Mu’áwíja ibn Abí Sufján رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إِنَّكَ إِنِ اتَّبَعْتَ عَوْرَاتِ النَّاسِ أَفْسَدْتَهُمْ أَوْ كِدْتَ أَنْ تُفْسِدَهُمْ !
„Věru budeš-li se pídit po hanbě ostatních lidí, úplně či témeř je zkazíš!“
Mu’áwíja ibn Abí Sufján رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إِنَّكَ إِنِ اتَّبَعْتَ عَوْرَاتِ النَّاسِ أَفْسَدْتَهُمْ أَوْ كِدْتَ أَنْ تُفْسِدَهُمْ !
„Věru budeš-li se pídit po hanbě ostatních lidí, úplně či témeř je zkazíš!“
Abu d-Derdá´رضي الله عنه dodal: „Tato slova slyšel Mu’áwíja přímo od samotného Proroka صلى الله عليه و سلم a Alláh mu v nich dal užitek.“ [1]
Hadís uvádí Abú Dáwúd ve svém Sunenu v Knize o dobrých mravech, v kapitole O zákazu vyzvídat na druhé. [2] Všichni vypravěči tohoto hadísu jsou bezchybní (arab. الثقة as-sikka). [3]
Alternativní podání
Al-Buchárí ve svém al-Adebu, v knize O nekomplikovaném jednání s lidmi, v kapitole O shovívavém přístupu k lidem uvádí jinou verzi, v níž Mu’áwíja رضي الله عنه vypráví: „Slyšel jsem jistá slova od Posla Božího صلى الله عليه و سلم, ve kterých mi Alláh poskytl nesmírnou pomoc.“ Džubejr ibn Nufejr upřesňuje, že tím měl Mu’áwíja na mysli tato Prorokova صلى الله عليه و سلم slova:
إِنَّكَ إِذَا اتَّبَعْتَ الرِّيبَةَ فِي النَّاسِ أَفْسَدْتَهُمْ فَإِنِّي لاَ أَتَّبِعُ الرِّيبَةَ فِيهِمْ فَأُفْسِدَهُمْ.
„Pokud dáš otevřeně najevo své pochyby ohledně lidí, zkazíš je tím.“
Mu’áwíja k tomu dodal: „Proto jsem nikdy nedal najevo své pochyby o lidech, abych je tím nezkazil.“ [4]
V as-Sujútího verzi stojí navíc dodatek:
أعرضوا عن الناس ألم ترأنك إن ابتغيت…
„Odvraťte se od soukromí lidí, což jsi neviděl, že pokud se budeš pídit …“ [5]
Kontext tohoto hadísu v Koránu
Vznešený Alláh praví:
أَلَا تُحِبُّونَ أَن يَغْفِرَ ٱللَّـهُ لَكُمْ ۗ وَٱللَّـهُ غَفُورٌ رَّحِيمٌ
Což byste nebyli rádi, aby vám Bůh odpustil – a Bůh je odpouštějící, slitovný. (Núr: 22)
وَإِن تَعْفُوا۟ وَتَصْفَحُوا۟ وَتَغْفِرُوا۟ فَإِنَّ ٱللَّـهَ غَفُورٌ رَّحِيمٌ
Vymažete-li však chyby druhému, prominete a odpustíte, pak i Bůh je odpouštějící, slitovný! (Teghábun: 14)
Na jiném místě popisuje Své služebníky:
وَعِبَادُ ٱلرَّحْمَـٰنِ ٱلَّذِينَ يَمْشُونَ عَلَى ٱلْأَرْضِ هَوْنًا وَإِذَا خَاطَبَهُمُ ٱلْجَـٰهِلُونَ قَالُوا۟ سَلَـٰمًا
Služebníci Milosrdného jsou ti, kdož pokorně chodí po zemi, a když jsou osloveni lidmi pošetilými, odpovídají: „Mír s vámi!“ (Furkán: 63)
وَٱلَّذِينَ لَا يَشْهَدُونَ ٱلزُّورَ وَإِذَا مَرُّوا۟ بِٱللَّغْوِ مَرُّوا۟ كِرَامًا
A ti, kdož křivě nesvědčí, a když kolem řečí hnusných jdou, míjejí je důstojně (Furkán: 72)
Kontext tohoto hadísu v Sunně
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إِذَا قَالَ الرَّجُلُ هَلَكَ النَّاسُ . فَهُوَ أَهْلَكُهُمْ
„Když nějaký člověk řekne, že lidé propadli zkáze, pak právě on propadl zkáze mezi nimi ze všech nejvíce.“
Vypravěč tohoto hadísu Abú Ishák dodal: „Nejsem si přesně jist, zda řekl „propadl zkáze“ či „přivedl je do zkázy.“ [6]
Abú Berza al-Aslemí رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
يَا مَعْشَرَ مَنْ آمَنَ بِلِسَانِهِ وَلَمْ يَدْخُلِ الإِيمَانُ قَلْبَهُ لاَ تَغْتَابُوا الْمُسْلِمِينَ وَلاَ تَتَّبِعُوا عَوْرَاتِهِمْ فَإِنَّهُ مَنِ اتَّبَعَ عَوْرَاتِهِمْ يَتَّبِعِ اللَّهُ عَوْرَتَهُ وَمَنْ يَتَّبِعِ اللَّهُ عَوْرَتَهُ يَفْضَحْهُ فِي بَيْتِهِ .
