Následující příběh se mezi lidmi vypráví ve vícero verzích jako dobová legenda, Alláh zná nejlépe, zda a jak se doopravdy odehrál. Nicméně názorně a po pravdě vykresluje společenskou atmosféru a ovzduší mravnosti, které panovalo v časech, v nichž se odehrává.
Následující příběh se mezi lidmi vypráví ve vícero verzích jako dobová legenda, Alláh zná nejlépe, zda a jak se doopravdy odehrál. Nicméně názorně a po pravdě vykresluje společenskou atmosféru a ovzduší mravnosti, které panovalo v časech, v nichž se odehrává.
Kdysi velmi dávno, v dobách ještě před zjevením posledního Božího písma,v časech, kdy Arábie doposud stále tonula v bažinách nevědomosti a barbarství, vydali se dva mekkánští mladíci z kmene Kurejš, na obchodní cestu s karavanou do Levanty. Těmi mladíky byli Omar ibnu l-Chattáb a Chálid ibnu l-Welíd, nechť je s oběmaAlláh spokojen. Oba měli později sehrát velmi důležitou úlohu v raných dějinách islámu. Vezli z Arábie drahé tkaniny a šperkařské řemeslné výrobky, po kterých byla v bohatých městech na východním pobřeží Středozemního moře vždy veliká poptávka.
Když dorazili do jednoho z těchto měst, rozprostřeli na jednom z místních trhovišť svůj stánek a začali prodávat. Po několika dnech přišel jakýsi vznešený mládenec s honosným doprovodem a začal zvědavě pokukovat po nabízených špercích. Jeho pozornost záhy upoutal jeden velmi drahocenný náhrdelník zdobený drahými kameny. Protože s sebou zrovna neměl dost peněz, poprosil Omara a Chálida, aby mu náhrdelník vydali s tím, že zbytek peněz donese zítra. Oba souhlasili a nedočkavě čekali na zítřek, aby mohli převzít peníze a vrátit se s výdělkem nazpět do Mekky. Avšak mládenec, který náhrdelník koupil, jim peníze nedonesl.
Uběhlo několik dní a po dotyčném ani vidu, ani slechu. Omar a Chálid se rozhodli, že o člověku, který je podvedl, chtějí zjistit něco více a že ho nahlásí úřadům, aby o své těžce vydělané peníze nepřišli. Ke svému zděšení zjistili, že mladík je synem místního vládce. Mohou se tedy rozloučit se zbožím i vidinou zisku. Oba se i přesto rozhodli zkusit se obrátit přímo na onoho vládce. Celou věc mu vylíčili a požadovali vrácení svého ukradeného majetku. Vládce je vyslechl a navrhl jim prohlédnout si jeho palác, zatímco se on rozhodne, jak postupovat dál.
Dvojici Mekkánců od sebe palácové stráže oddělili a odvedli každého na opačný konec paláce, každého do jiného jeho křídla. Oba si to, co uviděli, velmi dobře zapamatovali. První z nich uviděl během prohlídky paláce odťatou hlavu podvodného vládcova syna. Druhý spatřil jeho pověšené tělo. Oba se strašlivě polekali a když se před branami paláce spolu zase potkali, řekli jeden druhému:
ألم تر؟!
„Alem tere?!” tedy „Což jsi to neviděl?!“
Vládce jim vrátil ukradené zboží a oni se z města odporoučeli co nejrychleji zpět do své rodné Mekky. O tom, co ve městě viděli, neřekl ani jeden z nich nikomu z Arabů ani slovo.
O mnoho let později, poté, co oba přijali islám, byl několik roků po smrti Božího Posla صلى الله عليه و سلم Omar ibnu l-Chattáb jmenován chalífou po zesnulém Abú Bekrovi رضي الله عنه. Jeho pověst spravedlivého vládce se záhy donesla do nejzazších končin říše. Chálida ibnu l-Welída Omar jmenoval svým vojevůdcem a také guvernérem nad jedním z mnoha krajů, kterým vládl. Chálid se rozhodl, že v onom kraji, ve městě, kde sídlil, vybuduje mešitu pro potřeby věřících.
