případně co je nejčastější rys takových lidí.“ [4]
Al-Buchárí uvádí pro kontext tato slova Boží:
مَّا يَلْفِظُ مِن قَوْلٍ إِلَّا لَدَيْهِ رَقِيبٌ عَتِيدٌ
A člověk nevyřkne slovo jediné, aniž je vedle něho připraven dohlížitel. (Káf:18)
Vznešený Alláh na jiném místě přikazuje:
وَلَا تَقْرَبُوا۟ ٱلزِّنَىٰٓ ۖ إِنَّهُۥ كَانَ فَـٰحِشَةً وَسَآءَ سَبِيلًا
Ani se nepřibližujte ke smilstvu, neboť to ohavnost je i špatná cesta. (Isrá: 32)
Jinde Milostiplný Stvořitel a Jediný Pán popisuje Své věrné a pokorné služebníky těmito epitety:
وَٱلَّذِينَ لَا يَدْعُونَ مَعَ ٱللَّـهِ إِلَـٰهًا ءَاخَرَ وَلَا يَقْتُلُونَ ٱلنَّفْسَ ٱلَّتِى حَرَّمَ ٱللَّـهُ إِلَّا بِٱلْحَقِّ وَلَا يَزْنُونَ
Ti kdož nevzývají spolu s Bohem žádná božstva jiná a nezabíjejí duši žádnou, jejíž zabití Bůh zakázal – leda podle Zákona, a nesmilní. (Furkán: 68)
وَٱلَّذِينَ لَا يَشْهَدُونَ ٱلزُّورَ وَإِذَا مَرُّوا۟ بِٱللَّغْوِ مَرُّوا۟ كِرَامًا وَٱلَّذِينَ إِذَا ذُكِّرُوا۟ بِـَٔايَـٰتِ رَبِّهِمْ لَمْ يَخِرُّوا۟ عَلَيْهَا صُمًّا وَعُمْيَانًا
A ti, kdož křivě nesvědčí, a když kolem řečí hnusných jdou, míjejí je důstojně, a ti, kdož k připomenutí znamení Pána svého nezůstávají lhostejní, jako by byli hluší a slepí (Furkán:72-73)
Vysvětlení předmětného hadísu učenci
Ibn Hadžer poskytl k našemu předmětnému hadísu toto vysvětlení:
„Vypravěčem hadísu je Sehl ibn Se’d as-Sá’idí. Slova „kdokoli mi dá záruku“ znamenají kdokoli se mi může zaručit, dát záruku, garanci, tj. poskytnout důvěru, že zanechá neposlušnosti vůči Alláhu, dodrží, co se od něj žádá a splní nároky, které jsou na něho kladeny v pohledu jeho jazyka, tedy že bude hovořit jen to, co Alláh miluje a jinak bude mlčet o tom, co se ho netýká, kdo toto splní, co se týče jeho pohlaví, dostojí v tomto ohledu nárokům, které jsou na něho kladeny, že svou tužbu bude ukájet jen těmi způsoby, které jsou dovolené a zdrží se všeho, co je zakázáno. Podle at-Tirmizího verze je řečeno „ten, na jehož jazyk a pohlaví se možno spolehnout…“ V Ahmedově verzi je řečeno „kdokoli si ostráží…“ (…)
„To, co má mezi oběma svými čelistmi,“ či ve verzi at-Taberáního „mezi oběma skráněmi,“ odkazuje na jazyk, pomocí něhož člověk hovoří. To, co „má mezi oběma nohama“ odkazuje na pohlavní orgány. Podle ad-Dáwúdího „to, co má mezi oběma čelistmi“ odkazuje také na ústa jako taková.“ [5]
Šemsuddín al-Kermání dodává:
„Možnost zaručit se znamená dostát nárokům, které jsou kladeny. Tj. kdo dostojí nárokům kladeným na jeho jazyk v tom, že se pomlčí o tom, co se ho netýká, či svých úst, že nebude jíst nic, co mu není dovoleno, či kdo dostojí nárokům, které jsou spojeny s jeho pohlavím, tedy že se nedopustí smilstva. V tomto hadísu se nachází velké ponaučení, že ke většině nepříjemností na tomto světě u Božích služebníků dochází díky jejich jazyku a pohlavním orgánům. Ze zla, které je jimi pácháno, pramení i velká většina ostatního zla.“ [6]
Al-Kastallání poskytl toto vysvětlení:
„Strážit si jazyk znamená nedovolit mu, aby se dopouštěl zla, které je s ním spojeno. ‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه řekl: „Nic si nezasluhuje uvěznit spíše, nežli jazyk.“ A někteří zbožní předkové řekli: „Jazyk, to je had sídlící v ústech.“ (…)