„Shromáždění lidí, kteří jste uvěřili svými jazyky, ale víra ještě nevešla do vašich srdcí, nepomlouvejte jiné muslimy a nepiďte se po jejich chybách, protože pokud někdo začne pátrat po chybách druhého, toho chyby začne Alláh rozkrývat. A koho chyby začne Alláh rozkrývat, toho zahanbí přímo v jeho domě!“ [7]
Posel Boží صلى الله عليه و سلم svým osobním přístupem udává nejlepší příklad dobrého mínění o ostatních a nešíření jejich chyb.
‘Itbán ibn Málik رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم jednou na návštěvě v jednom z domů svých druhů postrádal jednoho muže. Když se na něho otázal, kdosi z přítomných mu odpověděl: „Ten je pokrytcem, který nemiluje Alláha a Jeho Posla.“
Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu však odvětil:
لاَ تَقُلْ ذَلِكَ! أَلاَ تَرَاهُ قَدْ قَالَ لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ. يُرِيدُ بِذَلِكَ وَجْهَ اللَّهِ ؟
„Neříkejte to! Nemyslíte snad, že i on prohlašuje, ž
e není božstva kromě Alláha, čistě pro věc Boží?“
„Alláh a Jeho Posel vědí nejlépe,“ potvrdili sice přítomní, avšak dodali: „nicméně ho vídáme stýkat se s pokrytci, radit jim a pomáhat jim.“
Prorok صلى الله عليه و سلم jim na to odvětil:
فَإِنَّ اللَّهَ قَدْ حَرَّمَ عَلَى النَّارِ مَنْ قَالَ لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ. يَبْتَغِي بِذَلِكَ وَجْهَ اللَّهِ.
„Věru Alláh zakázal pro Pekelný oheň každého nikoho, kdo říká, že není božstva kromě Alláha, toužíce tím po tváři Boží.“ [8]
Od Burejdy رضي الله عنه se uvádí, že muž jménem Má’iz ibn Málik رضي الله عنه zcizoložil. Sám se ke hříchu doznal, sám proti sobě svědčil a dokonce žádal pro sebe trest smrti ukamenováním. A tak se také stalo. Lidé se následně po Má’izově smrti rozdělili do dvou táborů, jedni mu zlořečili za jeho hřích a druhým imponovalo jeho pokání. Posel Boží صلى الله عليه و سلم dva či tři dny poté promluvil k lidu a řekl:
اسْتَغْفِرُوا لِمَاعِزِ بْنِ مَالِكٍ.
„Modlete se za odpuštění pro Má’ize ibn Málika.“
Všichni pronesli: „Ó Bože, odpusť Má’izu ibn Málikovi!“
Pak Posel Boží صلى الله عليه و سلم dodal:
لَقَدْ تَابَ تَوْبَةً لَوْ قُسِمَتْ بَيْنَ أُمَّةٍ لَوَسِعَتْهُمْ .
„On se věru kál tak velkým pokáním, že kdyby bylo rozděleno celému jednomu lidu, zahrnulo by je všechny.“ [9]
Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že před Posla Božího صلى الله عليه و سلم byl přiveden notorický opilec a bylo rozhodnuto, že má být za své opilství potrestán zbičováním. Po vykonání rozsudku po něm lidé začali házet obuv a staré hadry a kdosi poznamenal: „To nemůže přestat? Ať ho Alláh zahanbí!“
Posel Boží صلى الله عليه و سلم vystoupil a řekl:
لاَ تَكُونُوا عَوْنَ الشَّيْطَانِ عَلَى أَخِيكُمْ!
