Šejch Abú Hamdán Ajjúb Hammúda, žák šejcha ‘Ubejda al-Džábirího, vyprávěl:
„Seděli jsme v údolí Miná ve stanu, stalo se to v roce 1417 hidžry (tj. 1997 kř. éry) v den napájení poutníků (arab. يوم التروية jewmu t-terwíja), 8. Zu l-Hidždža toho roku, nemýlím-li se.
Šejch Abú Hamdán Ajjúb Hammúda, žák šejcha ‘Ubejda al-Džábirího, vyprávěl:
„Seděli jsme v údolí Miná ve stanu, stalo se to v roce 1417 hidžry (tj. 1997 kř. éry) v den napájení poutníků (arab. يوم التروية jewmu t-terwíja), 8. Zu l-Hidždža toho roku, nemýlím-li se.
Toho dne propukl ve stanovém městečku ohromný požár. Panovalo extrémně horké a suché počasí, vál prudký vítr, který rozdmýchával plameny a dodával požáru ještě více na síle. Shořelo více než sedmdesát tisíc stanů a v plamenech nalezly smrt více než tři stovky poutníků. Ať je Alláh přijme do Své Milosti.
K šejchovi Ibn Bázovi přistoupil naprosto zoufalý muž, byl naprosto otřesený a v agonii. V jeho tváři se zračil nevýslovný smutek.
Řekl: „Ó šejchu, byl jsem ve stanu se svou matkou a dětmi. Když plameny přikryly náš stan, byl jsem zrovna ve stavu nedbalosti a lhostejnosti. Oheň se šířil na všechny strany a já jen zmateně pobíhal sem a tam, nevěda, zda jako první zachraňovat svou matku, nebo své děti!“
Naneštěstí si situace vyžadovala bleskurychlé rozhodnutí. A to ihned. Tomu muži nebylo souzeno ve svém rozhodnutí uspět. Rozhodl se nejprve zachránit děti a doufal, že se pro matku vrátí, až děti vynese z plamenů. Jenže Alláh rozhodl jinak a nikdy nebude jinak, než jak rozhodne On.
Když se dotyčný muž vrátil do hořícího stanu pro matku, zjistil, že ji není schopen ze stanu vyprostit. Kouř a žár už byl tak nesnesitelný, že nedovoloval do stanu vůbec vstoupit. A jeho matka už byla po smrti. Nedalo se nic dělat.
Když si šejch vyslechl jeho příběh, sklopil zrak a oči se mu zalily slzami. Kvůli jeho slzám propukla v pláč i velká většina těch, kdo tomu přihlíželi. Někteří plakali dojati neštěstím onoho muže a zbývající dojal soucit šejcha Ibn Báze, jenž byl projevem jeho obrovské dávky milosrdenství. Emoce byly koncentrovány v tom okamžiku natolik, že se nikdo nedokázal zmoci na jediné slovo. Pak najednou šejch pozdvihl hlavu a pravil: „Můj synu. Možná jsi měl jako první vynést svou matku. Děti ti vynahrazeny být mohou, ale matku nemůže nahradit vůbec nic. Alláh ti může dát nové děti. Ale jak jednou ztratíš matku, už ji ničím nenahradíš.“
A potom, jak bývalo jeho zvykem, utěšil onoho muže vlídnými slovy, poradil mu být trpělivý a nevzpírat se rozhodnutí Alláha nejvznešenějšího.”
Zdroj: Statusy na twitterovém účtu šejcha,
قصة مؤثرة
كنا في مخيم العلامة ابن باز -رحمه الله رحمة واسعة- بمنى عام 1417 هـ يوم التروية -إن لم أكن واهماً-، وقد نشب في ذاك اليوم حريق هائل، وقد كان الحر شديدا والريح عاتية؛ مما زاد النار شدة واضطرامأ؛ فالتهمت أكثر من سبعين ألف خيمة، ومات ما يقارب الثلاثمائة حاج وربما يزيد…
— أبو همام أيوب حمودة (@abuhammam_ayoub) April 21, 2020