Naši zbožní předkové o odchodu Ramadánu

people inside building

Ramadán a půst v něm patří k posvátným symbolům islámu, ke kterým je nutno přistupovat se vší vážností a které není radno jakkoli znevažovat.

O těchto vznešených symbolech Všemohoucí Alláh řekl:

وَمَن يُعَظِّمْ حُرُمَـٰتِ ٱللَّـهِ فَهُوَ خَيْرٌ لَّهُۥ عِندَ رَبِّهِۦ

A kdo v úctě bude mít posvátné věci Boží, bude to pro něj lepší u Pána jeho. (Hadždž: 30)

Ramadán a půst v něm patří k posvátným symbolům islámu, ke kterým je nutno přistupovat se vší vážností a které není radno jakkoli znevažovat.

O těchto vznešených symbolech Všemohoucí Alláh řekl:

وَمَن يُعَظِّمْ حُرُمَـٰتِ ٱللَّـهِ فَهُوَ خَيْرٌ لَّهُۥ عِندَ رَبِّهِۦ

A kdo v úctě bude mít posvátné věci Boží, bude to pro něj lepší u Pána jeho. (Hadždž: 30)

وَمَن يُعَظِّمْ شَعَـٰٓئِرَ ٱللَّـهِ فَإِنَّهَا مِن تَقْوَى ٱلْقُلُوبِ

A má-li kdo v úctě obřady Boží, je to známka bohabojnosti srdcí. (Hadždž: 32)

V celé historii lidstva se nenašel nikdo, kdo by více ctil a kdo by si více považoval tyto velkolepé principy víry, nežli naši zbožní předkové.

Dívali se na Ramadán jako na jedinečnou příležitost získat mnohonásobnou odměnu za zbožné činy, změnit svůj život a přivyknout na uctívání, napravit své nitro, probudit své srdce a očistit své úmysly. Ramadán pro ně nebyla ani přítěž, ani ho nebrali za festival dobrého jídla a nočního života. Byla to pro ně především nádherná oáza duchovnosti v pustině celého roku každodennosti a profánních banalit, karavansaraj a místo spočinutí a načerpání zásob trpělivosti, výdrže, bohabojnosti a vůle konat vše, co Alláha těší a zanechat všeho, co Ho hněvá, shodně slovům Božím:

وَتَزَوَّدُوا۟ فَإِنَّ خَيْرَ ٱلزَّادِ ٱلتَّقْوَىٰ

A zásobte se na cestu, však nejlepší zásobou na cestu je bohabojnost! (Bekara: 197)

Plně využívali nejlepší sklizně ramadánské úrody – možnosti zlepšit sám sebe, přemoci svou špatnou stránku a projít spirituálním přerodem, katarzí, na jejímž konci je čekala daleko lepší, upřímnější, skutečnější, autentičtější a opravdovější verze jich samých a jejich vlastního já. Někdo, kdo si zasloužil Boží podporu a pomoc ještě více, protože svými činy a svým odhodláním vysloužil Boží spokojenost.

Ibnu l-Kajjim v tomto duchu pravil:

Skutečně upřímného člověka Alláh chrání Svou opevněním, které On okolo něho zbudoval odměnou za jeho upřímné uctívání, za to, že svým konáním dobra dotyčný usiloval jen o Jeho přízeň, toužil jen po Jeho Tváři, jen po Něm Samém, podřizoval se pouze Němu a necítil potřebu po ničem jiném kromě Jeho blízkosti.[1]

Zbožní předkové tváří v tvář odchodu postního měsíce Ramadánu

Sálih al-Fewzán o našich zbožných předcích pravil:

Oproti lidem dnes, naši selef nepromrhali z Ramadánu ani jediný okamžik. V noci se modlili, přes den se postili, recitovali Korán, vzpomínali Alláha a věnovali se různým podobám uctívání. Neuběhla ani sekunda, aniž by nekonali něco dobrého.[2]

A největší důraz kladli naši zbožní předkové na to, aby se efekt Ramadánu plně odrazil na jejich přístupu k druhým. 