„Nebuďte pomocníky šejtána proti vašemu bratru!“ [10]
Co se dochovalo ze slov zbožných předků
Prorokův صلى الله عليه و سلم tchán a druhý spravedlivý chalífa této ummy Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Kdokoli má jen málo studu, ten má jen málo bohabojnosti. A kdokoli má jen málo bohabojnosti, toho srdce umírá.“ [11]
Prorokův صلى الله عليه و سلم zeť a bratranec ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه, čtvrtý spravedlivý chalífa této ummy, řekl: „Nebuďte zbrklí a nevynášejte na veřejnost vše, co mělo zůstat utajené, protože takoví lidé tím, že zabředávají do toho, co mělo zůstat utajeno, zasévají rozkoly. Díky tomu můžete upadnout v dlouhé a těžké období nesnází.“ [12]
Fudajl ibn Ijjád pravil: „Věřící kryje chyby svého bratra a snaží se mu upřímně radit. Naproti tomu člověk zkažený a zlý vystavuje chyby druhých na odiv ostatním a špiní jejich pověst.“ [13]
Al-Hasan al-Basrí praví: „Pokud vyneseš tajemství svého bratra, dopustíš se vůči němu zrady.“ [14]
Muhammed ibn Sirín pravil: „Právě ti s nejvíce nedostatky nejvíce zmiňují nedostatky ostatních lidí.” [15]
Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi’í pravil: „Kdokoli svého bratra zkritizuje, když jsou spolu oba v osamění, ten se vůči němu zachoval upřímně a uchránil jeho reputaci. A kdokoli svého bratra zkritizuje na veřejnosti, ten ho veřejně ponížil a zradil.” [16]
Sulejmán ibn Mihrán al-Kúfí byl nazván al-A’meš, tedy Slabozraký, údajně také proto, že přehlížel prohřešky jiných. Jednou se ho tázala jedna žena na jistý problém a přihodila se jí společensky velmi nepříjemná situace. A’meš na to nikterak nereagoval a jen poprosil, aby mu zopakovala položenou otázku ještě jednou.
Jahjá ibn Me’ín vyprávěl: „Nikdy jsem neviděl nikoho, jako byl Ahmed ibn Hanbel – provázeli jsme ho padesát let a nikdy se před námi nad nikoho nepovyšoval. Vždy jen říkával: „My jsme národ chudáků. Kdyby Alláh neskryl naše chyby, navzájem bychom si je odkryli.“ [17]
Chálidu ibn Safwánovi bylo řečeno: „Který z bratrů ti je nejmilejší?“ Odpověděl: „Ten, který odpouští mé chyby, přijímá mé omluvy a přikrývá mé nedostatky.“ [18]
‘Abdulláh ibn Mubárek pravil: „Kdokoli znevažuje učence, přijde o svůj posmrtný život. Kdokoli znevažuje vládce, přijde o své žití na tomto světě. A kdokoli znevažuje své bratry, přijde o svou vlastní čest.“ [19]
Od vícero zbožných předků a spravedlivých vůdců této ummy se dochovala rada, kterou dávali těm, jež byli pověřeni k úkolu veřejně přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné: „Ze všech sil se snažte nerozkrývat hříšníky, protože vystavování jejich hříchů na odiv očerňuje následovníky islámu jako celek.“ [20]
Vysvětlení tohoto hadísu učenci
Ibn Hadžer shrnuje všechna citovaná podání od Proroka صلى الله عليه و سلم s tím, že zákaz tohoto chování je vyřčen z důvodu toho, že takové chování realizuje cíl prokletého šejtána, tedy aby se zlo co nejvíce rozšířilo, aby se o něm co nejvíce hovořilo a aby byl mezi věřící vnesen svár a zášť. Věřící má naopak povinnost konat tak, aby šejtán svého cíle nedosáhl. [21] Naprosto každý, kdo nehřeší veřejně a nešíří pohoršení a amorálnost mezi další lidi, má nezcizitelné právo na
to, aby byla chráněna jeho čest, pověst a důstojnost před znevažováním a utrháním na cti ze strany jiných lidí. [22]
Al-Munáwí poskytl toto vysvětlení as-Sujútího verze:
„Tj. nechejte na pokoji to, co lidé tají ve svém soukromí. Nevyzvídejte podrobnosti o lidech a nepiďte se po jejich hanbě. Potom následuje objasnění tohoto zákazu, tedy což jsi neviděl, že pokud tak učiníte a pokud budete vynášet na povrch jejich vady, chyby, nedostatky, hanby a to, co skrývají, oni díky vám upadnou do stejně veliké či ještě větší zkaženosti. Toto rozkrývání cizí hanby se děje cestou pomluv, zvláště naprosto nepodložených klevet. Je přikázáno držet v úctě důstojnost jiného a nerozkrývat to, co se druhý rozhodl tajit. Rozkrývání tajných hříchů nepřináší žádný užitek, ale naopak škodu a to ještě větší, nežli je škoda původní, kterou měl člověk tímto rozkrýváním za cíl napravit. Zákonodárce nám proto naopak stanovil povinnost ukrýt a utajit skrytý hřích bližního, pokud se o něm dozvíme. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je situace vladaře, přejícího si prověřit informace, které mezi lidem již kolují, je-li to ve veřejném zájmu.
