Chvála Bohu, požehnání a mír Jeho Poslu.
Je velikou pomluvou a nepravdou šířenou po světě, že sunna, po Koránu druhý směrodatný a neměnný zdroj islámského právního myšlení, není historicky autentická a aktuální dodnes.
Důležitost a výsadní místo sunny v islámském učení je postavena na koránských verších:
Chvála Bohu, požehnání a mír Jeho Poslu.
Je velikou pomluvou a nepravdou šířenou po světě, že sunna, po Koránu druhý směrodatný a neměnný zdroj islámského právního myšlení, není historicky autentická a aktuální dodnes.
Důležitost a výsadní místo sunny v islámském učení je postavena na koránských verších:
A věru máte nyní v poslu Božím příklad překrásný pro každého, kdo doufá v Boha a v den poslední a kdo Boha hojně vzpomíná. (Ahzáb:21)
nebo:
ani nehovoří z vlastního popudu svého. Je to vnuknutí pouze, jež bylo mu vnuknuto (Nadžm:3-4)
a také:
Kdokoliv je poslušen posla, je poslušen i Boha (Nisá´:80)
A jste-li ve sporu o nějakou věc, předejte její rozhodnutí Bohu a poslu – jestliže věříte v Boha a v den soudný! A to bude nejlepší a povede k nejkrásnějšímu výsledku. (Nisá´:59)
Rci: "Milujete-li Boha, pak mne následujte a Bůh vás za to bude milovat a odpustí vám viny vaše, vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný." (Álu ‘Imrán:31)
"Dnešního dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství"(Al-Máida:3)
Důkazem jsou také hadísy samy.
Vyprávěl Miqdám ibn Ma’dikarib od Posla Božího, mír a požehnání s ním: "Dán mi je Korán a něco podobné jemu. Přijde čas, kdy někdo z lidí bude nahnut na své posteli a řekne: Držte se toho Koránu, cokoli v něm najdete, že je halál (povoleno), povolte to a cokoliv v něm najdete, že je haram (zakázáno), to učiňte haram a zakažte. Opravdu, to, co zakazuji já je přesně totéž jako je to, co Alláh zakázal."
Posel Boží, mír a požehnání s ním, v hadísu zaznamenaném Buchárím říká: "Všichni mí následovníci vejdou do ráje, kromě těch, kteří to odmítnou.""Jak mohou odmítnout?" podivili se přítomní. "Ten, kdo se mi pokoří, ten vejde do ráje a ten, kdo mi bude odporovat, ten nikoliv."
Ibn Ishák ve svém Životopisu Prorokově uvádí, že Muhammed, mír a požehnání s ním, ukončil kázání během pouti na rozloučenou slovy Bože, dostavil li jsem?!" Načeš lidé odpověděli: "Ano, dostavil jsi." "Bože, Ty mi buď svědkem." Zaznamenal imám Muslim.
Dále je důkazem shoda muslimů a praxe našich zbožných předků.
Abdulláh ibn Mubarek, nechť je s ním Bůh spokojen, vypráví, že k Imránu ibn Husejnovi došel člověk a řekl:"Mi stačí Korán." "Ty hlupáku, najdeš v Alláhově knize že zuhr se modlí čtyři rak’át?" opáčil mu Imrán. Pak mu jmenoval ostatní modliby a potom předpisy zakátu apod. a ještě se ho zeptal: "Najdeš tohle vše v Boží Knize?" Výsostné postavení první generace muslimů potvrzuje Koránský verš: Vy jste národ nejlepší, jenž kdy povstal mezi lidmi; vy přikazujete vhodné, zakazujete zavrženíhodné a věříte v Boha. (Álu ‘Imrán:110) a hadís:
"Ponechte mé společníky mne. Při Tom, kdo drží mou duši ve svých rukou, i kdybyste rozdali (majetek množství hory) Uhud nebo hory zlata, nedosáhli byste jejich činů. (Uznán jako sahíh šejchem el-Albáním v Sahíhu l-Džámi’ 3380.)
Řekl imám Abú Hanífa: "Existuje-li v dané věci nějaký hadís, pak on je mým mezhebem."
Imám el-Ghazálí řekl: "Věz, že klíč úplného štěstí leží v následování sunny a v nápodobě života Poslayve všem, co od něj přichází, ve všech jeho činech, byť se týkají i jedení, spánku, probouzení nebo řeči. Neříkám to jen ve vztahu k uctívání, neboť není dovoleno zanedbávat jeho sunnu ve věci uctívání, ale rozumím tím každý aspekt jeho života."
Muslimové nezbožnili Muhammeda, mír a požehnání s ním, ale následují jej jako učitele a vzor hodnot. Jako vůdce a průvodce jejich životy.