Například ‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما nejčastěji přerušoval svůj půst mezi chudobnými. Požádal-li ho kdokoli o jídlo, dal mu ho. Dokonce i když zrovna chtěl přerušit půst. Stávalo se, že když se vrátil domů, všechno jídlo už bylo snědeno a nezbylo mu na iftár už nic. Postil se tedy dalšího dne dál, aniž se předcházející den po skončení půstu vůbec nasytil. [3]

Svými dobrými skutky se naši zbožní předkové nikdy neholedbali. Vždy byli skromní a pokorní, kolébali se mezi strachem z nepřijetí svých dobrých činů a nadějí na jejich přijetí. 

Mu’allá ibn Fadl pravil: „Naši zbožní předkové šest měsíců prosili, aby se dožili Ramadánu. A dalších šest měsíců pak prosili, aby jejich dobré skutky v Ramadánu byly přijaty.[4]

Omar ibn ‘Abdul’azíz posílal na sklonku Ramadánu do regionů své rozsáhlé říše depeše, v nichž muslimům radíval zakončit Ramadán prosbami o odpuštění a zekátu l-fitrem. [5]

Zbožní předkové bezprostředně po skončení Ramadánu

Al-Hasan al-Basrí pravil: „Věru Vznešený Alláh učinil požehnaný měsíc Ramadán pro Své služebníky závodištěm v konání dobrých zbožných skutků a bohulibých činů, kterými mohou usilovat o Jeho blízkost a spokojenost. Někteří v tomto závodě předeženou ostatní a tím se stanou triumfujícími vítězi, zatímco jiní zůstanou pozadu a díky tomu budou nakonec zklamáni, neboť vytoužených výsledků nedosáhli. Jak podivuhodná je situace toho, kdo všechny v Soudný Den s úsměvem předežene, v den, kdy zvítězí upřímní dobro konající a všichni, kdo byli ve svých úmyslech falešní, nenaleznou žádnou odměnu a všechna jejich snaha se ukáže marná.[6]

Ibn Redžeb al-Hanbelí praví:

Srdce každého, kdo koná dobro, je naplněno nostalgií, steskem a zármutkem a odchod požehnaného postního měsíce v jeho srdci působí bolest.[7]

Také se táže:

Jak může věřící neprolévat slzy, když požehnaný ramadánský čas odchází a on ani neví, kolik času mu ještě bude dopřáno a zda se příštího Ramadánu vůbec dožije?[8]

Úvahy zbožných předků o přijetí dobrých skutků vykonaných během Ramadánu

Největší starostí našich zbožných předků po skončení samotného postního měsíce bylo, jak už jsme uvedli, zda jejich dobré činy během něj Všemohoucí Alláh vůbec přijal. Více přemýšleli, uvažovali, hloubali a tázali se sami sebe, zda Alláh přijal skutek, či nepřijal, než o samotném skutku.

Ve svých úvahách dospěli k následujícím pozorováním, zjištěním a závěrům, podle kterých bylo ramadánské úsilí přijato od někoho, kdo splňuje následující čtyři charakteristiky:

1. První charakteristikou přijatého ramadánského snažení je bohabojnost, neb
oť Vznešený Alláh pravil:

إِنَّمَا يَتَقَبَّلُ ٱللَّـهُ مِنَ ٱلْمُتَّقِينَ

Bůh přijímá jen od bohabojných (Máida: 27)

Přijetí činů je tedy důkazem úplnosti víry. Jinými slovy, aby bylo něčí ramadánské úsilí přijato, musí dotyčný na konci Ramadánu vyjít z tohoto období jako člověk bohabojnější, než byl na jeho počátku.