Vypravěč tohoto hadísu patří k významným mekkánským muslimům, islám přijal po osvobození Mekky, zemřel v roce 60 hidžry ve věku 78 let.“ [23]
Šerefu l-Hakk al-‘Azímábádí říká:
„Zákaz se týká špehovat soukromí lidí a vynášet z něj to, co se snaží ukrýt před jinými, tedy zejména jejich tajné hříchy. Tzn. pokud budeš pátrat po jejich chybách, prohřešcích a nedostatcích a budeš je s nimi neustále konfrontovat, způsobí to, že se za to před tebou přestanou stydět a přestanou kvůli tomu cítit hanbu. Potom budou troufalejší a své hříchy se nebudou stydět páchat i veřejně všem na očích.“ [24]
‘Abdulmuhsin al-‘Abbád uzavírá:
„Vyzvídání odkazuje na špehování druhých a rozkrývání něčího soukromí s cílem nalézt na druhého nějaké kompromitující informace. Také to bývá vysvětlováno jako rozkrývání něčeho, čehož odkrytí by pro dotyčného znamenalo vystavení se veřejné hanbě. Uvádí se, že je zakázáno rozkrývat na veřejnosti něčí tajný hřích a to proto, že tak, jak byl spáchán, škodí jen malému množství lidí. Jeho zveřejněním by škoda zasáhla daleko větší počet lidí. Tento zákaz spadá také v obecný princip dobrého smýšlení o druhém muslimovi, respektive v zákaz mít o něm smýšlení špatné. Pokud člověk bude rozkrývat a odhalovat něčí soukromí, aby v něm našel nějaké nepěkné tajemství, povede to k tomu, že o něm začne mít zlé smýšlení a nakonec přestanou mít dobré smýšlení všichni o všech. Abu d-Dardá رضي الله عنه uvádí, že toto slyšel Mu’áwíja رضي الله عنه přímo od Proroka صلى الله عليه وسلم a velmi ho to obohatilo proto, že tohoto příkazu sám následoval. Toto ukazuje na skutečnost, že Prorokovi صلى الله عليه وسلم společníci رضي الله عنهم jako celek dbali o jeho Sunnu a aplikovali ji ve svých životech. Řídili se jí ze všech lidí nejvíce a hledali požehnání v tom, že budou Proroka صلى الله عليه وسلم úzkostlivě napodobovat. Nechť je s nimi všemi Alláh spokojen.“ [25]
Poučení z tohoto hadísu
1. Způsob zachování tohoto hadísu přes zmínku o jeho praktickém naplnění samotným jeho vypravěčem ukazuje na velkou starost Prorokových صلى الله عليه وسلم společníků na zachování Sunny a na jejich vervu a odhodlání chovat se podle ní, řídit se jí a následovat Prorokova صلى الله عليه وسلم příkladu ve svém osobním životě.
V tomto tkví moudrost a spása, stejně jako je opak tohoto naprostou pošetilostí a zkázou.
2. Citovaný předmětný hadís je také jasnou odpovědí pochybovačům o morálních kvalitách vládce věřících Mu’áwíji رضي الله عنه a dokazuje i čistotu jeho úmyslů.
Je taktéž kladivem na všechny nactiutrhače osočující Prorokovy صلى الله عليه و سلم společníky, pobíjejícím jejich drzá a opovážlivá tvrzení. Není dovoleno mít v srdci zášť vůči nikomu z muslimů, tím méně vůči těm, na kterých závisí správné pochopení naší víry, kteří nám ji zprostředkovali a na bedrech kterých sami stojíme. Nechť je Alláh s nimi všemi spokojen.