Prorok je s nimi přítomen způsoby jakými uctívají svého Pána, jak se modlí včetně nepovinných modliteb, jak se postí, jak dávají potřebným, jak jednají a přistupují k druhým lidem, jak pomáhají svým rodinám, manželkám, dětem, rodičům, je s nimi přítomen způsoby jakými bojují za Pravdu a spravedlnost, je s nimi když vydělávají čestným a předepsaným způsobem, je s nimi přítomen i v mnoha každodenních maličkostech, jako způsoby jakými stolují, jak vykonávají potřebu, jak uléhají, v prosbách a rčeních, která pronášejí vstupují-li do svých domovů, nebo z nich vycházejí za živobytím, nebo dokonce když se chystají spát se svými manželkami.
Co se týče zapisování a samotné autenticity prorockých tradic, Prorok, mír s ním, napřed zakázal zapisování hadísů, z obavy aby se nesmísili s Koránem. Nakonec,když toto riziko pominulo, zákaz zrušil a řekl:"Dal Alláh Vznešený, aby obličej člověka byl z těch, kteří jsou šťastní, tak když slyší mou řeč, aby si ji zapamatoval a pak ji převypráví přesně tak, jak jsem ji vyřkl, možná ten, který uslyší, lépe pochopí než ten, který to vyprávěl." Podle Tirmízího, na něm je shoda.
Původní zákaz zapisovat hadísy vychází z hadísu od Abú Saída al-Chudrího, ve kterém se praví: "Posel Boží, mír a požehnání s ním, mi řekl: Nezapisuj ode mne nic, kromě Koránu. Pokud někdo ode mne zapsal něco mimo Koránu, nechť to smaže." (Zaznamenal imám Muslim a také Ibn Sa’ad (6/63) od Ubejdy as-Salmáního, který to slyšel od starších tábi’ínů) Většina sahába, mezi nimi Alí ibn Abí Tálib, Hasan el-Basrí, Abdulláh ibn Amr a Anas však dovolili zapisování hadísů, což je také správné.
Zákaz zapisovat hadísy byl zrušen jiným hadísem, který poukazuje na dovolenost zapisování hadísů. Toto podání zaznamenávají autoři obou Sahíhejn (Muslim i Buchárí). Okolnosti vyžadovaly, aby měl Abú Šáh něco zapsaného z řeči Posla Božího, mír a požehnání s ním, kterou slyšel při příležitosti jedné chutby. To bylo v roce vítězství nad Mekkou. Posel Boží, mír a požehnání s ním, řekl: "Zapisuj, ó Abí Šáh!"
Abú Daúd, al-Hakím a další, zaznamenali od ‘Abdulláha bin Amra bin al-Ás, že řekl: "Zeptal jsem se Posla Božího, mír a požehnání s ním: "Posle Boží, věru jsem slyšel od tebe něco, mohu si to zapsat?" "Ano," odpověděl on. "I ve štěstí i ve hněvu?" zeptal jsem se. "Ano, vskutku, já nehovořím nic než pravdu, i ve štěstí i ve hněvu." odpověděl on".
Buchárí zaznamenal od Abú Hurejry, nechť je s ním Bůh spokojen, slova: "Zajisté nikdo ze sahába neměl více hadísů než já, kromě Abdulláha bin Amra. On si je totiž psal, zatímco já ne."
Tirmizí zaznamenal od Abú Hurejry, že Posel Boží, mír a požehnáná s ním, seděl s jedním mužem z ansár a ten muž slyšel hadís, který na něj zapůsobil, avšak nemohl si jej zapamatovat. Pak si postěžoval Poslu, mír a požehnání s ním, a on mu odpověděl: "Použij svou pravou ruku," ukazujíce mu rukou, aby zapisoval.
Tyto hadísy, stejně jako souhlas většiny sahábů a tábi’ínů, stejně jako shoda učenců po nich v otázce zapisování hadísů – to vše nahrává tvrzení, že je hadís od Abú Saída derogován (mensúch, zrušen). Že se vztahuje k počátku, kdy panovala obava, že se text hadísů smísí s textem Koránským, nebo že by to odvrátilo od Koránu.
V Ahmedově Musnadu (č. 7276), stejně jako v Tabaqátu od Ibn Sa’ada (5/209) se nachází důkaz, že hadísy byly zapisovány pro obyčejné lidi, kteří je potom četli. Hadís od Abú Šáha přichází v poslední etapě Prorokova, mír s ním, života. Existují i podobná podání od Abú Hurejry. V pozdější etapě islámu Abdulláh bin Amr hadísy zapisoval, zatímco Abú Hurejra nikoliv, což ukazuje, že Abdulláh zapisoval potom, co Abú Hurejra přijal islám.
Pokud by byl Abú Saídův hadís o zákazu zapisování z doby pozdější, tedy kdyby ho hadísy o povolení předcházely, pak by to bylo známo pravověrným ashábům. Namísto toho, došlo k vynikajícímu závěru všech učenců, beroucích v potaz všechny obecné důkazy, že dovolení zapisovat hadísy přišlo později. To je závěr, který potvrzuje velký počet učenců, přicházejících v době po první generaci muslimů, Bůh se smiluj nad nimi.
