Náfi’ slyšel ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما vyprávět, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم rozkázal:
خَالِفُوا الْمُشْرِكِينَ، وَفِّرُوا اللِّحَى، وَأَحْفُوا الشَّوَارِبَ !
„Odlište se od modloslužebníků, nechte plnovous růst a zkracujte si kníry!“
Náfi’ slyšel ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما vyprávět, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم rozkázal:
خَالِفُوا الْمُشْرِكِينَ، وَفِّرُوا اللِّحَى، وَأَحْفُوا الشَّوَارِبَ !
„Odlište se od modloslužebníků, nechte plnovous růst a zkracujte si kníry!“
Ibn Omar, když vyrazil na hadždž či ‘umru zkracoval ze své brady to, co přečnívalo šířku pěsti. [1]
Al-Buchárí zaznamenal tento hadís ve svém Sahíhu v Knize o odívání v kapitole O stříhání nehtů apod. Muslim ho uvádí ve svém Sahíhu v Knize o čistotě, v kapitole O charakteristických rysech přirozenosti.
Kontext hadísu v Koránu a jiných podáních Sunny
Hadís naráží konkrétně na zoroastrovce, jejichž praxí vnějšího zevnějšku bývaly dlouhé kníry a vyholený plnovous. Nekteré verze je i přímo zmiňují. [2] Al-Albání uvádí, že jistý zoroastrovec s dlouhými kníry a vyholeným plnovousem se jednou objevil u Proroka صلى الله عليه و سلم a podotkl, že takový zevnějšek přikázal svým stoupencům perský chusrau. Posel Boží صلى الله عليه و سلم namítl, že Pán všech světů si žádá od Svých služebníků přesný opak a nařídil muslimům předpis obrácený – zkracovat si kníry a nechat plnovous růst do větší délky. [3]
‘Abdulláh ibnu z-Zubejr vypráví od matky věřících ‘Áiše رضي الله عنها, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم zmínil deset úkonů vyplývajících z lidské přirozenosti (arab. سنن الفطرة sunenu l-fitra) a vedle stříhání nehtů, holení se v podpaždí a čištění zubů mezi nimi zmínil mimo jiné i zastřihávání kníru a ponechávání plnovousu růst. [4]
Tato praxe znamenala podle dalších podání ponechání plnovousu bez zastřihávání na délce a zkracování toho, co přečuhuje z knírů do stran obličeje (arab. سبال sibál). [5]
Al-Hajsemí ohledně těchto podání uvádí:
„Tato podání uvádí Ahmed v Musnedu či at-Taberání a všichni Ahmedovi vypravěči jsou zároveň i vypravěči Sahíhů, kromě al-Kásima, který je ovšem i tak důvěryhodný a jeho jemná kritika nijak neškodí autenticitě těchto podání jako celku.“ [6]
Lze tedy shrnout, že předpis nechat růst plnovous do délky a naopak zkracovat knír je pevně zakotvena Sunnou jako nedílná její součást, kterou nikdo nemůže popřít. Jak horlivě se k takovým předpisům a jejich dodržování stavěli samotní jejich prvotní adresáti, sahábové, je obecně známo. O Ibn Omarovi, který je mimo jiné vypravěčem našeho předmětného hadísu, Abú Dža’fer uvádí: „Kdykoli Ibn Omar zaslechl nějaký hadís Božího Posla صلى الله عليه و سلم, nikdy neudělal o nic více, než co bylo řečeno a nikdy neudělal o nic méně.“ [7]
Byla to generace, která se řídila slovy Božími:
وَمَا كَانَ لِمُؤْمِنٍ وَلَا مُؤْمِنَةٍ إِذَا قَضَى ٱللَّـهُ وَرَسُولُهُۥٓ أَمْرًا أَن يَكُونَ لَهُمُ ٱلْخِيَرَةُ مِنْ أَمْرِهِمْ
A ani věřícímu, ani věřící není dána volba v záležitostech jejich, jakmile Bůh a posel Jeho věc jednou rozhodli (Ahzáb: 36)
وَمَآ ءَاتَىٰكُمُ ٱلرَّسُولُ فَخُذُوهُ وَمَا نَهَىٰكُمْ عَنْهُ فَٱنتَهُوا۟
To, co vám dává posel, to si vezměte! Ale toho, co vám odepřel, toho se zdržujte! (Hašr: 7)
فَلَا وَرَبِّكَ لَا يُؤْمِنُونَ حَتَّىٰ يُحَكِّمُوكَ فِيمَا شَجَرَ بَيْنَهُمْ ثُمَّ لَا يَجِدُوا۟ فِىٓ أَنفُسِهِمْ حَرَجًا مِّمَّا قَضَيْتَ وَيُسَلِّمُوا۟ تَسْلِيمًا
Však nikoliv, při Pánu tvém, oni nebudou věřící, pokud tě neučiní rozhodčím v tom, o čem jsou ve sporu. Potom nenaleznou v duších svých pochybnosti o tom, cos rozhodl, a podrobí se plným podrobením. (Nisá: 65)
A praktika dlouhého plnovousu je také doložena u dřívějších proroků. Například v příběhu o prorockých bratrech Músá/Mojžíšovi a Hárúnovi/Áronovi, mír s nimi oběma, se dozvídáme:
قَالَ يَـٰهَـٰرُونُ مَا مَنَعَكَ إِذْ رَأَيْتَهُمْ ضَلُّوٓا۟ أَلَّا تَتَّبِعَنِ ۖ أَفَعَصَيْتَ أَمْرِى قَالَ يَبْنَؤُمَّ لَا تَأْخُذْ بِلِحْيَتِى وَلَا بِرَأْسِىٓ ۖ إِنِّى خَشِيتُ أَن تَقُولَ فَرَّقْتَ بَيْنَ بَنِىٓ إِسْرَٰٓءِيلَ وَلَمْ تَرْقُبْ قَوْلِى
I zvolal Mojžíš po svém návratu: „Áróne, co ti zabránilo, když viděls je takto bloudit, abys mne následoval? Proč jsi nebyl rozkazu mého poslušen?“ Odpověděl: „Synu mé matky, nechytej mne za bradu a hlavu mou! Obával jsem se, že řekneš: Vyvolal jsi rozkol mezi dítkami Izraele a slovo mé jsi nedodržel.“ (Táhá: 92-94)
Vysvětlení předmětného hadísu
Ibn Hadžer poskytl toto vysvětlení:
„Slovy „odlišujte se od modloslužebníků“ cílí Posel Boží صلى الله عليه وسلم na zoroastrovce, protože jejich zvykem bylo pěstovat dlouhé kníry a vyholovat si plnovous, anebo ho alespoň co nejvíce zkracovat. Většina učenců vysvětlila slova „ponechte plnovous růst“ jako ponechte ho zhoustnout a narůst do délky, anebo ponechte ho spadat dolů z brady. Od Ibn Dakíka al-‘Ída se uvádí, že to znamená pěstovat plnovous, aby narostl do hustoty i délky, protože bez tohoto vysvětlení by to znamenalo prostě jen neholit ho a nechat ho růst, což ještě neznamená, že by narostl do délky i hustoty.“ [8]
Jahjá ibn Šeref an-Newewí přidává tento komentář:
„Prorokovo صلى الله عليه و سلم nařezení وعفاء اللحية we’fáu l-lihja [9] znamená „nechat plnovous narůst“ a toto je synonymum výrazu أوفوا ‘awfú objevujícího se v jiném podání. [10] Zvykem starých Peršanů bylo vyholovat si plnovous a toto Šarí’a zakázala. Existuje pět různých příkazů v Sunně, které znamenají v podstatě totéž: أعفوا a’fú, أوفوا awfú, [11] أرخوا archú, [12] a وفروا weffirú. [13] Všechny nařizují nechat plnovous růst tak, jak je. Toto je jasný a zjevný význam všech těchto podání, které užívají všechna výše uvedená různá slovesa.“ [14]
Podle hanefíjce Ibn ‘Ábidína znamená předpis nechat plnovous růst to, že vousy na bradě se nezastřihávají, dokud nezhoustnou a nestanou se dlouhými. [15] Tyto závěry potvrzuje i aš-Šewkání. [16]
Plnovous (arab. لحية lihja, pl. لحى lihá či luhá) označuje vousy rostoucí na sanici, tedy dolní čelisti (arab. لحي lahj [17]) ze strany a na bradě. Plnovous pak zahrnuje všechny vousy, které rostou na povrchu kůže vymezeném čelistí. [18] V náboženské terminologii se za plnovous berou vousy od skrání až k bradě a od ušních lalůčků ke skráním (tzv. licousy). Spánky a čelo do tohoto nespadají, stejně jako to, co je nad horním výběžkem dolní čelisti a co je na horní čelisti či okolo hrotů lícní kosti. Spánky a vousy či vlasy na nich (tzv. pejzy) jsou součástí vlasového pokryvu hlavy a nikoli plnovousu. [19]
Důkazem toho je hadís od ar-Rubej’y رضي الله عنها, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم si při rituální očistě (arab. وضوء wudú‘) potíral svou hlavu, spánky a uši jen jedinkrát [20] a nikoli třikrát, jako tvář. Dále se také nikde neuvádí, že by si umýval hlavu zároveň se svou tváří. [21]
‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz shrnul:
„Učenci se shodují, že plnovous pokrývá jen skráně a sanici. To, co roste na krku, do plnovousu nepatří, stejně jako to, co je za obloukem čelisti směrem ke spánkové kosti a uchu, to už je část hlavy a nikoli plnovousu, který je tvořen pouze tím, co roste na dvou skráních na kůži, pod níž je kost směřující od uší směrem k bradovému výběžku, dále vousy rostoucí pod dolním rtem, nazývané العنفقة al-‘anfaka (chomáček vousů pod dolním rtem), ty jsou také součástí plnovousu. Ale chlupy na hrdle nejsou považovány za součást plnovousu.“ [22]
Islámsko-právní rozhodnutí ve věci plnovousu a knírů
Nechat si narůst plnovous je nezpochybnitelnou šarí’atskou povinností podle shody učenců (arab. اتفاق ittifák) následovníků Sunny na základě příkazů z výše citovaných hadísů.
