OTÁZKA: Když někdo začne studovat islámské nauky a chce se věnovat studiu nějakého mezhebu, jaký byste mu poradili? Pokud už přijme myšlenku, že má následovat nějaký konkrétní mezheb, myslím jen z hlediska studijního, bez zaujatosti vůči kterémukoli z nich, který mezheb mu nejlépe umožní dosáhnout toho, co zamýšlel?
OTÁZKA: Když někdo začne studovat islámské nauky a chce se věnovat studiu nějakého mezhebu, jaký byste mu poradili? Pokud už přijme myšlenku, že má následovat nějaký konkrétní mezheb, myslím jen z hlediska studijního, bez zaujatosti vůči kterémukoli z nich, který mezheb mu nejlépe umožní dosáhnout toho, co zamýšlel?
ODPOVĚĎ:
Tato otázka zahrnuje řadu principů, které je nutno adekvátně vysvětlit a následně pochopit správně.
Nikde netvrdíme a nikdy jsme netvrdili, že je některý z mezhebů pravdě blíže, než jiný. Všechny mezheby usilují o pravdu a čerpají z Koránu a Sunny a ty jsou pro ně stěžejními důkazy, které mají prioritu nad potenciálně odlišnými názory mezhebů. Všechny nadto mají své nesporné klady i svá úskalí. [1] Ty správné a argumentačně nejpodloženější názory jsou roztroušeny napříč všemi mezheby a islám je natolik široký, že celou jeho šíři není možno vtěsnat jen do jediného z nich. [2]
Všechny čtyři mezheby – hanefíjský, málikovský, šáfi’ovský a hanbelovský představují ucelené metodiky a způsoby nazírání na islámské zdrojové texty a islámsko-právní nauku. Nejsou jedinými takovými metodikami a nikdo není povinen následovat výhradně právě jeden z těchto čtyř současných mezhebů. To proto, že mezheby nejsou samy o sobě zdrojem poznání víry, ale toliko jeho nástrojem. Ostatně v době Božího Posla صلى الله عليه و سلم a jeho společníků žádný ze čtyř dnešních mezhebů ještě ani neexistoval.
Zakladatelé všech čtyř dnes rozšířených mezhebů sunnitského fikhu následují shodná stanoviska ve věrouce (arab. عقيدة ‘akída). Jejich ‘akída je jedna a tatáž, ‘akída stoupenců hadísů, ‘akída následovníků Sunny a společenství (arab. أهل السنة و الجماعة ahlu s-sunneti we l-džemá’a). Liší se jen ve způsobech, jak přistupují k praktické stránce islámu, k důkazům právní vědy a k jejich interpretacím.
A všichni jsou v případě, že stanovisko učenců odporuje jasně ustavenému důkazu z Koránu a Sunny, v zásadě povinni upřednostnit takový důkaz před názorem učenců.
Abú Hanífa říká: „Když je nějaký hadís doložen jako věrohodný, stává se mým mezhebem.“ [3]
Málik ibn Anas řekl: „Po Prorokovi صلى الله عليه و سلم už názory kohokoli dalšího možno buď přijímat, anebo odmítat. Jedinou výjimkou jsou Prorokova صلى الله عليه و سلم slova.“ [4]
Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi’í pravil: „Pokud je hadís autentický, tvoří můj mezheb.“ [5]
Ahmed ibn Hanbel pravil: „Kdokoli odmítne nějaký hadís Posla Božího صلى الله عليه و سلم pro cokoli jiného, ten je na hraně zkázy.“ [6]
Z hlediska studia je nutno říci, že ten, kdo se teprve vydal cestou nauky, si má, pokud může, najít učitele zběhlého ve věcech islámsko-právních interpretací, anebo alespoň někoho, kdo je studuje déle. Nutnost učitele ve fikhu spatřuji jako zásadní vzhledem na velké množství důkazů a jejich existujících závěrů a interpretací. Bez učitele nemá nováček šanci pochopit, která z nich je závazná, převládající, správnější a vhodnější k následování z hlediska důkazů i okolností situace a v moři islámsko-právních nauk bez učitele snadno utone. Pakliže nový adept nauky někoho takového nalezne, potom se mezheb takového učitele stává i mezhebem tohoto žáka.