‘Abdurrahmán ibn Násir as-Se’dí pravil:
„Vyvarujte se před záští a závistí a hojně opakujte koránskou prosbu:
رَبَّنَا ٱغْفِرْ لَنَا وَلِإِخْوَٰنِنَا ٱلَّذِينَ سَبَقُونَا بِٱلْإِيمَـٰنِ وَلَا تَجْعَلْ فِى قُلُوبِنَا غِلًّا لِّلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ رَبَّنَآ إِنَّكَ رَءُوفٌ رَّحِيمٌ
Pane náš, odpusť nám i bratřím našim, kteří nás předešli ve víře; a nevkládej do srdcí našich zlobu proti těm, kdož před námi uvěřili, Pane náš, vždyť Tys věru shovívavý, slitovný! (Hašr: 10)“ [26]
3. Setkáváme se v životě s dobrými a špatnými činy lidí. Musíme být branami otevírajícími se dobru a zavírajícími se před zlem, které nesmíme pouštět dále.
Vznešený Alláh pravil:
إِنَّ ٱلَّذِينَ يُحِبُّونَ أَن تَشِيعَ ٱلْفَـٰحِشَةُ فِى ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ لَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ فِى ٱلدُّنْيَا وَٱلْـَٔاخِرَةِ
Těm, kdož si přejí, aby se rozšířila nestoudnost mezi věřícími, těm dostane se trestu bolestného na tomto i na onom světě. (Núr: 19)
4. Moudrý člověk hledá ostrůvky pozitivního v moři negativního, aby byl šťastnější.
Od Ahmeda ibn Hanbela a dalších zbožných předků a imámů této ummy se dochovalo, že rozum (arab. العقل al-‘akl) jednoho člověka se měří nejen podle toho, co vše je schopen obsáhnout a analyzovat, ale ještě spíše podle toho, co vše je schopen ignorovat.
Mějte na paměti pravidlo, že tak či onak zlo je obecně rozšířené a dobro je výjimkou (arab. الشر يعم و البر يخص aš-šerru je’ummu we l-birru jachuss). Buďte studnicemi dobra a hradbami šíření zla.
Charak
teristiky skutečně moudrého a rozumného člověka, šťastného a úspěšného na tomto i onom světě, popisuje Ibnu l-Kajjim zde:
„Ke znakům štěstí a úspěchu patří i to, že kdykoli služebník Boží rozšíří obzory svého vědění, vzroste i jeho pokora, shovívavost a milosrdenství. Kdykoli se více oddá uctívání, vzroste i jeho obava z vlastního pokrytectví a nejistota ohledně jeho vlastního konce. S jeho vzrůstajícím věkem klesá jeho hamižnost. Kdykoli zbohatne, stává se o to štědřejším a rozdajnějším. Kdykoli dosáhne větší prestiže, je o to bližší obyčejným lidem a o to více se snaží plnit jejich potřeby s nezbytnou pokorou a skromností vůči nim.“ [27]
5. Kdokoli je veřejně znám jako muslim správné víry a morálky, o tom není dovoleno říkat, že je hříšníkem, inovátorem, heretikem, rozvratníkem nebo čímkoli podobným, naopak, jsme povinni o něm zachovávat dobré smýšlení, dokud se toto dobré smýšlení o něm pod tíhou jasných a nevyvratitelných důkazů, před kterými není možno dále zavírat oči, samo nezhroutí.
Vznešený Alláh praví o skutečném bratrství mezi muslimy, které dojde svého konečného absolutního naplnění v podobě rajské odměny:
وَنَزَعْنَا مَا فِى صُدُورِهِم مِّنْ غِلٍّ
Z hrudí jejich jim veškerou zášť vyrveme (Hidžr: 47)
Příkladem tohoto principu je přístup Talhy ibn ‘Abdirrahmána ibn ‘Awf, jednoho z nejurozenějších Kurejšovců své doby. Jednou mu jeho žena řekla: „Neviděla jsem větší nevděčníky, nežli jsou ti tvoji bratři.“ „Pročpak?“ zeptal se Talha. Odpověděla: „Všimla jsem si, že dokud jsi byl bohatý, stále se motali okolo tebe a když jsi pak zchudl, opustili tě.“ Odpověděl jí: „Přísahám při Alláhu, to jim je určitě ke cti. Přišli v době, kdy mně mohli poctít tím, že jim prokážu štědrost a odešli, aby mě nezahanbili v situaci, kdy bych jim stejně nemohl pomoci hájit jejich práva.“ [28]
6. Pamatujte, že existují jen dva druhy řeči a dva druhy mlčení: slova, za která jsme odměněni, slova, za která jsme potrestáni, mlčení, za které jsme odměněni a mlčení, za které jsme potrestáni.