Krácení knírů je také Šarí’ou požadováno, neboť Zejd ibn Arkam رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
مَنْ لَمْ يَأْخُذْ مِنْ شَارِبِهِ فَلَيْسَ مِنَّا !
„Kdokoli nezkracuje trochu ze svých knírů, ten k nám nepatří!” [23]
Abú Muhammed ‘Alí ibn Hazm al-Andalúsí stanovuje:
„Učenci se shodují, že zastřihávání knírů a ponechání plnovousu, aby rostl, je povinností (arab. فرض fard). Učenci se shodují, že vyholit si plnovous je bráno jako zohavování a to je zakázáno.“ [24]
Povinnost nechat si narůst plnovous platí pro všechny časy a pro všechna místa, bez ohledu na momentální praxi či módu, nebo náboženské praktiky nevěřících a to z těchto důvodů:
1. Praktika zkracování kníru a ponechání plnovousu je součástí přirozených zvyklostí.
2. Patří k Sunně Proroka i proroků, kteří přišli před ním, mír a požehnání s nimi všemi.
3. Jedná se o přímý příkaz přímo z úst Božího Posla صلى الله عليه و سلم a neuposlechnout ho by znamenalo spáchat hřích a vystavit se Božímu trestu.
4. Tato praktika je dnes typická pro muslimy a liší se od způsobů, jakým svůj zevnějšek upravují podle své módy či požadavků své víry židé, křesťané, zoroastrovci, sikkhové, budhisté a další. Pro muslimy to představuje unikum a znak jejich náboženské praxe.
5. Plnovous také jasně odlišuje muže od ženy a jeho vyholování jest druhem zženštilosti a napodobování vzhledu žen. Posel Boží صلى الله عليه و سلم proklel muže, snažící se, aby připomínali ženy a ženy, snažící se, aby připomínaly muže. [25]
6. Dlouhý hustý plnovous a zkrácený knír dodává zevnějšku muže noblesu, mužnost a maskulinitu, činí ho jasně odlišeným od ženy a atraktivnějším pro ni.
7. Plnovous je vnějším projevem víry (arab. إيمان ímán) a příčinou, že víra roste, neboť jakožto následovníci Sunny věříme, že poslušnost vůči Alláhu a Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم a konání zbožných činů působí nárůst naší víry.
8. Naopak oholení si plnovousu či jeho zkrácení pod stanovenou délku je hříšným skutkem, působícím pokles víry, protože coby následovníci Sunny věříme, že víra klesá v závislosti na spáchaných hříších a neposlušnosti vůči Alláhu.
Výše citované hadísy a mnoho dalších, které jsme neuvedli, dokazují, že měnit vnější vzhled nad rámec toho, co je dovoleno, je hříchem, který s sebou nese prokletí Boží a Jeho trest. K přirozeným zvyklostem a praktikám, které vyplývají z lidského vrozeného pudu patří mimo jiné i zastřihávání knírů a růst plnovousu. Navíc to Alláh přikázal ústy Svého Proroka صلى الله عليه و سلم. Protivit se tomu je tedy zakázáno.
