Čtyři zásady ve věci širku - imám Muhammed bin 'Abdulwehháb

Prosím Alláha, Nejšlechetnějšího, Pána Trůnu, aby vás chránil na tomto i na onom světě a požehnal vám kdekoliv jste a učinil vás těmi, kteří jsou vděční, obdrží-li něco a trpěliví, jsou-li podrobeni zkoušce a kteří hledají odpuštění, pokud zhřeší. S určitostí to jsou tři znaky štěstí.

Buď si vědom, nechť Alláh Tě vede cestou poslušnosti k Němu, že hanífíja je náboženstvím Abraháma. Znamená, že uctíváš pouze Alláha, spojuješ víru pouze s Nim, přesně jak řekl:

وَمَا خَلَقْتُ الْجِنَّ وَالإنْسَ إِلا لِيَعْبُدُونِ

A stvořil jsem lidi a džiny pouze proto, aby Mne uctívali. (Záriját:56)

Přijmeš-li tedy fakt, že tě Alláh stvořil proto, abys jej uctíval, buď si vědom, že uctívání u Něj nemá žádnou váhu, dokud není spojeno s tewhídem (Jediností Boží).
Stejně jako modlitba není považována za modlitbu, dokud není spojena s očistou. Proto tedy širk (přidružování k Bohu), vstoupí-li do uctívání, ho ničí stejně, jako znečištění ničí čistotu.
Uznej tedy, že pokud širk vstoupí do uctívání, ničí ho a jednoznačně anuluje všechny jeho úkony a ten, kdo mu (tedy širku) podlehne, bude navždy v pekle. Pak si uvědom, že uznat tento fakt je pro tebe nejdůležitější, aby tě Alláh zachránil před konáním širku. Nejvyšší o tom řekl:
إِنَّ اللَّهَ لا يَغْفِرُ أَنْ يُشْرَكَ بِهِ وَيَغْفِرُ مَا دُونَ ذَلِكَ لِمَنْ يَشَاءُ وَمَنْ يُشْرِكْ بِاللَّهِ فَقَدْ ضَلَّ ضَلالا بَعِيدًا

Bůh neodpustí, je-li k Němu něco přidružováno, ale odpustí vše, co je mimo toto, tomu, komu chce. A kdo přidružuje k Bohu, ten zabloudil zblouděním dalekým.
(Nisá´:116)

Toto poznání se skládá ze čtyř zásad, které Alláh Nejvyšší, seslal ve své knize:

1.
Vědomí, že nevěřící, proti kterým Posel صل الله عليه وسلم bojoval, byli zvyklí uznávat, že Alláh Nejvyšší je Stvořitelem, a Určovatelem všech záležitostí.

To je však neuvedlo v islám a důvodem k tomu, jsou slova Nejvyššího:

قُلْ مَنْ يَرْزُقُكُمْ مِنَ السَّمَاءِ وَالأرْضِ أَمْ مَنْ يَمْلِكُالسَّمْعَ وَالأبْصَارَ وَمَنْ يُخْرِجُ الْحَيَّ مِنَ الْمَيِّتِوَيُخْرِجُ الْمَيِّتَ مِنَ الْحَيِّ وَمَنْ يُدَبِّرُ الأمْرَفَسَيَقُولُونَ اللَّهُ فَقُلْ أَفَلا تَتَّقُونَ

“Rci: “Kdo uštědřuje vám obživu z nebes a země? Kdo vládcem je sluchu a zraku? Kdo dává vzejít živému z mrtvého a mrtvému ze živého a kdo řídí rozkazy všechny?” I odvětí: “Bůh!” Rci jim tedy: “Proč tedy nechcete být bohabojní?” (Júnus:31)

2.
Oni (modloslužebníci) říkají: „Vzýváme je, ale činíme tak pouze pro hledání blízkosti a přímluvy (u Alláha).“

Důvodem proti hledání blízkosti Boží prostřednictvím awlijaá´[1] jsou Boží slova:

أَلا لِلَّهِ الدِّينُ الْخَالِصُ وَالَّذِينَ اتَّخَذُوا مِنْ دُونِهِ أَوْلِيَاءَ مَا نَعْبُدُهُمْ إِلا لِيُقَرِّبُونَا إِلَى اللَّهِ زُلْفَى إِنَّ اللَّهَ يَحْكُمُ بَيْنَهُمْ فِي مَا هُمْ فِيهِ يَخْتَلِفُونَ إِنَّ اللَّهَ لا يَهْدِي مَنْ هُوَ كَاذِبٌ كَفَّارٌ