Od Abú Zerra رضي الله عنه se uvádí vysvětlení slov Božích „A člověk nevyřkne slovo jediné, aniž je vedle něho připraven dohlížitel“ tj. syn Adamův nic neřekne, aniž by nebyl připravený anděl-písař, okamžitě a pohotově zapisující vše, co bylo řečeno a nevynechávajíce nic z toho, ani jediné slovíčko, ani jediné gesto. Zapisuje vše, jak je vidno z doslovného znění tohoto verše. Anebo, jak se uvádí od al-Hasana al-Basrího a od Katády, zapisuje jen to, co je spojeno s odměnou a trestem. Od ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse se uvádí potvrzení této skutečnosti, že „anděl zapisuje vše, co člověk řekne, ať už dobrého či špatného, do té míry, že zapíše i „jedl jsem, pil jsem, šel jsem, přišel jsem, uviděl jsem …“ až dokud nenadejde čtvrteční den, kdy se spis zvedne a putuje k Pánu a zůstane v něm dobré i špatné i vše ostatní, přičemž Alláh z toho potvrdí či smaže, co uzná za vhodné,“ čehož se týkají slova Boží:
يَمْحُوا۟ ٱللَّـهُ مَا يَشَآءُ وَيُثْبِتُ ۖ وَعِندَهُۥٓ أُمُّ ٱلْكِتَـٰبِ
Bůh vymazává i potvrzuje to, co chce, a u Něho je Kniha původní. (Ra’d: 39)
Al-Hasan al-Basrí doplňuje, citujíce verš:
إِذْ يَتَلَقَّى ٱلْمُتَلَقِّيَانِ عَنِ ٱلْيَمِينِ وَعَنِ ٱلشِّمَالِ قَعِيدٌ
když přijímají jeho slova dva andělé, zprava i zleva sedící. (Káf: 17)
„Ó synu Adamův, předestřel jsem ti tvůj spis a pověřil tebou dva vznešené anděly, jednoho po tvé pravici a druhého po tvé levici. Ten po tvé pravici zaznamenává tvé dobré skutky a ten po tvé levici zaznamenává tvé špatné skutky, konej jak chceš, málo či moc, až do chvíle, kdy tě usmrtím. Potom ti svinu tvé svitky a pověsím ti je na krk ve tvém hrobě, až do chvíle, kdy z něj vyjdeš v Den Zmrtvýchvstání.“
A potom citoval verše:
وَكُلَّ إِنسَـٰنٍ أَلْزَمْنَـٰهُ طَـٰٓئِرَهُۥ فِى عُنُقِهِۦ ۖ وَنُخْرِجُ لَهُۥ يَوْمَ ٱلْقِيَـٰمَةِ كِتَـٰبًا يَلْقَىٰهُ مَنشُورًا ٱقْرَأْ كِتَـٰبَكَ كَفَىٰ بِنَفْسِكَ ٱلْيَوْمَ عَلَيْكَ حَسِيبًا
Každému člověku jsme připevnili ptáka osudu jeho na šíji a v den zmrtvýchvstání vyjmeme pak každému knihu jeho a setká se s ní otevřenou. “Čti knihu svou! Dnes sám postačíš si proti sobě jako zúčtovatel!” (Isrá´:13-14)
A potom řekl: „Věru spravedlivě konal ten, kdo účtoval sám se sebou ještě na tomto světě.“ [7]
Al-Kastallání ve vysvětlení tohoto hadísu dodává:
„Slovo „chlípnost“ (arab. فاحشة fáhiša) označuje všechny hříchy, vyznačující se velmi velkou mírou odpornosti, ať už se jedná o činy či slova, která nakonec mohou ústit ve smilstvo (arab. الزنا az-ziná). „Kdo zaručí,“ tedy na koho se lze spolehnout, že nespáchá žádný hřích tím, „co je mezi oběma jeho nohama“ tj. pohlavím a ani tím, „co je mezi oběma jeho čelistmi“ tj. horní a spodní čelistí, tedy kostmi, které nesou zuby, mezi nimi se nachází jazyk a většina lidských neštěstí pramení ze zla pohlavních orgánů a jazyka, „tomu já ručím Ráj.“ [8]
Ibn Battál také potvrzuje skutečnost, že většina zlých následků nemravného počínání lidí pramení z jejich slov a z jejich chlípnosti a dodává, že „kdo uchrání sám sebe před obojím tímto nebezpečím, tomu Posel Boží صلى الله عليه وسلم ručí, že se stane obyvatelem Ráje.“ [9]
Dále říká:
„Kdokoli si uvědomí, že nad ním jsou dozorci, kteří ho mají na starost, kteří zapisují veškerá jeho slova a pohyby jeho jazyka, musí zvážnět a hovořit o to méně o tom, co se ho netýká a vyvarovat se konání toho, čeho, pokud by do toho upadl, by poté dlouho litoval, ať už se jedná o falešné řeči či lži a věci nesprávné. Musí se snažit vyvarovat se tohoto, prosit Alláha o pomoc a utíkat se k Němu před zlem vlastního jazyka. Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:
من كان يؤمنُ باللهِ واليومِ الآخرِ فليقُلْ خيرًا أو ليصمُتْ.