Co se týče krácení plnovousu, toto podléhá jasně danému předpisu, který není ponechán tužbám, chtíčům, ani módě. Nelze ho rozvolňovat závěry některých učenců formulovanými v dobré víře, avšak v konečném důsledku chybnými, neboť protiřečí jasnému a jednoznačnému textu, jakož i chápání a praxi Proroka صلى الله عليه و سلم samotného a jeho prvních následovníků. Kdo se od tohoto odchýlí, toho názor nemožno akceptovat, bez ohledu na to kým by byl.
Co se týče zmínky o tom, že Prorok sám odstřihával ze svého plnovousu na šířku dlaně, tento hadís je zjevný podvrh (arab. موضوع mewdú‘), jak dokazují mnozí učenci hadísů. [26]
Ustřihnout z plnovousu to, co délkou přesáhne šíři dlaně je dovoleno
Pokud má někdo plnovous delší, než na šíři dlaně, je mu dovoleno přečuhující části odstřihnout. Tato úleva se dochovala od skupiny sahábů v čele s Ibn Omarem a Abú Hurejrou رضي الله عنهم, kteří tak sami činili. [27]
Učenci se neshodují, zda je to omezeno jen na situaci velké a malé pouti do Mekky, anebo je to dovoleno i mimo ně v jiných situacích, nicméně otázka dovolenosti samotného tohoto aktu zpochybněna není, jak poznamenal Ibn ‘Abdilberr:
„Pokud by nebylo dovoleno zkrátit plnovous, nebylo by to dovoleno ani během hadždže.“ [28]
Někteří učenci ovšem i přes explicitní výjimku nepovažovali toto krácení za dovolené. Důvodem této neshody je skutečnost, že Ibn Omar sám od Proroka صلى الله عليه و سلم vypráví příkaz nechat si narůst plnovous, ale sám si krátí to, co délkou přesáhne šíři dlaně. Tito učenci, zejména hanefíjští, proto upřednostnili nad osobní praxí Ibn Omara explicitní znění Prorokova صلى الله عليه و سلم výroku. Toto byl názor Abú Hanífy.
Jejich oponenti, zejména z řad málikovských a šáfi’íjských učenců, ovšem počítají s tím, že samotný vypravěč nejlépe chápe, co znamená příkaz, který vypráví a předpokládali, že Ibn Omarova osobní praxe nebude v rozporu s Prorokovým صلى الله عليه و سلم příkazem nechat plnovous růst. Nechat růst pak podle nich znamená nechat růst tak dlouho, až dosáhne do délky šířky dlaně. Toto vidění upřednostnili mezi jinými Málik ibn Anas, Ahmed ibn Hanbel, ‘Atá, Ibn ‘Abdilberr a Ibn Tejmíja.
Od Málika se uvádí tato slova: „Smýšlím, že je dovoleno odstřihnout z plnovousu to, co svou délkou přesahuje šíři dlaně, jak se uvádí od Ibn Omara a Abú Hurejry, kteří si také odstřihávali to, co délkou přesáhlo šíři dlaně.“ [29]
Ibn Hání se tázal Ahmeda ibn Hanbela o někom, kdo si krátí z plnovousu to, co délkou přesáhne šíři dlaně a odstraňuje přebytečné chlupy ze skrání. Odpověděl: „Může zkrátit, co délkou přesahuje šíři dlaně.“ Ibn Hání oponoval Prorokovým صلى الله عليه و سلم výrokem o ponechání plnovousu růst. Ahmed namítl: „Může toto odstřihnout na délce a může oholit, co roste na jeho hrdle.“ Samotný Ibn Hání pak dodává, že vyděl, jak takto krátí svůj plnovous i sám Ahmed. [30] Al-Challál uvádí, že toto byl Ibn Hanbelův výklad toho, co znamená nechat plnovous růst. [31]
Ibn Battál uvádí od ‘Atáa, že není vůbec na škodu, pokud člověk ze svého plnovousu odstřihne to málo, co délkou přečnívá nad šíři dlaně, pokud mu plnovous naroste až příliš dlouhý. Nicméně není dovoleno odstřihnout více, protože explicitní podání od Ibn Omara a Abú Hurejry jasně stanovují minimální délku na šíři dlaně. [32]
Ibn Tejmíja shrnuje:
„Co se týče růstu plnovousu, příkaz znamená nechat plnovous volně růst. Pokud by někdo chtěl z plnovousu odstřihnout to, co délkou přesahuje šíři dlaně, toto je dovoleno a není na tom nic zavrženíhodného. Dokonce existuje textuální důkaz a precedens takového konání od Ibn Omara. A je dovoleno také odstranit ty chlupy, které rostou na abnormálních místech. A Alláh ví nejlépe.“ [33]
Pro pořádek uvádím, že někteří málikovští učenci dovolili krátit i plnovous, který délkou nedosahuje na šíři dlaně, nicméně tento názor není podložený žádným textuálním důkazem ani precedentem. Jde o neopodstatněnou názorovou neshodu a ta sama o sobě nemůže sloužit jako důkaz.