“Což Bohu víra upřímná nepatří? Ti, kdož si berou jako ochránce jiné než Jeho, hovoří: “My je uctíváme jen proto, aby nás co nejvíce k Bohu přiblížili.” Bůh věru pak mezi nimi rozsoudí to, o čem ve sporu byli. A Bůh zajisté nepovede správně ty, kdož lháři jsou a nevěřící zarputilí.”(Zumer:3)

A důvodem proti přímluvě prostřednictvím awlijá´ jsou slova Boží:

وَيَعْبُدُونَ مِنْ دُونِ اللَّهِ مَا لا يَضُرُّهُمْ وَلا يَنْفَعُهُمْ وَيَقُولُونَ هَؤُلاءِ شُفَعَاؤُنَا عِنْدَ اللَّهِ قُلْ أَتُنَبِّئُونَ اللَّهَ بِمَا لا يَعْلَمُ فِي السَّمَاوَاتِ وَلا فِي الأرْضِ سُبْحَانَهُ وَتَعَالَى عَمَّا يُشْرِكُونَ

„Oni uctívají místo Boha něco, co jim nemůže ani škodit, ani prospívat; a říkají: “Toto jsou přímluvci naši u Boha!” Rci: “Chcete poučovat Boha o něčem, co by neznal na nebesích a na zemi? Sláva Mu, oč vznešenější je On než to, co k Němu přidružujete!” (Júnus:18)

Jsou dva typy přímluvy. Zakázána přímluva a povolená přímluva.

Zakázána přímluva je ta, která se hledá u někoho jiného než Alláha, ve věci, kterou je pouze Alláh schopen učinit. Důkazem jsou slova Boží:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا أَنْفِقُوا مِمَّا رَزَقْنَاكُمْ مِنْ قَبْلِ أَنْ يَأْتِيَ يَوْمٌ لا بَيْعٌ فِيهِ وَلا خُلَّةٌ وَلا شَفَاعَةٌ وَالْكَافِرُونَ هُمُ الظَّالِمُونَ

„Vy, kteří věříte, dávejte almužny z toho, co jsme vám uštědřili, dříve než přijde den, kdy nebude ani obchodovaní, ani přátelství, ani přímluvy. A nevěřící jsou věru nespravedliví!“ (Bekara:254)

Povolena přímluva. Tedy ta, která se směřuje k Alláhu v okamžiku, kdy je přimlouvající se zaštítěn přímluvou, a činy osoby, za kterou se přimlouvá, jsou Alláhu milé. Nejvyšší (Alláh) řekl:

اللَّهُ لا إِلَهَ إِلا هُوَ الْحَيُّ الْقَيُّومُ لا تَأْخُذُهُ سِنَةٌ وَلا نَوْمٌ لَهُ مَا فِي السَّمَاوَاتِ وَمَا فِي الأرْضِ مَنْ ذَا الَّذِي يَشْفَعُ عِنْدَهُ إِلا بِإِذْنِهِ يَعْلَمُ مَا بَيْنَ أَيْدِيهِمْ وَمَا خَلْفَهُمْ وَلا يُحِيطُونَ بِشَيْءٍ مِنْ عِلْمِهِ إِلا بِمَا شَاءَ وَسِعَ كُرْسِيُّهُ السَّمَاوَاتِ وَالأرْضَ وَلا يَئُودُهُ حِفْظُهُمَا وَهُوَ الْعَلِيُّ الْعَظِيمُ

Bůh – není božstva kromě Něho, živého, trvalého! Nepadá naň ani dřímota, ani spánek, Jemu náleží vše, co na nebesích je i na zemi! Kdo může se u Něho přimluvit jinak, než s dovolením Jeho? On zná, co je před rukama jejich i co je za zády jejich, zatímco oni neobejmou z vědění Jeho nic leda to, co On chce. Trůn Jeho obepíná nebesa i zemi a střežení jich mu potíží nečiní – On vznešený je a mohutný!(Bekara:255)

Posel صل الله عليه وسلم se setkal z různými lidmi, kteří se lišili v uctívání. Byli mezi nimi lidé, kteří uctívali anděly, další uctívali proroky a správné lidi a jiní uctívali kameny, stromy, slunce a měsíc.