A pravdu děl Ibn Saláh, když řekl: "Všechny názorové rozpory přestaly, všichni muslimové se shodují na tom, že zapisovat hadísy je povoleno. A zapsáno jest i v knihách, kvůli vyučování…"
Důkaz, že sahába následovali dovolení zapisovat hadísy, se nalézá v díle Tahzíb v životopisu Bešíra bin Nuhajka. Jahjá ibn al-Kahtán řekl: Od Bešíra ibn Nuhajky se tradují slova: "Přišel jsem za Abú Hurejrou s knihou, kam jsem si zapisoval. Četl jsem mu z ní a řekl jsem: "Slyšel jsem od tebe to i to…" "Ano," odpověděl on." Zaznamenal také Tirmizí (4/396) a další.
Je nepřesné tvrdit, že výroky Posla Božího, mír a požehnání s ním, nebyly v průběhu prvních tří století zapisovány. Posel Boží, mír a požehnání s ním, nejenže schvaloval zapsování hadísů, ale sám také četné hadísy svým sahábům diktoval, aby si je zapsali. Například Tirmizí zaznamenal od Abdulláha bin Omara: "Posel Boží, mír a požehnání s ním, diktoval celou knihu o sadaka a zamýšlel ji poslat svým zástupcům, ale smrt jej předběhla." Kniha uvádí celkem deset příkladů kde právě přímo Posel, mír a požehnání s ním, přímo diktuje svým sahábům slova vzathující se k otázkám víry, aby je zapsali a předali druhým.
Vedle toho, mnozí sahába, nejenže hadísy zapisovali, ale sestavovai je i do knih. Buchárí například na šesti místech vzpomíná sbírku zapsaných hadísů pořízenou Alím ibn Abí Tálibem. Vedle něj zapisovali hadísy i Ibn Abbas, Abdullah bin Amr, Anas bin Málik, Džábir bin Abdulláh atd. Tyto spisy byly vyučovány při vzdělávání pozdějších generací , stejně jako k diktování hadísů, aby si je zapisovali druzí.
Garancí autentičnosti hadísu je isnád, řetězec tradentů, vypravěčů, kteří jsou pečlivě posuzováni po kvalitách rozumových, paměťových a morálních.Sufján Ibn Ujejna řekl: Az-Zuhri vypravoval jednoho dne hadís, tak jsem mu řekl: "Přinášíš to bez řetězce?" Odpověděl: "Sestoupit ze střechy bez žebříku?!"
Abdussamad Ibnu ´l-Hassán řekl: "Slyšel jsem Sufjána as-Sawrího říci: " Isnád je zbraní věřícího. Tedy pokud nebude mít zbraň, jak bude bojovat?"
Po isnádu nastupuje kritická analýza textu hadísu (metn) a jeho srovnání s jinými tradicemi, historicky prokázanými jako autentické. Obecně platí, že Korán stojí nad sunnou (výjimka je překrývání, nebo ohraničování významu) a odvrhuje se taková tradice, která mu protiví. V případě rozporu dvou stejně "silných" hadísů a nemožnosti je ujednotit (překrývání, ohraničování atd.) se oba odmítnou.
To jsou jen některé ze základních postupů vědy nazývané "mustaláhu l-hadís" která se zabývá terminologií a oceňováním autenticity hadísů. Tato věda se rozvíjela v následujících stádiích:
1. Období druhů Proroka, mír a požehnání s ním. Prorokovi společníci, neboli sahába, nechť je s nimi všemi Bůh spokojen, byli přísní v přijímání jeho hadísů po jeho smrti. Zvláště pak za časů prvních dvou chalífů po Prorokově, Abú Bakra a Omara, kdy kdyby k nim někdo přišel s nějakým hadísem, potřebovali ještě jednoho svědka.
2. Doba první generace jejich následovníků (tábi’ín). V otázkách isnádu byli ještě přísnější než sahába. Dívali se a vyptávali se o tradentech hadísu. Muhammad ibn Sirín říká: "Opravdu tahle věda jest vírou. A každý se dívá od koho přijímá víru." a také: " Za časů Proroka se lidé na sened nedívali, dokud se neobjevilo pokušení – a když se objevila, lidé se začali ptát: "Kdo jsou ti lidé, kteří tradují hadísy?" Pak se na nahlíželo podrobnějí, jsou-li od ahl sunna wa džamá’a, jejich hadísy se přijímaly a byli-li novotáři, hadís se od nich nepřijímal."
3. Psaní oceněných hadísů do ucelených sbírek. První, kdo o této metodice napsal knihu, byl imám Šáfi’í. Kniha se jmenuje "Poselství" a pojednává o pilířích mustaláhu a o základech fikhu. V počátcích byly obě tyto disciplíny smíchané, dokud se později nerozdělily.
4. Kritika tradice se odděluje od ostatních věd. První, kdo napsal knihu pouze o ní je Muhammad ibn Hasan ibn Hallad, který zemřel roku 360 hidžry. Napsal knihu, která nese název "Al-muhaddisu ´l-fasíl bajna ´r-ráwí wa ´l-wá´í." Po něm přichází Abú Abdulláh Hakím an-Nejsábúrí, zemřel roku 405 hidžry. Napsal knihu "Vědy hadísu".