Málikovský učenec Ibn ‘Abdilberr ohledně toho poznamenal:
„Názorová neshoda není sama o sobě důkazem podle žádného z učenců islámsko-právní nauky této ummy, kromě lidí, kterým se nedostalo pražádného vhledu, kteří žádnými znalostmi nedisponují a pro svá tvrzení nemají absolutně žádný důkaz.“ [34]
Al-Chattábí řekl: „Rozdílnost názorů sama o sobě nemůže být důkazem. Správným vysvětlením Sunny je důkaz, který různé mezi sebou odlišné skupiny z raných či pozdějších následují.“ [35]
Co se dochovalo ohledně příkazu odlišovat se od nevěřících také úpravou zevnějšku
V předmětném hadísu formuluje Prorok صلى الله عليه و سلم příkaz odlišovat se od modloslužebníků také zevnějškem. Užívá výrazu خالفوا chálifú s významem nesouhlasit, být v rozporu, odlišovat se, být v opozici, v protikladu k výrazu تشبهوا tešebbehú s významy podobat se, ztotožnit se, připomínat, napodobovat, připodobnit se k někomu nebo něčemu.
Abú Šudžá’ ad-Dejlemí uvádí na autoritu Huzejfy رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
لا يُشْبِهُ الزِّيُّ الزِّيَّ حَتَّى يُشْبِهُ الْخُلُقُ الْخُلُقَ ، وَمَنْ تَشَبَّهَ بِقَوْمٍ فَهُوَ مِنْهُمْ.
„Jeden nezačne svým zevnějškem připomínat druhého, až dokud se nezačnou na sebe podobat také svými mravy. Kdokoli napodobuje nějaký lid, ten se stane jedním z nich.” [36]
Wakí’ ibn Džerráh uvádí, že ‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه řekl: „Jeden nezačne druhého napodobovat svým zevnějškem, pakliže se jeho srdce nezačne podobat na srdce toho, kdo je napodobován.“ [37]
‘Abdulláh ibn ‘Amr ibnu l-‘Ás رضي الله عنمها v této souvislosti dokládá přímo od Proroka صلى الله عليه وسلم, že osobně dbal na princip, aby se věřící odlišovali od nevěřících i ve svém zevnějšku, když dvojici mužů nosících žlutá šafránová roucha poručil:
إِنَّ هَذِهِ مِنْ ثِيَابِ الْكُفَّارِ فَلاَ تَلْبَسْهَا
„Toto jsou oděvy nevěřících, nenoste je.“ [38]
‘Abdulláh ibn ‘Amr také poznamenal: „Kdokoli se usídlí v zemi nemuslimů a bude s nimi oslavovat jejich nourúz a mehredžán, bude je napodobovat a na tomto zemře, bude k nim připojen v Den Zmrtvýchvstání.“ [39]
Ibn ‘Abdilberr dodává:
„Posel Boží صلى الله عليه وسلم říkával, že kdo napodobuje nějaký lid, ten se stane jedním z nich, anebo jinými slovy, že bude v Den Zmrtvýchvstání vzkříšen spolu s nimi. Tyto hadísy se, jak bylo vysvětleno, vztahují na kohokoli, kdo napodobuje jejich obyčeje a specifické činy. Také bylo řečeno, že se vztahují na kohokoli, kdo napodobuje jejich vnější vzhled. Toto postačí jako obecné pravidlo o následování správného vedení a praxe zbožných předků v jakékoli situaci.“ [40]
Plnovous u mužů byl odjakživa symbolem víry v Jedinost a Jedinečnost Boží a znakem následovníků proroků, mír s nimi všemi, podobně jako zahalení u žen. Tím spíše by se o tento předpis měli starat muslimové v dnešní době sklonné k rozvolňování jakýchkoli společenských poměrů. V neposlední řadě není spravedlivé a fér, pokud muslimské společnosti jak ve většinově muslimských zemích, tak v diasporách v Evropě a v Americe odsuzují nevhodné oblečení některých svých sester a jejich tendenci napodobovat nevěřící a mravně zkažené ženy, zatímco v případě svých bratří totéž tolerují a nijak jim nevadí, že tito bratři se snaží následovat davy a svým zevnějškem se podobat vůdčím figurám bezbožnosti a mravní zvrácenosti úplně stejně, jako tak často a tolik kritizované ženy.