Z tohoto důvodu v hadísu od Džábira رضي الله عنه ibn ‘Abdulláha Posel Boží صلى الله عليه و سلم při stoupání na svou kazatelnu pravil na prvním jejím schodu ámín a toto pak vysvětlil slovy:

لَمَّا رَقِيتُ الدَّرَجَةَ الأُولَى جَاءَنِي جِبْرِيلُ صلى الله عليه وسلم فَقَالَ‏:‏ شَقِيَ عَبْدٌ أَدْرَكَ رَمَضَانَ، فَانْسَلَخَ مِنْهُ وَلَمْ يُغْفَرْ لَهُ، فَقُلْتُ‏:‏ آمِينَ‏.‏

Když jsem vystoupal na první schod, přišel ke mně Džibríl, mír s ním, a pravil: „Nechť propadne zoufalství ten služebník, který se dožije příchodu Ramadánu a po jeho odchodu mu nebude odpuštěno. A já tedy řekl ámín.[9]

Kdo uspěje získat více bohabojnosti, ten v sobě probudí vůli o to více konat vše, co Alláha těší a o to svědomitěji se vyhýbat tomu, co Ho hněvá. Tímto naplní účel půstu, kterým je právě zvětšení bohabojnosti a tím dále očistí své srdce a zkvalitní vnitřní stránku svého prožívání víry.

2. Druhou indícií, že něčí ramadánské snažení bylo přijato, je tedy na základě výše uvedeného zlepšení lidského nitra a očištění srdce dotyčného jedince.

Vznešený Alláh pravil:

أَفَمَن شَرَحَ ٱللَّـهُ صَدْرَهُۥ لِلْإِسْلَـٰمِ فَهُوَ عَلَىٰ نُورٍ مِّن رَّبِّهِۦ ۚ فَوَيْلٌ لِّلْقَـٰسِيَةِ قُلُوبُهُم مِّن ذِكْرِ ٱللَّـهِ ۚ أُو۟لَـٰٓئِكَ فِى ضَلَـٰلٍ مُّبِينٍ

Zdaž ten, jehož hruď Bůh rozevřel pro islám a jenž řídí se světlem od Pána jeho vycházejícím…? Běda těm, jichž srdce jsou zatvrzelá vůči připomenutí Božímu, neboť oni jsou v zjevném bloudění. (Zumer: 22)

Pokud dopustíme, že se pro nás uzavřou dveře k Alláhu, žádné další nám už nejsou a ani nebudou k ničemu.

Muhammed Sálih al-‘Usejmín pravil:

Člověk musí ze všeho nejdříve očistit své srdce a teprve potom svůj oděv a své tělo, protože na oděv a tělo se dívají lidé, ale do srdcí nahlíží Vznešený Alláh.[10]

Toto očištěné srdce je nezbytným předpokladem dalšího duchovního růstu a nelze bez něj dosáhnout dalšího, hlubšího poznání náboženských skutečností, neboť Vznešený Alláh ohledem Koránu praví:

لَّا يَمَسُّهُۥٓ إِلَّا ٱلْمُطَهَّرُونَ

a dotýkají se ho jen očištění (Wáki’a: 79)

Ibnu l-Kajjim vysvětlil tuto souvislost slovy:

Tj. nikdo nemůže správně pochopit Korán a obsáhnout jeho význam, kromě toho, koho srdce je čisté a nepotřísněné inovací a bludem. Takto pošpiněným srdcím je zabráněno v proniknutí do významu Koránu a v jeho řádném pochopení.[11]

Toto vnitřní očištění se tak stává předpokladem pro to, aby víra člověka neklesala zpět, on nestagnoval ve svém duchovním rozvoji a ve své spirituální pouti se nezastavil, či se dokonce neobrátil zpět a byl zase takový, jako byl před příchodem právě uplynuvšího Ramadánu.

3. Jinými slovy, třetím ukazatelem toho, že naše snažení během Ramadánu bylo přijato, je kontinuita v konání dobra a pokračování stejným směrem, jakým jsme se během Ramadánu vydali. Tedy podívej se, co následuje po dobrých činech, které jsi vykonal a pokud po dobru i nadále konáš další a dobro dobro, to dobro, které jsi vykonal, bylo od tebe přijato.