Posel Boží صل الله عليه وسلم s nimi bojoval a nerozlišoval mezi nimi. Důvodem pro to jsou slova Alláha Nejvyššího:

وَقَاتِلُوهُمْ حَتَّى لا تَكُونَ فِتْنَةٌ وَيَكُونَ الدِّينُ لِلَّهِ فَإِنِ انْتَهَوْا فَلا عُدْوَانَ إِلا عَلَى الظَّالِمِينَ

A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým. (Bekara:193)

Důvodem proti uctívání slunce a měsíce jsou slova Nejvyššího:

وَمِنْ آيَاتِهِ اللَّيْلُ وَالنَّهَارُ وَالشَّمْسُ وَالْقَمَرُ لا تَسْجُدُوا لِلشَّمْسِ وَلا لِلْقَمَرِ وَاسْجُدُوا لِلَّهِ الَّذِي خَلَقَهُنَّ إِنْ كُنْتُمْ إِيَّاهُ تَعْبُدُونَ

Ke znamením Jeho patří noc i den, slunce i měsíc, však neklaňte se ani slunci, ani měsíci, nýbrž padejte na tvář svou před Bohem, jenž obojí stvořil, jestliže Jej uctíváte. (Fussilet:37)

Důvodem proti uctívání Andělů jsou slova Nejvyššího:

وَلا يَأْمُرَكُمْ أَنْ تَتَّخِذُوا الْمَلائِكَةَ وَالنَّبِيِّينَ أَرْبَابًا أَيَأْمُرُكُمْ بِالْكُفْرِ بَعْدَ إِذْ أَنْتُمْ مُسْلِمُونَ

Bůh vám nepřikázal, abyste si brali anděly a proroky za pány své. Což by vám mohl přikázat nevěrectví poté, co jste se stali do vůle Jeho odevzdanými?(Álu ‘Imrán:80)

Důvodem proti uctíváni proroků jsou slova Nejvyššího:

وَإِذْ قَالَ اللَّهُ يَا عِيسَى ابْنَ مَرْيَمَ أَأَنْتَ قُلْتَ لِلنَّاسِ اتَّخِذُونِي وَأُمِّيَ إِلَهَيْنِ مِنْ دُونِ اللَّهِ قَالَ سُبْحَانَكَ مَا يَكُونُ لِي أَنْ أَقُولَ مَا لَيْسَ لِي بِحَقٍّ إِنْ كُنْتُ قُلْتُهُ فَقَدْ عَلِمْتَهُ تَعْلَمُ مَا فِي نَفْسِي وَلا أَعْلَمُ مَا فِي نَفْسِكَ إِنَّكَ أَنْتَ عَلامُ الْغُيُوبِ

“A hle, pravil Bůh: “Ježíši, synu Mariin, zdaž jsi to byl ty, kdo řekl lidem ,Vezměte si mne a matku mou jako dvě božstva vedle Boha’?” I odpověděl: “Sláva Tobě! Nebylo na mne, abych říkal něco, k čemu jsem neměl právo! Kdybych to byl býval řekl, byl bys to dobře věděl, neboť Ty znáš, co je v duši mé, zatímco já neznám, co je v Tvé duši, vždyť Ty jediný znáš nepoznatelné.” (Máida:116)

Důvodem proti uctívání zbožných lidí jsou slova Nejvyššího:

أُولَئِكَ الَّذِينَ يَدْعُونَ يَبْتَغُونَ إِلَى رَبِّهِمُ الْوَسِيلَةَ أَيُّهُمْ أَقْرَبُ وَيَرْجُونَ رَحْمَتَهُ وَيَخَافُونَ عَذَابَهُ إِنَّ عَذَابَ رَبِّكَ كَانَ مَحْذُورًا

Ti, které vzývají, sami prostředek hledají, jak co nejvíce se přiblížit k Pánu svému, v milost Jeho doufajíce a trestu Jeho se obávajíce, neboť Pána tvého trest je věru obav hodný. (Isrá´:57)

Důvodem proti uctívání kamenů a stromů jsou slova Nejvyššího:

أَفَرَأَيْتُمُ اللاتَ وَالْعُزَّى وَمَنَاةَ الثَّالِثَةَ الأخْرَى

Uvažovali jste o al-Lát a al-´Uzzá a Manát, té třetí, jiné? (Nedžm:19-20)
A hadís od Abú Wákida al-Lejsího, který vyprávěl: „Vyjeli jsme spolu s Prorokem صل الله عليه وسلم do Hunejnu. Bylo to poté, co jsme odvrhli nevíru. Přidržovači měli zvyk uctívat strom označovaný jako Zátu l-Anwát, na který věšeli své zbraně. Když jsme neměli strom, řekli jsme: „Proroku, učiň, abychom měli také Zátu l-Anwát, stejný jako je jejich Zátu l-Anwát.” On صل الله عليه وسلم odpověděl: „Alláhu akbar, Alláhu akbar, Alláhu akbar! Přísahám na toho Jediného, v jehož rukou je má duše! Zde je správná cesta. To, co jste řekli, je stejné jako to, co řekli synové Izraele Mojžíšovi:

وَجَاوَزْنَا بِبَنِي إِسْرَائِيلَ الْبَحْرَ فَأَتَوْا عَلَى قَوْمٍ يَعْكُفُونَ عَلَى أَصْنَامٍ لَهُمْ قَالُوا يَا مُوسَى اجْعَلْ لَنَا إِلَهًا كَمَا لَهُمْ آلِهَةٌ قَالَ إِنَّكُمْ قَوْمٌ تَجْهَلُونَ

“A převedli jsme přes moře dítka Izraele; i přišli k lidem, kteří horlivě uctívali modly své. I řekli: “Mojžíši, udělej nám božstvo podobné božstvům, která mají tito!” Odpověděl: “Vy věru jste lidé pošetilí!“ (A‘ráf:138)[2]

Modloslužebníci naší doby jsou ve svém přidružování k Alláhu horší, než jejich předchůdci.

To proto, že modloslužebníci, kteří byli před nimi, přidružovali k Alláhu v dobách spokojenosti, zatímco v dobách těžkostí uctívali jen Jeho.

Naproti tomu modloslužebníci dnes přidružují k Alláhu stále, nezávisle na dobách spokojeností nebo těžkostí.

Důkazem tohoto tvrzení jsou slova Nejvyššího:

فَإِذَا رَكِبُوا فِي الْفُلْكِ دَعَوُا اللَّهَ مُخْلِصِينَ لَهُ الدِّينَ فَلَمَّا نَجَّاهُمْ إِلَى الْبَرِّ إِذَا هُمْ يُشْرِكُونَ

A když plují na lodi, vzývají Boha a upřímně mu zasvěcují svou víru, když však je potom na souši zachrání, hle, modloslužebníky se stávají.
(‘Ankebút:65)

Na základě tohoto je ten, kdo vzývá a prosí, s určitostí také uctívačem. Důkazem pro to jsou slova Nejvyššího:

وَمَنْ أَضَلُّ مِمَّنْ يَدْعُو مِنْ دُونِ اللَّهِ مَنْ لا يَسْتَجِيبُ لَهُ إِلَى يَوْمِ الْقِيَامَةِ وَهُمْ عَنْ دُعَائِهِمْ غَافِلُونَ

Kdo je zbloudilejší než ten, jenž vedle Boha vzývá ty, kdož jej ani do dne zmrtvýchvstání nevyslyší a kteří jsou k vzývání jejich lhostejní a kteří, až budou lidé shromážděni, budou jim nepřáteli a budou zapírat jejich uctívání. (Ahkáf:5)

[1] Slovo „awlijá´“ je plurálem výrazu „welí,“ znamenajícího přibližně „záštitník,“ či „pomocník.“ Zde ve významu „Bohu přiblížený.“

[2] Podle Ahmeda, al-Buchárího, at-Tirmízího a dalších. Hadís je sahíh. Potvrdil jej také Ibn Hadžer al-Askalání v al-Isába (4/126). Šejch Muhammed al-Chumejjis k tomuto hadísu dodal: “Jestli věšet zbraně a světit tento strom znamenalo, učinit z něj božstvo vedle Alláha, aniž by jej uctívali a prosili o cokoli, tak co má potom znamenat, když se světí hroby, modlí se na nich, nebo se uctívají lidé, kteří jsou v nich pochováni?“ Viz aš-Šarí‘a we š-Širkíjja, str. 215.