A není správné a fér, aby muslimové žijící v diaspoře trvali u svých žen na islámském oděvu, což činí tyto ženy na veřejnosti jasně rozpoznatelné jako muslimky a vystavuje je riziku protimuslimských útoků, přičemž aby na druhou stranu tolerovali u mužů ústupek, díky kterému nebývají svým zjevem na veřejnosti coby muslimové rozpoznatelní. Proto i muslimští muži mají nést vnější znaky své víry do veřejného prostoru hrdě i za cenu toho, že budou čelit předsudkům a nemají se tomu vyhýbat. Dokud totiž budou předpisy hidžábu a plnovousu respektovány jen menšinou muslimů v diasporách, dotud budou oba jevy neprávem symbolem radikalizmu a extremizmu a dotud budou jako takové terčem nenávisti okolí.
Jak závažný je hřích toho, kdo si holí či až příliš krátí plnovous?
Holit si plnovous nebo krátit si ho více, než je dovoleno je hříchem.
Ibn ‘Abdilberr podotýká, že se sice může stát, že člověk, který se tohoto hříchu dopouští, v jiných ohledech dalece předčí někoho, kdo tento předpis dodržuje, nicméně to nemění nic na situaci, že jde o hřích a zakázané jednání. [41]
V této věci ‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz napsal toto:
„Není pochyb, že vyholit si plnovous patří k těžším hříchům, než si ho jen přespříliš zkrátit, neboť v takovém případě se jedná přímo o celkové jeho odstranění a akt marnotratnosti a zla, napodobování žen (…) Pokud někdo krátí svůj plnovous více, než je dovoleno, ale neholí ho úplně, pak i toto je špatný skutek protivící se autentickým podáním, nicméně jedná se o lehčí hřích než úplné vyholení.
Kdo si vyholí plnovous, je hříšníkem, ale nestává se kvůli tomu nevěřícím. Nepopře tímto činem svou víru a to dokonce ani tehdy, když by prohlašoval, že něco takového je dovoleno, pokud by to zakládal na nějakém chybném pochopení a slepém následování některých učenců. V takovém případě je povinností takovému jedinci poradit a varovat ho před tímto nedobrým počínáním. Je tomu tak proto, že učenci se neshodují v otázce, zda plnovous krátit nebo nekrátit. A co se týče naprostého vyholení plnovousu, pak neznám žádného učence, který by to dovoloval. Stále ovšem platí, že toho, kdo si plnovous úplně oholí, nemožno v žádném případě považovat za odpadlíka od víry a nevěřícího, neboť si možná prostě jen nebyl vědom tohoto předpisu, anebo slepě následoval někoho jiného.
Tento případ se naprosto liší od neoddiskutovatelných zákazů dobře a nezbytně známých v náboženství, díky jasným, nevyvratitelným a jednoznačným důkazům. Pokud by někdo takové zákazy (tj. to, co Alláh jasně označil za حرام harám) považoval za povolené (arab. حلال halál), pak pokud by šlo o někoho, kdo žil mezi muslimy (a nemohl se tudíž vymlouvat na neznalost), by dotyčný tímto spáchal čin ustavující nevíru a anulující jeho islám. Nicméně pokud by žil mezi nemuslimy či na nějakém vzdáleném, odlehlém místě daleko od učenců (a proto nevěděl, co je dovoleno a co zakázáno), potom by bylo takového člověka nutno konfrontovat s důkazy. Pokud vytrvá na svém přesvědčení, že tyto zákazy neplatí, potom popře svou víru. Příklady takových zákazů jsou smilstvo, pití alkoholu, jedení vepřového apod. Tyto zákazy jsou v náboženství obecně a nezbytně známé a doložené nepopiratelnými důkazy z Koránu a Sunny.“ [42]
Kdo vytrvává ve hříchu holení plnovousu a uráží ty, kteří tento předpis respektují
Předpis plnovousu je jasně stanoven, není sice nejdůležitějším předpisem islámu, nicméně má v něm své místo. Pokud někdo i poté, co mu byly vyjasněny důkazy, nerespektuje ani tento jednoduchý a nenáročný předpis vnějšího vzhledu a naopak ho zesměšňuje, nazývajíc ty, kteří se ho drží, hanlivými označeními, je sporné, jaký je jeho vztah k ostatním, náročnějším předpisům islámu, které si vyžadují více úsilí a větší zapojení lidského nitra.