Vznešený Alláh pravil:
يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ ٱتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ وَقُولُوا۟ قَوْلًا سَدِيدًا
Vy, kteří věříte! Bojte se Boha a mluvte slova přímá! (ِAhzáb: 70)
Podle našich zbožných předků se člověk musí naučit mlčet zrovna tak, jako se i naučil mluvit.
Abu d-Dardá رضي الله عنه ohledně mlčení pravil: „Mlčení je druhem moudrosti, ale je jen velmi málo těch, co ho praktikují.“ [29]
Al-Hasan al-Basrí pravil: „Rozumný drží svůj jazyk až za svým srdcem. Kdykoli si přeje něco říci, nejprve si to promyslí. Pokud by mu to mělo být k dobru, promluví. Pokud by mu to nemělo být k dobru, bude radši mlčet. Bláhový naopak drží své srdce až za jazykem. Kdykoli se mu chce něco říct, prostě to řekne a neohlíží se, zda je mu to k dobru či nikoli.” [30]
Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí ohledně nebezpečnosti jazyka poznamenal, že „možná člověku unikne na jazyk nějaké slovo a on díky němu dojde zkázy.“ [31]
7. V každém člověku je dobro, byť je ho málo, vzpomínejte a využívejte jeho dobro co nejvíce a naopak co nejméně vzpomínejte jeho zlo, byť by ho bylo přehršel. Příliš mnoho vzpomínání zla umrtvuje srdce a vrhá špatné světlo na ummu islámu, kterou Boží Posel صلى الله عليه و سلم pochválil jako celek, aniž by se soustředil na nepochybně existující jednotlivé podoby zla a ohavnosti mezi námi:
مثلُ أُمَّتِي مثلُ المطَرِ لا يُدْرَي أوَّلُهُ خيرٌ أم آخرُهُ.
„Příkladem mé ummy je, že je jako déšť. Ani nevíš, zda je lepší jeho začátek, nebo jeho konec.” [32]
Kdo se soustředí na zlo, také šíří zlou krev a negativní energii mezi lidmi, čímž odvrací od Alláha. Kdo se soustředí na dobro, šíří jen dobro a k Alláhu vybízí. Jen takový si zaslouží být přítelem opravdového věřícího, neboť ‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „Nechť není tvým přítelem nikdo, kromě toho, kdo ti pomáhá připomínat si Alláha.” [33]
Kdo je dobrý, obracejte se k němu přes jeho dobro, aby byl ještě lepší. Kdo dobrý není, má i tak aspoň jednu nějakou dobrou vlastnost, popadněte ho za ni a pomocí ní ho zkuste zbavit jeho neřestí.
8. Existují dva druhy kritiky – konstruktivní a destruktivní. Konstruktivní kritika je na rozdíl od destruktivní kritiky zřídkavá mezi množstvím pochval, citlivě formulovaná, obrací se ke kritizovanému osobně v soukromí, promlouvá k němu skrze jeho dobré vlastnosti, nemá za cíl ho urážet a špinit jeho pověst, ale napravit dotyčného. Buduje přátelství a bratrství a nikoli rozkoly a nenávist. Snažme se proto, aby žádná naše kritika neporušovala velkolepý koránský princip:
إِنَّمَا ٱلْمُؤْمِنُونَ إِخْوَةٌ فَأَصْلِحُوا۟ بَيْنَ أَخَوَيْكُمْ ۚ وَٱتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ لَعَلَّكُمْ تُرْحَمُونَ
Věřící jsou si přece bratry; usmiřujte tedy oba bratry své a buďte bohabojní – snad dostane se vám smilování! (Hudžurát: 10)
‘Abdurrahmán ibn Násir as-Se’dí praví:
„Poslouchejte ty, kteří se vám snaží radit a buďte jim vděční, bez ohledu na to, zda se nakonec ukáže, že se mýlili anebo měli pravdu. Vy buďte vždy připraveni vzít svou chybu zpět, protože toto je znamením moudrosti a ctnosti.“ [34]
9. Nebuďme škodolibými mrchožrouty, kterým je vlastní supí mentalita a kteří jen číhají, až někdo okolo nich udělá nějakou chybu, aby ji mohli diskutovat a rozmazávat ji a pak na jejím základě dotyčného ostouzet.