Jenže pozemek, na kterém stavbu plánoval, byl ve vlastnictví jedné židovské stařenky, která vytrvale odmítala jakékoli nabídky k odkoupení půdy, kterou vlastnila. Když Chálid pochopil, že se s touto židovkou nemůže nijak dohodnout, vyvlastnil ji silou moci úřední, její pozemek přiřkl státu a započal se stavebními pracemi na mešitě. Židovka vzkázala, že si bude stěžovat přímo na chalífově dvoře a jala se chalífu vyhledat.
Když přišla do Medíny, města, kde chalífa Omar sídlil, zeptala se někoho z Medíňanů, kde může Omara zastihnout. Dotyčný ukázal na jeden skromný domek. Když se k domku přiblížila, spatřila u něj nějakého muže, jak v zahradě za domem pracuje s rukama od bláta, zavlažuje své polnosti a z vlhké hlíny tvaruje nádoby. Zeptala se ho, jak se dostat k chalífovi Omarovi. „Já jsem Omar,“ odpověděl naprosto bezprostředně onen muž.
Stařenka mu předložila celý svůj případ a zpravila ho o všech detailech a potom, co její stížnost trpělivě vyslechl, vzal Omar hroudu vlhké hlíny a vyryl do ní nápis:
ألم تر؟!
„Alem tere?!” tedy „Což jsi to neviděl?!“
Potom nařídil oné staré židovce, aby vzala tu hroudu s sebou a odnesla ji Chálidu ibnu l-Welídovi do svého města. Ještě se zeptala, zda je to vše, co rozkazuje svému guvernérovi a on odpověděl, že to je úplně vše.
Stařenka se vrátila do své země a předala vzkaz na hroudě hlíny Chálidovi. Když si Chálid přečetl nápis, který do ní vyryl sám chalífa, celý se roztřásl strachy. Pochopil, že se vůči stařence zachoval nespravedlivě a že pokud tuto křivdu ihned nenapraví, stihne ho stejný osud jako kdysi syna vládce onoho města.
Chálid ihned nařídil přerušit konstrukční práce na mešitě a zbourat vše, co se doposud stihlo postavit. Židovka se ho zeptala, proč najednou bourají, co už postavili a on jí jen suše odpověděl, že jednají na příkaz chalífy, který musí být bez ohledu na cokoliv okamžitě uposlechnut.
Když stařenka viděla, jak velkou důležitost klade Omarova a Chálidova víra na spravedlivé jednání a na respektování zákonů a nařízení, svolila, že mešita se bourat nemusí. Celá událost na ni udělala takový dojem, že islám dokonce přijala a hned poté se rozhodla věnovat svůj pozemek pro stavbu mešity, která bude sloužit potřebám všech věřících.
Tento příběh nás učí, že jakékoli veřejné funkce jsou podle islámu nikoli privilegiem, nýbrž zkouškou a závazkem. Kdo se úmyslně dopustí nespravedlivosti, vystavuje se hrozbě trestu, stejně jako ten,který se ve svém soudu unáhlí natolik, že se dopustí nespravedlivosti nevědomky. Jen ten, jenž si dává pozor, aby dostál nárokům všech a nepošlapal práva ani jediného, se zachrání před trestem, získá odměnu a dosáhne lásky Pána všech světů.
Proto je nejbezpečnější cestou žádné veřejné funkce se raději nezhošťovat, protože se nám může velmi snadno stát, že přivedeme sami sebe ke zkáze. A raději netřeba nikoho soudit a nerozsuzovat mezi dvěma stranami, kdo z nich je v právu.
Jedno přísloví říká: Nesuďte, abyste nebyli souzeni, protože jakým soudem soudíte, takovým soudem bude souzeno i vám a jakou měrou měříte, takovou měrou bude i vám měřeno.