Plnovous patří k přirozenosti muže, ve které ho Alláh stvořil. Patří k Sunně nejen našeho, ale i všech ostatních proroků, mír a požehnání s nimi všemi. Alláh odlišil plnovousem muže od ženy a plnovous je okrasou muže, jakož i znakem jeho mužnosti, zralosti a dospělosti.
Nicméně v dnešní době se mužskost nachází pod frontálním útokem některých kruhů a je paušálně zobrazována jako hrozba. Plnovous je pak ve výsledku zpochybňován nejen nemuslimy, ale i nemalým počtem jimi ovlivněných muslimů jednak coby její symbol, a jednak coby náboženský předpis ztotožňován s přeháněním ve víře. Jednomu takovému pisálkovi, který se vysmíval tomuto náboženskému předpisu a smýšlel, že víra se nemá nijak odrážet na zevnějšku věřícího, soudobý učenec Muhammed Násiruddín al-Albání odpověděl:
„Taková domněnka je naprosto mylná. Je to bezpochyby klam a lež, o čemž nepochybuje nikdo nepředpojatý, komu je cizí následování tužeb a kdo se skutečně pídí po autentických podáních.“ [43]
Na jiném místě řekl:
„Náboženství se nezakládá ani na racionalitě, ani na emocích, nýbrž výlučně na následování Božích příkazů, jak byly zjeveny v Boží Knize a v příkazech Jeho Posla صلى الله عليه و سلم v jeho Sunně.“ [44]
A pokud někdo kritizuje některé muslimy za to, že se k tomuto předpisu nestaví lhostejně, možno mu odpovědět tím, co pravil ‘Abdurrahmán ibn Násir as-Si’dí:
„Je známo, že kritika ignoranta, která se nezakládá na žádné znalosti, nemůže být nijak brána v potaz.“ [45]
Ohledně těch, kteří jiné vláčejí za jejich hřích holení či přílišného zkracování plnovousu
Ti, které Alláh obdařil možností následovat tento předpis, nechť na druhou stranu nespílají těm, kterým k tomu zatím nenašli sílu. Ti druzí je mohou předčit v mnoha dalších ohledech a v dodržování náboženských předpisů daleko zásadnějších, které vyžadují omnoho více úsilí a vnitřního přesvědčení, než jsou formální vnější předpisy. Není záhodno podceňovat žádné dobro a znevažovat žádný dobrý čin. A není dovoleno podceňovat kohokoli z muslimů, či považovat jeho skutky za nedostatečné v porovnání se skutky vlastními.
Ibn ‘Abdilberr říká:
„Nesluší se pro žádného soudného muslima, aby znevažoval jakýkoli anebo číkoli dobrý skutek. Hříchy mu mohou být odpuštěny za cokoli, dokonce i za ten nejnepatrnější z dobrých skutků.“ [46]
Pokud se chce někdo vysmívat jinému pro jeho hřích, nechť se nejprve zamyslí sám nad sebou a nad svými vlastními kvalitami, aby neviděl třísku v oku svého bližního, zatímco trám v oku vlastním přehlíží. Muhammed ibn Sírín řekl: „Nejvíce chyb mezi všemi lidmi se dopouštějí ti, kteří nejvíce hledají chyby na těch ostatních.“ [47]
Něco takového je totiž zcela proti duchu islámského bratrství. Chálida ibn Safwána se zeptali, koho ze svých bratří ve víře má nejraději. Odpověděl: „Toho, kdo mi odpustí mou chybu, přijme mé omluvy a skryje mé nedostatky.“ [48]
A Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín upozornil ještě na jedno nebezpečí takového posměchu:
„Pokud se někdo vysmívá svému bratrovi, nebo mu nadává za nějaký prohřešek, možná k němu bude Alláh milostivý a umožní mu tohoto prohřešku se zbavit. A možná stejným pokleskem nakonec ztrestá toho, kdo se mu za něj posmíval.“ [49]
___________________________________________________________
[1] Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5892; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 259 v převrácené verzi a bez zmínky o Ibn Omarově praxi.
[2] Viz např. verze v Muslimově Sahíhu, hadís č. 260.
[3] Viz Techrídžu Fikhi s-síra, str. 359.
[4] Hadísy o tom uvádí Muslim v Sahíhu, hadís č. 261; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 53 a mnozí další.
[5] Viz Ahmed ibn Hanbel v Musnedu, 5/265.
[6] Viz Medžme’u z-zewáid, 5/131.
[7] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4.
[8] Viz Fethu l-Bárí, 10/351.
[9] Viz Muslim v Sahíhu, hadís č. 216.
[10] Viz Muslim v Sahíhu, hadís č. 259.