Vznešený Alláh praví:
يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ لَا يَسْخَرْ قَوْمٌ مِّن قَوْمٍ عَسَىٰٓ أَن يَكُونُوا۟
خَيْرًا مِّنْهُمْ وَلَا نِسَآءٌ مِّن نِّسَآءٍ عَسَىٰٓ أَن يَكُنَّ خَيْرًا مِّنْهُنَّ ۖ وَلَا تَلْمِزُوٓا۟ أَنفُسَكُمْ وَلَا تَنَابَزُوا۟ بِٱلْأَلْقَـٰبِ ۖ بِئْسَ ٱلِٱسْمُ ٱلْفُسُوقُ بَعْدَ ٱلْإِيمَـٰنِ ۚ وَمَن لَّمْ يَتُبْ فَأُو۟لَـٰٓئِكَ هُمُ ٱلظَّـٰلِمُونَ
Vy, kteří věříte! Nechť neposmívají se jedni lidé druhým, možná že tito jsou lepší než oni! A nechť jedny ženy se neposmívají druhým, možná že tyto jsou lepší než ony! Neurážejte se vzájemně a nenazývejte se přezdívkami! A jak hnusný je název “hanebník” poté, co byla přijata víra! A ti, kdož se nebudou kát, jsou věru nespravedliví! (Hudžurát: 11)
Přílišná podezřívavost jen ukazuje zkaženost duší těch, kteří o druhých nesmýšlí dobře, protože čistá duše je jako překrásný motýl, všímající si pouze voňavých a krásných květů, zatímco špinavá duše je jako ohavná moucha, hledající jen smetí a věci nečisté. A také to ukazuje na jejich vlastní lenost a neschopnost, protože jen ten, kdo nic nedělá, nic nezkazí a díky tomu pak mívá čas, aby se pídili po chybách druhých.
Vznešený Alláh praví:
يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ ٱجْتَنِبُوا۟ كَثِيرًا مِّنَ ٱلظَّنِّ إِنَّ بَعْضَ ٱلظَّنِّ إِثْمٌ ۖ وَلَا تَجَسَّسُوا۟ وَلَا يَغْتَب بَّعْضُكُم بَعْضًا
Vy, kteří věříte! Střezte se přílišného podezřívání druhých, vždyť některá podezření jsou hříchem! Nevyzvídejte a nepomlouvejte se vzájemně! (Hudžurát: 12)
Pokud se k nám donese, že někdo někoho za něco napadá, nepřenášejme takovou destruktivní kritiku dále. To není islámská praxe. Když zbožným předkům někdo řekl, že o nich někdo další zle hovoří, tázali se: „To neměl šejtán po ruce nikoho jiného, nežli tebe?“ Každému živému cítícímu člověku nedělá dobře, když slyší, že o něm někdo špatně smýšlí. Někdy pomluva k pomlouvanému nedoletí a Alláh ho tak ušetří trápení. Pokud pak pomluvu přeneseme k pomlouvanému my, jako bychom zabodli šíp, co k němu nedoletěl, přímo do jeho srdce.
10. Nikdo není bez hříchu a proto nikdo nemá právo vynášet navenek hříchy jiného, kdo se snaží, aby jimi nikoho dalšího mimo sebe samého nepoškodil. A samotný fakt naší hříšnosti nám brání v pýše a aroganci vůči jiným či v propadnutí iluzi vlastní dokonalosti, jak popisuje Posel Boží صلى الله عليه و سلم:
لو لم تكونوا تُذنِبون خشيتُ عليكم أكثرَ من ذلك العُجْبَ.
„Pokud byste sami nehřešili, obával bych se, že propadnete sebeklamu vlastní dokonalosti a to je ještě horší.“ [35]
Posel Boží صلى الله عليه و سلم také pravil:
طُوبى لِمَن ملَك لسانَه ووسِعه بيتُه وبكى على خطيئتِه.