„Kdo opravdu věří v Alláha a Den Poslední, nechť řekne, co je dobré, anebo nechť raději mlčí.“ [10]
Tj. kdo opravdu věří v Alláha a v Den Poslední úplnou, dokonalou vírou, toho síra jeho víry vede k účtování se sebou samým ještě na tomto světě a k dlouhému mlčení v tom, čeho by v Den Zmrtvýchvstání mohl litovat. Al-Hasan al-Basrí říkával: „Synu Adamův, tvůj den je pro tebe hostem, proto se k němu zachovej co nejlépe, protože až od tebe odejde, bude tě po cestě chválit. A pokud se k němu zachováš zle, bude tě cestou od tebe dále hanět.“ Omar ibn ‘Abdil’azíz řekl ar-Rabbáhu ibn ‘Ubejdovi: „Dozvěděl jsem se, že pokud člověk ukřivdí druhému, křivdící nepřestane hanět toho, kdo mu ukřivdil, dokud nebudou dorovnána jeho práva a křivdící mu je nedá nazpět.“ Asad uvádí od al-Hasana al-Basrího slova: „Nikdo neobsáhne skutečnost víry, dokud bude druhého vinit za něco, co je přítomno i u něho samého, dokud nezačne s nápravou této chyby u sebe samého. A věru člověk u sebe nenapraví ani jednu chybu, aniž potom nenalezne další chybu. Proto se patří, aby napravil i tu. A pokud je člověk opravdu takovým, potom je plně zaměstnán svými vlastními chybami. A Alláhu jsou nejmilejší právě takoví.“ Prorokova صلى الله عليه و سلم slova „kdokoli mi dá záruku za to, co je mezi jeho dvěma čelistmi“ odkazují na jazyk, díky němuž člověk hovoří, tj. aby člověk nehovořil to, co by musel zapsat anděl na levici. A „to, co je mezi jeho dvěma nohama“ pak odkazuje na pohlavní orgány a na jejich užívání jen na ty účely, které jsou dovoleny. Kdo toto dokáže, tomu, říká Prorok صلى الله عليه و سلم „já ručím, že vejde do Ráje.“ Tento hadís ukazuje, že většina lidského neštěstí na tomto světě je způsobena činy jazyka a pohlaví. Kdo se před jejich zlem zachrání, ten se zachrání před velkou většinou zla. Zdaž jste neslyšeli Prorokova صلى الله عليه وسلم slova:
إِنَّ الْعَبْدَ لَيَتَكَلَّمُ بِالْكَلِمَةِ مَا يَتَبَيَّنُ فِيهَا يَزِلُّ بِهَا فِي النَّارِ أَبْعَدَ مِمَّا بَيْنَ الْمَشْرِقِ وَالْمَغْرِبِ.