[11] Viz Muslim v Sahíhu, různé verze hadísu č. 259.
[12] Viz Muslim v Sahíhu, hadís č. 260.
[13] Viz al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5892.
[14] Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 3/194.
[15] Viz al-Hášija, 2/205.
[16] Viz Nejlu l-awtár, 1/131.
[17] Arabština pro celou čelist užívá dvojného čísla, protože každou polovinu čelisti počítá jako jednu kost.
[18] Viz Lisánu l-‘arab, 15/243; Muchtáru s-siháh, str. 248; al-Misbáhu l-munír, k hadísu č. 2551.
[19] Viz Hášijetu Ibni ‘Ábidín, 1/68.
[20] Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 129; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 34 jako hasan.
[21] Viz Ibn ‘Ábidín v al-Hášija, 1/68; Ibn Kudáma v al-Mughní, 1/115; a al-Behútí v Šerhu l-muntehá, 1/25.
[22] Viz Hukmu men išterá šej´en lá jelbisuhu illá muteberridžátu we jurídu bej’uh, k dispozici na www.binbaz.org.sa/fatwas/14556 [k 27. VII. 2019] kráceno.
[23] Zaznamenali an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 5047; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2761 jako hasan sahíh.
[24] Viz Merátibu l-idžmá’, str. 157.
[25] Hadís o tom vypráví Ibn ‘Abbás رضي الله عنه a zaznamenává al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5885.
[26] Toto podání viz u at-Tirmizího v Sunenu, hadís č. 2762. Pro důkazy o jeho falzifikaci viz al-Albání v Silsiletu l-ahádísi d-da’ífa, hadís č. 288.
[27] To ostatně dokládá i náš předmětný hadís u al-Buchárího v Sahíhu, hadís č. 5892.
[28] Viz al-Istizkár, 4/317.
[29] Zaznamenal ‘Abdulwelíd al-Bádží v al-Munteká Šerhu l-Muwatta´, 4/367.
[30] Viz al-Mesáilu Ibni Hání, 2/151.
[31] Viz al-Wukúfu we t-teredždžul, str. 129.
[32] Viz Šerhu Sahíhi l-Buchárí, 9/147.
[33] Viz Šerhu ‘Umdeti l-ahkám, 1/236.
[34] Viz Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, 2/229.
[35] Viz A’lámu l-hadís, 3/2092.
[36] Viz al-Firdewsu bi l-me´súri l-chitáb, 5/168. Jako merfú’ ho uvádí i autor díla Tenzíhu š-šerí’ati l-merfú’a, hadís č. 1818. Al-Fettání uvádí, že jde zřejmě o dva různé hadísy přeformulované Huzejfou nebo někým dalším z vypravěčů do jednoho výroku a tudíž jsou tato slova jako výrok samotného Proroka صلى الله عليه و سلم nedoložitelná, nicméně smysl je pravdivý. Viz Tezkiretu l-mewdú’át, hadís č. 1571. Jako Huzejfova slova výrok uvádí i al-Halebí v Mewsú’atu l-ahádísi d-da’ífeti we l-mewdú’a, 8/66, hadís č. 19874; al-‘Affání v al-Džuz´u min džinsi l-‘amel, 2/303. As-Secháwí v al-Makásidu l-hasana, str. 467 uvádí, že jako slova Huzejfy podání doložili autentickým Ibn Hibbán a al-‘Irákí.
[37] Zaznamenal ad-Dejlemí v al-Firdewsu bi-me´súri l-chitáb, 5/168.
[38] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2077.
[39] Zaznamenal al-Bejhekí v as-Sunenu l-Kubrá, 9/234; Ibn Tejmíja ho ocenil jako sahíh v Iktidá siráti l-mustakím, 1/457.
[40] Viz at-Temhíd, 6/80.
[41] Viz at-Temhíd, 6/80.
[42] Viz Wudžúbu i’fái l-lihjeti we tahrímu halkihá we taksírihá; viz Medžmú’u l-fetáwá, 3/373.
[43] Viz Temámu l-minna, 1/78.
[44] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, 32/530.
[45] Viz Tejsíru l-Kerími r-Rahmán fí tefsíri kelámi l-Mennán, 2/902.
[46] Viz at-Temhíd, 12/22.
[47] Zaznamenal ad-Dínewerí v al-Mudžálesetu we džewáhiru l-‘ilm, 6/86.
[48] Zaznamenal ad-Dínewerí v al-Mudžálesetu we džewáhiru l-‘ilm, podání č. 3294; a Ibn ‘Asákír v Táríchu Dimešk, 16/107.
[49] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 6/263.