„Blahoslaven ten, kdo spoutá svůj jazyk, vystačí si ve svém domě a pláče nad svými vlastními chybami.“ [36]
Júnus ibn ‘Ubejd pravil: „Pokud budou dvě vlastnosti Božího služebníka v pořádku, budou v pořádku také ostatní jeho činy: jeho modlitba a jeho slova.“ [37]
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín také varoval:
„Pomlouvání a útoky na osobní integritu ostatních patří k věcem, které ničí komunity.“ [38]
Nebuďme z těch, kteří veřejně šíří chyby ostatních, cíleně či nevědomě proto, aby odvrátili pozornost od svých vlastních nedostatků. Sami osamotě zpytujme svá svědomí. Nikdo z nás není dokonalý. Kterou chybu máme u sebe napravovat jako první? Jaký je náš vztah k Alláhu? Jak jsme na tom s dodržováním modliteb? Kdy jsme naposledy přečetli něco z Koránu? Nakolik dodržujme Sunnu? Na to ať si odpoví každý sám a hledá nápravu nejprve sebe sama, shodně tomu, co říká Ibn Tejmíja:
„Pokud napravíte to, co konáte ve skrytu, Alláh vzápětí napraví i to, co konáte na veřejnosti.“ [39]
Utíkáme se k Alláhu předtím, abychom odmítali rady jiných a bránili chyby, které pramení od nás samých, neboť toto je branou zla a cestou zkažených a zpupných.
___________________________________________________________________________________________________________________
[1] Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4888; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 5760. Jako sahíh ho doložili Ibn Muflih v al-Ádábu š-šer’íja, 1/300; podle al-Munáwího i an-Newewí, viz Fejdu l-Kadír, 1/559; a al-Albání v Sahíhu l-Mewáríd, hadís č. 1249 a v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 2295.
[2] Viz Sunen Abí Dáwúd, 43/116.
[3] Viz al-‘Abbád v Šerhu Suneni Abí Dáwúd, 3/256.
[4] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 248, sahíh podle al-Albáního tahkíku.
[5] Zaznamenal as-Sujútí v Džámi’u s-saghír, hadís č. 1153. Al-Munáwí jeho isnád ocenil jako hasan ve Fejdu l-kadír, 1/559.
[6] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2623. Obě varianty čtení se v arabském textu liší jen jedinou herekou, tj. značkou pro krátkou samohlásku, na konci.
[7] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4880. Al-Albání ho ve svém tahkíku označil jako sahíh.
[8] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 425.
[9] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1695.
[10] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6781.
[11] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Mekárimu l-achlák, podání č. 20.
[12] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, podání č. 327. Al-Albání ho ocenil jako sahíh v Sahíhu l-Adebi l-mufred, podání č. 250.
[13] Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, str. 225.
[14] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Kitábu s-samt, str. 404.
[15] Zaznamenal ad-Dínewerí v al-Mudžálesetu we džewáhiru l-‘ilm, 6/86.
[16] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 9/140, podání č. 13854.
[17] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 9/181.
[18] Zaznamenal Ibn ‘Asákír v Táríchu Dimešk, 16/107; a ad-Dínewerí v al-Mudžálesetu we džewáhiru l-‘ilm, pod. č. 3294.
[19] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 8/408.
[20] Tak uvádí Ibn Redžeb al-Hanbelí v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem.
[21] Viz Fethu l-Bárí, 12/67.
[22] Viz Ibid., 12/76.
[23] Viz Fejdu l-Kadír, 1/559
[24] Viz ‘Awnu l-ma’búd, 13/159.
[25] Viz Šerhu Suneni Abí Dáwúd, 3/255.
[26] Viz Medžmú’u l-muallefát, 21/257.
[27] Viz al-Fewáid, str. 168.
[28] Zaznamenal al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 180.
[29] Uvádí Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilm, str. 628.
[30] Zaznamenal Abú Bekr ad-Dínewerí v al-Mudžálesetu we džewáhíru l-‘ilm, podání č. 2049.
[31] Viz Sajdu l-chátir, str. 233.
[32] Od Anase ibn Málika رضي الله عنه zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2869 jako hasan gharíb, jako sahíh ho doložil i al-Albání v Sahíhu l-Džámi’ 5854.
[33] Zaznamenal Ahmed ibn Hanbel v Kitábu z-zuhd, 1/126.
[34] Viz Medžmú’u l-muallefát, 21/257.
[35] Od Anase ibn Málikaرضي الله عنه zaznamenali al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 6936; al-‘Ukajlí v ad-Du’afá, 2/159; a Ibn ‘Adí v al-Kámilu fi d-du’afá, 4/318. V některých isnádech se uvádí Selám ibn Abi s-Sahbá´, který by snad neměl být problematickým vypravěčem. Jako hasan li-ghajrihi doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 658.
[36] Od Sewbána رضي الله عنه zaznamenal at-Taberání v al-Awsatu, 3/21. Jako hasan ocenil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 3929.
[37] Zaznamenali Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 3/20; a az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 6/293.
[38] Viz Kawlu l-mufíd, 2/41.
[39] Viz al-Fetáwá al-kubrá, 3/277.