„Věru služebník vskutku bez rozmyslu vyřkne určité slovo a toto ho uvrhne do Ohně hlouběji, nežli je vzdálenost mezi východem a západem.“ [11]
Učenci říkají, že takovým slovem je například křivé udání někoho vládnoucí moci, anebo útok na čest muslima, které se potenciálně může stát i důvodem smrti daného člověka, byť by se ten, kdo toto slovo vůči druhému pronesl, nedopustil vůči poškozenému žádné křivdy, avšak sám svými řečmi přispěl k jeho zabití a kvůli tomu je mu zapsán příslušně veliký hřích. A slovo, za které si člověk vyslouží Boží spokojenost je takové, které pronáší čistě z touhy po Tváři Boží, kterým vyvrací následovníky falši, slovo, kterým muslim odvrací křivdu od svého bratra, kterým rozptyluje jeho tíseň na tomto světě. A Alláh na oplátku rozptýlí jeho tíseň na světě onom a v Den Zmrtvýchvstání ho povýší na vyšší stupeň.“ [12]
Bedruddín al-‘Ajní ve svém komentáři napsal:
„Tento hadís patří do kapitoly objasňující důležitost strážení si vlastního jazyka, aby člověk nehovořil to, co překračuje meze Božího Zákona.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
وَهَلْ يَكُبُّ النَّاسَ فِي النَّارِ عَلَى وُجُوهِهِمْ أَوْ عَلَى مَنَاخِرِهِمْ إِلاَّ حَصَائِدُ أَلْسِنَتِهِمْ؟!
„A cožpak nebudou lidé vrženi do ohně svými tvářemi“ – či řekl „svými nosy napřed, kromě za to, co požaly jejich jazyky?!“ [13]
Co se týče slova pravdy, to je povinností a pokud jde o mlčení, to není ve věci pravdy přípustné. Jak bylo řečeno, kdo věří v Alláha a v Den Poslední, nechť řekne, co je dobré, nebo nechť raději mlčí, jak se uvádí od Abú Zerra رضي الله عنه od Proroka صلى الله عليه و سلم. Ve stejném duchu jsou i slova Boží: „A člověk nevyřkne slovo jediné, aniž je vedle něho připraven dohlížitel“ (Káf: 18), tj. pohotový vždy připravený strážce, kterým se myslí dva andělé píšící vše, co se dotyčného týká, jak uvádí al-Hasan a Katáda a ‘Ikrima upřesnil, že se jedá o vše dobré i zlé. Toto by potvrzovalo tradované vysvětlení Božích slov: „Bůh vymazává i potvrzuje co, co chce“ (Ra’d: 39). Věru andělé zapisují i vše, co člověk řekne. Alláh pak z toho to, co nesvědčí ani pro člověka, ani proti němu, smaže. Z tohoto důvodu zařadil autor po úvodu k této kapitole právě hadís o tom, „kdo se mi zaručí za to, co je mezi oběma jeho čelistmi,“ neboť tento hadís nabádá právě ke strážení si jazyka. Vypravěč tohoto hadísu Sehl ibn Se’ad as-Se’ídí patřil k ansárům. Hadís uvádí al-Buchárí ve svém Sahíhu a at-Tirmizí ve svém Sunenu, který ho oceňuje jako hasan sahíh gharíb. Prorokova صلى الله عليه وسلم slova „kdokoli mi dá záruku“ jsou metaforou pro „kdo mi slíbí, že dostojí všem závazkům kladeným na to“ – jak pokračuje dále – „co je mezi oběma jeho čelistmi,“ tedy velkými kostmi ohraničujícími svrchu a zdola ústa, čímž je myšlen jazyk, a „tím, co je mezi oběma jeho nohama,“ čímž je myšlen pohlavní orgán, „tomu já dávám záruku,“ tj. protože splnil stanovené podmínky, „že vstoupí do Ráje.“
Z tohoto hadísu plyne, že ty největší pohromy, které lidi na tomto světě postihují, pramení ze zlých činů jejich jazyka a pohlaví a kdokoli upadne do některého zla, které z těchto orgánů pramení, ten na sebe přivolal to největší zlo.“ [14]
Na jiném místě dodává:
„Tedy ten, kdo zanechá zla a ostráží si svůj jazyk a své přirození, tomu se dostane poct někoho, kdo odvrhe veškerou chlípnost. (…) Ten, na koho se možno spolehnout v pohledu jeho jazyka a jeho přirození, že jimi nespáchá žádný hřích, dostává záruku Ráje. To, co je mezi oběma nohama, odkazuje na přirození. A to, co je mezi oběma čelistmi, tedy ozubenými kostmi, jež jsou dvě – horní a dolní, odkazuje na jazyk. Většina lidského neštěstí a ran osudu přichází právě z těchto dvou směrů. Kdo sám sebe uchrání před škodami, které jimi bývají působeny, ten zachránil sám sebe před trestem.“ [15]
Al-Mubárekfúrí vysvětlil at-Tirmízího verzi našeho předmětného hadísu takto:
„Tj. kdo si může stát za činy svého jazyka a přirození, kdo splní podmínky, které jsou na ně kladeny, či kdo si jejich činy dokáže vzít na zodpovědnost anebo, jak se uvádí v al-Buchárího verzi, kdo za ně může dát záruku, garanci. To podle háfiza Ibn Hadžera znamená kdo zanechá všech podob neposlušnosti a nepokornosti vůči Alláhu, které jsou jimi páchány a kdo dostojí nárokům, které jsou na ně kladeny.