Dále pokud na nějakém místě funguje tradice následování nějakého mezhebu či se společné záležitosti tamní komunity muslimů nějakým mezhebem řídí, noví adepti nauky toto musí respektovat a primárně se věnovat studiu právě tohoto tradičního mezhebu, protože právě tímto mezhebem se mají řídit a tento mají následovat minimálně ve věcech, které se týkají organizace komunitního náboženského života muslimů na daném území. [7]
Pro nováčka na cestě nauky je důležité získat co nejpevnější základy islámko-právních věd a co nejlépe pochopit vazbu mezi koránsko-hadíským argumentem a konečným závěrem. Z tohoto důvodu by měl své studium, pakliže už se libovolně rozhodne pro nějaký jeden konkrétní mezheb s cílem získat tak ucelený a systematizovaný náhled na islámské důkazní texty, pokud možno začít od takového mezhebu, který je méně obsáhlý a srozumitelnější, nepřekypuje velkým množstvím učených disputací a složitostí preferování různých názorů.
A to je to, o čem hovoří i Muhammed Násiruddín al-Albání, když vyzdvihuje mezheb šáfi’ovský a hanbelovský:
„Aš-Šáfi’í a Ahmed jsou oba velmi blízko Sunně. Ahmed proto, že do svých dedukcí zahrnul zdrojovou základnu podstatně širší, nežli ostatní imámové, což je skutečnost známá komukoli, kdo studoval Sunnu. A aš-Šáfi’í, bez ohledu na to, že nebyl v Sunně tak fundovaný jako Ahmed, byl zato fundovanější v arabském jazyce a jeho vědách, dále byl znalejší v nauce principů fikhu, byl vůbec první, kdo o nich napsal jednu ucelenou knihu, tou je jeho velmi známá ar-Risála.
Proto kterýkoli student nauky spojí aš-Šáfi’ího znalosti fikh s Ahmedovými znalostmi hadísů, mnoho toho dosáhne.
Od aš-Šáfi’ího samotného se uvádí slova ukazující na férovost, bravurnost a bohabojnost těchto velkých imámů, v nichž říká Ahmedu ibn Hanbelovi: „Ahmede, v hadísech jsi znalejší nežli já. Pokud najdeš nějaký autentický hadís, nauč mne ho, ať už bude z Hidžázu, Šámu či z Egypta.“ Možná zmínil i nějaký další kraj.
V tomto je také brilantní důkaz toho, že aš-Šáfi’í není nekritickým epigonem svého učitele Málika ibn Anase, imáma Medíny, země hidžry. Málik upřednostňoval podání a praxi Hidžázanů nad ostatními hadísy z jiných krajů. A v tom má kus pravdy, protože Hidžáz byl domovinou nejelitnějších Prorokových صلى الله عليه و سلم společníků. Žil tam samotný Prorok صلى الله عليه و سلم a přebývali tam i zemřeli také jeho starší druhové, jako Abú Bekr, Omar či Osmán رضي الله عنهم. Nicméně je z historie známo i to, že mnoho dalších sahábů cestovalo do j
iných končin, kam s sebou ve svých srdcích přinášeli i to, co se naučili od Proroka صلى الله عليه و سلم. A znalost, kterou tam přinesli, by neměla být opomenuta. Proto aš-Šáfi’í označuje Ahmeda v hadísech za znalejšího a chce po něm, aby ho naučil hadísy, které on nezná. Proč? Protože aš-Šáfi’í sice dlouho pobýval v Mekce, ale následně se vydal do Egypta a tam ho velmi obohatily nové poznatky, které na tomto místě získal a které mu doposud unikaly. Proto měl vlastně dva mezheby, starší a novější. Proto, že cestoval z jednoho místa na druhé do jiných naučných kroužků, získal více poznatků a formuloval více východisek. Co by potom člověk mohl říci o Ahmedovi, který toho procestoval ještě více, putoval za naukou, učenci a vypravěči hadísů, od nichž vypráví, na východ, západ, sever i jih a učil se od těch, co šířili islámskou nauku v různých krajích světa poté, co byly osvobozeny islámem.
Nicméně z hlediska dedukce závěrů, chápání textů a koránských veršů musí každý, kdo zkoumal aš-Šáfi’ího život, uzavřít, že v těchto otázkách byl znalejší, nežli Ahmed.