Ibn Redžeb al-Hanbelí pravil:

Pokračování např. ve skutku půstu i po Ramadánu je znamením, že Alláh dotyčnému jeho ramadánský půst přijal. Věru Alláh přijímá dobré činy Svých služebníků, navádí je k dalšímu dobru a poskytuje jim Svou podporu v konání dalších dobrých skutků.[12]

O tom Všemohoucí Stvořitel řekl:

مَن يَهْدِ ٱللَّـهُ فَهُوَ ٱلْمُهْتَدِى ۖ وَمَن يُضْلِلْ فَأُو۟لَـٰٓئِكَ هُمُ ٱلْخَـٰسِرُونَ

Ten, jehož Bůh vede, je dobře veden, avšak ti, které nechává bloudit, ti ztrátu utrpěli. (A’ráf: 178)

Ten, od koho je přijato jím vykonané dobro, tomu Alláh poskytne své usměrnění (arab. إرشاد iršád) a Svou podporu (arab. توفيق tewfík) v konání dobra a inspiruje ho k tomu, aby dobra konal ještě více. Vykonané dobro člověka formuje v lepší lidskou bytost, tato lepší lidská bytost koná ještě více dobra, které se na ni znovu odráží tak, že ji činí ještě lepší lidskou bytostí, než předtím. Tím se celý kruh uzavírá.

4. Tedy jinak řečeno posledním, čtvrtým znamením přijetí našeho ramadánského snažení je fakt, že se pro nás každý další Ramadán stává novou a novou zastávkou načerpání duchovních sil, dalším a dalším odrazovým můstkem a metou na cestě k Boží spokojenosti. Získáváme další a další dobré návyky a osvobozujeme se dalších a dalších špatností.

V Abú Hurejrově رضي الله عنه hadísu o branách rajských se dozvídáme, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pojmenoval tyto brány po různých podobách dobra a zbožných skutků, neboť jimi projdou tací, kteří v těchto podobách dobra vynikli nad druhými. Tak existuje brána dávání a poskytování ostatním, brána boje na cestě Boží, brána almužny a zekátu, nebo brána zvaná ar-Rejján, která je vyhrazená jen pro postící se. [13]

Proto se zamysleme sami nad sebou a upřímně se ptejme: Co máme rádi? K čemu tíhneme? Čím nás Alláh zaměstnal po celé dni? Zakusili jsme slast uctívání v některé z jeho podob? Nalezli jsme nějakou z nich, v níž máme ambici překonat všechny okolo sebe?

Ibn Tejmíja pravil:

Skutečně upřímný člověk bezpochyby okusí sladkost uctívání Alláha a tato mu zabrání v tom, aby vedle Alláha uctíval i jiné, neboť pro srdce neexistuje nic lahodnějšího ani blahodárnějšího, nežli slast víry v Alláha, Pána všech světů.[14]

Al-Hasan al-Basrí proto řekl: „Věru každý den, kdy se vůči Alláhu nedopustíme neposlušnosti, je pro nás svátkem.[15]

Prosme i my o přijetí skutků, bohabojnost, čistotu srdce, o možnost zakusit slast uctívání a o podporu setrvat na cestě dobra, kterou jsme kráčeli v Ramadánu a v neposlední řadě i o to, aby nám bylo dáno dožít se Ramadánu příštího. Ámín

_______________________________________________________________________________________________________________

[1] Viz Medáridžu s-sálikín, 2/202.

[2] Viz Fetáwá ramadáníja. Online na <alfawzan.af.org.sa/ar/node/14891>.

[3] Viz Latáifu l-me’árif, str. 168.

[4] Zaznamenal Ibn Redžeb v Latáifu l-me’árif, str. 148.

[5] Uvádí Ibn Redžeb v Latáifu l-me’árif, 383.

[6] Uvádí Ibn Redžeb v Latáifu l-me’árif, str. 286.

[7] Viz Ibn Redžeb Latáifu l-me’árif, str. 304.

[8] Viz Ibid., str. 217.

[9] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 644. Jako hasan ho doložil as-Sacháwí v Kawlu l-mufíd, str. 209.

[10] Viz Tefsíru súreti z-Zumer, str. 74.

[11] Viz at-Tibján fí ajmáni l-Kur´án, str. 340.

[12] Viz Latáifu l-me’árif, str. 221.

[13] Viz u al-Buchárího v Sahíhu, hadís č. 3666.

[14] Viz al-Fetáwá, 10/215.

[15] Zaznamenal Ibn Redžeb v Latáifu l-me’árif, str. 278.