Smyslem těchto nároků je, že jazyk bude hovořit jen to, co je jeho povinností a zdrží se toho, co se ho netýká a že se svým přirozením neučiní nic, co není povolené. Čelisti jsou dvě kosti vymezující ústa, tedy horní a dolní čelist a mezi nimi je jazyk. To mezi oběma nohama odkazuje na přirození. Kdo se dopustí hříchů pramenících z některé z obou těchto cest, ten na sebe podle Ibn Battála přivolal nesmírné zlo a kdo se hříchům, které se k nim vztahují, vyhne, ten splnil podmínky přijetí do Ráje, či dosažení jeho nejvyšších stupňů.“ [16]
Shrnutí a ponaučení
Historie i naše každodenní žitá skutečnost dostatečně dokazují pravdivost těchto slov Bohem milovaného Muhammeda صلى الله عليه وسلم, pravdomluvného a důvěryhodného Posla, posledního Proroka a oddaného služebníka Božího. Ať už se jedná o celospolečenské katastrofy ve většinově muslimských zemích, nebo o pokušení, kterými procházejí muslimové mimo ně, včetně muslimských menšin v zemích tzv. Západu, od tyranie vlád nesoudících podle Božího Zákona, přes sebevražednou zbrklost těch, kteří se jim údajně snaží vzdorovat, až po neúspěchy a selhání islámské osvěty, či strach a nenávist okolí ve většinově nemuslimských zemích, od rozmachu a šíření mravní zpustlosti v krajích, kde odjakživa převládala tradiční islámská morálka až po rozjívenost a zkaženost muslimské mládeže tam, kde tato vyrůstala v prostředí, které je tradiční islámské morálky prosté, všude tam vidíme, že muslimové jen a pouze sklízejí trpké plody toho, co sami zaseli cestou svých vlastních hříchů a zločinů jazyka a pohlavních orgánů. A trest na tomto světě je ve své pravé podstatě jedině milostí, očišťující od ještě daleko těžšího, horšího a přísnějšího trestu na světě onom. A k Alláhu se utíkáme před tímto a Jeho Jediného o pomoc žádáme.
Nechť je nám všem Alláh na pomoci a vede nás všechny po přímé a správné cestě. Ámín.
___________________________________________________________________
[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 6474 a 6807.
[2] Viz al-Hilelu l-ibrízíja min te’líkáti l-bázíja, 4/244.
[3] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2004 jako sahíh gharíb; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4387. Ahmed ho uvádí v obrácené verzi ve svém Musnedu, hadís č. 9085; a Ibn Hibbán s dodatkem „dva orgány“ ve svém Sahíhu, hadís č. 476. Al-Munzirí uvádí, že hadís je buď hasan, anebo sahíh, či blízko tomu, viz at-Terghíbu we t-terhíb, 3/352; a al-Albání ho oceňuje jako hasan v Sahíhu l-mewárid, hadís č. 1615.
[4] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 6/120.
[5] Viz Fethu l-Bárí, 11/309.
[6] Viz al-Kewákibu d-durárí, 23/4.
[7] Viz Iršádu s-sárí, 9/272.
[8] Viz Ibid., 10/6.
[9] Viz Šerhu Sahíhi l-Buchárí, 8/428.
[10] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6019 od Abú Šurejha رضي الله عنه a od Abú Hurejry رضي الله عنه, hadís č. 6475.
[11] Muttefekun ‘alejhi. Od Abú Hurejry رضي الله عنه ho uvádí al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6477; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2988 a toto je jeho znění.
[12] Viz Šerhu Sahíhi l-Buchárí, 10/185.
[13] Od Mu’áze ibn Džebel رضي الله عنه zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 22016; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2616 jako hasan sahíh. Al-Albání jej oceňuje jako hasan v Irwáu l-ghalíl, 2/138; a jako sahíh li-ghajrihi v Sahíhu t-Terghíb, hadís č. 2866.
[14] Viz ‘Umdetu l-kárí, 23/70-71.
[15] Viz Ibid., 23/287-288.
[16] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 7/75-76.