Proto ten, kdo si přeje studovat nějaký konkrétní mezheb s cílem, který byl výše uveden, učiní nejlépe, bude-li se věnovat oběma mezhebům, tedy mezhebu aš-Šáfi’ího a mezhebu Ahmeda ibn Hanbel.
U aš-Šáfi’ího mezhebu navíc vstupuje do hry ještě jeden faktor – oproti jiným mezhebům větší množství učenců pídících se po správném důkazu i za cenu toho, že budou původímu stanovisku svého imáma odporovat. Aš-Šáfi’ího následovníci více a častěji následovali princip, na němž se shodovali všichni imámové: pokud se doloží autenticita nějakého hadísu, potom je tento hadís naším mezhebem. Mnoho je pozdějších šáfi’ovců, kteří v některých otázkách kvůli existenci nějakého hadíského důkazu zaujímají odlišná stanoviska, než jejich imám, avšak v případě pozdějších následovníků Málika nebo Abú Hanífy nalézáme někoho takového mnohem řidčeji a obtížněji. Závěry takových šáfi’ovců jsou velmi poučné, protože v praxi ukazují, jak naplnit princip, že pokud je nějaký hadís autentický, stává se naším mezhebem.
Další předností šáfi’ovců je, že mezi sebou mají více učenců hadísů, než například stoupenci hanefíjského mezhebu, jejichž muhaddisy lze snadno spočítat. Znalců hadísů není mezi hanefíjci tak mnoho, ale mezi šáfi’ovci je jich celá řada. Šáfi’ovci se také mohou pyšnit řadou sbírek důkazově referenčních hadísů svého mezhebu (tzv. تخريج techrídž), ale hanefíjci mají vlastně jen jedinou – knihu Nasbu r-rejjeti li-hadísi l-Hidája. [8]
Všechny tyto rozdíly mají vliv na rozhodování toho, kdo si stanovil, že se bude věnovat fikhu nějakého konkrétního mezhebu ze čtyřech dnes převládajících.
Hanefíjský mezheb má také své nesmírné klady, oceňované, mnoha lidmi. K těm patří především nesmírné množství různých závěrů a dedukcí, ke kterým jeho učenci dospěli v různých dobách na různých místech. Toho však mnoho lidí zneužívá, aby si v něm hledali takové názory, které nejvíce pasují jejich roztodivným tužbám. Proto se takoví jedinci zaštiťují nejčastěji právě tímto mezhebem raději, nežlijinými, jako zejména mezhebem Ahmedovým, který nade vše staví Sunnu.“ [9]
Odpověď sestavil: Alí Větrovec
___________________________________________________________
[1] Na otázku, který mezheb je nejlepší a nejblíže pravdě jsme odpověděli zde: http://e-islam.cz/content/nejlep%C5%A1%C3%AD-mezheb.
[2] Myšlenku, že jen jediný mezheb ztělesňuje ten pravý islám, jsme odmítli zde: http://e-islam.cz/content/pro%C4%8D-n%C4%9Bkte%C5%99%C3%AD-tvrd%C3%AD-%C5%Bee-je-hanbelovsk%C3%BD-mezheb-nejbli%C5%BE%C5%A1%C3%AD-sunn%C4%9B.
[3] Uvádí Ibn ‘Ábidín v al-Hášija, 1/63; al-Albání ocenil jako sahíh v Sifátu saláti n-nebí, 1/46.
[4] Uvádí Ibn ‘Abdilhádí v Iršádu s-sálik, 1/227; jako sahíh ocenil al-Albání v Ibid., 1/49.
[5] Uvádí an-Newewí v al-Medžmú’, citováno přes Sifátu s-salát, 1/50.
[6] Uvádí Ibnu l-Džewzí v al-Usúl, str. 182; jako sahíh doložil al-Albání v Ibid., 1/32.
[7] V tomto duchu také odpověděl Sálih al-Fewzán, viz video Hel jedžibu ttibá’u mezhebi l-beledi lletí ne’íšu fíhi mine l-mezáhibi l-arbe’a? Online na <https://www.youtube.com/watch?v=JTh5GGcQyEM> [k 3. VII. 2019].
[8] Od Džemáluddína Abú Muhammeda Júsufa az-Zejle’ího.
[9] Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, páska č. 39.